Mobirise
Mobirise


Povídání s Květou Máchovou
březen 2014

Ahoj Květo, vítáme tě v kavárně. Hledali jsme v kronice, kde o tobě najdeme první zmínku. A teď nevíme, jestli jsme trochu nezabloudili, neboť jsme tě nalezli v seznamu členů až v roce 1986. Nebude to tím, že jsi začínala pod svým jménem za svobodna?

Mobirise

Květa: Patřím mezi zakládající členky ženského pěveckého sboru Chorea Corcontica. Začínala jsem pod jménem Pavlová. Václav Hátle, tehdy můj kolega a náš první sbormistr, mě upozornil, že se pokouší dát dohromady ženský pěvecký sbor. Byl to hudebník tělem i duší. Jednak měl ve škole smyčcový orchestr a musím říci, že to byl velký intelektuál, ale umělecká činnost ho naplňovala  daleko více než kantořina.

 Také moje sestřenice měla velký vliv na můj vstup do Chorey. Šikovná holka, která výborně zpívá a hraje na klavír. Jednou mě oslovila a vyprávěla, že už měly první zkoušku. Přiznávám se, že jsem na té první a snad ani na té druhé zkoušce našeho sboru ještě nebyla, ale na tu třetí zkoušku už jsem přišla. Já byla totiž dost zapřažená, ale to se u mne nezměnilo dodnes. Vždyť víte, že ještě teď, a to prosím pěkně jako dlouholetý důchodce, učím nějakou tu hodinu na podnikatelské škole a mám stále celý den co dělat. Ale já tu muziku moc ráda, proto jsem začala chodit zpívat do sboru. Hrála jsem na housle už od dětství ve Rtyni a stále se okolo té muziky točím. Za mého dětství byl ve Rtyni výborný hudební učitel Hejzlar a ten tam měl jednak dětský smyčcový soubor, potom dětský pěvecký sbor a také smíšený pěvecký sbor. Prostě velké hudební zázemí. Známá Koletova hornická kapela. Snad každé dítě školou povinné chodilo ke Koletovi na housle. Vzpomínám, jak jsme u Koletů doma jednou hráli, asi tři dítka. Koleta nás občas praštil smyčcem přes ruce. Paní Koletová vedle v kuchyni vařila. Jednou se stalo, že jedna struna povolila a ten kus odletěl té obětavé hospodyni rovnou do hrnce s polévkou. To jsou moje muzikantské zážitky z dětství. S našima jsem zpívala, když už jsem byla větší, ve smíšeném sboru. Naše maminka zpívala výborně a táta hrál na dva nástroje, on dokonce nějaký čas nahrával pro brněnský rozhlas. Zpíval také kuplety, nebyla televize, lidi se bavili jinak než dnes. Zpívání se tak stalo jakousi mojí přirozeností.

Ty jsi Květo učila na gymnáziu v Trutnově, tvým kolegou byl také pan profesor Trnka. Jeho písničky má Chorea Corcontica také ve svém dřívějším repertoáru. Víš něco o jeho tvorbě a o jeho spolupráci s Corconticou? Jak k této spolupráci došlo?

Květa: Pan profesor Trnka mě učil, byl to výborný češtinář. Pak byl mým kolegou. Jeho koníčkem byl sborový zpěv. Řídil pěvecký sbor v Trutnově a později v Hostinném se smíšeným orchestrem.

My ty písničky, u nichž je uvedeno jméno Zdeněk Trnka, neznáme. Takže nevíme, jestli to byly pouze úpravy nějakých existujících skladeb nebo zda šlo o jeho původní tvorbu. Zda psal pouze hudbu a někdo jiný dělal texty? Můžeš nám tohle přiblížit?

Květa: Většinou písně upravoval, ale některé pro nás i složil. Nám se zdály na nás amatérky velmi obtížné, vyžadující mnoho zkoušek a výsledek nás často nepotěšil.

