website design software
Ahoj Marcelo, vítáme tě v kavárně a využijeme toho, že jsi orientovaná na zdravou výživu. Můžeš vybrat něco zdravého pro na
Mobirise


S Miloslavem Rouskem o doktořině, o horské záchranné službě a muzicírování
duben 2017

Ahoj Mílo, před pár dny nám kalendářně skončila zima a přišlo jaro. Současné dny s poletujícím sněhem ale ještě úplně jarní nejsou. Jestli by ti tedy nevadilo, dáme si v naší kavárně grog pro zahřátí a budeme si trochu povídat. Tvůj záběr je tak široký, že vlastně nevíme, odkud začít. Tvoje lékařská profese, hudba a vaše kapela nebo tvoje spolupráce s horskou službou? Protože máme v sobě ještě vzpomínky na zimu, která letos po letech udělala velkou radost vlekařům a všem pracovníkům v horských střediscích, tak bychom snad mohli zavzpomínat právě na tuto tvoji spolupráci. Jak to tenkrát bylo? Kdy jsi pro horskou službu pracoval? Kdo tě pro tuto práci získal a ve které stanici jsi pracoval?
Mobirise

Míla: Začátky u horské služby souvisí s časem mých chirurgických začátků, kdy jsem se po roce a půl přemístil z Ústí nad Orlicí jako mladý chirurg do nemocnice v Žacléři. Do Trutnova to stále moc nešlo, protože otec byl primářem a pod ním mě ředitel vidět nechtěl, abych asi neměl nějaké výhody. Popravdě jsem moc nechtěl ani já. Tam v Žacléři jsem však měl sjezdovku u nosu - díval jsem se na ni přímo z operačního sálu. V zimě jsem tak na lyžích byl prakticky denně a brzy jsem vyhledal kontakty na horskou službu. Je zde zcela malý a asi nevýznamný okrsek HS, který nemá laviny a žádné hledačky - 

obsluhuje jen areál sjezdovek v Prkenném dole a hlídá Rýchory až po Vápenku v Albeřicích. Stal jsem se čekatelem a po absolvování školy v Sedmihorkách a na Pradědu členem a lékařem okrsku. Bylo to senzační období, kdy jsem se ještě jako svobodný učil řeči, lyžoval, organizoval jsem různé lyžařské závody pro zdravotníky a hlavně jsem reprezentoval horskou službu na mezinárodních závodech ve svozech, v běhu na běžkách a v obřím slalomu. Jenže běhat jsem neuměl a musel jsem tvrdě začít. Na Rýchorách, ale i doma v Trutnově večer s čelovkou na Parašuťáku. Dle výsledků na závodech v Krkonoších jsem byl jmenován s dobrými sjezdaři do hlídky na mezinárodní závody. Ty se konají jako memoriál dvou kamarádů Messnera a Spusty ve Špindlerově Mlýně dosud. Nejprve tam a pak i na Slovensku v Tatrách jsme měli výborné výsledky a během deseti let jsem byl na podiu ve Špindlu i v Tatrách.
Vedle toho jsem však pečlivě školil členy okrsku a jezdil na lékařskou komisi HS. Jinak to bylo šest až sedm služeb na vleku v Prkenném dole. Za dobré výsledky na závodech nás pak HS odměnila dvěma nádhernými zájezdy do Norska a na Kavkaz, kde byla dobrá výkonnostní 
Mobirise
                                                        Začátky u horské služby

zápletka. Ano - podařilo se nám patnácti vyvoleným po čtrnáctidenní aklimatizaci vynést na východní vrchol Elbrusu (5 621 m n.m.) sjezdové lyže a sjet šest km dolů. Byl to ohromný zážitek, kde jsem poprvé a naposledy vyzkoušel pocit nedostatku kyslíku.
Takto jsem při toleranci rodiny odsloužil jako dobrovolný člen HS 35 let. Tolerance rodiny se zvýšila ještě tím, že jsem do obdobné služby lékaře a člena získal syna Mílu, který je velmi dobrým lyžařem, slouží na vleku a rovněž - a to velmi úspěšně - representuje HS.

Vzpomínáš na nějakou záchrannou akci, které ses osobně zúčastnil?

