Hovory Alena Shrbená a Hana Prokopcová 2013

Jak to začalo. Povídání nad kronikou sboru Chorea Corcontica
s Hanou Prokopcovou a Alenou Shrbenou
listopad 2013

Ahoj Hano a Aleno, vítáme vás v kavárně. Dovolili jsem si vás pozvat na kus řeči, a to hned po Evě, se kterou jsme si tu povídali posledně. Je pravdou, že byste měly být pozvané jako první, neboť pokud máme dobré informace, jste zakládajícími členkami sboru Chorea Corcontica a Eva Slaninová přišla až po vás. Dokonce jak nám zde Eva odtajnila, jste ji do sboru přivedly vy. My ale víme, že bonton je bonton a šéf je šéf a jak by to vypadalo, kdyby první slovo nedostal sbormistr. Nevadí vám to?

Hana: To víš, že nám to nevadí, Eva to dělá moc dobře.

Alena: Ani nevíš, jak jsme se po odchodu našeho prvního sbormistra pana profesora Hátle bály, že zůstaneme bez vedení. Byly jsme moc rády, že se taktovky Eva ujala. Ta už tomu obětovala tolik a je to profesionál. Ta si první místo právem zaslouží.

Pojďme ale k těm začátkům. On ten čas kolem letí a jednou se možná někteří budou ptát, jak to tenkrát bylo se založením sboru Chorea Corcontica. Koho to napadlo založit sbor? Nebo nám povězte, jestli jste dokonce neplnily nějaký stranický úkol. Pokud ovšem ano, tak myslím můžeme říci, že to byl pěkný úkol. Takže tedy, kdy to bylo a s kým to bylo.

Hana: To vím docela přesně, jak a kdy to bylo. Bylo to z podnětu Blanky Malé, pracovnice městské knihovny, a Dáši Halířové, učitelky základní školy. Ty se tenkrát vypravily za Václavem Hátle, profesorem trutnovského Gymnázia, aby se nás, tedy těch, co měly o zpívání zájem, ujal. A tak se začátkem roku 1982 začala scházet skupina žen a dívek, které rády zpívaly. Nejdříve jsme se scházely v koncertní síni Bohuslava Martinů, později v trutnovské LŠU, nebo, jak se zkráceně říká, v hudební škole. Během roku se podařilo získat další členky, takže v září měl sbor čtyřicet devět členek. Klavírního doprovodu se ujala Eva Pozděnová, učitelka LŠU. Žádný stranický úkol to nebyl. Byla to spíš dobrovolná chuť si zazpívat. V těch letech v Trutnově nic takového nebylo.

Vy jste navazovaly na nějaký zdejší přecházející sbor? Přece jenom je zajímavé, že Chorea byla založena až v roce 1982. To je třicet sedm roků po válce. To tu celých těch třicet sedm roků žádný sbor nebyl? Naše maminka se narodila v Trutnově v roce 1920 a za války museli odejít do Hradce. Moc však vzpomínala na celkem bohatý kulturní život na Nivách…

Alena: My se musíme trochu omluvit, že neznáme přesně trutnovskou předválečnou a poválečnou minulost. Mám na mysli tu historii zdejšího sborového zpívání, na kterou se ptáš, my totiž nejsme původem z Trutnova. Naši se za našeho dětství dost stěhovali, a tak jsme bydleli chvíli v Rudníku, v Hostinném, v Jirkově, v Praze, a tak jsme různě měnili místo podle toho, kde měl tatínek práci.

Pokud však máme dobré informace, tak tady v Trutnově byl smíšený sbor Vítězslava Nováka, který vedl výborný člověk, hudební znalec a regenschori trutnovského chrámového sboru pan Michal Čakrt. Pan Čakrt byl také chvíli ředitelem trutnovské hudební školy, ale potom se soudruhům nelíbilo, že je věřící, že hraje v kostele na varhany, bydlí na faře a vůbec, že nesplňuje kritéria tehdejší doby. Zbavili ho ředitelování a sbor Vítězslav Novák později skončil. Jak to přesně bylo, to ale nevíme.

Hana: Zeptej se ještě našich členek, Evy Šidlákové nebo Jarmily Novotné. Ony ve sboru Vítězslav Novák zpívaly.

Pokud víme, ještě v Trutnově chvíli působil smíšený sbor, který sestavil a vedl Michal Horáček. Nemyslíme toho Horáčka, co píše s Hapkou, ale trutnovský pan Horáček. To bylo tak nějak po roce 2000, ale podrobnosti neznáme. Musíš vyzpovídat naše členy, kteří tam tenkrát zpívali. Jarda Mazáč, Dáša Halířová, Alena Fürbacherová a nevím kdo ještě. Tenhle smíšený sbor potom ale zanikl.