Když jsme u trutnovského gymnázia, tak se tě pochopitelně musíme zeptat na tvoji kantorskou kariéru zde prožitou. Ty jsi zde učila celý svůj pracovní život?

Květa: Prvních 11 let jsem učila na základních školách. Nejdříve čtyři roky v Trutnově Poříčí, pak sedm let ve Rtyni v Podkrkonoší. Na gymnáziu jsem učila 36 let. Občas jsem učila několik hodin i na blízkých středních školách, jako například na střední škole podnikatelské, kde paní ředitelce Lídě Pěnčíkové, pokud je třeba, vypomáhám doposud. Mám k ní velmi přátelský vztah, protože byla výbornou žákyní v mé třídě na gymnáziu a zároveň je naší sborovou klávesistkou.

Učila jsi zde biologii, což je propojeno s životem snad ve všech jeho formách. Máš zahrádku?

Mobirise

                                                                Gymnázium Trutnov

Květa: Mám obor biologie - zeměpis a odbornou specializaci fytogeografie. Učila jsem hlavně biologii a jsem regionalista. Z toho vyplývá i moje práce: snažila jsem se dobře připravit žáky na vysoké školy, vést je ke vztahu k přírodě, naladit je ke zdravému pohybu, hlavně po horách, k poznání jejich rodného kraje a tím i k vztahu k naší vlasti. A kdybych neměla mladé lidi ráda, už bych na škole dávno nebyla. Musím totiž říci, že se bohužel zapálení žáků pro samotné studium, zdá se mi, v poslední době nějak ztrácí. Ne že by nechtěli mít nějaký akademický titul, to by chtěl samozřejmě každý, ale chtěli by k tomu dojít nějakou zkratkou, nějak bez námahy. Naše školská reforma jim k tomu bohužel nahrává. Jsem ve školství už padesát čtyři let, ale ten poslední přístup! Co žák, to kus, za který se berou peníze. Buďte rádi, že ho tady máte, hlavně po něm moc nechtějte. Škola musí být především zábava, aby nám žák neodešel jinam. Vzpomínám na mé dřívější žáky a jejich zápal. Mohu říci, že jsem se od spousty z nich tenkrát i učila. Jeden student a jeho znalosti v mineralogii, to jsem sama tak neznala jako on. Byla to i pro mě motivace, dohánět je. To už teď není, občas na mě někdo vytáhne internetové kouzlo, ale je vidět, že ani sám neví, o čem mluví a co si to vytiskl. Ale hlavně je vidět, že ty informace nehledal, aby se je naučil, ale chtěl jenom, abych dala pokoj, tak mi něco přinesl.
Vrátím se ale k původní otázce. Ano, mám zahrádku, jsem v nitru zemědělec.

Z domovních knih chaty Děvín jsme se dozvěděli, že jsi také byla po několik let správkyní této chaty trutnovského gymnázia. Máš nějakou vzpomínku z této doby?

