bootstrap button
Mobirise


Jak jsme zpívali v Lohfeldenu
13.-16.března 2014

Já se vám přiznám, že už se mi moc cestovat nechce a musím si vždycky vzpomenout na svou tetu, která nikam nejezdila. Pokud však někam musela, tak o tom dlouho mluvila, jak se jí tam nechce. Nejvíc jí vadilo, že jí bude chybět její postel. My jsme tetě říkali: „Co na tom, této, máš, postel jako postel, já kam si lehnu, tam spím.“ Ale teta že to není jenom tak, že je zvyklá na svou postel. Teď, když člověk má ty roky podobné jako tenkrát moje teta, tak jí dávám za pravdu, postel domácí je postel domácí, ale copak se člověk může jenom doma válet, je třeba žít a tak hajdy do světa.
Trutnov má několik partnerských měst. Jedním z těch měst je německý Lohfelden. Je to poblíž Kasselu a náš sbor tam jel letos zpívat už po druhé. Děje se to vždy na pozvání zástupců města a pod záštitou obou měst. Pro nás je velkým potěšením, že nám Trutnov zaplatí autobus. Oni o tom u nás na městě nevědí, ale my jim za tuto jejich dobrotu věnujeme vždy jednu písničku. To aby ostatní věděli, že víme. Že víme, že nic není samozřejmé a nic není zadarmo.
Naše sbormistryně se snaží, aby repertoár, který zpíváme, byl stále nový, abychom nezpívali dokolečka stejné písničky. To si tedy nemyslete, že to posluchači nepoznají. Ono je to totiž tak, že snad každý interpret a zpívající sbory z toho nevyjímaje má své posluchače. Také na nás chodí pouze naši posluchači, kdybychom se rozkrájeli, tak na nás vyznavači rocku nepřijdou. Jsme si vědomi, že bychom je zklamali, kdybychom nepřišli s novými písničkami. Proto už po vánočních koncertech hned v lednu začínáme dávat dohromady nový jarní program, který jsme speciálně pro zájezd do Lohfeldenu rozšířili a dvě německy zpívané písničky. Tady je třeba říci, že pojem německy zpívané je zde použit s mírnou nadsázkou, protože německy umí jenom několik členů našeho sboru. Navíc zpívat německy a dbát na výslovnost, která nám dělá i v mluveném slově problémy, není jen tak jednoduché. Když byl náš sbor v Lohfeldenu poprvé a zazpíval jim jakousi německou písničku, přišla po vystoupení jedna starší paní, která před válkou žila v Československu a řekla: „To pyl moc pěknej ten písnička. A to pylo nemecky?“ Naštěstí máme mezi sebou několik lidí, kteří němčinu znají dobře, jako je Helena Slavíková, hlavní organizátorka těchto zájezdů, a další znalec jazyka německého - Míla Rousek. Tito dva arbitři správné výslovnosti nám neustále opravovali to, co vyslovujeme úplně špatně. Zejména pak vyvíjeli velkou snahu tam, kde jsme tou naší špatnou výslovností dávali původně slušným slovům význam neslušný, hrubý až urážlivý, prostě nepřijatelný.

Když cestuje pěvecký sbor, je to jiné, než když cestuje fotbalová jedenáctka. Tedy především ten
Mobirise

                                                 Program je nacvičen, nasedat, jedem.

počet účastníků by měl být u sboru větší. I když nemusí to být pravda vždy. To mám ale na zpívání rád, že na rozdíl od fotbalu nejedete zpívat proti někomu, ale pro někoho. Kolikrát už se nám stalo, že jsme byli na našem zájezdu vyzváni, abychom si zazpívali společně s nějakými dalšími sbory. Ani v tomto případě nezpíváte proti někomu, ale zpíváte s ním. Tak se vlastně nemůžete vracet domů poraženi, ale vracíte se s radostí, že jste si společně zazpívali. Je třeba mít však na paměti, že je nutné poctivě trénovat, neboť vlastní gól si dát můžete i u toho zpívání.