Míla: Těch ,,pravých“ zásahů, jako jsou laviny a hledačky, moc nebylo. Na trochu nebezpečném svahu Prkenného dolu jsem však svezl a ošetřil úrazů dost. Musím však uvést dva případy, kdy zasáhli ode mne školení kolegové. Jednoho mrazivého dne spadla na prudkém svahu dvojice chlapců z kotvy vleku a prudce bezvládně sjížděla dráhou vleku dolů. První dvojice na kotvě se jim vyhnula, ale druhá ne. Dotyčná lyžařka jen zdvihla jednu lyži a přesně na ni se stehnem napíchnul jeden z chlapců. Dojel pak dolů a za ním tratoliště krve. Zachránil ho kolega, který mu poraněnou stehenní tepnu a žílu- celý svazek- stiskl v ráně prsty. Další prsty s mulem byly již od lékaře záchranky, který je uvolnil až na operačním sále naší nemocnice. Pan primář Blecha mladého pacienta pak zachránil čtyřhodinovou cévní operací. Jak on, tak Zdeněk Pilař z našeho okrsku pak dostali za záchranu života i končetiny obrovskou perníkovou mořskou pannu, protože chlapec byl z Pardubic. Byl jsem na Zdeňka oprávněně hrdý.
Další kolega Petr Petira pak svezl těžký úraz hrudníku na běžkách od Rýchorského kříže 6 km nahoře. Opět jsem měl radost a cítil efekt činnosti lékaře okrsku.

. Udržuješ nějaké kontakty se současným záchranným týmem horské služby? Můžeš porovnat, jak se pracovalo tenkrát a jak dnes? Máme na mysli, jak se záchranný tým svolával k akci, jaké měl vybavení a jaké to mají dnes?

Míla: Ano, udržuji a ještě dost pevně. Jako zasloužilý člen HS, ,,v penzi“ jsem tři roky, přesto beru občas kousek služby synu Mílovi, aby si mohl třeba zatrénovat na skialpech, nebo dříve odjet do Liberce, kde bydlí. Starám se trochu o služebnu, kterou jsem kdysi pomáhal budovat a kluky rád vidím. Mají nového lékaře MUDr. Davida Pecha.
Práce v HS se změnila velmi dramaticky. Dřívější vyhlašování akce raketou nikdo z nás již nezažil. Nahradily to telefon a vysílačky. Do akcí v terénu se za mě chodilo na běžkách a do služby na sjezdovkách se zásahovým batohem na sjezdových lyžích. Základní osa pro poraněné byla většinou svoz na kanadských saních na služebnu a pak sanitka do nemocnice. Dnes je to mnohem pestřejší. Již dvacet let jezdí pro poraněné sněhové skútry, nyní i čtyřkolky. Patnáct let již létají k těžce poraněným vrtulníky z Hradce Králové eventuálně z Liberce. Fasují se hlavně univerzální skialpinistické lyže s pásy.

 Pokud máme dobré informace, udělila ti Horská služba nějaké ocenění? Můžeš říci, o jaké ocenění se jednalo?

Míla: Myslím, že několikrát. V průběhu mezinárodního závodění, v letech 1979-1987, kdy jsme v podstatě reprezentovali oblast Krkonoš, jsem byl s kolegy z tříčlenné hlídky za dobré výkony a umístění na mezinárodních závodech v Krkonoších, v Polsku a v Tatrách na dvou velkých výpravách - v Norsku a na Kavkaze, kde nám umožnili sjet na lyžích východní vrchol Elbrusu, jak jsem již zmínil.
V roce 2013 jsem svou činnost dobrovolného člena a lékaře okrsku ukončil. Klukům běžně dávají hodinky a písemné poděkování, já jsem dostal čestné členství - zlatý odznak. Ani to ocenění nebylo poslední.
Rok na to (2014) u příležitosti výročí horské služby jsem prošel v sítu z okrsků navržených přínosných vysloužilců a spolu s významnými členy i některými náčelníky jsem dostal pamětní medaili.

Práce v horské službě stavěla na tvé lékařské profesi. Nedá nám to, abychom ti nepoložili otázku, na kterou jsi asi odpovídal už mockrát. Myslíme, že když se vysloví v Trutnově jméno Rousek, že je jenom velmi málo lidí, komu by toto jméno nic neříkalo. Je to jistě velká zásluha tvého tatínka. Můžeš nám říci, jak ty na něho vzpomínáš?

