site creator
Mobirise


S Janou Kejzlarovou nad šálkem kávy
o zpívání, o práci, o životě 
červen 2015

Ahoj Jano, vítáme tě v kavárně a hned na začátku ti řekneme, že u tebe je nám sympatických hned několik věcí a mezi těch několik věcí patří také to, že piješ pivo. Pochopitelně nejsme v kategorii pijáků, ale máme na mysli to, že po obědě nehledáš nějakou dámskou variantu napitíčka. V tvém případě to jedno pivo v ruce dámy prozrazuje, že bereš život opravdově se všemi jeho chutěmi, i kdyby hořké byly. Takže tedy otázka: „Co si dáš?“ 
Mobirise

Jana: Nejraději černý nebo zelený čaj (hořký). Pivo mi nejvíc chutná na výletech (pěšky, běžky, kolo) a k jídlu.

Vy jste, Jano, v těchto dnech podstatným způsobem zvýšili počet vnoučat ve vaši rodině. Jak je to? Kolikrát už jsi babičkou?

Jana: Už máme 5 vnoučátek ve věku 0 - 5 let. Všechny 3 naše děti mají hezká manželství a krásné děti. Modlím se za ně denně, aby to tak vydrželo. 

Nevím, jestli jsi držela v ruce knížečku s názvem „Milý Pane Bože aneb V co věřili dinosauři.“ Jsou to přetištěná krátká psaníčka dětí, která adresovaly Bohu. Také tam jsou psaníčka, která psaly na Vánoce Ježíškovi. V té knížce je také toto psaníčko: „Milý pane Bože, proč jsou dědečkové a babičky o tolik lepší než rodiče? Je to tím, že mají svoje zkušenosti nebo už prostě nechtějí být protivný? Ahoj Jarek (9 let).“ Co bys ty jako zkušená babička Jarkovi odpověděla?

Jana: Já mám nedostižný vzor ve své babičce. Když měla sama děti (bylo jich 5), neměla na ně čas. Přes den pracovala na poli a v domácnosti, v noci šila a spravovala oblečení. Ale vychovala je výborně, dodnes se scházejí a mají se rádi (ti, co ještě zbývají). Na nás vnoučata už čas měla a dělala všechno pro to, abychom si mohli hrát. Říkala vždycky, že když si hrajeme, je to to nejlepší, co můžeme dělat. Žehlila a spravovala nám princeznovské šaty, sháněla nám diváky, když jsme chtěli hrát divadlo, a sama byla nejvděčnějším divákem, chodila s námi na výlety... A měla ráda všechny lidi (a oni ji). Většina z nás má v srdci takovou babičku nebo dědečka a svým vnoučatům se snaží dát něco z toho, co od nich přijali. A uvědomujeme si, že čas strávený s dětmi je vzácný - nevíme, kolik nám ho bude dopřáno. 

My jsme, Jano, skočili hned do důchodových let babičky a přeskočili jsme velikánský kus tvého života. Vystudovala jsi Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové. Pokud dobře počítáme, tak promoci jsi měla v Praze v roce 1978 a po škole jsi odešla do Opavy. Proč do Opavy, když jsi od nás? Tedy myslíme z Úpice.

Jana: Já jsem promovala už jako vdaná 

Mobirise
s dvouletou dcerou (naplánovali jsme si to, i když jsme si nemysleli, že otěhotním tak rychle - tenkrát to šlo každému snadno, byli jsme mladí). V Opavě nám nabídli práci s bytem v továrně na léky (Galena), manželovi dokonce platili ještě za studia 2 roky stipendium. Vůbec to studování s dítětem bylo tenkrát jednoduché, vzpomínám na to ráda - na rok jsem přerušila studium, potom chodila Pavlínka do jeslí. Jesle stály pro studenty 1 Kč na den, brali jsme sociální stipendium a oba nejvyšší prospěchové, takže jsme rodiče od druhého ročníku nestáli nic a ještě jsme si ušetřili. Na dítě jsme měli spoustu času proti tomu, jak to bylo potom v zaměstnání. V Opavě se nám moc líbilo, ale byli jsme moc daleko od babiček a dědečků, a tak jsme se po 6 letech vrátili (když nám v trutnovské nemocnici nabídli zaměstnání s bytem).
 
Když jsem byl malý a šli jsme s maminkou do lékárny, tak tam některé léky paní lékárnice začala připravovat teprve, až když jí maminka dala recept. Pro hotový lék jsme museli přijít až odpoledne. Nevím přesně, o jak složitý lék šlo, možná že paní lékárnice připravovala dokonce jitrocelový sirup. To víš, byly jsme jako děti vážně nemocné a bylo třeba namíchat ty nejúčinnější léky, ale zase ne až tak moc účinné, aby se nemuselo brzo do školy. Uměla bys ty připravit nějaké léky? Kde jsi pracovala a jak vypadala tvá práce?