Vyjeli jsme ráno v devět autobusem z trutnovského nádraží směrem na Jičín, Mladou Boleslav, Mělník. Za Mělníkem jsme najeli na dálnici směr Ústí nad Labem, Děčín a dále na Drážďany, Lipsko a Kassel, kde po dvaceti kilometrech už byl cíl naší cesty Lohfelden.

Ono to ani není tak důležité, kudy jsme jeli, to měl na starosti náš hodný pan řidič. Je však pravda, že se v tom cestování po silnicích mnohé změnilo. Dříve před existencí GPS si každý poctivě nastudoval trasu, kudy má jet. Nebo se zeptal někoho zkušeného, co by mu poradil. Potom se třeba dozvěděl, že pojede přes to a to město a tam a tam mají takovou kulturní 

Mobirise

                                          Cestu měl na starosti náš hodný pan řidič

zajímavost. Nebo vám někdo poradil, kde se rozhodně musíte stavit na obědě, protože takovou baštu jako mají tam, to nikde nedělají. Dnes si nastavíme na GPS cíl cesty a potom párkrát odbočíme vlevo, několikrát vpravo a najednou jsme v cíli. Když se nás pak někdo zeptá, kudy jsme jeli, ani to nedokážeme říci.
Na výlet je dobré bráti si sebou nějaký vhodný hudební nástroj. To je známé doporučení už od školních let pro všechny žáky. V našem sboru se této úlohy ochotně a bez donucení tentokrát zhostil Láďa Matoušek, jinak zpěvák naší basové sekce. Protože jsme lidé zpěvaví, tak stačí, když vytáhne kytaru z pouzdra a prohrábne struny. To se z té cesty autobusem stává takový malý country svátek. Když jedna písnička skončí, už si někdo vzpomene na druhou a cesta nám pěkně ubíhá. Navíc zpíváme úplně jiné písničky, než s kterými vystupuje náš sbor a tak je to pro nás takový pěkný oddech. Člověku se nezřídka stává, že tam zazní písnička, kterou už nějakých třicet roků neslyšel. Tak se vlastně těmi písničkami občas vracíme ve vzpomínkách do svých mladších let, kdy jsme jezdili pod stan a tam byla tenkrát tahle písnička nová. Také ta holka, co má s tebou třeba i více než třicet roků stejné příjmení, byla tenkrát taky nová.

Člověk najezdí spoustu kilometrů na služebních cestách. Většinou však sám v autě. Jet ale autobusem s někým, s kým si můžete povídat, to je úplně jiná věc. Jedete mnohokrát projetými úseky a najednou se o těch místech dozvíte mnoho zajímavých věcí. Svět má najednou tolik barev, kolik máte kolem sebe vypravěčů. Jedeme tím autobusem a vyprávíme si o tom, co vidíme, o tom, co tam kdo zažil. Potom přijdou řeči na rodinu a na věci, kterými žijeme, a tak se na těch zájezdech člověk s člověkem daleko více pozná, než když se spolu vídáme jenom na zkoušce zpěvu. Ani si to nepovíme všechno a Eva si vzpomene, že bychom měli ještě nějaké naše písničky vypilovat, s kterými máme vystupovat, a tak se znovu zpívá.

Při příjezdu do Lohfeldenu se už začalo stmívat. Německá strana organizuje náš pobyt tak, že jsme ubytování v rodinách. Město požádá dobrovolníky, kteří by byli ochotni vzít si domů někoho z nás na ubytování, a tito dobrovolníci se potom stanou našimi hostiteli. Všichni hostitelé se o nás vzorně starají a mají velkou péči o to, aby nám nic nechybělo.

Také samotné přivítání našeho autobusu se děje za účasti těchto našich hostitelů. Abychom je nenechali na pochybách, že k nim přijel pěvecký sbor, stoupli jsme si hned po příjezdu před autobus a zazpívali jsme jim uvítací písničku. Pro jistotu jsme zvolili latinskou, to abychom je nevyděsili špatnou němčinou. Naše uvítání ocenili potleskem. Potom nám předali malý uvítací dáreček a už si nás rozebrali do rodin a začali o nás pečovat.

Mobirise

                                                               Cesta nám tak příjemně ubíhá.