Květa: Vzpomínek na Děvín mám nepřeberné množství. Nebyla jsem správkyní, jen jsem se na chodu Děvína podílela. Vůdčí postavou tam byl můj výborný kolega, velmi obětavý a nezištný Zdeněk Vít. A právě na Děvíně se vytvářely ty krásné vztahy mezi kantory a mezi žáky. Byly to šťastné roky mého života. Víš, ono když se píše o horské chatě v Krkonoších, tak by každý nejraději slyšel nějaký napínavý příběh, kde zasahovala horská služba a kde šlo o minuty, na kterých visel lidský život. Kde stačilo jen málo a všichni by ve vánici zmrzli. Ale čím je člověk starší, tím více si váží těch chvil, kdy se neděje vůbec nic. Kdy jen tak sedíš a s někým si povídáš a popíjíš teplý čaj. Kdy třeba i venku fouká a ty tam nemusíš, nemusíš nic. Ty jenom posloucháš a najednou zjistíš, že někdo, o kom sis myslela, že to je ten blbeček z béčka, který chodí věčně pozdě a snad nikdy nenosí úkoly, tak ten se doma stará o svého mladšího bráchu, protože zůstali s mámou sami. Máma se vrací domů často opilá. A ten kluk teď přemýšlí, jak a z čeho to má udělat, aby měl jeho mladší brácha Vánoce. To se potom sama před sebou zastydíš, že jsi tak povrchně a rychle soudila. Potom ti to dojde a začneš si vážit lidí, kteří nežijí jenom pro sebe. Potom si uvědomíš, že stačí jen o něco méně lásky mezi lidmi a ne tam na těch horách, ale doma ve svých bytech všichni zmrzneme.
Děvín bylo pro nás místo, kde se navazovaly nové a krásné vztahy mezi učiteli a žáky. Pěkně se poslouchá a vypráví u společné práce, pochopitelně tam, kde to jde. My jsme poslední týden o prázdninách v srpnu na Děvíně pořádali akci, které jsme říkali prázdninové borůvkové orgie. Účastnili se toho hlavně žáci mé třídy, ale přidávali se k nám i bývalí žáci, kteří už byli na vysoké škole. Vždycky jsme do takového obrovského lavoru s holkami zadělaly těsto a každý dostal hrníček, do kterého musel nasbírat borůvky. Studenti se rozeběhli kolem chaty, aby každý svůj hrníček borůvkami vrchovatě naplnil. Kluci vyřezali dřevěnou měchačku, vypracovali jsme těsto a potom jsme dělali desítky, desítky, desítky kynutých knedlíků. Potom jsme je naházeli do dvou hrnců, které stály na kamnech a tam se ty knedlíky uvařily. Každý, kdo šel kolem, také dostal a pochopitelně jsme je všechny snědli. Musím říct, že byly výborné. Doma mi tak nechutnaly jako tam na tom Děvíně. Ty čerstvé borůvky, těsto zadělávané u kamen, kde se topilo dřívím, a potom to vaření na kamnech s velkými pláty. Voda v hrnci bublá a občas šplíchne ven na ta rozžhavená kamna, jenom to zasyčí. To jak se pára vystupující z hrnce dotkne mírně odkryté pokličky a poté se promění do malých kapiček, které stékají až k jejímu okraji. Kapičky se na své pouti pokličkou postupně proměňují ve větší kapku, která na konci ukápne vedle hrnce. Potom ještě chvíli schoulená do kuličky po plátech poskakuje a tančí, než se úplně promění v obláček páry a zmizí. Někdy to zaprská tak, jakoby kapka při svém tanci stepovala. Nikdo nic neříká, jenom každý pozoruje ten tanec a poslouchá ten stepující rytmus vodní kapky a zdá se, jakoby i starosti mizely a odplouvaly tak, jako ten malý obláček páry. V takových chvílích jsem znovu pochopila, že nejsem sama, kdo má starosti. Došlo mi, že lidi kolem mají kolikrát větší trápení a přesto neházejí flintu do žita. A nejvíc mě potěšilo, když jsem zjistila, že si děláme starost o stejnou věc. Víš, najednou jsem cítila, že na to nejsem sama, že to nemůže špatně dopadnout. A že tak nějak, jako se ten obláček páry na své další pouti určitě spojí do většího oblaku, aby svlažil zemi, také to naše společné starání dá věcem dobře dopadnout. Nádhera, najednou máš před sebou jenom to těšení na tu dobrotu, nezapomenutelná atmosféra. K tomu všemu ještě hraní a zpívání jednak s kytarou, ale brali si tam studenti různé nástroje, každý na co uměl, třeba i trubku si přinesli. Celé večery se hrálo a hlavně zpívalo. Možná by jiní mohli vyprávět, kolik manželství se tam v té krásné atmosféře začalo. Právě tam, kdy každý otevřel svoji duši a říkal, co má rád, co se mu líbí a co ne. Čeho se bojí, čeho si váží, na co se těší a co by jednou chtěl…
