bootstrap table
Ahoj Marcelo, vítáme tě v kavárně a využijeme toho, že jsi orientovaná na zdravou výživu. Můžeš vybrat něco zdravého pro naše posezení v kavárn
Mobirise


Ve skalách i v koncertním sále
s Pavlem Svěceným
 
leden 2016

Mobirise

Ahoj Pavle, děkujeme ti, že jsi přišel do kavárny, nevěděli jsme totiž, jestli ty, člověk přírodní, mezi skalami se pohybující, můžeš vůbec do takových zařízení jako je kavárna. Potom jsme si tě u kávičky představili s tvojí cigaretou a tu jsme si řekli, přece s tím kouřem nebude kazit ovzduší v Adršpachu, co kdyby chytnul les? Tady v kavárně to bude pěkně pod pokličkou, navíc s hasicím 

přístrojem po ruce. Když už jsme ale na tebe ošklivě prozradili, jak je nám známo, tvoji jedinou neřest, pověz nám, máš-li nějaké další neřesti, jak nám není známo?

Pavel: Jak by ti řekl každý, kdo kouří – kouření je přirozená část dýchání. Kouření bystří a rozjasňuje mysl a také vede k tomu, že do kopce chodíš důstojně a pomalu a neženeš se jako smyslů zbavený. Takže i ve skalách kouřím a zatím se mi les podpálit nepodařilo. Byl jsem svědkem asi třech lesních požárů ve skalách, ale všechny byly úspěšně uhašeny, a tak se zatím nenaplnilo toužebné přání jednoho z klasiků lezení, jehož citace se stala mezi horolezci proslavenou: „Jedině gigantický lesní požár může učinit Adršpach přehlednějším“ (myšlena pochopitelně není obec Adršpach, ale jen vegetací pohlcené skalní partie).
Otázka mých neřestí je myslím nešťastně zvolená. K neřestem se nikdo dobrovolně na veřejnosti nehlásí. Ty vyplouvají na povrch časem, nezávisle na vůli svého nositele, nebo se 
Mobirise

nějakým jiným nechtěným způsobem prostě profláknou. Takže abych se z toho nevykrucoval, přiznám se coby sympatizant alespoň k neřestem už klasickým: „Víno, ženy a zpěv.“ Ovšem ne nutně v tomto pořadí!

Četli jsme, Pavle, vaši společnou knížku „Bohatýrské časy“, která vyšla v roce 2013. Tam barvitě se svými kamarády horolezci vzpomínáš na zážitky ze skal. Jestli si dobře pamatuji, máš tam jenom náznak o zpívání. Nás by ale zajímalo, zdali si mezi těmi skalami někdy zpíváš? Pokud se můžeš vrátit trochu zpátky, do doby, kdy jsme byli mladí kluci, toužící získat k sobě mladou bytost opačného pohlaví, jak tenkrát bývalo dobrým zvykem? Jestli jsi někdy tam v těch skalách takové bytosti zpíval?  