Dovolím si sdělit několik osobních zážitků. Původně jsem se onoho ubytování nebál. Důvod, proč mluvím o obavách, byla totiž moje nulová znalost němčiny. Hlavní organizátorka zájezdu Helena Slavíková mě podala úvodní informaci, že budu ubytován samostatně, tedy bez naděje, že by mě můj spolubydlící zachránil svojí němčinou, neboť žádný spolubydlící tam se mnou nebude. Současně mě však uklidnila, že není nutno se obávat, neboť můj hostitel, starší pán, bydlel kdysi v Československu a umí částečně česky. Já vám povím, že tato informace mně dodala odvahu. Protože těžké jsou chvíle mlčení. Začal jsem být zvědavý na vyprávění mého hostitele, jak to bylo s jeho životem v Československu, kde bydleli a jak a kdy se přestěhoval do Německa. Jenomže úvodní informace se bohužel nenaplnila. Byl jsem sice ubytován u pána, ale pán měl manželku s rodinou. V žádném Československu nikdy nebydlel a česky neuměl ani slovíčko. To vše jsem zjistil záhy po usednutí k prostřenému stolu, kam hostitelka servírovala dobrou uvítací večeři.
Jejich péče však byla vzorná. Oni měli k tomuto našemu ubytování na městě založenou sekci Trutnov, která se věnovala našemu zájezdu. Snad všichni z našeho sboru nalezli v rodinách vypsané českoněmecké fráze ze slovníčku, pomocí kterých bylo možno komunikovat, pokud člen našeho slavného sboru Chorea Corcontica uměl neslavně německy, nebo dokonce neuměl vůbec. Což byl můj případ. Hostitelé měli velkou péči, aby nám nic nechybělo. Ještě před večeří mi ochotně půjčovali svůj telefon, abych se zahlásil domů k nám, že jsme v pořádku dorazili a že je o nás postaráno. S díky jsem jim jejich telefon vrátil a zavolal ze svého. Nedalo se jinak, cítil jsem, že kdybych se domů neohlásil, vypadal bych jako ignorant, které nectí rodinu a vůbec. Musel jsem tedy před jejich zraky domů zavolat. Koneckonců věty do telefonu, pronesené česky jim ukázaly, že nejsem němý, i když to tak původně vypadalo.
Panu domácímu bylo sedmdesát a jeho paní a něco méně. On byl kdysi policista a paní byla úřednice. Domek si stavěli někdy v sedmdesátých letech. Ukazovali mi fotografie ze stavby. Zaujalo mě, na těch fotografiích, že se podílel na jeho stavbě také on osobně svýma rukama. Možná jsme si dříve mysleli, že jenom u nás stavebníci šli do práce a po práci na stavbu, aby si postavili dům.
Děti měli dvě. Dcera vdaná a syn ženatý, takže už zůstali v domku sami. Vyměnil jsem si s panem domácím několik anglických vět, abychom si o sobě něco řekli. Paní však usoudila, že komunikace v angličtině je moje parketa, a tak mi ráno u snídaně pověděla, že jejich syn je doktor a že je na dovolené v Namibii a umí moc dobře anglicky. Letěl prý do Londýna, z Londýna do Kapského Města a odtamtud do Namibie. Potom vzala telefon a svého syna vytočila a ochotně mi podává sluchátko na ucho. „Helou…,“ povídám panu doktorovi, kterého jsem v životě neviděl. Co mu mám povídat dál po tom helou, to jsem opravdu nevěděl, jednak pro to, že anglicky umím jenom několik vět a podruhé proto, že ani pan doktor mě v životě neviděl a jistě se také moc divil, proč mu někdo takový vůbec volá z Německa do Namibie. Řekl jsem mu tedy, že všechno je pořádku, že jsem OK a happy a že si pan doktor se mnou nemusí dělat vůbec žádné starosti. To pana doktora velmi potěšilo a očividně si oddechl, protože od rána jistě na nic jiného nemyslel, jenom na to, aby mi nic nechybělo. Vrátil jsem paní domácí sluchátko a poděkoval. Paní u syna ještě ověřila, zda jsem nevyslovil nějaká tajná přání, které by mi mohla vyplnit, a potom hovor také ukončila.
U snídaně na stole byly různé salámy, paštiky a sýry. Paní domácí o každé té dobrotě říkala, jak se to jmenuje, kdo to vyrábí a kde to kupuje. Dokonce o jedné té specialitě přidala, že je registrovaná Evropskou unií, a ukázala, která to je. Viděl jsem, že to mají, jak se patří ochráněné. Kýval jsem hlavou a říkal: „Ja a gut a někdy jsem řekl obdivné hmm.“ Jenom tajně doufám, že se mě neptala, kam pojedeme na výlet a nečekala nějakou úplně jinou reakci než je „gut a ja.“ Po snídani jsme jeli na páteční výlet, který měli pro nás organizátoři tohoto partnerského setkání připravený.
Navštívili jsme hned tři severohesenská městečka s architekturou hrázděných domů. Tím prvním městem byl starobylý Melsungen. Mezi zajímavosti tohoto města patří starý kamenný most Bartenwetzerbrücke z roku 1596 přes řeku Fuldu. Tradičně se mu jinak neřekne než „most dřevorubců.“ Dřevorubci si totiž cestou do lesa na mostě brousili své sekery o jeho kameny, aby je měli připravené k práci. Snad pro stáří tohoto mostu snad pro to, že je postaven z pískovcových kvádrů, ho naši hostitelé přirovnávali ke Karlovu mostu.

