bootstrap table
Mobirise


Vánoční povídání s Jaroslavem Mazáčem 
prosinec 2013


Ahoj Jardo, není ti to divné sejít se v kavárně. Obyčejně si chlapi řeknou, pojďme na jedno a je jasné, že nemyslí kafe a že nemyslí na kavárnu. A my jsme tě pozvali k nám do kavárny. Nevadí? 

Mobirise

Jarda: Když kavárna, tak kavárna, ale pro objasnění, vždy jsem byl pro akci a ne pro sezení (ani na jedno či na kafe). Raději jsem pracoval s dětmi, či mládeží ve skautu nebo při farnosti (tábory, výlety - jednorázové akce).
Musíme říci, že jsi nás trochu zaskočil, vypadá to, že jsi muž činu, jakoby jsi povídání považoval za něco zbytečného, za něco co dělají jenom lenoši.


Pomoci Antonínu Dvořákovi odstěhovat do třetího patra piano, to má smysl. Nacvičit s ním jeho Novosvětskou to ano, to má také smysl, ale povídat si s ním u kafe o domově. Povídat si s ním, po kom a po čem se mu stýská, to je plané tlachání. Není snad podstatou věci ten smutek v duši člověka, který Dvořák přetavil v tak nádhernou symfonii? Neopouštíme každý z nás svůj starý svět, když nás vyhazují z práce nebo když odcházíme do důchodu a připlouváme do světa nového, neznámého, kterého se možná i trochu bojíme? Neopouštíme svůj starý svět, který kdysi býval krásný, zamilovaný přístav našich jistot a který se změnil v místo nelásky, a my odcházíme z tohoto místa, kde jsme kdysi byli doma? Jaká akce je zde na místě?

Jarda: Představa starého zažitého světa, který známe, je spojena s určitou nostalgií, nelze jí však podlehnout. Pak bychom se stali zatrpklými mrzouty, kteří žijí ze vzpomínek a svět kolem je jen vyrušuje z jejich zažitého stereotypu. Zde je třeba najít jinou činnost, odpovídající stavu zdraví a psychiky daného jedince. Každý je schopen napsat symfonii života, který neprožil planými nářky, výmluvami na nevhodné podmínky, materiální zabezpečení atd. Radost vnesená do rodiny či okolí, pomoc potřebným či pouhý úsměv zmohou mnohdy víc než neuskutečněné, megalomanské projekty. Každý jsme obdrželi své hřivny a s jejich využitím jsme schopni zkrášlovat svět.

Pozvali jsme tě na kus řeči právě teď a to hned z několika důvodů. Ten první důvod je, že jsi byl několikrát zmiňován našimi členkami jako jeden z prvních statečných mužů, který se nebál vstoupit na území, které kam oko dohlédlo a kde ucho lidské slyšelo, slyšelo jenom ženský hlas. Ten druhý důvod je, že jsme si říkali, že by nebylo fér, kdyby v naší kavárně pouze ženy odkrývaly svoji duši, neboť myslíme, že u toho povídání jde právě o tu duši. Ale nejdříve, protože jsou Vánoce, chtěli bychom si s tebou povídat právě o Vánocích. Máš rád Vánoce?

Jarda: Vánoce jsou fenomén, který oslovuje bez výjimky všechny lidi dobré vůle. V dětství to je těšení na dárky a celou tu sváteční atmosféru. Později člověk přemýšlí jak a koho obdarovat, aby udělal radost. A u dětí či vnoučat to jsou nezapomenutelné zážitky na jejich zářivé oči a nefalšovanou radost, výkřiky :„Hulá, jů, to je klása.“

Mluvíš o dárkách, kdy nejdříve jako děti jsme obdarováváni a později jako dospělí hledáme koho obdarovat. To jsou všechno pěkné věci, ale je toto všechno tím, čím jsou pro tebe Vánoce? Já nevím, jak to funguje v jiných rodinách, ale u nás jsme si už dávno řekli, že si nebudeme žádné velké dárky kupovat. Že si nenecháme vnucovat to nakupovací šílenství. V Americe prý jsou v některých rodinách tak daleko, že si ty vánoční balíčky ani nestíhají rozbalit. Chodí po obchodech, nakupují a nakupují a nakonec prý některé balíčky leží ve skříni a potom se buď vyhodí, nebo v lepším případě donesou na nějakou charitativní akci, kde se to rozdá potřebným. Zdá se, že onen nakupovací Američan splnil akt obdarování a může být šťasten. Přesto ale není. Já věřím, že tam v těch Vánocích máš ještě něco. Něco hlubšího.