Mobirise

Míla: Je mi moc milé se zmínit o tátovi. Byl to význačný Trutnovák, známý po celých Čechách, hlavně díky tomu, že byl velmi schopným chirurgem. Protože jeho koníčkem byla léčba zlomenin, vynikl hlavně na tomto poli. Převzal v roce 1945 od Němců celou nemocnici a ve funkci chirurgického primáře pak působil 31 let do roku 1976. V té době lyžovaly ve východních Krkonoších skutečně celé Čechy a poranění v Peci pod Sněžkou, v Janských Lázních, ve Velké a Malé Úpě procházeli jeho přeplněným oddělením. Měl velmi dobré výsledky 

          V tátově náruči                                  v léčbě zlomenin, hlavně na dolních končetinách,
                                                                         a přinesl do naší nemocnice nové metody léčení. V některých ohledech předběhl dobu o 30 let. Jeho chirurgičtí kolegové neměli pochopitelně lyžaře rádi. Ale jeho vztah k lyžování byl velmi vřelý. Lyžovali jsme doma všichni - měli jsme přechodné zimní bydliště v Peci a s bratrem jsme závodili za Trutnov a Pec. Oba rodiče dělali lyžařské bafuňáře.
A vlastní vzpomínky? Byl přísnější, moc mámě nepomáhal, byl v nemocnici angažován až moc. V každé své volné chvíli nás však vedl ke sportu a k vědění - zejména k jazykům. Přestože byl velmi dobrý zpěvák operetních a operních věcí, byla to hlavně máma, která nás k hudbě vedla. Ta seděla u klavíru a harmoniky, koupila mi kytaru. Kytara se tátovi líbila, ale bigbít pak už moc ne. Celé to opět rozsekla máma. Sledovala naše dění, chodila na naše koncerty a finančně nám podstrojovala.

Jednou jsi řekl: „Mám stejný pocit z hudby jako z dobré operace.“ Patříš tedy k té šťastné skupině lidí, kteří mají svoji práci jako svého koníčka. To je myslím jedno z velkých životních štěstí. Zdá se mi, že řada lidí nedělá pro přípravu na své budoucí povolání téměř nic a potom jsou zklamáni z toho, co na ně zbylo. Můžeš nám o své práci něco povědět? Trefil ses již na studiích svojí specializací do toho, co jsi chtěl dělat. Kdy jsi nastoupil do trutnovské nemocnice a na co nejvíc z této lékařské praxe vzpomínáš?

 Míla: Kluci Vojáčkovi, vy mi dáváte! Já to ale musím vzít trochu ze široka, protože lidský život není úzký, vlastně záleží na tom, jak se vám povede ho naplnit. A potom také záleží na lidech kolem vás, kteří vám s tím životem pomáhají a jak jim dokážete naslouchat. Mě baví hudba, sportování i má práce a bavilo mě to už na samém začátku, kdy jsem do tajemství těchto činností teprve pronikal.
Hudba mě samozřejmě bavila mnohem dříve, než jsem se rozhodoval, na jakou školu půjdu a čím bych se chtěl stát. V první třídě jsem absolvoval „rytmický pohovor“ do „hudebky“ a nastoupil jsem na klavír. Měl jsem senzační mladou učitelku. Klavír naši koupili a první ročník byl v pohodě. Nevím, kam hodná paní učitelka odešla, a v druhém ročníku jsem dostal pana ředitele Mertu. S ním to dobré nebylo, věčně na hodinách úřadoval, nebyl rozhodně tak příjemný a přestávalo mě to bavit. Rodiče to pak neměli lehké. Nechali mě v hudební škole asi tak tři roky, poslední ročník jsem se učil na akordeon. Pomohla mi matka, která malou „harmošku“ koupila a znalá piana mi etudy předváděla. Od otce jsem pak slýchával zpěv operních a operetních árií. Byl dobrý. Matka rovněž zpívala velmi dobře.
Pak nastalo velmi dlouhé období, kdy jsem hlavně sportoval, asi tak od té čtvrté třídy. Začal jsem gymnastikou, trochu jsem hrál tenis a začal jsem za Lokomotivu Trutnov lyžovat na sjezdovkách. Stalo se to mým hlavním sportem. Přestoupil jsem do Pece pod Sněžkou a lyžoval závodně s budoucími reprezentanty Sochorem, Glázrovou a Kubínovou.

