bootstrap button
Mobirise


Povídání o obrázcích a zpěvu s Květou Krhánkovou
květen 2015

Mobirise


tvém žití v Praze, o studiích a o tvém rozhodnutí přestěhovat se do Úpice.

Květa: Moje maminka pocházela z Malých Svatoňovic, a tak když jsem se v 25 chtěla osamostatnit od rodičů, nesehnala jsem v Praze bydlení a v Úpici se naskytnul domeček. Nezaváhala jsem ani na vteřinu. Na akademii jsem se, v té době z obvyklých důvodů (žádná angažovanost a špatný původ), nedostala. Vystudovala jsem Školský ústav umělecké výroby – obor ručně šitá a 

       21 žlutých růží                                            paličkovaná krajka a ruční tkaní. V Úpici jsem v roce                                                                                     1978 založila výtvarný obor v ZUŠ.
Jak jsme zjistili, zorganizovala jsi několik ročníků výtvarných sympozií učitelů výtvarné výchovy z celé Evropy. Pověz nám o tom něco bližšího. Ta sympozia se odehrávala v Úpici?

Květa: Bylo jich asi 8 a sjížděli se k nám učitelé a studenti z různých koutů Evropy – Poláci, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Dánové, Estonci, Francouzi, Němci i Angličané. Bylo to docela náročné na organizaci, ale moc zajímavé pro srovnání. Inspiraci jsem našla na sympoziu ve finském městečku Hyviinkaa, kde jsem učila a měla s sebou dvě studentky. Tam jsem také získala mnoho kontaktů. 
Mobirise

Můžeš srovnat přístupy výtvarného vzdělávání na zájmových uměleckých školách u nás a v Evropě? Co o nás soudí zahraniční účastníci těchto sympozií?

Květa: Naše základní umělecké školství je v Evropě i ve světě dost ojedinělé. Na západě jsou to jen kurzy, tedy dobrovolné, u nás regulérní škola a školné je spíš symbolické. Učitelé nám to závidí, ale musím podotknout, že „výtvarka“ u nás na základních školách je dost ubohá, zatímco např. v Holandsku nebo v Dánsku si školy pronajmou na výuku zkušené výtvarníky, a tak tam 

              Květa v plenéru                                mají děti daleko větší znalosti a lepší vztah k  výtvarnému                                                                          umění. U nás se neumějí dívat a s moderním uměním si málokdo ví rady.
Jistě jsi také vyslechla názor, že se z nás a hlavně z mladých lidí stává jakási generace zkratek. Že se stále více vyjadřujeme jenom pomocí jakýchsi nadpisů a esemesek. Místo barvitého vyprávění, jaké to bylo na dovolené, sdělujeme pouze jednoduchý výsledek. Někdy se mi zdá, že také výtvarné umění začíná být jaksi zkratkovité. Zdá se mi to, nebo je to tak? Mám na mysli různé grafitti a podobná dílka.
Květa: Není to tak, jen u nás většina lidí zůstala ve vztahu k výtvarnému umění v 19. století.
Já vím, že také hudební díla mají své příběhy, ale u obrazů to je jiné než u hudby. Mám na mysli ten moment, kdy někdo stojí před obrazem a chce se dopátrat té podstaty obrazu, co je tam namalováno. To myslím u hudby tak není. Vyslechneme si skladbu a buď se nám líbí, nebo nelíbí. Málokdo se ptá hudebního skladatele, co je v té skladbě napsáno. U obrazu se ptáme, co jsi to namalovala? Myslíš, že je to špatně?
Květa: Některá výtvarná díla mají příběh a některá nemají, a není to jiné než u hudby. Například František Kupka, který namaloval první abstraktní obraz, se snažil v malířství o to samé, co už bylo v hudbě zřejmé – také se některé z jeho abstraktních obrazů nazývají FUGA – žádný 
Mobirise

příběh- obrazů nazývají FUGA – žádný příběh- kompozice tvarů a barev. Bylo to něco tak převratného, že si toho nikdo nevšiml a on začal být opravdu uznávaným otcem abstrakce až tak v posledních 20 letech.

Já se přiznám, že jsem si tou předešlou otázkou chtěl připravit půdu pro následující otázku. Prohlédl jsem si jeden z tvých obrázků, kde je nakreslen indián.
Já na tom obrázku toho indiána vidím, ale nemyslím si, že autor chtěl sdělit pouze, takto vypadá indián.
 