Jarda: Bavíme se o dárcích pro radost a ne o darech, kterými dárce uplácí obdarovaného, aby umlčel své svědomí z pocitu viny vůči obdarovanému. Nevím, jak se žije v Americe, ale žijeme v Čechách. Přesto si dovolím tvrdit, že dárky k rodinám, kde jsou děti, patří. Samozřejmostí pak je rodinná pospolitost umocněná duchem Vánoc. V křesťanských rodinách a ne jen tam, k tomu patří návštěva bohoslužeb. Představa, že před více než dvěma tisíci let se narodil Ježíš, který vnesl do lidských dějin fenomén nových vztahů. Pro lidskou společnost takové hodnoty, jako jsou láska a odpuštění. To naštěstí nenechává mnoho lidí lhostejných.


Mobirise

                              Jeden z trutnovských betlémů v kostele Narození Panny Marie
                   

Vy jste, Jardo, bydleli, když jsi byl malý v Poříčí a do kostela jsi za mala chodil asi tam. Pověz mi, kdy a kde jsi poprvé zpíval na půlnoční na kůru?  

Jarda: Půlnoční pro nás děti byl zážitek. Nechodilo se spát dřív než kolem druhé hodiny ranní. Příchod do kostela byl provázen křupáním sněhu a pořádným mrazem. Každý se přišel pochlubit něčím novým, co měl na sobě (čepici, boty, šálu, rukavice apod.). Nutno podotknout, že navečer po štědrovečerní večeři byl pro nás děti povinný spánek, abychom vydržely.

Zpívat na kůru jsem začal velmi brzo, ještě před nástupem do školy. Máti byla výborná zpěvačka, a tak jsem s ní chodil již od útlého věku na zkoušky sboru a pak i na kůr zpívat nejmladší soprán.

Tvoje vzpomínka, jak se každý přišel pochlubit s nějakou novou věcí, kterou měl na sobě, se mi také vybavuje, ale na tom bylo nejkrásnější, že nás doma, až se vrátíme z kostela, čekal ještě vláček…

A kde bylo to tvoje první zpívání? V Poříčí?

Jarda: Zkoušky sboru byly na faře nebo na kůru v kostele v Poříčí. Zpívali jsme potom buď v domácím chrámu nebo ve Voletinách či Petříkovicích, ale i v dřevěné kapli s křížovou cestou na kopci v lese, nedaleko polských hranic, nad současným lyžařským vlekem. Byla tam studánka pod přístřeškem. Dodnes nemohu zapomenout na ty krásné pouti do příkrého svahu. Myslím si, že tato památka již zmizela.

Teď mě však napadlo, já jsem se tě hned ptal na zpívání na kůru, ale třeba jsi na kůru byl již jako malý a šlapal jsi měchy u varhan? 

Jarda: Měchy jsem začal šlapat asi tak od deseti let, když jsem již na to stačil. V mém dětství tenkrát ještě dosti často vypadla elektrika. Varhaníci a zpěváci bývali na to připravení, a tak to průběh mše nijak neovlivnilo. Páter kázal z kazatelny, na oltáři svítily voskové svíčky. A k měchům varhan vždy někdo naskočil a šlapal. Bývala to ale makačka, třicet a více minut šlapat, kam se na to hrabe fitness.

To jsi mi připomněl jednu vzpomínku právě z těch dob, kdy často vypadávala elektrika. Pan Čakrt hrál nahoře na varhany a najednou zhasla světla. To ví každý ze školy, že světlo se šíří velkou rychlostí, kdysi jsme říkali, největší rychlostí, ale dnes už ani toto neplatí. Málo se mluvilo o tom, že tma se šíří stejně rychle a my jsme to poznali právě podle toho, že se v kostele setmělo. Ale zvuk varhan k nám ještě doléhal, protože varhany přesto, že se přestal točit ventilátor, nějakou zásobu vzduchu ve svých měchách měly. V tom se někdo, komu došlo, co se přihodilo, zvedl a běžel po schodech nahoru na kůr, aby pomohl šlapat měchy. V Trutnově to je na kůr pěkně vysoko, a když člověk pospíchá, tak nahoře vypustí duši. Já jsem si říkal, schválně jestli to ten člověk stihne, aby tu písničku mohl pan Čakrt dohrát až do konce. Stihnul to. Ten dobrovolník letěl jenom o něco pomaleji nežli tma. 