Mobirise
                                                                               Young ones
V mé hudbě pak bylo dosti klíčové to, že v osadě, kde máme u rybníku Špinka chatu, byla sousedka jménem Jindra, která hrála na kytaru a zpívala. V páté třídě tudíž byl hlavní vánoční dárek kytara.
A pak to začalo. Dosti rychlý vývoj samouka od páté do deváté třídy až do pohovorů na „gympl“. Měl jsem tehdy zálusk na kytaru elektrickou. Byla to překrásná Marina od firmy Jolana. Také na chatě se objevil nový vzor. Kamarád Sláva Gnol byl mým prvním učitelem rokenrolů a vybrnkávání. Na gymnáziu jsem s Petrem Justem založil první skupinu ,,Young ones.“
Potom přišly i pokusy hrát v městském bigbítu Telstar. A tak jsem k závodnímu lyžování a oblíbenému basketbalu přidal bigbít. Těsně po maturitě, před Vánoci 1967, jsa již v Praze na medicíně, jsem založil svoji druhou kapelu s bratrem Tomášem a životním kamarádem Ottou Schmidtem, kterého znáte z toho, že se mnou Choreu doprovázel na kytaru. Kapele jsme dali název Kasteláni - The Castelans. Bylo to těsně po mém rozhodnutí, zda jít vůbec na medicínu.
Na konci „gymplu“ jsem rozhodně váhal kam jít. Šla mi kupodivu matematika, maturoval jsem z fyziky. Chtěl jsem vždy dělat architekta a stavaře, ale nakonec, trochu přitlačen rodinou, jsem udělal pohovory v Praze na l. lékařské fakultě UK. Říkal jsem si také, že to budu mít asi snazší než na stavárně. Radost mi udělalo, že tam byl dobrý oddíl sjezdového lyžování, a tak jsem střídal Špindlerův Mlýn, domov, kolej v Praze s různými sály, kde jsme s Kastelány vystupovali: „Nároďák“, Texlen klub v Horním Starém Městě, klub v Kaře, Prosečné, Pec pod Sněžkou, hotel Úpa ve Velké Úpě.
Snad i v lyžování jsem měl úspěchy - mistrovská třída ve sjezdu a první výkonnostní třída v obřím slalomu. K tomu úspěchy ve škole a na podiích.
Dobrým rádcem, jak se mám na medicíně chovat, byl pak určité období otec. Hlavně mi radil, ať se v prvním ročníku na všechno vykašlu a jen studuji. Měl jistě pravdu a tento tah se mi vyplatil. Velmi jsem omezil lyžování a závodění. Sjel jsem jen přebor Karlovy univerzity a „šolichal“ jsem kapelu v jejích 
Mobirise

                                                        S Plutem byl svět dostupnější

začátcích. V průběhu roku v Praze mě začalo hodně věcí na medicíně bavit, zejména latina a anatomie. Nejhorší byla chemie. Moje známky v indexu byly l - l - 3 - 2. Do druhého ročníku jsem měl pohodu a dlouhé prázdniny. Začínal jsem tátovi věřit. Druhý ročník pak proběhl ještě lépe -anatomie a histologie za l a v létě fyziologie a biochemie za l. Dostal jsem děkanskou pochvalu. Ten rok jsem se však již hodně zajímal o lyže a za Slavii Medicína Praha začal jezdit druhou ligu. Prošla kupodivu i kapela. Následovaly druhé dlouhé prázdniny, kdy jsem byl 10 týdnů v Německu. Něco jsem si vydělal (asi 1000 DM) a měl jsem velké dilema: koupit si v Düsseldorfu ojetého VW brouka nebo baskytaru, jako má Paul Mc Cartney. Do druhého ročníku jsem měl pohodu a dlouhé prázdniny. Začínal jsem tátovi věřit. Druhý ročník pak proběhl ještě lépe -anatomie a histologie za l a v létě fyziologie a biochemie za l. Dostal jsem děkanskou pochvalu. Ten rok jsem se však již hodně zajímal o lyže a za Slavii Medicína Praha začal jezdit druhou ligu. Prošla kupodivu i kapela. Následovaly druhé dlouhé prázdniny, kdy jsem byl 10 týdnů v Německu. Něco jsem si vydělal (asi 1000 DM) a měl jsem velké dilema: koupit si v Düsseldorfu ojetého VW brouka nebo baskytaru, jako má Paul Mc Cartney.x „vrak“ prodával, říkal: Když si opravíš ten předek a budeš se trochu starat, tak ti to ještě bude sloužit. Měl pravdu- náš „Pluto“, jak ho moje sestra nazvala, jezdil ještě 16 let! Byl to člen naší rodiny.
Za dvě koruny čtyřicet za litr benzinu jsme s ním tu bláznivinu - škola, lyže a hraní-v podstatě vůbec mohli s bráchou Tomášem dát (Tomáš též studoval medicínu v Praze, závodil na lyžích a v kapele zpíval a hrál na doprovodnou kytaru).Myslím si celkem jednoznačně, že jsem byl dítětem „Pražského jara“, které ještě mohlo vyjet ven, naučit se trochu jazyk a přivést si z nedaleké ciziny tak spolehlivého a milovaného neživého kamaráda.
Myslím však, že jsem hodně odbočil. Zmínil jsem, že teprve postupně jsem našel a měl rád stěžejní předměty studia medicíny. Velmi podobné a ještě postupnější to bylo s vlastním oborem chirurgie. Cítil jsem od dětství různým kutěním se dřevem, vláčky, elektrikou šikovnost rukou. Je to však jen jedna část činnosti chirurga. Ty další jsou biologická šikovnost s tkáněmi a hlavně pak rozvaha lékaře a schopnost se rozhodovat. Ty poslední dva atributy jsou nejtěžší. Zkraje jsem do l. atestace musel operovat všechno.
Do práce jsem nastoupil po vojně v Terezíně a v Praze v roce 1974. Nastoupil jsem na chirurgii v Ústí nad Orlicí.