Pokud zalistujeme kronikou sboru, kterou už tak dlouho poctivě zapisujete, nalezneme hned na prvních stránkách seznam s jeho prvními členkami. Můžeme zavzpomínat na tuto první sestavu. Víte, myslím na někoho, kdo už tu třeba není a nemůžeme ho pozvat k nám do kavárny.

Hana: Musím tě trochu opravit. Ty mluvíš v množném čísle, jako by nás tu kroniku psalo víc. O kroniku, a v současné době je to již třetí díl, se po celou dobu, tedy již třicet jedna let, starám sama. Nesmím ovšem zapomenout na kamarádku Ivu Vitvarovou, která mi v prvních letech psala texty. Jsem vděčná za každou fotografii, plakáty a programy, které mi nosí členové sboru.

Když se podíváš na současný seznam členů sboru a porovnáš ho s tím prvním seznamem z roku 1982, tak zjistíš, že řada členek je jak v tom prvním seznamu, tak v tom současném. Ráda bych zmínila jména všech osmi členek, které chodí po celou dobu existence sboru poctivě zpívat. Jsou to Květa Máchová, Eva Palatová, Jana Petrů, Hana Prokopcová, Míla Radiměřská, Alena Shrbená, Helena Slavíková, Eva Šidláková a Iva Vitvarová. Vidíš, že jsem v rámci úplnosti nezapomněla ani na sebe a na sestru.

Alena: Ještě to musíme říci trochu jinak. Je pravda, že kroniku zapisuje tady sestra, tedy rozuměj s perem a s pastelkami v ruce. Za to jí také já musím poděkovat, má s tím hodně práce a kronika je pěkná. Ale těmi, kdo plní stránky kroniky, jsou pochopitelně všichni členové sboru Chorea Corcontica, neboť malé střípky z jejich životů jsou v kronice zachyceny. Jsou to jen okamžiky našich společných radostných chvil.

Tady se podívej na fotografii našeho prvního vystoupení před těmi třiceti lety. Je tady hned několik hodných holek a kamarádek, které již bohužel mezi námi nejsou. Květa Vernerová, vynikající sopranistka. Ta uměla dobře intonovat. Ona vždycky bezchybně nasadila tón a my se chytaly. No co ti budu povídat, držely jsme se jí jako štěnice. Nebo Drahuška Nývltová, tady ji máš, mladá a krásná holka, taky dobrá zpěvačka. Bohužel taky zemřela mladá, bylo jí něco přes třicet. Zanechala po sobě dvě děti. A tady Květa Slezáková, kolegyně ode mě ze školy, zemřela těsně před odchodem do důchodu. Z jejího pohřbu máme takovou smutnou vzpomínku. Chtěly jsme se s ní rozloučit jako sbor, a tak jsme si řekly, že ji na tom pohřbu zazpíváme, ale co ti budu povídat. Stály jsme tam nad tou její rakví, obřadní síň byla plná lidí. My ustrojené v našich koncertních kostýmech, stály jsme jedna vedle druhé, jenom Květa už nebyla s námi. Chtěly jsme jí zazpívat, ale bylo to těžké. Zazněly tóny Halaxových kláves, měly jsme začít, hrdlo jsme měly stažené a byl pro nás velký problém se k těm tónům přidat. Nakonec jsme to nějak odzpívaly, slzy nám tekly po tvářích a my doklopýtaly až do konce písničky. A potom jsme se zařekly, že už si nikdy, nikdy nebudeme na pohřbu zpívat. To nejde, na to nemáme sílu. Ale přemýšlela jsem potom po čase o tomhle našem prožitku a říkala jsem si, co jsme vlastně chtěly? My jsme se přece nepřišly předvést onomu pohřebnímu shromáždění, jak umíme zpívat. Vždyť my jsme se chtěly jenom rozloučit s Květou. Chtěly jsme jí říci, že nám s ní bylo moc pěkně, že jsme ji měly rády, že nám bude moc chybět. Řekni, jak se to zpívá? Mohly jsme to vyzpívat líp?

Na této první fotografii, která je na začátku kroniky, je uvedeno: „Z poslední zkoušky v červnu 1983 před prvním vystoupením sboru Chorea Corcontica na veřejnosti.“ Vzpomínáte na to? Přeci jenom první vystoupení…

Hana: I když je to dávno, nikdy se nedá zapomenout na trému a na ta rozklepaná kolena. Hlas se nám chvěl do doby, než se ozval první potlesk. Myslím, že ještě větší strach z výsledku našeho prvního vystoupení než my měl sám pan profesor Hátle. Určitě trpěl, protože jeho absolutní sluch dostal tenkrát zabrat.