                  Výstup na věž
       Jeana Franka-Adršpach

Pavel: V době mého mládí se ve společnosti horolezců mnoho dívek nevyskytovalo. Ty byly k nalezení na jiných destinacích, jako jsou koupaliště, pláže a podobné placy k lenošení. Své ženě, se kterou jsem se seznámil při lezení, jsem samozřejmě ve skalách zpíval, a nejen jí.
Tenkrát jsme chodili lézt jako mnohočetná parta, která se na místě určení rozdělila na skupinky, kde každá lezla na jinou skalní věž, pokud možno v nejbližším sousedství ostatních. Když všichni stanuli na vrcholu, byl jsem pokaždé zařváním se sousedního vrcholu vyzván, abych jim za odměnu zazpíval. Takto jsem své obhroublé kamarády „zušlechťoval“ operními áriemi a písněmi bel canta. Všichni, pokud jsou mezi živými, na to dodnes rádi vzpomínají.
Zpívat jsem „musel“ nejen ve skalách, ale i na pracovišti, tehdejším Středisku geodézie. Když se proslechlo, že se učím klasickému zpěvu (to mně bylo tak kolem dvaceti), každá porada ROH, výrobní porada nebo oslava Mezinárodního dne žen byla zahajována kulturní vložkou, kde jsem jako účinkující figuroval jen a pouze já.
Zpočátku mě to i bavilo, ale když to přetrvávalo léta, začalo se mi to opravdu zajídat. Vykroutit se z toho se mi nijak nedařilo, neboť se vše odehrávalo za tehdejšího nejpřísnějšího komunistického režimu, ale nakonec jsem přece jen na něco přišel.
Na jedné z pravidelných výrobních porad, kde mí spolupracovníci, včetně našich nadřízených nomenklatur, seděli v největší kanceláři ve velkém kruhu na židlích (chyběl už jen praskající táborák), jsem přednesl osvědčený „flák“ ze sešitu Kolchozních písní SSSR, který jsem zabavil při likvidaci archívu Lidové školy umění. Píseň o hrdince socialistické práce Marii Lysenkové (tak se přímo jmenovala píseň o průkopnici v pěstování řepy), kde jsem lehce poopravil text do ještě větší absurdity, než byl originál, vykonala své. Spoluzaměstnanci se dusili potlačovaným smíchem, nadřízení se ošívali na židlích, nikdo se však neodhodlal můj repertoár napadnout. Od té doby mě o kulturní vložku už nežádali. Tak jak zůstala oslavná píseň o Marii nepochopena na mém pracovišti, o to víc získávala na popularitě při zájezdech divadelního spolku z Úpice, kde jsem nějaký čas škodil.
Co se týká obluzování dívek zpěvem a kytarou – byl tu malý problém. Zatímco se u táborových ohňů pod vlivem romantických písní všichni okolo mne sdružovali do dvojic a postupně se vytráceli do noci, já musel stále hrát a zpívat. Pokud jsem si chtěl udělat přestávku a taky se „družit“ jako ostatní, vždycky nějaký dobrák zvolal: Hudba nemá co pít – a eště zahraj tamtu, tu, no, však víš ...“ takže můj vzdor postupně slábl a končívalo to tím, že jsem k ránu už zcela sám uhasil oheň a šel spát.
Tento druh muzikantského prokletí mi až po čase osvětlil František Nedvěd ze Spirituál kvintetu, který stejný problém ventiloval ve svém televizním profilu. Stěžoval si na to jedné ze svých dávných kamarádek a ta mu podala následující vysvětlení. „To, že se tisknu ke svému protějšku po svém boku, no – byl vedle mne – ale místo něho jsem si vždycky představovala toho, kdo pro mě zpívá.“ Je to sice po čase jakási útěcha, ale jinak z toho nic nekoukalo.

Pověz nám něco o sobě. Jak a kdy ses ke zpěvu dostal?

Pavel: Co mě dohnalo k volbě věnovat se zpěvu dodnes nevím. Nebyla tu žádná laskavá paní učitelka, žádný dětský pěvecký soubor a ani žádné zděděné hudební geny, pokud se nepočítá, že z mých rodičů měla matka ráda dechovku a otec že v mládí obrážel tancovačky. Já sám jako dítě jsem ke kumštu čuchnul pouze v divadelní hře „Jendův let na Měsíc“,

Mobirise
                                      Dny Evropského dědictví Žacléř 2016

