free bootstrap theme
Mobirise


Povídání o člověku s Evou Šidlákovou 
únor 2014

My tě zdravíme, Evo. Přiznáme se, že jsme chtěli začít úplně z jiného konce než je zpívání. Chtěli jsme si povídat o tvé práci lékařky a primářky, ale potom jsme prolistovali kroniku našeho sboru a hned na prvních stránkách jsme narazili na tentozápis.

Mobirise

                                                                              Výstřižek z kroniky Chorea Corcontica 1984

Nedá nám to, abychom se tě nezeptali na Stanislava Šidláka. Můžeš nám, myslím  nám, co jsme přišli do Chorey Corcontica později, a pochopitelně také hostům naší kavárny, svého tatínka představit?

Eva: Na tatínka moc vzpomínám. Přesto, že nežil v lehké době, dokázal svůj život naplnit až po okraj. Navíc měl to krásné štěstí, že práci měl jako svého velkého koníčka. Narodil se v roce 1904 ve Rtyni v Podkrkonoší, tedy ještě za Rakouska. Do samostatného Československa vstupoval jako třináctiletý. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, kde v roce 1925 maturoval. Své první učitelské místo dostal rok po maturitě v Červené Hoře na okrese Náchod. Potom učil v Úpici, ve Velkých Svatoňovicích a v roce 1935 se stal řídícím učitelem v Malých Svatoňovicích.

Ty tedy patříš k těm, kteří dostali hudební základy již v rodině.

Eva: K povolání učitelů mého dětství patřila muzika. Tak jsem to vnímala, protože tak jsem to viděla u tatínka. 

Mobirise

                                                         Obecná škola U Kapličky  - Trutnov Na Struze

Teprve později jsem pochopila, že taková samozřejmost to není, že kromě nadání je za tím jako za každou poctivou prací píle a pracovitost. Celý život se věnoval hudbě. Skládal písně, kantáty. Ve své muzikografii má i operetu "Pan táta Hájek" na motivy Boženy Němcové. Písně upravoval pro ženský, mužský i smíšený sbor. Učil v Malých Svatoňovicích na klavír děti z městečka a okolních vesnic. Ve 4 letech mě tatínek posadil také ke klavíru. Musím přiznat, že mě to moc nebavilo, raději jsem utíkala ke zpívání. V roce 1946 jsme se přestěhovali do Trutnova, kde byl záměr, že zde nastoupím do primy tehdejšího osmiletého gymnázia. V té poválečné době však byla zahájena reorganizace školství a osmileté gymnázium bylo nahrazeno jedenáctiletkou. Musela jsem proto volit jinou cestu.  

Tatínek řediteloval ve škole U Kapličky a tak jsem tady dokončila, jak se tenkrát říkalo, obecnou školu, pak následovala měšťanka a jedenáctiletka. Škola U Kapličky byla později zbourána pro rozšíření silnice Na Struze. Tomu, kdo neví, kde tato škola stála, mohu napovědět, že to bylo na dnešním parkovišti U Studny. Abych zůstala u otázky základů mého hudebního snažení. V Trutnově jsem chodila do hudební školy. Na klavír jsem hrála dobře. V paměti mám však jedno ze svých vystoupení, za které jsem se nemohla pochválit, tréma mi svazovala ruce a prsty na klávesách. Skladbu jsem zahrála na žákovském vystoupení do poloviny, dál to nešlo, musela jsem začít od začátku. Tento způsob tam a zpátky se opakoval ještě dvakrát, než jsem to definitivně vzdala. Tento můj neúspěch byl odměněn velkým potleskem, patrně proto, aby žačka dostala více odvahy. Své klavírní vzpomínky bych ukončila konstatováním, že o mě jednou tatínek 

Mobirise

                Sbor Vítězslav Novák v sestavě smíšeného sboru, Stanislav Šidlák první zleva,
                                                             Zdeněk Pekelský první zprava

zlomil ukazovátko. To jsem si pak mamince stěžovala, že to nebylo spravedlivé, že mi to měl nejprve vysvětlit. To víte, znáte tatínky. Podstatné bylo a to tatínek sledoval, že mě to neodradilo od muziky, spíše naopak. Já už dávno vím, že ho to jistě bolelo více než mě.