O pár stránek dál v kronice je záznam činnosti z roku 1984. Jedno z vystoupení sboru 24. 6. 1984 v Litomyšli. Litomyšl, to má zvuk a navíc je to ve vybraných slovech. Vybraná slova, vybrané chování, vybraní umělci. V kronice tomuto vystoupení věnujete několik stránek, můžete nám přiblížit, jaký to byl koncert?

Příprava prvního vystoupení našeho sboru

Hana: Byl to slavnostní koncert východočeského pěvectva jubilantům roku hudby. V tisku se tenkrát psalo o gigantické kulturní akci, které se zúčastní padesát pěveckých sborů. Vystupovalo se tenkrát na dvou místech, poprvé na náměstí u sochy Bedřicha Smetany a podruhé v přírodním amfiteátru státního zámku. Každý zde vystoupil s vlastním krátkým programem, aby pak na závěr všechny sbory přednesly společné skladby: Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty, Slavnostní sbor, Západ, Hvězda a Přiletěly vlaštovičky od Bedřicha Smetany .Slovy dnešní mládeže to byl nářez. Pro nás to byl moc pěkný zážitek. My byly v začátcích, a to bylo pro nás něco nevídaného. Byly jsme v šoku z toho mohutného setkání.

Alena: Já musím připomenout ještě jeden pro nás tenkrát pěkný moment, když mluvíš o tom vybraném chování, a to sice, jak jsme poprvé vystupovaly v nových koncertních šatech.

Padesát nových šatů jsme si nechaly v tehdejším Úpavanu v roce 1984 šít. Umíš si to představit? To byla zakázka, co? Nahoře takové sáčko s výstřihem do „V“ a „áčková“ sukně, na sáčku bílá růže a k tomu bílé botičky, takže jsme byly čupr holky. Samy sobě jsme se líbily, připadaly jsme si najednou takové důstojnější a také nás ten společný kostým tak nějak povznášel a snad i nutil zpívat ještě lépe. Všichni nás obdivovali, že máme takové zvláštní barvy. „

Alena a Hana – pondělní zkouška
Chorey Corcontica listopad 2013

Benátská červeň“ se to jmenovalo. A ten společný kostým nás tak nějak ještě víc začal stmelovat.
Padesát nových šatů jsme si nechaly v tehdejším Úpavanu v roce 1984 šít. Umíš si to představit? To byla zakázka, co? Nahoře takové sáčko s výstřihem do „V“ a „áčková“ sukně, na sáčku bílá růže a k tomu bílé botičky, takže jsme byly čupr holky. Samy sobě jsme se líbily, připadaly jsme si najednou takové důstojnější a také nás ten společný kostým tak nějak povznášel a snad i nutil zpívat ještě lépe. Všichni nás obdivovali, že máme takové zvláštní barvy. „Benátská červeň“ se to jmenovalo. A ten společný kostým nás tak nějak ještě víc začal stmelovat.

Na těch fotografiích v kronice je jasně zaznamenáno, že jste byly čistě ženský sbor a až na pana sbormistra tam žádný muž nebyl. Jak vy jste přijaly rozšíření sboru na sbor smíšený. Ale holky, řekněte pravdu, oni ji ti chlapi unesou.

Hana: Pánové, po pravdě řečeno, splnili jste nám již několikaletý sen o doplnění mužské části našeho sboru. Vážně! My jsme kdysi ve snaze získat muže pro náš sbor zveřejnily inzerát, na který se ozval bohužel jen jediný zájemce. Pro nás byl váš příchod v roce 2008 skutečnou událostí, která změnila celý charakter našeho sboru k lepšímu. Jsem přesvědčena, že to kladně ocenili i naši posluchači.