Mobirise
                                                                    Promoce 1972
V té době Kasteláni zanikli. Byly jiné starosti. Nicméně v Ústí jsem měl hudebního kamaráda, internistu Pepu Ročka. Ten si tak oblíbil moji modrou baskytaru, že jsem mu svůj nástroj i se zesilovačem prodal. Hrál jsem tehdy na dvanáctistrunnou kytaru, ale lyže byly z Ústí dost daleko.
Potom přišel přestup do Žacléře. O mé tříleté práci mladého chirurga v Žacléři jsem se již zmínil. Bylo to chirurgické sanatorium s málo akutními případy. Operoval jsem kýly, varixy, sem tam „slepák“ a první pokusy s osteosyntézou byly rovněž v Žacléři. Pod primářem Zourkem jsem udělal první atestaci. V roce 1978 však tato malá chirurgie byla zrušena. V záři 1978 jsem v rámci OÚNZu jednoduše přešel do Trutnova. Otec v té době též ve funkci primáře skončil a mě pak vedl primář Blecha. Břišní oblast se mi zdála těžší, hlavně stran mnoha rozhodování. Zvolil jsem si oblast mnohem užší, a to traumatologii, operace končetinových poranění. Měl jsem to pak mnohem snazší než třeba otec, který musel odoperovat všechno. Nicméně traumatologie byla jeho jasným koníčkem a mě hodně táhlo to ještě posunout dál. V trochu nepřátelském prostředí traumatologů, kteří dosud upřednostňovali kostní dlahy a šrouby, jsem propagoval vizi pana profesora Kuentschera z Kielu a mého otce dlouhé kosti spojovat hřebem. Jako hodně mladý jsem často přednášel i na mezinárodní úrovni. Čas pak ukázal, že jsme šli správným směrem a dnes je vylepšené hřebování metodou volby. Myslím, že by mě otec pochválil. Jenomže nejsou jen dlouhé kosti. Musel jsem se probít operativou kloubních postižení, celou neoperační konservativní léčbou, zvládnout náhradu kyčle alloplastikou a moderními dětskými operacemi. Nejraději operuji děti. To pravé uspokojení z práce jsem pak měl poprvé někdy po roce 1985. Nemohu však opomenout, že mě v medicíně zaujala ještě jedna věc -intensivní péče. Celkem náhodně jsem před 22 lety dostal na starost chirurgickou JIP. Skutečně snadno jsem mohl tuto práci přibrat. Pro traumatologii jsem pomohl připravit další kolegy, kteří to začali spolehlivě zvládat samostatně. JIPku jsem miloval a do práce chodil rád.

Teď nám promiň jednu lékařskou otázku. Jedna naše známá měla v roce 1972 operaci zlomené nohy. Tenkrát ji tvůj otec doporučil, aby si po čase nechala vyztužující „hřebík“ vytáhnout. Ona ho tam ale má dodnes, tedy už čtyřicet čtyři let. Nevadí to?