Abych ale nezůstala dlužná ani ten příběh z hor, tak vám nějaký povím.
Povím vám třeba o tom, jak si kluci stavěli iglú a dokonce v něm spali. Však to víte, že v Modrém dole o sníh není nouze. Až na tu letošní zimu, kdy chyběl sníh dokonce i v Alpách. Kluci za mnou jednou přišli, že prý dřevěná chata s kamny je moc nóbl. Prý že chtějí pořádnou průpravu, proto budou spát venku v iglú. Já jsem jim v tom nebránila, bylo to kousek od chaty a zdálo se mi to bezpečné. Se stavbou jsme jim pomohli všichni. Některé holky se chtěly k tomu nocování venku přidat, ale byla jsem neoblomná. Jednak jsem argumentovala tím, že holky na vojnu nechodí a nemusí tudíž být tak zoceleny, jako kluci. Ale myslím, že tím největším argumentem, který holky odradil, bylo zhoršující se počasí. Žádná vánice, ale odpolední sluníčko už dávno zalezlo a mráz se nám dával do rukou, nohou, uší a nezakrytých nosů. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to spaní nemám také klukům zakázat, ale potom jsem to nechala tak. Vypili jsme na zahřátí teplý čaj a dali si večeři. Kluci se už nemohli dočkat, a tak jsme šli ten večer nějak dříve spát. Však to ale znáte, jde se spát, ale ještě dlouho, dlouho slyšíte to povídání, kdy si toho musejí mezi sebou tolik povědět. Když už si ale i kluci přestali povídat a pomalu v tom do noci ponořeném Modrém dole usínali a nad nimi byla jenom vrstva sněhu s malým okénkem, aby tudy proudil vzduch, zaslechli venku volání. Vzájemně se všichni probudili, aby se ujistili, že to noční volání není jenom přelud jejich snu. Potom vylezli ven. Byla mlha a nepříjemné vlhké počasí, kdy mráz zalézá za nehty. Pokusili se s volajícím navázat kontakt. K jejich velké radosti se jim to povedlo. Ten zoufalý hlas patřil německé zbloudilé turistce. Vyrazili jí do té tmy naproti a přivedli ji do chaty. Teplý čaj a vytopený Děvín jí vrátily úsměv do tváře. Kdyby tenkrát spali společně s námi na chatě, kdo ví, jak by to s ní dopadlo.
On je ten Děvín dost exponované místo, je to dvanáct set metrů vysoko. Tak jsme tam občas někoho zachraňovali. Jednou se jeden lékař s nějakým inženýrem zřítili z Modrodolského vodopádu. Bylo to devátého května, to si ještě dnes pamatuji. Tenkrát byla velká spousta sněhu. Byla jsem tam s vysokoškoláky. Ošetřili jsme ho a naši hoši ho snášeli až k Milířům a tam si ho převzala horská služba. Chudák potom přišel o ledvinu, ale život mu naši kluci zachránili.
Myslím ale, že taková nejhorší vzpomínka byla na školní třídu malých dětí. Seděli jsme na Děvíně, bylo snad už pět hodin večer, ale venku bylo ještě trochu světlo. Právě jsme pili teplý čaj, a tak nějak pěkně jsme si povídali. Vtom se k nám dovnitř přiřítili takoví menší kluci. Byli celí usmrkaní a vykřikli: „Paní učitelka se nám zabila.“ To bylo vše. Na nic jsme nečekali, rychle jsme na sebe něco naházeli a běželi ven. Naši kluci šli hledat učitelku a já společně s holkami začala sbírat po lese popadané děti. Kluci našli učitelku v kleči. Ležela tam a nejevila známky života. Když k ní přišli, začala se probírat, naštěstí. Potom zjistili, že vedle v kleči leží další kluk a kus dál se 