Kdysi jsem si také zkoušel šlapat v Trutnově v Horním Starém Městě. Ne při mši svaté, jenom tak jestli to ušlapu. Mě překvapilo to šlapadlo. Tedy zaprvé, že to je jenom takové dřevěné prkénko. Za druhé, že je jenom jedno. Jednou nohou stojíš pevně na zemi a druhou nohu máš na tom šlapadle a stlačuješ ho směrem dolů. Nevím, jak je to udělané, že se to prkénko dostane zase zpátky do horní úvratě. Jestli tam je nějaký klikový mechanizmus jako u šicího stroje, nebo snad je to jako kolovrátek na předení příze. Musím si to příště prohlédnout. Také mě překvapilo, že tak jako vždycky, i zde naši předkové přemýšleli a udělali v místech šlapadla dřevěné madlo, kterého se šlapač chytne, aby při tom šlapání neztratil rovnováhu.

Když tobě, Jardo, při tom šlapání bylo deset, tak to ses opravdu nadřel. Takový desetiletý kluk váží tak čtyřicet kilo a je to pro něj těžší.

Jarda: Měchy v Poříčí se šlapaly na dva pedály, pochopitelně že se člověk držel madla. Nejprve celou vahou na jeden pedál, potom hup na druhý. To jenom těžší borci byli schopni šlapat odlehčením jedné či druhé nohy. Tedy ono šlo také o to, i když to byla silová záležitost, že vše muselo být konáno citlivě a jemně, aby šlapající člověk neprodukoval rušivý hluk.

Když jsme u těch půlnočních a u toho zpívání v kostele, to jsou celkem časté diskuze, zda je mši možno spojovat se zpíváním na kůru či nikoliv. Zda to nenarušuje průběh mše a podobně. Jak to vidíš ty?

Jarda: Liturgický zpěv do kostela vždy patřil a patří, zejména o svátcích. Už před padesáti lety byly chrámové sbory. V Horním Starém Městě jej vedl již tenkrát pan Matyska, v Poříčí paní Kadlecová a ing. Müller, v Trutnově prof. Čakrt a ing. Müller. Každý sbor měl nejméně dvacet členů všech generací a spolupracoval s knězem. 

Mobirise

                                                   Jaroslav Mazáč Zlatá Olešnice 23.11.2013

Vzpomenu-li třeba Trutnov za pátera Karla Vopařila, scházelo se na faře na zkoušky tak dvacet členů mládeže a skoro stejný počet dospělých. Bylo to fajn. Pokud je zpěv součásti liturgie, pak ano, ale je-li koncertní vystoupení přerušováno liturgií, pak pryč od toho. 

Tak teď nevím. Kdyby si tohle naše povídání přečetl nějaký konzervativní věřící, jestli by se na nás nezlobil? Řekl si to odvážně, ale myslím, že obráceně, než by to chtěl slyšet onen konzervativní věřící. Tedy myslím, že on by řekl, když je liturgie přerušovaná koncertním vystoupením, a nikoliv obráceně. Myslím, že bychom pro nezasvěcené měli vysvětlit onu změnu, ke které došlo po Druhém vatikánském koncilu.

