Spolužák se ale schoval za jeden hrob u cesty ke svíčce, juknul na nás a my s kamarádkou jsme strachy zaječely, ale svíčku přinesly.
To se nám líbí, že jste strachy zaječely, to jste tomu klukovi udělaly určitě radost. Kdybyste se nebály, to by byla jeho snaha zbytečná.
V Martině jsem byl také poprvé v životě, a vlastě asi naposled, na fotbale. Dostal jsem takhle jednou v neděli odpoledne vycházku a neměl kam jít. Všichni lidi ve městě mířili to odpoledne směrem na stadion a tam mě ten dav nějak vcucnul. Už ani nevím, proti komu Martin hrál. Mně bylo celkem jedno, kdo vyhraje a kdo prohraje, to byl asi ten důvod, proč mě to moc nebavilo. Když dal Martin gól, tak všichni kolem jásali, zvedali ruce, vyskakovali z lavičky a skandovali různá hesla. Potom se ale po mně dívali, proč já nejásám. Zvedl jsem se a šel si ke stánku pro pivo a na svoje místo už jsem se nevrátil. Zamířil jsem rovnou k východu ze stadionu. U vstupní brány se do mě pustili dva pořadatelé, proč jdu pryč, div mně nevynadali, že jsem si dovolil odejít. Jak to bylo Eleno s Tebou a tvým sportováním?
Elena: Na fotbal s tatínkem na stadionu si také vzpomínám. V rámci procházky se mnou šel otec na fotbal na stadion. Byla jsem školkové dítě. Seděla jsem mu na botách a stavěla jsem si ze zápalek vysokou dřevěnou věž. Ale na stadion vzpomínám i v jiných souvislostech. V deseti letech jsem se dobře umístila v okresní soutěži ve sprintu a ve skoku dalekém na Turčianských hrách. Od té doby jsem chodila trénovat na stadion lehkou atletiku. Dokud jsem bydlela v Martině, trénování na stadionu jsem ráda využívala pro zlepšení fyzické kondice.
Ještě si vzpomínám na jinou svoji vojenskou vycházku. To bylo pro změnu zimní nedělní odpoledne. Vypravil jsem se na Martinské hole lanovkou z Podstrání. Já byl jako voják v zeleném, ve vycházkové uniformě. Když jsem vystoupil na horní stanici lanovky, ocitl jsem se v jiném světe. Tolik barev kolem sebe jsem dlouho neviděl. V kasárnách bylo všechno zelené a tady lidi v pestrých bundách a kombinézách, smáli se a dělali různé hlouposti, prostě jiný svět. Ani se mně nechtělo vracet se do kasáren. Jela jsi někdy Eleno na Martinské hole?
Elena: Po lyžařském výcviku na gymnáziu jsem se nadchla pro sjezdování. Od starkého (dědy) jsem dostala 50 Kčs papírových. Tu padesátikorunu vidím před sebou. Tenkrát vydali tuhle bankovku nově. Stará s partyzány a nádobami ze Slovnaftu skončila a přišla nová s Ľudovítem Štúrem a bratislavským hradem. Ta padesátikoruna mně stačila na sobotní lyžovačku se spolužáky. Jízda lanovkou stála 20 Kčs, permanentka na vlek stála 20 Kčs a 10 Kčs stál autobus z města na Podstráně a zpět. Často jsme sobotní lyžování opakovali, někdy i se zakončením dne večerním plaváním v krytém bazénu vedle stadionu. Martinské hole mi v začátku života v Trutnově připomínala Černá hora.
A teď nám pověz, který vítr tě zavál z takové dálky až k nám do Trutnova a kdy to bylo?
Elena: Můj manžel Toník studoval na Vysoké škole Lesnické a Dřevařské ve Zvolenu. Tehdy to byla jediná dřevařská vysoká škola v ČSSR. Já sem měla ve Zvolenu babičku a dědu a také jsem původně začala studovat Lesnickou fakultu na VŠLD ve Zvolenu. Na křesťanských aktivitách vysokoškoláků jsme se s Toníkem seznámili.
Pokud je nám známo, jsi docela sportovně založená. Dokonce váš syn Marek vyhrál loni trutnovský půlmaraton. Ať si říká, kdo chce, co chce, ale kousek tvého sportovního dědictví v tom musí být. Ale co ty, sama sportuješ? Vydáš se někdy na běžky?
Elena: Po sportování na martinském stadionu jsem pokračovala na martinském letišti. Udělala jsem si parašutistický výcvik a ve sportu jsem pokračovala i ve Zvolenu. Na škole neměli lehkoatletický oddíl, tak jsem začala trénovat karate. Myslím, že ty dva roky jsem měla nejlepší kondičku v životě. Ale co se týče kondičky a běhání na běžkách, Toník manžel byl na tom mnohem lépe. Jeho vzorem byli dva mistři sportu v rodině. Jeho strýc a teta byli mistři Československa a i olympijští účastníci v běžeckém lyžování.
Vidíš Eleno ta tvoje zmínka o Paraglidingu mně připomněla, že jsem tam na té vojně také rád pozoroval ty barevné létající padáky. To bylo v roce 1980, nevím, možná jsem při tom pozorování sledoval i tvůj let. Pověz mi, jak se ti to poletování ve vzduchu líbilo. Bála ses, nebo sis to užívala? Jednou jsem zaslechl ještě na škole, jak se dva vedle bydlící kolegové na koleji hádali. Jeden létal s větroněm a druhý provozoval paragliding. Každý mluvil o kráse toho svého létání. Potom ale ten parašutista aby více vyzdvihl krásu svého sportu řekl: "Létáni s padákem to je větší volnost než ve větroni. Jsi v přímém kontaktu s povětřím. To je stejný rozdíl jako když se koupeš v rybníku s plavkami nebo bez plavek. Padák to je koupání bez plavek." Pilot větroně nedokázal ničím tak silným oponovat. Jaké ty jsi měla pocity při tom padákovém létání?