Mobirise
                                                                              Na JIPce
Míla: Možné to je. Je zde vidět, že hřeb z nerezavějící a nemagnetické oceli v těle nijak podstatně neškodí. Byla doktrína, že se tyto nitrodřeňové „tyče“ vytahovaly po roce. Musím ještě uvést, že asi dvacet let se vedle chirurgické oceli prosazuje titan - tedy slitina titanu s trochou hliníku. Dnes moderně není absolutní tendence implantáty nepřekážející mechanicky vyjímat. Případ té paní to vlastně dobře dokumentuje. Já sám mám od roku 2001 ocel dosud ve svém kyčli.

Můžeme se ještě vrátit k vaší kapele? Kdy vznikla, v jakém obsazení a co hrajete?

Míla: Jak jsem již říkal, na kytaru hraji od páté třídy. Teprve na gymnáziu v roce 1964 jsem začal s bigbítem. To byla ta školní kapela „Young ones“ podle filmu Cliffa Richarda, jeho ústřední melodie. Ve filmu z roku 1964 již Shadows hráli. Byli totiž založeni v roce 1959. S Cliffem i bez něho byli v Anglii velmi slavní. Tehdy sem k nám pronikal bigbít z Anglie poskrovnu. Hlavní nosič bylo rádio Luxembourg. Celkem brzy jsme zpívali i skladby českých kapel. Vzpomínám si na první písničky: Novák: Její dětský oči, Budu chodit po špičkách, Olympic: Má drahá dej mi víc své lásky, Mefisto: Půlnoc a Šťastná ústa. Na chmelu v roce 1966 jsem poznal svého životního kamaráda, kytaristu Ottu Schmidta Na dočesné jsem si dal s ním na traktorovém valníku první skladby. Vtáhl mě pak do trutnovské kapely Telstar. Ta byla
Mobirise
                                                  Obrázek z novin – Národní dům Trutnov 1969
tehdy v personální nouzi, kluci museli na vojnu. Po půl roce na podzim roku 1977 jsem s Otou a bratrem Tomášem založili Kastelány. Otta zůstal jako v Telstaru u sólové kytary, já jsem definitivně zakotvil u baskytary a bratr Tomáš byl námi „zkušenými“ zacvičován na doprovodnou kytaru a naváděn, aby pečlivě kopíroval Johna Lennona. Byl z nás jasně nejlepší ve zpěvu. S bráchou se nám písně Beatles zpívaly dobře. Maje za sebou tři roky soukromé angličtiny jsme tak trochu věděli, co zpíváme a měli jsme jak takž výslovnost. Jako prvního bubeníka jsme měli vojáka z trutnovské posádky Jirku Pisarčíka- na první rok a na první přehrávky, kdy dostal „amatérský soubor hudebníků“ v podstatě licenci. Otta maturoval na „ekonomce“, já na „gymplu“. Na vojnu jsme nemuseli. Odešli jsme oba do Prahy. Já na medicínu a Otta na ekonomku. U Tomáše jsme museli pro veřejná vystoupení žádat pana ředitele gymnázia či zástupce, neboť on ještě jeden a půl roku seděl v lavicích na Jiráskově náměstí. Významně jsme se zlepšili asi za rok a měli jsme nového bubeníka Honzu -Deža-Holovína.
A repertoár? Hodně od Beatles, něco od Stounů, Kinks, Holies, Olympicu, Petra Nováka, Troggs, Dave Dee Dozy Beeky Mick and Tich. Tehdy Shadows jen málo - asi dvě skladby.
Mobirise

 Nejvíce procent na přehrávkách jsme měli v roce 1970 - 60% a byli jsme v okrese vyhodnoceni jako druzí za Studiem T ze Dvora Králové. Brzy po těchto přehrávkách a okresní soutěži v průběhu zimy jsme pak změnili bubeníka - odešel Dežo a vzali jsme Boba Matunu z Úpice. Ten pak odehrál zimu 1971-1972 a byl i na posledním koncertu kapely v Praze ve vysokoškolském klubu koleje 5. květen na Žižkově v červnu 1973.

     Míla s Kastelány                                  Proč zrovna Kasteláni? Jak vás napadl tento název? I                        léto 2016                                     když musím říci, že mě   to vlastně těší, protože mě vždycky
                     
                                            mrzelo, že v Trutnově nemáme žádný hrad, ale pěknou náplastí na to je, že zde máme alespoň ty Kastelány.