Jana: Já jsem se s lékárnou celý život míjela. Byla jsem tam vlastně jen 14 dnů na praxi hned po prvním ročníku (v krásné malé lékárně ve Rtyni - moc vzpomínám na pana magistra Vylíčila) a potom 6 týdnů na praxi v posledním ročníku a to je všechno! V Galeně jsem pracovala na vývoji námelových alkaloidů - bylo to moc zajímavé a byl tam skvělý kolektiv. V Trutnově jsem nastoupila na oddělení nukleární medicíny a jsem tam dosud. Připravuji radioaktivní injekce pro vyšetření a vedu malou laboratoř. Taky zajímavá a pěkná práce s prima lidmi (naše paní primářka s námi taky zpívá - Vierka Rousková). Teď už ale všechno postupně předávám své mladé kolegyni a do práce už chodím jen 2 dny v týdnu - mám nemocnou starou maminku a taky ta vnoučata... 
Mobirise
                                          Jana při své práci v laboratoři nukleární medicíny
Ono se všechno mění a jedno ovlivňuje druhé. Také umění je proměňováno změnou svého okolí. Víme, že baroko, které se v Evropě začalo rozvíjet v sedmnáctém a osmnáctém století, bylo vlastně reakcí na objevy v astronomii, kdy se zjistilo, že vše je v pohybu a Země není placatá a není středem vesmíru. Zaznamenala jsi během svého pracovního nasazení také ve vašem oboru nějaké takové podstatné změny, které se zásadním způsobem dotkly vašeho oboru?

Jana: Byla objevena celá řada velmi účinných léků (lidé méně umírají třeba na choroby srdce, na cukrovku, na infekční choroby, na rakovinu...), ale zase se více spoléhají na léky než na prevenci onemocnění. Prodloužení života také není vždycky spojeno s jeho kvalitou. Ale velký pokrok v možnostech léčby během mého profesního života nelze oddiskutovat.

Ty máš, Jano, doktorát přírodních věd, tedy akademický titul Rerum Naturalium Doctor (RNDr). Můžeš nám říci, čemu ses věnovala ve své rigorózní práci? Ale prosíme, jako bys to vysvětlovala dětem, abychom to i my pochopili.
Jana: Myslím, že to zrovna přínos pro vědu nebyl. Na katedře analytické chemie se každý rok studovala nějaká směs organického rozpouštědla s vodou a na mne vyšla směs, která se chovala nepředvídatelně a závěr byl, že tudy cesta nevede...

Je vidět, že jsi skromná, ale vlastně to je celkem jasný závěr, to každý nesvede, někdo by třeba až do svého důchodu přesvědčoval svého císaře, že z těch švestek zlato vyrobí.
Jsi pozorovatelem reálné přírody kolem sebe? Chodíš ráda do přírody a co tam nalézáš? Jsi smutná z toho, jak někteří lidé a firmy ukrajují stále více a více zeměkoule pro svou hamižnost bez ohledu na to, co svým chováním způsobí?

Jana: To víš, že jsem smutná z toho, jak se k přírodě chováme. Jsem ale hrozně vděčná za to, že žijeme v téhle části světa - že můžeme jít do lesa, k řece, že je všude tolik květin (často léčivých - sbírám je, suším a vařím druhým čaje - přece jen jsem ten farmaceut), že se nám střídají roční období a každé je jinak krásné...

Zpíváš si někdy v přírodě?
 
Jana: Jen v duchu. Zpívám si spíš při práci. A teď vnoučatům. Znám spoustu lidových písniček - naučil mne je tatínek, který si zpíval prakticky pořád. To by mohla dosvědčit sestra Eva (naše sbormistryně).