Mojí parketou se čím dál více stával zpěv, v něm jsem se cítila jako doma, zpívala jsem jako sólistka už od střední školy.

V internetové encyklopedii „Who is…“ (Kdo je …) jsme se o tobě dočetli, že tvůj tatínek byl zakladatelem ženského pěveckého sboru „Vítězslav Novák“ v Trutnově. O tomto sboru se také zmiňovala v našem povídání Hana s Alenou. Pověz nám něco o tomto sboru.

Eva: Sbor založil v roce 1947. Byl to sbor, který fungoval při Domu osvěty. Tatínek v té době dirigoval mužský i ženský sbor, které se pro vybrané akce spojovaly ve smíšený pěvecký sbor. Sbor měl kolem 90 členů. Dirigování ženského sboru si tatínek nadále ponechal, dirigování mužského sboru přenechal Zdeňkovi Pekelskému, který je Trutnovákům také znám jako výborný hudebník a kapelník. Se sborem získali i 1. cenu v krajské soutěži. Tatínek pro sbory psal a upravoval písně. Pod tatínkovým vedením sbor působil dvacet let.

A proč tatínek vybral název sboru Vítězslav Novák? Tatínek měl nějaký vztah k tomuto hudebnímu skladateli? Musím říci, že mě překvapilo, že Vítězslav Novák, vedle toho, že byl hudebním skladatelem a výborným klavíristou, byl také horolezcem.

Eva: Proč mu dal název Vítězslav Novák, nevím, bylo mi v době založení 10 let, tak mě to nezajímalo. Tatínek patřil k těm učitelům, který měl velký přesah mimo svoji odbornost. Měl vztah k moderním skladatelům.

Mobirise

                               Dívčí trio na jednom ze svých vystoupení, Eva vpravo

A co ženské pěvecké trio, které tvůj tatínek také založil? Kdo byl s tebou v tomto triu? Ve zmíněné encyklopedii „Who is…“ se dočítáme, že ženské pěvecké trio získalo několikrát 1. místo v celostátní soutěži lidové umělecké tvořivosti v Praze, Brně a Bratislavě.

Eva: Pěvecké trio bylo založeno v roce 1954. Zpívala jsem 1. soprán, 2. soprán zpívala Jarmila Malá, s kterou jsme se později sešly ve sboru Chorea Corcontica. Alt zpívala Marie Klimešová. Všechny jsme byly členkami Vítězslava Nováka. Zpívaly jsme 12 let. Byla to ale doba, kdy nebyla televize, nebo přesněji v roce 1953 bylo zahájeno zkušební vysílání. Veškerá kultura se odehrávala převážně naživo a prostřednictvím rozhlasu.

Trio zkoušelo dvakrát týdně. Počet vystoupení se pohyboval kolem padesáti ročně. Vystupovaly jsme na mnoha pódiích jak v kraji, tak na jiných místech v republice i v zahraničí. Vystupovaly jsme taktéž v celostátních soutěžích „Lidové umělecké tvořivosti, LUT.“ Na LUT v Praze, Brně a Bratislavě v komorním zpěvu jsme získaly 1.cenu. Natáčely jsme v rozhlase v Praze, Hradci Králové i v polské Wroclawi. Dostaly jsme zlatou medaili ministerstva kultury. Naše nahrávky byly slyšet v té době skoro denně tady v Trutnově v rozhlase po drátě. Dodnes na ně pamětníci vzpomínají. Všechny písničky nám upravoval tatínek.

Pojďme teď od zpívání do společnosti bratří Čapků. Ty jsi v roce 1982 byla u toho, když se zakládal Klub bratří Čapků v Trutnově a byla jsi dlouholetá předsedkyně tohoto klubu. Jak to tenkrát bylo. Pověz nám něco o náplni a akcích tohoto klubu.