Druhý vatikánský koncil svolal papež Jan XXIII. a končil za pontifikátu Pavla VI. Trval od roku 1958 až do roku 1965. Nechci mluvit o jednotlivých tématech, které koncil řešil, které byly důležité a které změnily mnohé postoje církve k lepšímu. Zde si dovolím použít hodnocení kněze Jana Rybáře. „Bylo to největší a nejvýznamnější shromáždění zástupců křesťanské církve od dob seslání Ducha svatého, o němž mluví ve svém evangeliu Bible“, říká Jan Rybář. Já se zde chci však zmínit pouze o změnách, které může v katolických kostelích vidět každý. I když pouze tomu, kdo zažil dobu předkoncilní, dojde, že je něco jinak. Jsou tu myslím tři nejvýraznější změny. Tou první změnou je čeština. Nebo spíš obecně, národní jazyk. Neboť jak známo, dříve se sloužily mše svaté u nás latinsky. Velkou zásluhu měli pochopitelně Cyril s Metodějem, ale nám to trvalo celých 1100 roků, než se stalo, že v katolických kostelích po celém světě zazněly národní jazyky. Druhou velkou změnou bylo otočení oltáře směrem k lidu. A tou třetí změnou, která se nás právě v souvislosti se zpíváním dotýká, je, že se změnily liturgické texty. Bohužel se tedy stalo, že slavné hudební doprovody k původní liturgii jakoby najednou nebyly v souladu s novou liturgií. Ty slavné mše svaté Mozartovy, Bachovy, Schubertovy, Vivaldiho, Dvořákovy a dalších. To by pochopitelně ale byla velká škoda, kdyby tato díla měla být zapomenuta. No a tak se hledá ta správná cesta jak a kde tato díla interpretovat. A já si tak říkám: „Je to špatně, když mě někdy v kostelíčku více než promluva pana faráře osloví pěkná hudba?“

Jarda: Řešení jsou různá a osoby povolanější, ale jak se u nás vyvinula interpretace těchto děl? Samostatné koncertní uvedení díla v chrámu, určené široké veřejnosti. Jiná možnost je provedení určité části díla v průběhu mše svaté ve spojení s liturgií. Také se setkáváme s koncertním provedením ve veřejných prostorech, jako jsou divadla, koncertní sály nebo jiná nesakrální místa.

To je vlastně dobře, že se tato díla dostávají k široké veřejnosti. Mnozí by si je do kostela poslechnout nepřišli. Dobrému dílu samotnému to neublíží. Dobré dílo a jeho odkaz takto promlouvají k více lidem a věřme, že je vedou i k zamyšlení. Krásné jsou hudební doprovody ke slavné půlnoční mši svaté, těch ale byla napsaná celá řada, mnohé jsou bohužel již zapomenuty. Kterou máš nejraději?

Jarda: Nejvíce lidí i mne oslovuje Rybova klasika.

Mě trochu mrzí, že se z této mše stává až vánoční šlágr. Ale také se mi tato mše stále moc líbí a vlastně musím se přiznat, že bych bez ní snad neměl Vánoce. Ty jsi, Jardo, několikrát v této mši zpíval krásné basové sólo, které rád poslouchám. Můžeme ale také vzpomenout na pěkné tenorové sólo v provedení dalšího našeho člena Pavla Svěceného.

Vedle Jakuba Jana Ryby připomeňme další autory, kteří nám zanechali své půlnoční mše: F. X. Brixi, Michna, Křička, Mácha, Hradil, Marhula. V Týništi nad Orlicí zazněla loni dokonce rocková půlnoční mše. Nacházejí se tedy i současní autoři.

Zmínil ses, Jardo, o panu Matyskovi, varhaníkovi z Horního Starého Města, který tam poctivě snad již čtyřicet let nacvičuje půlnoční. Snažím se v posledních letech také zapojit a potěšilo mě, že se tam člověk od pana Matysky dozví, že i tato díla mají svůj příběh.

Skladatel Jaroslav Mácha, lékař a současně sbormistr chrámu svatého Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně, napsal jednu ze svých vánočních mší v době druhé světové války. Byla to těžká a smutná doba v celé zemi, hlavně v Praze, bylo to v době heydrichiády. Lidé měli strach o své blízké i o své životy. Mácha chtěl lidi potěšit a chtěl, aby národ zvedl hlavu, a tak napsal svoji Českou vánoční mši, která ještě v té době plné strachu, v Praze zazněla a přinesla lidem tolik potřebné potěšení. A pomohla mnohým vrátit sebevědomí. Víš, to se mi líbí, že ta skutečně velká díla mají v sobě jakýsi hlubší smysl, že vznikla pro něco jiného, vyššího než pro ukázání na dílo samotné.

Jarda: Většina velkých děl vznikala v těžké době. Mnozí svá díla psali v nouzi či dokonce v boji o holý život svůj, ale i život svých blízkých. Někteří obtíženi nemocemi. Z historie je známo, že člověk v době vlastní krize je schopen neuvěřitelných věcí. Často dílo vzniklo jako součást vzpomínek, poděkování, proseb k Bohu a k jeho oslavě. K oslavě Ježíšova narození nebo jiných událostí církevního charakteru. Tato díla vyjadřují hold Tvůrci života.