Míla: Kasteláni - to je česky docela jednoznačné. Protože však naše první verze byla ,,The Castelans,, v angličtině to však neznamená vůbec nic. Ani Beatles však nebyli „brouci“, ale jen slovní parafráze brouků. A jeden ze sálů, kde jsme tehdy hráli, bylo skutečně sklepení „Pod hradem.“ Co vím, tak jsme tam hráli v době aktivní činnosti jen jednou. Souvislost s názvem kapely tedy žádná nebyla. Hráli jsme tam však později na večeru historických kapel a asi dvakrát s Tomášem a Otou nedávno. Jinak hlavní stánky byly naprosto jasné Národní dům a klub v Horním Starém Městě - tam co nyní prodávají koberce.

Čím vás chytla skupina The Shadows? Zdá se nám zajímavé, že většina hudebních nadšenců tehdejší doby, tedy šedesátých let dvacátého století, se snažila hrát to, co hrála skupina The Beatles, ale vy jste si vybrali skupinu nenápadnější, proč?

Míla: Jak jsem popsal naše začátky s Kastelány - moc těch Shadows jsme v tomto popsaném prvním období nehráli. Již jsem se zmínil. Dalo by se říci, že to bylo přesně naopak. Zájem byl o skladby zpívané. S Petrem Justem na gymnáziu jsme hráli tři: Půlnoc „Téma pro mladé lásky“ a Mladí - Young ones.

Kde jste, Mílo, zkoušeli a kde jste koncertovali. Nebyly s tím potíže, když jste přeci jenom měli za vzor skupinu z imperialistického západu?

Míla: Pokud si vzpomínám, první věci v roce 1966 kolem Vánoc jsme nazkoušeli doma v dětském pokoji. V roce 1967 jsme si našli možnost zkoušel v kině v Horním Starém Městě. Bylo to poté, co jsme již zkusili zahrát si v Horním Starém Městě v Klubu odpolední nedělní čaje. Mám na to dobu vzpomínku. Šel jsem si koupit do sousední „sámošky“ něco k pití a viděl tam herce Třísku, jak nakupoval bedny s chlastem k Havlům na Hrádeček. Později jsme našli zřizovatele v „Klubu pracujících“ se sídlem v Národním domě a pak jsme zkoušeli tam. Měli jsme klíčky od zadního vchodu. Na druhou polovinu naší činnosti, kdy jsme se rozkmotřili s Klubem pracujících, jsme vymysleli dosti typickou léčku, jak vůbec hrát. Založili jsme místní organizaci SSM s označením MO II Trutnov a byli jsme si sami zřizovatelem. Zkoušky pak byly na různých místech. Nejčastěji jsem nové věci nacvičil v Praze na koleji 5. května, kam zajel Otta z Jarova a měli jsme tam tři španělky.
Skladby z imperialistického západu tvořily hlavní náplň naší produkce. Tak nějak to prošlo. Když jsme organizaci OSA - ochranný svaz autorský - posílali autorské poplatky, těžko jsme si představovali, že je dostane Paul Mc Cartney s Lenonem či Jagger. Poplatky zůstávali asi někde v Praze.

Jeden náš spolužák vzpomínal, jak byl kdysi na vašem koncertě, kdy jste hráli na trutnovském koupališti. Jestli jsem ho dobře pochopil, měli jste podium přímo na dně vypuštěného koupaliště. Jak to tenkrát bylo? Vzpomínáš na to vystoupení?

Míla: Moc nevzpomínám. Byla to asi ta varianta na dně.

The Shadows byla skupina známá hlavně svými instrumentálními skladbami i když později jsme od nich mohli slyšet také vokální nahrávky. Vy máte z jejich repertoáru tu instrumentální část, nebo máte také jejich zpívané skladby?

Míla: Dnes se o Shadows zajímáme zhruba ze tří důvodů.
- slábne zpěv
- Otta je vynikající a jeho Marvinova sóla zní jedinečně
- nikdo to moc nehraje
Byla to výborná muzika a v předbeatlesovské Anglii i oceněná. Wonderful Land byla snad jedna z nejúspěšnějších skladeb anglické hitparády všech dob - na prvním místě vydržela rekordních pět měsíců. A nebyla jediná úspěšná. A pak Cliff Richard se Shadows měl další a další. Marvin i Welsch výtečně zpívali. Zkoušeli to však v době slávy Beatles a to již bylo velmi těžké prorazit. My jsme se pokoušeli o jednu starší zpívanou s názvem Marry Anne. Zatím jsme to na veřejnosti nedali.