Ty jsi, Jano, člověk věřící. Modlíš se někdy v přírodě? Čemu vlastně věříš? Co je pro tebe modlitba? 
Mobirise
                                                Druhý modrý šátek zprava, to je Jana
Jana: Víru se mi snažili předat rodiče a babička - tedy křesťanskou, katolickou - jsme v Evropě. Pak jsem ji cestou poztrácela, ale Bůh si mne zase našel a jsem za to moc vděčná. Vědět, že jsem na světě proto, že mne tu Bůh chce mít, že mne potřebuje a má mne rád i s mými nedostatky, to dává člověku pocit jistoty. Modlitba je součást mého života, dává mi radost. Hlavně se snažím děkovat za každý den a každou dobrou chvíli (v přírodě to jde samo). V těžkých chvílích je to složitější, ale snažím se uvědomit si, že je v tom Ježíš se mnou, že všechno těžké prožil taky. Když člověk může svěřit všechny své bližní do Boží ochrany, to je obrovská věc! A hlavně, když vidí, jak to opravdu funguje! Ale to víš, člověk musí pořád pro svou víru někde čerpat, jinak se mu ztratí. Čtu knížky (Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Jan Heller patří k mým nejoblíbenějším autorům), setkáváme se s jinými lidmi stejného smýšlení (v kostele i v soukromí, hodně mi dalo naše společenství původně mladých rodin, nyní starších manželů). O milujícím Bohu vlastně svědčí celý svět - je tak neuvěřitelně dokonalý, panuje v něm takový řád a ještě je navíc krásný (atomy, buňky, každý projev života, vesmír...). Je to zázrak! Jak si můžeme myslet, že to vše mohlo vzniknout neinteligentními, náhodnými procesy bez mysli v pozadí?

My jsme nedávno s částí našeho sboru zpívali společně se smyčcovým orchestrem Musica Atiqua latinskou mši Tomáše Korbela Missa C-Dur. Před naším posledním vystoupením na noci kostelů v Nové Pace jsme rozdávali psaný rozhovor s autorem této mše. Jedna z návštěvnic, když se dozvěděla, že se jedná o jakousi mši, se úplně vyděsila a říkala: myslela jsem, že jdu na koncert a tady bude nějaká mše? Není to zajímavé, že obdivujeme spoustu pěkných děl, ale nezajímáme se o myšlenky, ze kterých tato díla vznikla? Nebo nás dokonce tyto myšlenky otravují nebo jdou prostě jaksi mimo nás a nezajímají nás. Čím je pro tebe mše?

Jana: Je to společné setkání s Bohem, oslava, hostina, dar. Nedělní mše a svátky během roku vydělují tyto dny ze stereotypu a shonu dní všedních, pokud je umíme slavit (ráda bych to uměla se svou rodinou lépe). Teď jsem začala hrát v našem kostele v Horním Starém Městě při mši na varhany (náš dlouholetý obětavý starý pan varhaník zemřel). Je to úžasný nástroj, ale já (zatím?) neumím dost využít jeho možnosti. 
Mobirise
                                                    Jana při nedělní mši svaté
Ono se o tom málo mluví, ale v našich kostelích můžeme občas ženu za varhanním pultem vidět. Slyšel jsem, že v Horním Starém městě jsi za těch sedm set let, co zde kostel stojí, teprve třetí varhanící. Ty jsi ale vůbec aktivní člověk a kromě našeho sboru zpíváš ještě se sborem „Krkonošské Collegium Musicum.“ Jakou hudbu zpíváte s tímto sborem?

Jana: Nejvíce se pohybujeme v období hudebního baroka. Je to nádherná muzika, určená k provozování v kostele, všichni si to zpívání užíváme. Někdy vystupujeme i s dobovými nástroji, to je pak teprve krása! A patří k tomu i bezvadní lidé - ona muzika lidi spojuje a taky vychovává, to je jasné.

A teď nám ještě pověz, jakou knížku jsi naposled četla. Ať si ji přečteme taky.
Jana: Vždycky mám rozečtenou nějakou knížku s duchovním obsahem, ale o těch jsem už mluvila. Ale současně čtu vždycky i něco, co se čte samo - poslední dobou jsem se vrhla na detektivky. Zatím čtu jednu po druhé knihy Agathy Christie a P.D.Jamesové. A začala jsem si psát po letech zase čtenářský deník - trénuju tím mozek i ruku. A můžu se podívat, co jsem naposledy četla, když se mne někdo zeptá!
Vraťme se ještě ke tvé odbornosti. Máš nějaký lék pro současný svět, nebo si myslíš, že léků není potřeba?

Jana: Hudba a zpěv, ale i jiné druhy umění, to je určitě lék. Vždycky se mi hrozně líbí děti z úpické ZUŠ, které s námi vystupují na koncertech s Choreou. Ono každé dítě, které hraje s citem na hudební nástroj nebo zpívá, je krásné. No a ještě kdybychom se víc snažili dodržovat desatero a víc čerpali z lásky, která se nám sama nabízí... každý musíme hlavně začít s léčbou sám u sebe.

Moc ti děkujeme za povídání a ahoj v pondělí na zkoušce.

S Janou Kejzlarovou, členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.
                                                                               
 P.S. Pozdravuj vnoučátka, děti a manžela.
                                                                                                                       Jenda, Štěpán