 kde jsem v davové scéně ztvárnil roli mrtvého Měsíčňana.  Do svého hudebního vzdělávání nepočítám hru na housle, kterou jsem byl nucen v raném dětství na přání mé matky provozovat. Tehdy byla snad hra na housle státem dotovaná nebo co, protože housle jako nástroj byly nejlacinější, když nepočítám foukací harmoniku nebo tehdejší píšťaly z pálené hlíny, a jelikož jsme byli rodina nemajetná, byly mi vybrány housle, neboť hra na fujaru se mé matce zdála zřejmě nedůstojná. 
 Do houslí jsem chodil asi čtyři nebo pět let, ale k žádnému výraznému zdokonalení v mé hře na tento čertovský nástroj nedocházelo. Zvlášť silné puzení praštit s houslemi jsem míval v létě, kdy mí kamarádi svobodně lítali po lese, zatímco já jsem ve třídě učitele Jirsáka mordoval struny svých houslí. Ani jeho polohlasem pronášené klení, ani motto, vyvedené obrovskými písmeny nad mou hlavou „ Lenin: Učit se, učit se, učit se! - Ševčík: Cvičit, cvičit, cvičit!“ mě nedokázalo vzpružit. A jelikož se v té době můj jmenovec, houslový virtuos Jaroslav Svěcený, ještě nenarodil, aby mi byl případně vzorem, nemělo smysl trápit mé učitele hudby.
Po čase a mém promarněném studiu rozčarovaný pedagog rodiče přesvědčil, že moje budoucnost je v manuální práci a nikoli na poli hudebním. Housle zdědila moje mladší sestra, ale ta hrála ještě hůř, a tak se „rodinné housle“ přestěhovaly vysoko na skříň, kde dlouhá léta strašily jako zaprášené memento naší nemuzikálnosti.
Ale vraťme se k položené otázce. Pokud se nad volbou věnovat se zpěvu zamyslím, tak mne napadá jen jedno. Mělo to tak zřejmě být – osud mi namíchal recept, jak pomocí talentu a píle nedosáhnout naprosto ničeho.
Začátek mé pěvecké kariéry byl slibný. Stál jsem v ředitelně Hudební školy v Trutnově, bylo mi devatenáct, měl jsem po maturitě a nastoupil jsem do zaměstnání coby zeměměřič. Na můj dotaz k hlavě hudebního ústavu, zda bych se nemohl učit zpěvu, mi pan ředitel řekl: „Snad si nemyslíš hochu, že z tebe bude Karel Gott!“ Odvětil jsem neutrálně, že „eště nevím...“ a na to jsem byl přijat do pěveckého oddělení paní Gollové.
Svoji pěveckou výuku jsem započal lidovou písní s živnostenským motivem: „Já jsem z Kutný Hory koudelníkův syn, já mám v Praze tři domy, až je koupím budou mý....“ V době, kdy v Praze většinu domů spravovala OPBH a kdy můj nástupní plat činil směšných devět set korun hrubého, bylo těžké ztotožnit se výrazově s textem a trvalo tři neděle, než se mé vyučující zdál můj přednes natolik přesvědčivý, že jsem mohl postoupit dál.
Vedle sólového zpěvu bylo mou povinností zpívat i ve sboru, kde jsem byl mezi osmi - až dvanáctiletými dětmi bezkonkurenčně nejstarší. Krom lidové tvorby jsme měli v repertoáru i takové provařené fláky, jako byla slavná budovatelská „Bez chleba nejde žít…“ (autor později skočil z okna). Přestože jsme tenkrát zpívali trojhlasně takové a tomu podobné, učebním osnovám příslušné bejkárny, chodil jsem tam rád, protože do sboru docházela i nádherná slečna Blanka. Bylo jí osmnáct, chodila na „ekonomku“ a někde na severu Čech ji dokonce zvolili královnou krásy – myslím, že byla zvolena něco jako Miss Labe. Takže je ti jasné, že když jsem stál vedle takovéto bytosti, byl jsem svolný zpívat sebevětší hovadiny. K mé lítosti chodila ale do zpěvu už jen jeden rok, pak odmaturovala a vdala se.
Zpěvu jsem naprosto propadnul, a přestože jsem dělal rychlé pokroky, bylo mi to pořád málo. Potřeboval jsem denně trénovat, ale doma v paneláku by mě sousedi hnali svinským krokem. A tak jediné místo, kde jsem svými hlasivkami mohl rušit, byla volná příroda. Lesy jsem zavrhnul – abych neplašil členy mysliveckého sdružení. Zvolil jsem tedy za své nácvikové prostory rozlehlé državy Státních statků, kde jsem nepředpokládal, že bych někoho kromě traktoru potkal. To byl ovšem omyl, protože jsem svým hlasitým zpěvem často vyděsil milenecké páry, které přede mnou v chvatu opouštěly remízky a meze, kde hledaly samotu.
Ne vždycky „moje zpívánky“ v přírodě probíhaly bezkonfliktně. Jednou jsem místo rozlehlých pastvin zvolil lesopark, kam jsem šel cvičit i s kytarou. Po chvíli hraní, kdy jsem na plné pecky procvičoval tehdy věhlasný repertoár Paula Anky, jsem pocítil nutkání se otočit. Napravo, těsně za mnou, seděl velkej flekatej pes, nalevo za mnou stály zelené holínky a v nich v zeleném mundúru napasovaný zaměstnanec lesní správy. Hbitě využil přestávky v mém koncertování a pronesl k užaslému budoucímu umělci: „Chlapče, zpíváš pěkně, ale běž si řvát někam jinam!“ Významně si k tomu poposunul flintu na rameni a spolu se svým psem odkráčeli pérovat zas někoho jiného. To, že sto metrů od nás přes silnici řvaly tři pásové traktory při jarních pracích, mu zřejmě vadilo míň než ušlechtilý zpěv. Od té doby jsem pokládal nimrody za naprosto nemuzikální bytosti, kterým zní libozvučně pouze a jen rána z brokovnice.