               Indián                                                       I když možná ano, ale jak vypadá indián? Z obrázků soudím, že hrubé rysy indiána na povrchu v sobě ukrývají celkem vyhlazenou duši. Vidím, že indián kouří dýmku míru jakoby na znamení přátelství, a potom také vidím, že uvnitř duše indiána je mnoho barev. Mnoho barev pro život. A teď mi jako autorka tohoto obrazu řekni, jestli jsem tam viděl to, co jsi chtěla nakreslit.
Květa: Ano, něco takového jsem chtěla namalovat, ale kreslí se tužkou, nebo perem ( teď se ve mně ozvala učitelka).
Ty jsi těch obrázků indiánů namalovala poněkud více, řekni nám, jak a kde tyto obrázky vznikly.
Květa: No indiáni jsou moje velká láska a hádejte proč? Moje generace to ví, může za to Vinnetou. Proto, když jsem se dostala do Ameriky, zajímala jsem se o indiánské umění a navštívila jsem i několik indiánských rezervací.
Ty ale tvoříš hlavně v našem kraji. Mám na mysli tvoje kresby v kapličkách Krkonoš a Podkrkonoší. V kolika kapličkách nalezneme tvoje obrazy a jakou technikou je tato malba provedena?
Květa: S kapličkami se mi splnil velký sen – vyzkoušet si fresku – to je technika malby do mokré omítky. Pomáhala mi s tím moje dcera Kačka, která je restaurátorkou nástěnných maleb, a její přátelé. Kapliček jsme namalovali už sedm. Ve Sklenářovicích, v Horních Lysečinách, v Peci pod Sněžkou, ve Vrchlabí 2 a u Černého Dolu také dvě. 
Mobirise
                                                                           Sklenařovická kaplička
Toto je obrázek ze Sklenařovické kapličky. Co vidíme na tomto obrázku? Jestli mohu za sebe povědět, mně se zdá, že vidím tři mladé lidi, možná turisty. Pokud je to tak, potom bych je chtěl pochválit, že jdou ve třech. To se na horách má. Nevím ale, proč jsou červení? Jsou zamilovaní? Pokud ano, tak to bych je nemohl úplně pochválit, ve třech to bývá problém. Ale ten anděl strážný, ten je v každém případě v pořádku, budou ho potřebovat i ti turisté i ti zamilovaní. Nebo je to jinak?
Mobirise

Květa: Je to takzvaná ochranná kaple, takže anděl ochraňuje tři poutníky, kteří jdou do kapličky na Sněžku. Ty postavy jsou symbol a červená se mi tam hodila.

A co tvoje spolupráce s časopisem Veselý výlet?


Květa: S Veselým výletem spolupracuji od začátku, pomáhám s ilustracemi a grafickou úpravou a ty kapličky je také hlavní zásluha na Veselém výletu. 

Květo, všimli jsme si, že s sebou neustále nosíš svůj skicář, kam si často něco kreslíš. Také při návštěvě v německém Lohfeldenu jsi ho měla. Můžeš nám některé obrázky z této cesty ukázat a něco o těch obrázcích povědět?

Květa: Tak prostě skicy. 

Mobirise
A co tvé výstavy obrazů? Na kterou vzpomínáš nejvíce                       Melsungen s hrázděnými a zdalipak nějakou chystáš?                                                                              domy- ze skicáře, 
                                                                                                                             Květa Krhánková 2014
Květa: Výstav bylo opravdu hodně. Většina s naší Úpickou výtvarnou skupinou, se kterou se scházíme už asi 35 let. Teď jsme se vrátili z polsko-českého plenéru ve Wlenu a do konce roku bude 5 výstav: Tři v Polsku a dvě tady v Úpici a v Žacléři. Hodně vzpomínáme na výstavy v Praze, v Hradci Králové, v Červeném Kostelci… Každoročně se účastníme Náchodského podzimu.
A teď nám pověz něco o zpívání. Co ti to přináší?
Květa: Zpívám moc ráda, jako malá jsem zpívala s babičkou, pak ve školním sboru na základce. Ke zpívání ve sboru mě pozvali moji kolegové ze „zušky“ Eva Slaninová a Pavel Kolbert. Předtím jsem několikrát zpívala v Úpici vánoční mše. Líbí se mi repertoár, jak je rozmanitý, a z koncertů mám úžasné zážitky.
Na začátku jsme se zmínili o Karlu a Josefu Čapkovi. Bydlíš kousek od havlovického rybníka a vůbec v kraji, do kterého umístil Čapek své pohádkové bytosti. Máš nějakou svoji tvorbu, která má v sobě nějaké tyto náměty?
Květa: Hned moje úplně první výstava byla asi v roce 1979 v Muzeu B. Němcové v České Skalici, kde jsem vystavovala společně s dalšími výtvarníky několik gobelínů a paličkovaných krajek na pohádky Boženy Němcové. Ještě na škole jsem viděla v Praze výstavu linorytů Josefa Čapka, moc mě okouzlily a inspirovaly, teď jsou linoryty jednou z mých nejoblíbenějších technik.
Květo, děkujeme za povídání
S Květou Krhánkovou, členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali Jan a Štěpán Vojáčkovi
P. S. Tak ať ti to zpívá a maluje
                                                                         Jenda, Štěpán