Já za sebe mohu říci, že každá půlnoční má nějakou svoji pasáž, kterou je pro mě těžké naučit se správně zpívat. Je to třeba moc krásná část, ale obtížná. Máš taky něco takového?

Jarda: Obtížné pasáže je třeba dostat pod kůži. Pak se stanou někdy i oblíbenými. Chce to piano, nebo i jiný hudební nástroj a cvičit do zblbnutí. Také pomáhá nová technika. Daný úsek si nahrát a poslouchat a poslouchat, nesmí se ale při tom usnout a chrápat nahlas, neboť by se výsledek nedostavil.

A co varhany? Jak se tobě líbí zvuk varhan?

Jarda: Varhany jsou pro mě nástroj královský, na který jsou schopni hrát jen „vyvolení.“ Ovládat několik klaviatur, rejstříků, používat ruce i nohy a k tomu ještě zpívat, to už je pořádný kumšt.

Já to také vždycky obdivuji, jednak to hraní, ten kumšt, tu dovednost a potom ty varhany samotné. Jejich velikost i jejich krásné provedení. Varhany v trutnovském kostele Narození 


Mobirise

                                              Varhany v kostele Narození Panny Marie v Trutnově

panny Marie byly prý jako jedny z prvních na českém území osazeny elektricky vháněným vzduchem. Vaše Jana o nich na noci kostelů zajímavě vypráví. Sám si jistě vzpomínáš na jejich opravu v šedesátých letech minulého století za pana faráře Karla Vopařila. Snad to byla první generální oprava od jejich instalace. To množství píšťal, dřevěné i kovové z cínového plechu. Celkem tak tři tisíce píšťal. A to množství všelijakých dalších věciček, které z toho varhanáři vymontovali, aby to opravili. My jsme byli tenkrát malí ministranti, a tak nás to všecko moc zajímalo. Zaujalo mě, že na stavbu varhan jsou použity nejrůznější přírodní materiály, dokonce i rybí kůže. Nechal jsem si od stařičkého pana Matysky vysvětlit, že rybí kůže je daleko pružnější než například kozinka a daleko lépe vyhovuje potřebám a prostředí, ve kterém jsou varhany umístěny. Tato kůže plní funkci uzavírací záklopky pro přepouštění vzduchu. V létě je v kostele větší sucho než v zimě a této proměnlivé vlhkosti rybí kůže lépe odolává. Myslím, že tak čtyři měsíce usilovné práce varhanáři v několika lidech, za vydatné pomoci šikovných mužů a žen z řad věřících trutnovské farnosti, této opravě věnovali.  

Jarda: Další opravu jsme zažili v roce 1992. To bylo asi po dvaceti letech od první opravy. Tuto opravu prováděl pan Matyska z Horního Starého Města, Vítek Mišoň a Martin Lička. Oprava to byla velmi zdařilá, varhany byly rozšířeny o další rejstřík. Bylo přidáno tak tři sta píšťal. Velmi jsem obdivoval jejich zručnost. A především to, že vše, co z varhan vytáhli, znovu složili dohromady. To zdůrazňuji především pro tuto svoji malou vzpomínku.

Do opravy varhan zasáhlo období Vánoc. Kostel byl na půlnoční napěchovaný lidmi tak, jak se to stává, ale bohužel jenom o půlnočních. Varhany hrály, ale s omezenými možnostmi, protože řada píšťal byla vyrovnána na kůru a čekala na provedení opravy. Varhaník musel vědět, 


Mobirise

                                   Manuál trutnovských varhan v kostele Narození Panny Marie

které rejstříky smí a které nemůže použít. Někteří návštěvníci kostela se vypravili na kůr, vmísili se mezi zpěváky a šli nahoru. Rozebrané varhany je velmi zajímaly. Začali píšťaly brát do ruky a zkoušeli do nich fouknout, po té je naštěstí vraceli zpátky, ale moc si nedělali starosti s tím, kam je položí. Píšťaly se neztratily, ale ležely různě a hlavně úplně jinde, než bylo jejich původní místo. Já jsem si říkal, tak jestli tohle dá někdo dohromady, bude to jistě s velkou přímluvou svaté Cecílie, patronky hudby. Pan Matyska se svými pomocníky byl ale šikovný a to, co mě připadalo skoro jako neřešitelný problém, to oni vyřešili. Píšťaly do varhan narovnali tam, kam patří a opravené varhany slouží spolehlivě dodnes.