Mobirise

                                     Mezi zajímavosti tohoto města patří starý kamenný most

Dlážděná ulice z tohoto mostu nás zavedla k překrásné radnici. Všude kolem byly památné hrázděné domy. Hrázděná byla samotná radnice postavená po velkém požáru v roce 1554. Protože většina městských domů byla ze dřeva, lehla valná část města tehdy popelem. Houževnatí obyvatelé postavili po tomto velkém požáru krásné nové hrázděné domy. Město znovu povstalo z popela. Kousek za náměstím byly na ulici a na chodníku bronzové sochy. Husopaska pásla své husy přímo na ulici. Všechny ty postavičky byly z knihy pohádek bratří Grimmů, kteří jsou s tímto krajem neodmyslitelně spojeni.

Mobirise

                                                          Husopaska pásla své husy přímo na ulici

K polednímu jsme přijeli do Hombergu n.Efze. Město bylo založeno v roce 1231.

Mobirise

                          Na rynku před kostelem nás přivítal nejvyšší úředník tohoto města.

 Na rynku před kostelem nás přivítal v žlutomodrém historickém ustrojení nejvyšší úředník tohoto města, jak je městskou radou nazýván, a to proto, že má na starosti nejvýše položený byt v Hombergu.
Byt je umístěn ve věži kostela, na jejím samotném vršku. Přesná funkce onoho úředníka se jmenuje pověžný a v historii měl tento člověk na starosti bdění nad městem. Prováděl vlastně strážní službu. Z té velké výšky sledoval, jestli nehrozí městu nějaké nebezpečí. Od požáru, nebo nějaké napadení města. Pověžný nás provedl kostelem, kde nám pověděl o jeho historii. O tom, jak kostel měnil své majitele mezi katolíky a protestanty a jak byl v souvislosti s těmito změnami přestavován a jak se měnilo jeho vnitřní vybavení. V současné době je to kostel protestantský. Jak už to v těchto kostelích bývá, jeho vybavení je velmi prosté. Kamenná krása holých stěn je doplněna pouze kamenným oltářem a sochou Krista. Když pověžný dokončil svůj výklad, stoupli jsme si ke stupňům oltáře a zazpívali mu jednu z našich písniček. Moc se líbila jemu i náhodným posluchačům, kteří se v kostele zrovna nacházeli.
Z chrámové lodi nás zavedl ke starému hodinovému stroji a ke zvonům. Zvony této zvonice potkal za války stejný osud jako mnoho jiných zvonů na všech zvonicích světa. Byly roztaveny a kov byl použit na zbraně. Naštěstí se po válce obyvatelé složili na nové zvony. Ze zvonice nás pověžný zavedl do jeho strážního bytu, nejvýše položeného ve městě. Tam jsme se zapsali do pamětní knihy tohoto místa. Protože v tomto bytě dříve rodina strážce města skutečně žila a to se spoustou dětí, měli středem věže udělaný nákladní výtah, aby nemuseli veškeré zásoby tahat nahoru v rukách po schodech. Mezi základní výbavu bytu patřila také hlásná trubka, kterou pověžný vydával v případě nebezpečí smluvené signály.
Po prohlídce kostela a věže jsme byli pozváni na oběd do místní restaurace. Komu zbyly po výstupu na věž ještě síly, mohl se vypravit k hradu Hohenburg s jeho starou věží, která slouží jako rozhledna.
Také naše třetí hesenské městečko Fritzlar bylo plné krásných, starých hrázděných domů. Na řadě z nich prováděli památkáři rozsáhlou rekonstrukci, aby opravili časem zchátralé hrázdění a zachovali domy pro další generace. Mezi nejstarší stavby tohoto města patří kostel a klášter založený Bonifácem. Název Fritzlar je odvozen od původního názvu Friedeslar, „místo míru.“