Alena: Ten zájemce, který se přihlásil na náš inzerát, který jsme měly v „Krkonošské drbně“ (Krkonošské pravdě), ale i v dalších novinách, byl můj muž. Potom se vlastně přihlásil ještě Jarda Mazáč. Jardovi ale potom ještě chvilku trvalo, než se stal naším členem. O tom si povíme jinde. Jak vidíš, tak jak to bývá, je i náš sbor postavený trošičku na těch rodinných buňkách, které působí buď najednou v jedné době, anebo se to generačně předává. Chci říci, že naší členkou byla také paní Mazáčová, tedy Jardova maminka. Bývaly tam i jiné rodinné dvojice, Jindra Komárková, Jana Franková, Eva Grozdonovská a další.
Jenom si dovolím takovou malou poznámku k tomu inzerátu. To se nám kolikrát v životě stane, že si přečteme nějaký inzerát a najednou začneme váhat, jestli tam máme, nebo nemáme jít. Tedy myslím, když se nám někam chce a inzerát zapadá do toho našeho chtění. Potom si ale říkáme, co já tam budu dělat. To když si dali inzerát, tak se jich tam přihlásí spousta a jistě lepších než jsem já a mne by určitě nevzali, protože si budou vybírat. No a nakonec nikam pod tímto dojmem nejdeme. A takto si to řekne skoro každý a nedostaví se nikdo. Leč však kdybychom v sobě sebrali tu odvahu a šli, mohli jsme býti o kus dál. To jsem si dovolila poznamenat jenom jako takovou životní radu člověka, kterému už bylo kdysi šedesát, a tudíž může rady rozdávat.
Ale teď zpátky k tomu rozšíření o mužské hlasy. Jak už jsme se tu bavili o tehdejším sboru, který vedl Michal Horáček, tak ono se jim nějak nedařilo, snad ani nevystupovali, a tak nás v roce 2008 požádali, jestli by se k nám nemohli přidat, a my jsme byly moc rády, protože chlapy jsme do sboru sháněly pořád. A tak se stali členy našeho sboru a bylo to k naší velké radosti a tu radost nám dělají pořád. Tak si to nepokazte…

Vraťme se zpátky ke kronice. Název Chorea Corcontica je zde vyveden zlatým písmem. Jak to bylo s názvem sboru. Kdo s tímto názvem přišel. Jmenoval se Gáš sbor takto již od samého začátku?

Hana: Název sboru Chorea Corcontica nás provází od samého začátku historie našeho sboru. Chtěly jsme, aby se název vztahoval k našemu regionu. Autorem vítězného názvu je inženýr Ladislav Zelený, tehdy ředitel místní knihovny. V překladu z latiny Chorea Corcontica znamená Krkonošský sbor.
Alena: Náš sbormistr totiž vyhlásil soutěž mezi profesory Gymnázia a kantory dalších škol, mezi pracovníky knihovny a tak. Návrhů se sešlo více. Jeden krásný název byl tento:„Kvokální sbor.“ Tenhle název ale nebyl přijat. Zvítězil, jak řekla Hanka, název „Chorea Corcontica.“ Ale to s tím Kvokálním sborem, to tam nepiš, aby nám to nezůstalo.

První díl kroniky našeho sboru

Neboj, nenapíšu…

A teď povězte něco o sobě, jestli můžete a nebojíte se odtajnit vaše profesní zaměření. Myslím tím, jestli nám můžete povědět, čím se živíte, nebo čím jste se živily, když jste chodily do práce. A jestli vás práce bavila. Já nechci být příliš zvědavý, ale když tak spolu zpíváme a kousek toho života žijeme společně, tak si tak říkám, jaký žijeme ten život okolo. Takže jestli můžete, tak nám něco povězte o vaší práci.

Hana: Na mé profesi není nic tajného. Celý život jsem byla učitelkou v mateřské školce. Práce s dětmi se mi vždycky líbila a bavila mě. Neumím si představit, že bych měla dělat něco jiného. Já měla děti stále kolem sebe a vedle nich jsem postupně dokráčela do svého důchodu. Ráda na ta léta vzpomínám a potěší mne, když se ke mně po mnoha letech hlásí jak bývalé děti, tak jejich rodiče. Možná jste si i všimli, že mne profese poznamenala a projevila se při zpracování kroniky vlastnoručně kreslenými obrázky.

Alena: Moje profese byla také učitelka, ale na prvním stupni základní školy. Začátky byly na venkovských školách: Černý Důl, Hostinné, Vrchlabí. V Hostinném jsem dokonce učila svoji sestru, tady Hanku. Potom Dolní Lánov, Javorník. V Javorníku to byla dvojtřídka, tam jsem byla už vdaná a se svým manželem jsme tam vydrželi jedenáct let. Bylo to tam těžké, hlavně to bydlení, topení a shánění uhlí na zimu, suchý záchod, voda nebyla. To jsme v letech 1959 až 1970. Potom jsme se přestěhovali do Trutnova a učitelské místo jsem dostala v Bernarticích, kde jsem vydržela až do důchodu. Tam to bylo moc pěkné. Učitelský kolektiv ze samých slušných lidí, žádné podrazy. A také ta příroda. Děti jsem vyhnala ven na pastvu a bylo to. Ne jako ve městě samé strachování, koho přejede auto. S jednou moji třídou jsem z toho prvního stupně došla až do sedmé třídy. Potom jsem se vrátila zpátky na národku, tedy na první stupeň. To ví každý kantor, že s těmi malými dětmi je lepší práce. Ty tě alespoň trochu poslouchají.