Vzpomínáš, Jardo na dobu kolem šedesátého osmého roku, kdy se začala v kostelích objevovat pro nás tehdy nevídaná věc, jak se tenkrát začalo říkat, rytmická mše. Já to mám stále v živé paměti a moc se mi to líbilo a to neříkám pro to, že ses ujal role sbormistra a hrál jsi na kytaru a poctivě s námi nacvičoval. Vzpomínáš?

Jarda: Roky rytmických mší, to bylo něco pro nás mladé. 


Mobirise

Hrací stůl varhan se stojánkem na noty je vysoký. Varhaník by neviděl co se děje u oltáře, proto jsou varhany vybaveny soustavou dvou zrcadel, které tvoří periskop. Varhaník tak má přehled o dění u oltáře.

Od ohňů a trampské kytary do kostela. Živý rytmus, nové písně a bezstarostnost mládí. I když jaro nové písně netrvalo dlouho, přesto v nás zanechalo krásné vzpomínky na nezapomenutelné úseky našeho mládí. Vždyť i pět přátel z té doby se sešlo v našem sboru Chorea corcontica.

Z této doby se mi vybavila vzpomínka na zpívání v Peci pod Sněžkou. Při mírném dešti jsme doprovázeli mši svatou kytarou a zpěvem. Po jejím ukončení a závěrečném požehnání nám přišel páter Pospíšil poděkovat. Mezi struny kytary mi zasunul sto korun československých. Tenkrát se za sto korun dalo nakoupit dvacet chlebů o hmotnosti dva kilogramy. Žloutkových věnečku se za sto korun dalo koupit osmdesát tři kusů. Pan farář nám řekl, abychom si zašli do cukrárny něco koupit. Venku se zatím rozpršelo. Pan farář otevřel deštník a odcházel. Hbitě jsem peníze vytáhl a také s deštníkem jsem ho dohonil. Pro přihlížející to bylo pěkné pozdvižení, jak velebníček a nějaký mladík se s deštníky honí a předávají si jakýsi úplatek. Nakonec jsme se dohodli, že peníze přijdou do sbírky, ale pan farář to doplnil slovy, abychom se těšili. Těšení dopadlo v zimě v Malé Úpě při dalším zpívání, kdy jsme na závěr obdrželi „Čestný diplom pro sbor padlých andělů.“

Já moc vzpomínám na písničku Mezi hvězdami a na moc krásné sólo, které tam zpívala taková pěkná holka. Zdena to byla, ale jak se jmenovala dál, to bys mi musel pomoci. Navíc to bylo pro nás v letech, kdy jsme si začali všímat, že vedle kluků existují na světě ještě další stvoření a že ta stvoření jsou hezčí, než jsou kluci, voní takou zvláštní vůní, a když umí navíc zpívat, tak to byla pro nás kluky přímo omamná kombinace. Ani nevím, kam se odstěhovala a kde žije.

Jarda: Hvězda písničky Mezi hvězdami byla Zdena Cibulková, a kdyby sis více všímal „hvězd“ v našem sboru Chorea Corcontica, tak bys zjistil, že tam s námi chodí zpívat už asi dva roky.

Děkuji za upozornění a pozvednu oči ke hvězdám…

Hana s Alenou se zde v kavárně zmínily o tvém zpívání ve sboru, který vedl pan Horáček. Byl jsi v tom sboru? Zpívali jste někde? A jak to bylo s připojením, nebo lépe s přechodem do sboru Chorea Corcontica?

Jarda: Zpívání ve sboru pana Horáčka byla jen roční epizoda. Veřejná vystoupení byla jen dvě. Nácvik byl velmi pomalý a úporný. Po rozpuštění nás většina přešla do sboru Chorea Corcontica.

Ale ty jsi byl občas vídán a hlavně slýchán s trutnovskou Krakonoškou. S nimi jsi pouze zpíval, nebo jsi v Krakonošce hrál na nějaký hudební nástroj?