Mobirise

                                              V bytě pověžného jsme se zapsali do pamětní knihy

Ve Fritzlarském dómu jsme měli malé vystoupení našeho sboru. Povím vám, že takováto vystoupení mám zařazená v těch nejhezčích vzpomínkách. Je to totiž něco jiného než naplánovaný koncert. V těchto případech se nic neavizuje dopředu, nevydává se žádný plakát. Vše je ponecháno na úplné náhodě. Buď v kostele budeme zpívat sami, nebo se tam nějaký posluchač najde. V čase, kdy jsme se narovnali ve Fritzlarském dómu u oltáře ke zpěvu, bylo uvnitř jen několik málo lidí. Někdo přišel, snad aby v modlitbě svěřit Bohu své starosti. Někdo možná přišel jako turista, prohlédnou si architekturu této stavby. Někdo možná přišel poděkovat. Do ticha ponořený kostel jsme naplnili našim zpěvem, nejdříve tichounkým, abychom nikoho nevylekali, a postupně, jak dynamika skladeb předurčovala, jsme kostel naplnili našimi hlasy celý.
Akustika Fritzlarského dómu byla výborná. Na tvářích návštěvníků kostela jsme viděli, že jsme jim udělali radost. Snad to bylo tím, že jsme k těm tichým myšlenkám v jejich duši přidali ten správný tón.

Mobirise

                     Komu po výstupu na věž zbyly síly, mohl se vypravit k hradu Hohenburg

Po našem vystoupení jsme byli pozváni do místní kavárny na kávičku a zákusek.