Ještě nám povězte, jestli některé z vašich dítek, z těch vašich žáčků, našlo pod vaším vedení cestu do našeho sboru.

Hana: Ne, přiznávám, žádný z mých žáčků není, alespoň zatím není, členem našeho sboru. Ale jako kladný bod bych si chtěla připsat, že například již zmiňovaný Jarda Mazáčů, otec dětí, které všechny chodily k nám do školky a které jsem učila, je členem našeho sboru. Potom jsem učila ještě děti dalších našich členů a ten kladný bod bych si chtěla připsat za to, že jsem nikoho neotrávila natolik, aby mu to nešlo s námi zpívat.

A co rodina? Předaly jste svoji zálibu zpívat někomu ve své rodině?

Alena: Přiznávám, že jsem to zpívání k nám do rodiny nikomu nepředala. Bože chraň, aby někde začali zpívat, ale třeba ještě nic není ztraceno, protože někdy se ty geny předávají až do dalších generací.

Hana: Já jsem to zpívání snad předala. Vnučka pěkně zpívá a hraje na klavír. Dokonce i skládá hudbu, je jí teprve dvanáct, ale má úžasnou představivost. Dcera a syn také hrají a zpívají již od svého dětství. A to chci také povědět, když se blíží ty Vánoce, že člověk by měl vyhledávat ušlechtilé záliby a rozvíjet je. A to jak u sebe, tak ve svých dětech. Věřím, že to všechno přispívá k lepšímu světu. Víš, mám na mysli i rodinné vztahy, abychom se měli navzájem rádi. Abychom našim dětem ukazovali, že fungující rodina je to nejlepší a nejpevnější zázemí. Místo, kde můžeš prožít to, co se jinde prožít nedá. Já jsem si na to vzpomněla právě v souvislosti s jednou malou vzpomínkou, která se mi teď vybavila
Naše děti byly tenkrát ještě malé. Dcera a syn a další dva jejich kamarádi ze sousedství nám jednou uspořádali takový pěkný malý vánoční koncert. Všechno tajně připravovali, nacvičovali a kuli pikle. My museli dělat, jako že nic, a kdyby přeci jenom náznakem něco prosáklo, tak vlastně jako že nic. Doma jsme měli takové černé piano s naleštěnou skříní a mosaznými svícny, co se otáčejí na pěkně zdobeném pantu. A když jsi zapálil svíčky, tak se jejich plaménky slavnostně a mihotavě odrážely v naleštěném dřevě. Děti vyzdobily byt, narovnaly cukroví na misky, zapálily svíčky a potom nás pozvaly. Museli jsme se ustrojit do šatů, jako když jdeme na opravdový koncert. Hrály a zpívaly moc pěkně. A to ti potom dojde, jaké máš vlastně štěstí, jaké máš děti. Pracují s tím, co mají, s tím, k čemu jsi je vedl. Nemají a ani nepotřebují žádné velké bohatství a přitom ti dávají takový pěkný dárek. Vytvořily v tom našem malém bytě takovou vánoční náladu plnou pohody a radosti, že nám tekly slzy. To všechno, co v tom jejich vánočním koncertě bylo! Víš, já myslím, že nejde jenom o to samotné hraní a zpívání. Na hudbu si můžeš koupit lístek někam do koncertní síně, ale v tom bylo něco víc, v tom byla jejich touha udělat nám radost. To se nedá popsat, to se dá prožít jenom v rodině. Jenom tam, kde se mají lidi rádi.

Moc vám oběma děkujeme za vaše povídání. Jak ale víme, jsme na začátku naši kroniky, která má několik dílů a ukrývá v sobě mnoho vzpomínek. Takže se vás tedy ptáme, přijdete ještě do naší kavárny, abychom v kronice otočili další stránky?

Hana: Děkuji za pozvání do kavárny, bylo to milé a ráda si u kafíčka s vámi někdy příště zase popovídám.

Alena: Přijdu ráda.

Tak Vám moc děkujeme a ahoj v pondělí na zkoušce.

S Hanou Prokopcovou a Alenou Shrbenou, zakládajícími členkami sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

P.S. To jste nám udělaly radost, že máte z těch chlapů radost. My bychom bez vás taky nechtěli zpívat.

Jenda, Štěpán Vojáčkovi