Eva: I tady musím začít u tatínka, který byl jedním ze zakládajících členů pobočky Společnosti bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Na jedné schůzi v Malých Svatoňovicích jsem s tatínkem byla a napadlo mě založit něco i v Trutnově. Domluvilo se nás na tom asi 5 lidí z Úpice a Trutnova. Založili jsme Klub bratří Čapků a já byla 16 let jeho předsedkyní. Začátek byl dost složitý. Čapek nebyl příliš v oblibě, jeho Proč nejsem komunistou bylo pro tehdejší vládnoucí garnituru jednou z mnoha příčin. Zmíněná Čapkova esej stojí za přečtení, má platnost i dnes a je dostupná na internetu. Čapek ji napsal v roce 1924 a svědčí o Čapkově moudrosti a schopnosti rozklíčovat dějinné události. S rozjetím a ukotvením KBČ mně pomohl z tehdejšího Domu kultury v Trutnově bývalý ředitel pan Hetflejš. V klubu se pořádaly také přednášky známých osobností. Dokonce přednášeli i František Nepil nebo Ilja Hurník, promítaly se filmy, jezdili jsme na zájezdy, všechna činnost se točila kolem Čapkovy rodiny, v tom pokračujeme i nadále.

Jedna z knih Karla Čapka se jmenuje obyčejný život. Všichni žijeme také svůj obyčejný život. Pojďme tedy k tomu tvému obyčejnému životu. Ty jsi vystudovala fakultu všeobecného lékařství na Palackého univerzitě v Olomouci. To mě také zaujalo, jak tě napadlo jít studovat do Olomouce. Holka z Východočeského kraje. Vždyť ses narodila v Náchodě. Proč jsi nestudovala v Hradci Králové nebo v Praze? Ptám se, protože si představuji, jak jsi musela komplikovaně dojíždět domů k mamince.

Eva: Začnu od konce. To dojíždění mi nevadilo, byla jsem mladá, a tak se to tak nebere. A proč jsem nestudovala v Hradci Králové? Protože mě nevzaly, nebyla jsem fyzicky zdatná. V té době byla hradecká medicína výhradně vojenskou školou a fyzická zdatnost byla nutnou podmínkou přijetí. Nebyla jsem nikdy žádný sportovec, a tak jsem si řekla, že k tomu přistoupím se sportovním nadhledem, a nakonec jsem se rozhodla absolvovat medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci. Na podzim minulého roku jsme měli zlatou promoci po 50 letech. Bylo to slavnostní a se všemi poctami i s přísahou a zejména v radostné pospolitosti s ostatními spolužáky ročníku, takže jsem dvakrát promovaná lékařka.

Tvoje druhá lékařská atestace byla orientována na TBC a respiračních nemocí. Proč sis zvolila právě tento směr.

Eva: Po promoci jsme se tehdy dostávali na umístěnky. Pro náš kraj byly dvě umístěnky, jedna do Pardubic, druhá do vojenské nemocnice v Josefově na interní oddělení. Tuto jsem zvolila a na interně strávila sedm let až do zrušení nemocnice po obsazení ruskou armádou 21. srpna osmašedesátého. Pak jsem byla dva roky na klinice v Hradci Králové. Potom se naskytla příležitost v Horním Maršově, a protože jsem chtěla dělat interní obor a bylo to blízko Trutnova, tak jsem se pro Maršov rozhodla. Volbu směru profesního zaměření pro druhou atestaci přineslo tedy mé pracovní zařazení.