Mobirise

                                                  Akustika Fritzlarského dómu byla výborná

Zmoženi po celodenním výletu jsme se vrátili k našim hostitelům, kde nás čekala večeře a povídání. Při sobotní snídani si moje hodná paní hostitelka znovu vzpomněla na svého syna v Namibii a pojala úmysl vtáhnout ho do naši kostrbaté diskuze, kde pomlky byly delší než pronášené věty. Už držela v ruce telefon. V tom jsem si představil, že znovu budu muset anglicky s panem doktorem diskutovat. Znovu jsem však nevěděl o čem. Svoji anglickou slovní zásobu jsem vyčerpal již včera. Nechtělo se mi tak důležité nic sdělovat znovu z Německa až do Namibie. Neznám vůbec, kudy ty telefonní hovory letí, ale už jsem si to představoval, jak z mého sluchátka v německém Lohfeldenu letí to moje děkuji jsem OK přes Francii, potom podmořským kabelem mezi Evropou a Afrikou do Maroka a tam dolů přes celou Saharu až na jih do Namibie. Jedna vysílací věž to předává druhé. Tam pan doktor vyslechne moje OK a řekne, tak mami OK a hovor letí tou samou cestou zpátky. Mamá potom v Lohfeldenu řekne: „Tak táto, OK“ a oba si oddechnou. Došel jsem k závěru, že pan doktor má slova stejná dnes jako včera vyhodnotí jako úchylku. Jistě si pomyslí, že nejsem zcela v pořádku a je třeba mě hospitalizovat v ústavu pro choromyslné. Možná by ho spíše potěšilo, kdybych mu zazpíval „Lev dnes v noci spí“ neboli světově známou ukolébavku, kterou máme také v repertoáru „The lion sleeps tonight.“ Mohlo by ho to v Namibii uklidnit. K tomu jsem ale osamocen nenalezl dostatek odvahy. Pod tíhou těchto představ vytočil jsem svoji dceru Jitku, která je veterinářkou a v současné době pracuje v Německu. Musíš mě zachránit, řekl jsem jí rychle a vysvětlil, že potřebuji, aby něco pěkného řekla směrem k mým hostitelům. Dal jsem telefon nahlas. Jitka se jim představila a potom jsme konečně pěkně podiskutovali. Jitka jim vysvětlila, že mi u nich nic nechybí a moc jim za mě poděkovala. Hostitelé byli potěšeni a paní si s Jitkou pěkně popovídala. Po snídani jsme vyrazili na sobotní výlet do Kasslu.
Kassel je docela velké město, asi jako naše Brno. Můžete tu navštívit hned několik muzeí a galerií. Je zde Galerie moderního umění, Muzeum bratří Grimů, ale také Muzeum pohřebnictví. Přesto, že se v autobuse ozývaly hlasy proti návštěvě tohoto muzea, skončila v jeho vstupní aule největší skupina. Člověk by si pomyslel, co se dá na pohřebnictví ukazovat. Ale i hřbitovy a staré náhrobky mají svojí krásu. Bohužel nám nepřálo štěstí. V muzeu ten den probíhal jakýsi cyklus přednášek pro pracovníky v pohřebnictví a tak jsme jenom při letmé prohlídce zahlédli nádherné pohřební kočáry a velké staré zdobené rakve, snad z období baroka. Nedalo se nic dělat, nemohli jsme vidět to, co se točí okolo posledních věcí člověka. Vyrazili jsme do ulic města roztroušeni do malých skupinek užívat život.
V sedm hodin večer byl naplánovaný náš hlavní koncert v divadle v Lohfeldenu. Sešli jsme se o hodinu napřed, abychom se ještě na místě rozezpívali a doladili konečnou podobu. Součástí našeho vystoupení byly dva sólové výstupy pana Kasíka, ředitele Uffa v Trutnově. Na klavír ho doprovázela naše sbormistryně Eva Slaninová. Musím říci, že to dění před koncertem mám docela rád. Ty chvíle, kdy se každý snaží udělat maximum pro dobrý výsledek. Abychom nerušili přicházející návštěvníky divadla, trénovali jsme v závěru v šatně divadla. V těchto okamžicích je vidět, ta snaha všech. Najednou není důležité, jestli si kalhoty teprve oblékáte, nebo už je máte na sobě, hlavně zpívejte to, co máte, a soustřeďte se jenom na zpěv. Košile dopnuté, motýlky uvázány, dámy ještě letmým pohledem do zrcadla kontrolují šálu pod krkem. Vyrážíme na prkna divadla.
 Koncert dopadl dobře, posluchači nás odměnili potleskem, možná si někdo při českých písničkách zavzpomínal na někdejší domovinu, či poslouchal, jak se zpívá u sousedů.

Mobirise

                                     V sedm hodin večer byl naplánovaný náš hlavní koncert.

Myslím, že i tam, kde jsme toho moc nenamluvili, řekli jsme si vlastně to nejdůležitější k tomu, abychom se vzájemně ctili a těšili se na další společná setkání. 

Mobirise

                          Zazpívali jsme jim na rozloučenou a vraceli jsme se do Trutnova.

Večer po koncertě byl společný velký raut uspořádaný vedením města. Po ranní snídani v neděli nás naši hostitelé vyprovodili k autobusu. Zazpívali jsme jim na rozloučenou a vraceli jsme se do Trutnova. Vraceli jsme se domů. Byl to pěkný výlet a našim hostitelům stejně tak jako vedení města Lohfelden patří velký dík za to, jak se o nás starali.

                                                                                                                                            Štěpán V.