Mobirise

                                                                   Chata Děvín

ze sněhu vyhrabávají dvě holky. Byla to pátá třída, kousek od Prahy. Jeli s paní učitelkou a panem učitelem hřebenovou túru. Ti učitelé byli manželé, na Výrovce se nedokázali dohodnout, kudy pojedou dál. Tak se mezi sebou pohádali, až manžel prohlásil, že pojede sám na chatu Mámu, kde byli ubytováni. Učitelku s dětmi nechal na té Výrovce, ať si poradí, jak umí. Ta se s těmi dětmi pustila z Výrovky dolů. Původně chtěla jet přes Richtrovky, ale vzala to nějak stranou do Modrého Dolu až k naší chatě Děvín. Tam na té planině už to nezvládli, nějak se jim to rozjelo a oni najeli různě do kleče a popadali. Jejich učitelka dopadla nejhůř, zlámala si žebro a při tom pádu navíc omdlela. Děti nedokázaly říci přesně, kolik jich vlastně bylo. A tak jsme se jich při tom začínajícím stmívání vyptávali, jestli soused z lavice byl s nimi a potom jsme se ptali na toho, co sedí za nimi a před nimi a toho co sedí vedle, až jsme jich napočítali pět a dvacet. Mezitím co jsme dávali dohromady ty malé sněhuláky, se už kluci postarali o učitelku. Zavolali jsme jí do Pece sanitku. Naši kluci potom jeli s ní až k Milířům. U Milířů už byla horská služba, ale kluci s nimi jeli až dolů do Pece, kde ji pomohli naložit do sanitky. Vylekané děti jsme nechali na Děvíně přespat, holky se o ně postaraly. Kluci od nás zajeli na chatu Mámu, aby si promluvili s tím učitelem. Byli to už velcí chlapáci, ani jsem se jich nevyptávala, co tomu učiteli všechno řekli. Ještě štěstí, že jsme na tom Děvíně tenkrát byli, a že ti malí kluci byli tak šikovní. Viděli, jak se z komína naši chaty kouří, a tak k nám doběhli, abychom je šli zachránit.

A školní výlety, těch jsi jistě absolvovala několik. I když ze začátku tvého kantorského působení nebylo jednoduché vycestovat do zahraničí, jeli jste někdy ven?