Z konce mého působení ve vojenské nemocnici v Josefově se mi vybavuje jedna vzpomínka, která tak docela nesouvisí s položenou otázkou. Jistě po těch letech už neprozradím žádné vojenské tajemství. Trhání mandlí je většinou, nejen ve vojenské nemocnici, plánovaný zákrok. Měli jsme ho naplánované na 20. srpna, onoho památného roku 1968. Pro zajištění následné péče a nenadálé případy po zákroku, krvácení a podobně zůstával na noc v nemocnici primář a lékař, který asistoval při zákroku. Když jsme se rozešli před půlnocí v rámci probíhající noční služby ke spaní do svých pokojů, slyšela jsem z venku nezvyklé dunění projíždějících aut. Budovy josefovské nemocnice vymezují kolem dlážděné ulice prostor, který poskytuje pro hluk velikou odrazovou plochu. Hluk byl odrazem ještě umocněn. Oknem bylo vidět nekonečné šňůry projíždějících vojenských aut. Pustila jsem si rádio a slyšela, že jsme byli obsazeni vojsky Varšavské smlouvy. Dnes taková vzpomínka působí jako několikrát vymlácená sláma, ale nejen pro nás ve vojenské nemocnici, v nemocnici armády, která byla součástí Varšavské smlouvy, to bylo tenkrát něco, čemu se nedalo rozumět. Po chvilce jsem vzala telefon a volala primáři, co dělat. Přesněji řekla jsem mu, zda slyšel rádio, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Rozespale mně odpověděl něco v tom smyslu, že před chvilkou usnul, že o půlnoci nemá náladu na takové vtipy, a jestli nemůžu spát, ať si dám sprchu a položil telefon. Protože o spaní nemohla být řeč, vysílání z rádia nabádalo ke klidu, ať lidi nechodí ven a nekladou postupujícím vojskům odpor, hledala jsem mimo svůj pokoj, v tom zmatku, který jsem měla v hlavě, někoho nespícího, protože jinak byl v nemocnici klid, všichni spali. Jediným nespícím byl dozorčí u dveří, stejně jako já nevoják. Dohodli jsme se, že pro zachování vojenského postupu budeme telefonovat veliteli. Ani ten v oné probíhající noci, na samém začátku události, pro kterou mají dějiny jediný název „okupace“, o ničem nevěděl. Nevěděli jsme nikdo nic. Nevěděli jsme co má v takové situaci armáda napadeného státu dělat. Bude se naše země bránit? Co naše nemocnice, budou ranění? Teprve po mém druhém naléhavém zavolání začal velitel nám dvěma nevojákům udělovat vojenské pokyny. Otevřete trezor v místnosti dozorčího. Tam jsou dvě obálky, jedna označená „Válka“, druhá „Mimořádná událost“. Otevřete obálku „Mimořádná událost“ a postupujte dle pokynů, jak jsou po jednotlivých krocích uvedeny v obálce. Tak jsme zahájili ve vojenské nemocnici naši obranu.

Ještě mám z onoho srpna jednu vzpomínku. Bylo to už dávno po půlnoci, když na vrata někdo zabouchal. Otevřeli jsme a za dveřmi stáli dva ruští vojáci se samopaly a vedli třetího. To byl polský voják. Nějak si poranil oko, a tak ho k nám vedli na zákrok. Požádala jsem ty se samopaly, aby na nás počkali, ale oni nechtěli, že musí zajišťovat bezpečnost toho polského vojáka. Nezastavili se ani v čekárně a šli s námi až na ambulanci. Tak jsem musela pracovat, zatímco oni tam stáli s těmi nabitými zbraněmi, bylo mi všelijak.

A co tvoje práce v maršovské nemocnici? Můžeš na tuto dobu zavzpomínat?  

Mobirise

                                                      Paní doktorka ve své ordinaci

Eva: V Horním Maršově jsem pracovala 22 let a byla tam nakonec ráda, i když šlo o detašované pracoviště s denním dojížděním a o služby s péčí o sedmdesát pacientů, ještě s další lékařkou a primářem. Navíc na infekčním oddělení mezi pacienty s otevřenou TBC. Když se nad svým pracovním zařazením zpětně zamýšlím, říkám si, že naše spokojenost v práci závisí hlavně na nás samotných. Samozřejmě jsou výjimky, když je třeba neschopný šéf či dnes třeba majitel. Ale o tom nechci hovořit, s tím jsem se nesetkala. Nám se dařilo vytvořit kolem sebe pěkný kolektiv, který dokáže vzít za práci, když bylo potřeba, a který se také dokáže pobavit.

Já vím, že pro lékaře je nutné udržet ten profesionální nadhled a příliš citově nevstupovat do pacientova osudu. Tedy myslím natolik, aby ho to neničilo v jeho odborné práci. Jak si s tímto bojovala.

Eva: Mám ráda lidi a cítím, že oni mají rádi mě. Vzpomínají dodnes. Zpívání mě provázelo stále, což mě těšilo. Vycházela jsem s pacienty velmi dobře.

Mohla bys přesto vzpomenout na některé své pacienty.