Jarda: V Krakonošce jsem hrál sedm let na pozoun a pak asi dva roky zpíval. Ale když jsme u hraní, s vaším bráchou Víťou jsme troubili před půlnoční z věže trutnovského kostela na všechny strany koledy. Bylo to dvakrát, kolem šedesátého osmého. Potom ale přišel konec volnosti a zákaz.

A jak ty jsi na tom se znalostí historie sborového zpívání v Trutnově? Vaše rodina je původem z Trutnova? Víš něco o zpívání v Trutnově po válce nebo dokonce před válkou?

Jarda: Rodiče se nastěhovali do Poříčí až po válce a z pěveckých sborů jsem znal jen ty chrámové.

A jak to bylo s tvým prvním pokusem o vstup do Chorey? Myslím na ten inzerát, který vyšel v novinách a vyzýval muže k aktivní účasti.

Jarda: První volání do sboru přišlo asi před 25 lety, ale stateční jsme byli pouze dva, takže z rozšíření sboru o mužskou složku na 20 let sešlo. Bylo to tak, jak již říkala Hana s Alenou.

Patříš, Jardo, ke členům našeho sboru, jejichž profese nějakým způsobem souvisí s kantořinou. Pochopitelně myslím, než jsi uzrál pro důchod. Můžeš vzpomenout na tu svoji práci a řekni nám, jestli byl během toho tvého působení patrný nějaký posun ve výuce nebo spíš v přístupu žactva, onoho tažného ptactva, které na krátký čas hnízdilo ve vašich lavicích? Neptám se na přístup ke zpěvu, ale otázka směřuje k životním postojům a vývoji těchto postojů u tvých svěřenců.

Mobirise

Jarda: Mistr – nově „učitel odborného výcviku.“ Jeho úkolem je naučit žáky pracovat s nářadím, na strojích, rukama i hlavou. Je-li oboustranná dobrá vůle, výsledek se dostaví.
Problém dnešní společnosti je v tom, že demokracie je chápána jako stav práva, nikoliv však povinnosti. Na školu se lze dostat i s průměrným prospěchem a rodiče chtějí

mít vzdělané děti, alespoň s maturitou. Nedostane-li se dítě na jednu školu, přijmou ho jinde. Naštěstí v posledních letech se trend pomalu obrací. Zaměstnaný řemeslník je cennější než nezaměstnaný maturant se všeobecným vzděláním. Mnoho záleží na rodinném zázemí. Pokud rodiče dohlédnou na potomka „v telecích letech“, bývá vyhráno. Je mnoho případů lajdáků v prvním ročníku, kteří po letech končí maturitou či s titulem. A největší odměna kantorů? Když vás pozdraví neznámá tvář a vy s vykulenýma očima odpovíte, aniž víte, kdo to byl. Často se ozve „Já jsem…, co jsem byl samý průšvih. Teď mám jedno nebo dvě děti a s … máme firmu a vede se nám slušně. Jen musíme makat a makat.“ Vždy nemá setkání tak idylický konec, ale smutných příběhů nebývá moc.

Vraťme se ještě k Vánocům. Do hor to nemáme daleko, navíc náš název „Sbor krkonošský“ je s horami spojen. Sice s nízkými horami, ale na naše domácí podmínky s nejvyššími, co u nás máme. Pověz nám, zpíval si někdy na kůru v některém z těch malých krkonošských kostelíčků?

Jarda: S partou „sboru padlých andělů“, tak jak nás nazval páter Pospíšil. S touto partou jsme projezdili Malou Úpu, H. Maršov a Svobodu nad Úpou. S velkým sborem prof. Čakrta toho bylo podstatně více a nejenom po horách. Já si říkám, snažíme-li se prožívat život radostně a věci přijímat tak, jak přijdou, máme i v našem sboru Chorea Corcontica řadu krásných zážitků a vzpomínek a to mi dělá velkou radost.


Mobirise

                     Horní Malá Úpa - kostel sv. Petra a Pavla a hřbitov.  FOTO: Ctibor Košťál 


Jardo, děkujeme za povídání a ahoj

S Jaroslavem Mazáčem, členem sboru Chorea Corcontica si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

P.S. Pěkné Vánoce, pokoj a dobro.

                                                                                                                                  Jenda, Štěpán