Květa: Na konci každého školního roku byl vždy výlet. Často se v červnu konaly i družební zájezdy do NDR - Zerbstu, do Moskvy a i jinam do států východní Evropy. Gymnázium mělo dlouholetou tradici prázdninových třítýdenních i měsíčních putování po horských hřebenovkách Slovenska. To byla krása! Jezdila vždy výborná parta kantorů i studentů. A pak ten již zmiňovaný Děvín a Krkonoše: soboty, neděle, prázdniny - po celý rok. Odměnou nám kantorům je vzpomínání bývalých studentů a vřelé vztahy po celý život.
Ráda a teď už i s úsměvem vzpomínám na náš krásný výlet do Ruska, vlastně tehdy do Sovětského svazu. Jela nás skoro celá třída a byli jsme na to s kolegou Losou dva kantoři. Byli jsme ubytovaní v moskevské družební škole. Hned po příjezdu se nás naši průvodci starostlivě ujali a ukazovali nám památky. Jenomže se nám přihodila taková nepříjemná věc. Jedli jsme tam nějaká mletá masa a snad z toho nás hned několik dostalo salmonelózu. Kolega Losa a někteří žáci zůstali uchráněni, ale já jsem byla společně s dalšími asi dvanácti holkami postižená. Ten průběh byl tak intenzivní, že nás museli hospitalizovat v Moskvě na infekčním oddělení. Nechce se mi ani vyprávět detaily, to si každý, koho to někdy postihlo, dovede představit. Ruští doktoři, starší pánové, se nad námi starostlivě skláněli. Sešla se jich tam spousta, prohrabovali si dlouhé vousy a vzájemně se radili. Ale musím říci, že Ivan Pavlovič s Pavlem Petrovičem nás na tom infekčním oddělení léčili opravdu šetrně a účinně. Léčili nás takovým tím ruským způsobem, dezinfekce, klystýry, kefíry. Za čtyři dny jsme se toho zbavily. Když už jsme byly zdravé, tak se o nás zase starali, aby nás trochu vykrmili. Bábovčičky a tak, asi do týdne nás propustili domů. Jenomže naše nepostižená skupina na nás nečekala, a tak jsme tam zůstaly samy. Sehnat jízdenku na další lůžkový vlak domů nebylo vůbec jednoduché, museli jsme další tři dny počkat. Měly jsme však výborného průvodce, který nám v nově nastalém čase ukazoval další pamětihodnosti Moskvy a zajistil odjezd domů.
Náš průvodce se jmenoval Michail Michailovič Jerzunov. Na něm je zajímavé, že ve dvaačtyřicátém mu bylo osmnáct. Když vstoupil Sovětský svaz do války, nasedl v Moskvě do tanku a dojel s ním až do Trutnova. Musím říci, že to byl velmi příjemný a inteligentní člověk. On dělal v redakci nějakého časopisu. O válce nemluvil, ničím se nechlubil. Říkal, že vlastně ani žádná knížka, ani film nedokáže popsat ty hrůzy války, kterými museli projít.
O památkách, kudy nás provázel, mluvil moc pěkně. On byl mezi prvními vojáky, kteří v pětačtyřicátém na tanku do Trutnova dojeli. Bylo opravdu pěkné s ním pobýt a poslouchat ho. Sám se do Trutnova ještě několikrát podíval. Najdete ho mezi jedenácti čestnými občany města Trutnova.

Pojďme zpátky k hudbě. Nevíme, jestli máme dobré informace, ale ty jsi měla strýčka, který působil na trutnovské hudební škole. Můžeš nám o něm něco povědět?

Květa: Strýček, na kterého se ptáte, byl matčin bratr Ludvík Merta. Byl významným muzikantem v Úpici i v Trutnově. Byl zakládajícím ředitelem hudební školy v Trutnově, kde pak až do své smrti jako ředitel působil. Tenkrát ale ještě nebyla hudební škola na náměstí v Haasově paláci. První hudební škola v Trutnově byla za železničním viaduktem v ulici Novodvorská. Tenkrát to bylo za hotelem Rádio.
Strýček Merta měl také kapelu, hrávali v tehdejším „Contiku“, kam chodili lidi tančit. Potom také hrál ve výletní restauraci v trutnovském parku. To pochopitelně bylo ještě v době, než restaurace vyhořela. Tam také pořádali nedělní odpolední koncerty a bylo to velmi krásné.
Musím říci, že tenhle strýček měl na mě velký vliv. Vždycky, když se ve Rtyni pořádal nějaký monstrkoncert, zapojil se. Nebo se se zpěvačkami sešli u nás v bytě a tam se ještě trénovalo, tam se zpívalo. Bylo nás doma kupa, maminka byla z pěti dětí a všech pět sourozenců muzicírovalo, všichni byli hudebně výborní. A tak jsme se sešli a místo povídání jak tahle teta a tamta teta se u nás prostě zpívalo. Strejda Merta rozdělil hlasy a už to jelo a bylo to krásné. Dokonce se lidi, co chodili kolem, zastavovali a poslouchali nás.

Ty máš ale muzicírování také doma. Tvůj manžel hraje na housle v trutnovském komorním smyčcovém souboru Musica Antiqua? Zazpíváš si někdy s jeho houslemi nebo se k němu připojíš hrou na nějaký nástroj?