Eva: Na jednoho pacienta si vzpomínám velmi dobře. Byl z Vrchlabí a u nás se opakovaně léčil pro otevřenou TBC. Takový skoro bezdomovec. Dříve se s TBC leželo i půl roku, takže doma moc nebyl. Když byl ale doma, tak bral špatně léky nebo je nebral vůbec, proto byl vždy znovu přijat k nám do nemocnice. Hledali ho policisté, často utíkal a zase se vracel třeba po dvou dnech. Za mnou přišel vždycky s kytkou, abychom se nezlobili. Bylo vidět, že kytka je někde ze zahrádky, kterou cestou míjel. My jsme si na něho zvykli. Byl v nemocnici jako doma a v podstatě byl docela milý, samý vtip. Jednou mi při loučení jako zvláštní odměnu za zásluhy řekl: „Vrchlabské podsvětí je vám, paní doktorko, kdykoliv k dispozici, stačí zavolat.“ Chudák, i na něj došlo. Jeden z jeho dalších pobytů u nás v nemocnici byl jeho poslední a zemřel. Nosil mi obrázky motýlů, které maloval, takové prosté obrázky, spíš vystřihovánky. Kdybych vám je ukázala, asi byste se divili, proč to mám schované, ale když mi je dával, byla v tom taková dětská prostota a taková touha udělat mi radost, mám je dodnes, ale cena těch obrázků, ta je ve mně, tu vám ukázat neumím.

Pojďme se ještě vrátit ke zpívání. Pokud listujeme pozorně kronikou sboru Chorea Corcontica, narazíme tam na skutečně zajímavé záznamy. Jeden z novinových výstřižků roku 1988, nese titulek: „Z Trutnova na Pražské jaro.“ Ty jsi byla mezi vybranými členkami, které zde přímo vystupovaly. Můžeš zavzpomínat?

Mobirise

                           Vystoupení amatérských pěvců na Pražském Jaru, Eva uprostřed 

Eva: Tak to je událost, na kterou si nemohu vzpomenout. Pravdou je, že novinový výstřižek, který máme v kronice, uvádí mé jméno společně s dalšími čtyřmi kolegyněmi jako vyslankyněmi za náš sbor. Na přelomu zimy a jara roku 1988 informovala Česká pěvecká unie pěvecké amatérské sbory v celé České republice, tedy i náš sbor, o možnosti účasti amatérských pěvců na Pražském jaru 1988. Vznikl projekt, který počítal s provedením Smetanovy České písně, kantáty pro smíšený sbor a orchestr na slova Jana z Hvězdy. Mělo v ní účinkovat více než tisíc zpěváků a zpěvaček z amatérských sborů. Skladbu doprovázel Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod řízením Jiřího Bělohlávka. Koncertním sálem byl velký sál Paláce kultury v Praze nad Nuselským údolím. Tyto informace jsem čerpala od jiných účastníků mimo Choreu. Jiní zase vzpomínají: „Koncert se nadmíru líbil jak posluchačstvu v sále, tak nám účinkujícím. Dovedete si představit tu krásu, velebnost a mrazení v zádech, když z více než tisíce hrdel zazní Píseň česká slavně znívá...“ Psal se rok 1988, jistě mnozí dávali do této písně volání po svobodě v naší zemi. Ve vzpomínkách pokračují:…„Na naše "taháky" byl už před koncertem upozorněn mistr Bělohlávek. Prohlédl si je - a pravděpodobně se mu líbily, protože se pousmál a podepsal nám je. Ještě máme tyto taháky uschovány - na památku a pro případ, že by se ještě někdy hodily…

Tolik ze záznamů a vzpomínek některých účastníků, ale já si opravdu nemohu vzpomenout. Muselo to být krásné, když tak o tom čtu. Akorát si vybavuji, že Smetanovu Českou píseň jsme měly natrénovánu již z dob ženského sboru Vítězslav Novák a zpívaly jsme ji rády. Možná mé nevzpomínání převálcovaly události následujícího roku 1989 a let příštích, nevím.

Karel Čapek řekl: „To nejkrásnější na světě nejsou věci, ale chvíle, okamžiky, vteřiny…“ Ty jsi zakládající členkou našeho sboru Chorea Corcontica a zpíváš s tímto sborem již od samého začátku, tedy již třicet dva let. Pověz nám, jsou to pro tebe krásné chvíle?

Mobirise

Eva: Do sboru Chorea Corcontica, tehdy ještě ženského, jsem přišla o něco později, v době, kdy dirigentem byl profesor Hátle. Ten se znal s mým otcem a přesvědčil mě, abych začala zase zpívat. Je to pro mě součást života. Zpěv mi přináší potěšení a pomáhá mi v různých životních situacích. Mrzí mě jen, že se nepokračuje i ve zpívání ženského sboru. Ne že bych chtěla vracet Choreu zpátky k ženskému sboru, ale teď mě pánové neposlouchejte, nebo mě poslouchejte, ať víte.