Jak se dají opatřit noty těchto cizích skupin? To asi není jednoduchá věc, ale když jste začínali, tak to bylo asi ještě těžší.

Míla: Celé komunistické období a zvláště v období normalizace to bylo těžké. S Tomášem jsme měli výhodu, že jsme trochu angličtinu znali. Ostatní kapely to měly ještě obtížnější- jen fonetický zápis často kreslených nahrávek Radio Luxemburg.-„aj wana hould jó hénd“ - a podobně. V roce 1969 jsem z Německa přivezl pár not fi Northen Song, hlavně Beatles ,,Kinks“. Pak jsme ale měli znovu štěstí. Náš kamarád Jarda Babka měl tetu v Německu a ta mu posílala časopisy Bravo. Babkům to nějak procházelo a originální texty hitů nám Jarda přepisoval. Byl to zanícený obdivovatel anglické hudby a velmi pečlivý člověk. Brava měl úplně v hlavě a myslím, že by i dnes z půdy nám některé číslo a některý hit přinesl.

Když slyším skladbu Apache nebo Riders In The Sky a zavřu oči, mám před sebou velké pláně, stáda koní, indiány a jakousi touhu něco udělat pro lepší svět. Myslíš, je to v těch skladbách, nebo jsem si to jen tak přimyslel?

Míla: Je to hodně impresivní hudba. Ty indiánské jsou nejnápadnější. Většinou se do nás obsah dostává ihned s pocitem, že to hrajeme dobře. A tak přichází jaro, nalézáme nové lásky, vidíme modrou hvězdu, vidíme tančit sourozence Romanovy, vznášíme se mořem na plachetnici. Svět v míru. Očekávání dobra

Mobirise

                                                            Sourozenci Eva a Pavel Romanovi


Kdo se podívá na You tube na nahrávky skupiny The Shadows, uvidí tam vždy upravené gentlemany v saku, často s kravatou, nebo motýlkem. Jejich hudba není žádné harašení zbraní. A tak se člověk musí zeptat, proč že jsme tuhle hudbu nesměli tenkrát z rádia slyšet? Máš proto nějaké vysvětlení?

Míla: To mám. Šlo o absolutní embargo kultury a všeho ze západu. Saka a hezké oblečení asi nerozhodovala. Však víte, že rušili i rádio - to jediné a hlavní medium pro přenos hudby.

Mobirise
                                Adventní koncert – Pečovatelský dům Trutnov prosinec 2016

Ještě se vrátíme k té myšlence o pocitu z dobré operace a z hudby. Jakou slyšíš hrát hudbu po dobré operaci?

Míla: Asi tu moji. To je něco z pokladnice šedesátých let, ale mám i jiné úlety: francouzský šanson, lehký jazz, Ježka, Šlitra. V poslední době stále více i hudbu vážnou. Hodně mi přichází na mysl právě to, co cvičím či opakuji.

Protože jsme v Kavárně Chorea Corcontica, směrujeme poslední otázky k tomuto sboru. Kdo tě ke zpívání ve sboru Chorea Corcontica přivedl a co ti zpívání ve sboru přináší.

Míla: Zde je to docela jednoduché. Je to velmi dávná láska k vícehlasému zpěvu-Beatles, Byrds, Beach Boys, Mamas and Papas. A to druhé. Sledoval jsem ženskou choreu od roku 1999. Točil jsem jim analogové filmy na VHS. Mám jich několik. A pak hlavně pozvání od manželky, když se vytvářel sbor smíšený.

Moc ti děkujeme za povídání a přejeme ti, abys tu hudbu slyšel i po operaci, která přes všechno lékařské snažení nedopadne dobře. Protože člověk je kolikrát na přírodu krátký a všechno se vyhrát nedá. Nejdůležitější ale je, že jste to předem nevzdali, že jste bojovali. A za to vám všem lékařům děkujeme. Tak ahoj v pondělí na zkoušce.

Mobirise

                                   Po schůzi sdružení Chorea Corcontica – Restaurace No1
                                                                       leden 2017

S Miloslavem Rouskem, členem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.
                                            P.S. Vyřiď poděkování také ostatním lékařům vašeho týmu.
                                                                                                                      Jenda, Štěpán