 Květa: Můj manžel je velmi dobrý houslista. V trutnovském komorním smyčcovém orchestru Musica Antiqua už skončil a předal žezlo mladším. Hrál celý život. Já jsem se učila na housle hrát u rtyňského kapelníka Čeňka Kolety, ale nebyla jsem nikdy moc dobrá. Před mužem jsem si hrát ani netroufla. Ale v souborech, jak už sem řekla, zpívám od dětských let.
Můj muž je s naším sborem také spojen. Hlavně ze začátku, když jsme ještě byly sborem ženských, to nás občas doprovázel na housle. Také s Musicou Antiqou jsme občas vystupovali společně. Proto se také dobře vyzná v naší kronice, a když si nemohu vzpomenout u některé fotografie, jak to tenkrát bylo, připomene mi to.

Tato fotografie našeho sboru Chorea Corcontica je z roku 1983, jestli se dobře díváme, tak stojíš v první řadě? Můžeš nám to nejprve potvrdit, a pokud máme pravdu, můžeš na tuto dobu 

Mobirise

                                        Před prvním vystoupení našeho sboru 1983


zpívání našeho, tehdy vašeho ženského sboru zavzpomínat. 

Květa: Tato fotografie je ze zkoušky před prvním vystoupením v r. 1983 v červnu a stojím opravdu v první řadě. Do souboru mě přivedl, jak jsem vám vyprávěla, kolega Hátle, zakládající sbormistr, a má sestřenice, výborná sopranistka Eva Grozdanovská. Náš repertoár odpovídal ženskému sboru. Nejraději vzpomínám na Pásmo krkonošských koled provázené slovem a na Otvírání studánek od Bohuslava Martinů.

V kronice je také tato fotografie s tímto sdělením: 18. 6. 1990 jsme měli poslední zkoušku s Václavem Hátle, který se stěhuje z Trutnova, přejeme mu hodně štěstí. Na té fotografii ale nevidíme sbor Chorea Corcotica. To byl uspořádán nějaký společný koncert? Vzpomínáš si na to rozloučení?

Mobirise

                                         Poslední vystoupení s Václavem Hátlem 1990

Květa: To vás musím opravit, i když přiznávám, že ono upřesnění mám od svého manžela. Fotografie je z vánočního koncertu 12.12.1988 v Národním domě. Společně jsme vystupovali se smyčcovým komorním orchestrem vedeným také Václavem Hátle. Fotografie tedy ještě nesouvisí s Václavovým odchodem. Pan Hátle končil v červnu 1990. Na poslední zkoušce jsem bohužel nebyla, účastnila jsem se školního výletu.

Abychom ale nebyli jenom u vzpomínání. S příchodem mužské části do sboru se poněkud změnil repertoár. Posledně nám zde Eva Šidláková řekla, že se jí trochu stýská po písních ženského sboru, které jste měly nacvičené. A co ty, jak přijímáš nový repertoár?

Květa: Je zákonité, že s příchodem mužů se mění repertoár. Myslím, že to bylo pro sbor užitečné. Změna je vývoj a vývoj je život, nové nápady a stálá chuť zpívat. S příchodem mladých děvčat jsou nové možnosti alternací pro sólové party. Važme si naší obětavé dirigentky Evy Slaninové, která k nám přijíždí ze rtyňských Končin, a to v zimě, v létě, a buďme k ní ohleduplní i v lepší ukázněnosti. Ta by pro práci v pěveckém sboru měla být zásadní. Ale to už ze mne zase promluvila kantorka. Přála bych si, aby náš sbor úspěšně pokračoval a v repertoáru při své inovaci nezapomínal na klasiky sborového zpěvu Smetanu, Dvořáka, Suchoně a další.

Květo, děkujeme za povídání, měj se pěkně a zase někdy v kavárně na shledanou.

S Květou Máchovou, zakládající členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali
                                                                                                                              Štěpán a  Jan Vojáčkovi.