 Je tolik písní, které jsou napsány pro ženský sbor a které jsme měly v ženském sboru nacvičeny, až se mi stýská. Třeba si nějakou, pro zpestření našich vystoupení mezi skladbami smíšeného sboru ještě někdy zazpíváme.

 Když tak bilancujeme tvé odpovědi na položené otázky, můžeme závěrem říct, dvě sdělení. Přesněji jedno sdělení a jednu otázku. Ve sdělení bychom Ti chtěli vzdát poklonu, za tvůj zpěv. Domníváme se, že je možno říci, že v době činnosti „Dívčího tria“ jsi ty i tvé kolegyně byly, dnešním jazykem řečeno, „superstár.“ Co by za to účastníci dnešních castingů dali, kdyby mohli takto zpívat na tolika pódiích, v rádiu či dnes v televizi.

V té otázce bychom chtěli využít toho, že jsi měla z první ruky možnost sledovat práci svého tatínka, který ti tak mohl předat to, co se předává z otce na syna, v tvém případě na dceru. Uvedla bys několik rad pro činnost sboru, třeba z pozice dirigenta. Ale opatrně, naše rozhovory v kavárně jsou ve veřejném prostoru internetu, ať na nás něco neprozradíš.

Eva: Zkusím tři rady. Nejprve zůstanu u toho, že když se nemá něco prozradit 

a takové situace se nejen při sborovém zpěvu stávají, tak se to nemá prozradit. Pak gesta dirigenta, kterými se snaží opravit chybu sboru, musí být mimo zorný úhel posluchače. Prostě gesto může být třeba důrazné, aby se nedostatek odvrátil, ale posluchač ho nesmí postřehnout, aby jím nebyl rozptylován. Vzpomínám, jak i tuto, „nutnou neviditelnost“ tatínek nacvičoval. Ruce schoval před své tělo a zvednutím či poklesem naznačil potřebný posun intonace. Podobně rozjetý rytmus a jiné úlety.

Mobirise

Nacvičoval to jako herec pro výstup na jevišti, protože na jevišti, a to mi zdůrazňoval, se od nás očekává perfektní vystoupení. Co nemá diváka rozptylovat, nesmí být vidět, aby mohlo vyniknout to ostatní, za čím divák přišel.

Za druhé, jakmile dá při zahájení zkoušky, o koncertu nemluvě, dirigent úvodní akord, musí nastat hrobové ticho a maximální soustředění a pozornost směrem k dirigentovi. Zpěvačky a zpěváci z hlasových sekcí brebentilek či bručounů nemají skupinové sólo, ale naopak mají marcato silenzio.

Za třetí, učení každé skladby a písně má několik fází. Většinou patří mezi poslední fáze dynamika skladby. Při samotném vystoupení je to právě dynamika, která dává jednotlivým písničkám tvář a vzájemně je odlišuje. Při zkouškách je proto třeba se k této fázi propracovat a náležitě se ji věnovat, a to i za cenu, že celkový počet nacvičených písní bude menší. I tady platí, méně je někdy více.

Slíbila jsem tři rady, dám jako přídavek ještě jednu, protože na přídavek jsme na našich vystoupeních zvyklí a je třeba, abychom i na něj byli připraveni. Sbor Chorea Corcontica má svým posluchačům co nabídnout. Ohlasy, které se dostanou ke mně, jsou převážně kladné. Abychom úroveň sboru zachovali a ještě více zvyšovali, bylo by potřeba zúčastňovat se více soutěží a pořádat více koncertů. Na to je třeba pamatovat již při sestavování ročního uměleckého plánu.

Na závěr musím i já poděkovat naši sbormistryni Evě Slaninové za její práci, kterou s námi má. Když ještě při nějakém z našich budoucích vystoupení zařadí i písničku pro ženský sbor, bude mít u mě plus.

Evo, děkujeme za povídání a ahoj

S Evou Šidlákovou, zakládající členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi

P. S. Tak v pondělí na zkoušce

                                                                         Jenda, Štěpán