Studium zpěvu bylo na tři roky a každý rok se ti nejlepší zúčastňovali STM soutěže v klasickém zpěvu (pozn. pro nezasvěcené – Soutěž tvořivosti mládeže). Nikdy, navzdory svému přesvědčení, že „zvítězím“, jsem výrazně neuspěl. Až o několik ročníků později jsem se dozvěděl proč – byl jsem školený a zpíval jako baryton, ačkoliv položením hlasu jsem byl asi spíše tenor. A tohle zřejmě u poroty neprošlo.
V absolventském roce hudební školy mi dokonce paní učitelka přes svého bývalého spolužáka z konzervatoře zařídila účast v konkursu na sólistu opery v Liberci. Mně se tam tenkrát vůbec nechtělo – ale dopadlo to naštěstí dobře – konkursem jsem neprošel.
Po tříletém oficiálním studiu na LŠU jsem ještě studoval dál dva roky soukromě, než jsem se přihlásil k přijímacím zkouškám na pražskou konzervatoř. Už nevím, co jsem tam tehdy předvedl – zpívala se myslím jedna operní árie a jedna klasická píseň. Zkoušku jsem udělal „z fleku“. Nadšená zkušební komise si mě pozvala k besedě, ptali se mě, jak se hodlám na studiu živit a podobně – zkrátka, měl jsem to v kapse. Domů jsem odjel s vidinou, že jsem se pro dráhu zeměměřiče přece jen nenarodil. Za 14 dní přišel dopis z konzervatoře, jehož otevření jsem pokládal za naprostou formalitu. K mému obrovskému zděšení v něm stálo, že litují, ale v talentové zkoušce že jsem neobstál. Byl jsem zdrcen a naprosto nic nechápal. Takže jakápak dráha umělce – zase hezky pásmo do ruky a hurá mezi kopřivy.
Za rok nato jsem se zúčastnil jednoho z prvních ročníků hudebního festivalu Camerata Nova v Náchodě. Tehdy to byl ještě festival soutěžní. Vyhrál jsem první cenu v oboru komorní písně a kupodivu v porotě seděly i profesorky zpěvu z pražské konzervatoře, které byly obeznámeny s mým loňským pokusem o studium. „Teď už vám to můžeme říct“, pověděla mi jedna z nich, „v posudku ze zaměstnání, který rozhodoval, napsal váš vedoucí, že studium zásadně nedoporučuje, neboť si nezasluhujete využívat výhod socialistického školství – nebo tak nějak. Co jste mu to proboha provedl?“
Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. Takže to byl můj vedoucí, nějaký Kábrt z Vlčkovic, zatvrzelý kolektivizátor soukromých zemědělců v dobách, kdy se zakládala zemědělská družstva. V okolí byl známý tím, že si doma vyráběl domácí víno, tzv. „Vlčkovickou pomstu.“ Tento patok donášel ve velkém množství do práce, hlavně v době, kdy se všude slavil začátkem března Mezinárodní den žen. Jelikož ten samoser nikdo nechtěl pít, dorazil ho vždycky na závěr všechen sám a poté byl několikrát viděn, jak ve večerních hodinách, mnohdy za hustého sněžení, jen v šálce a bačkorách hledá v Peci pod Sněžkou vlčkovickou náves. Tam býval zpravidla příslušníky VB odchycen a navrácen zpět zahanbené rodině. Obdivoval jsem jeho vřelý vztah k zemědělství, protože se příště „vožral zase jako dobytek“. A tohle, to byla jeho odplata za to, že jsem při prověrkách, kterými tehdy museli projít všichni chudáci zařazení do kategorie „pracující inteligence“, odmítl souhlasit se vstupem sovětských vojsk v roce 1968. Vskutku – na mém vedoucím se dá zářně doložit, jací blbci často stojí na našich životních křižovatkách. Ale zpátky do Náchoda.
V porotě seděl i jeden zástupce mužského pohlaví. Představil se jako Eduard Hrubeš z brněnské JAMU (mimo jiné otec Eduarda Hrubeše – současného televizního moderátora) a ten mi nabídl, že mě soukromě přeškolí na tenora a zároveň připraví na přijímací zkoušky na JAMU. Tenkrát jsem ho neznal a nevěděl jsem, co vím teď – že mi osud dostrkal do cesty proslulého pěvce Státní opery v Brně, který krom toho, že byl také přeškolován z barytonu na tenora a zase zpět, vystudoval původně lesní zeměměřičství – takže jsme byli vlastně profesně kolegové. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil. Taková nabídka se neodmítá. Dohodli jsme se na tom, že budu jednou týdně dojíždět za ním do Brna na JAMU na hodinovou lekci zpěvu a že se uvidí, jak mi to půjde.
Nevím, jestli to bylo způsobeno tím, že jsem se ocitnul na vysněné akademické půdě, nebo pedagogickými schopnostmi Hrubešovými, ale za 45 minut, co mi věnoval, jsem udělal úžasné pokroky. On byl nadšený – já ještě víc. Když první nadšení opadlo, vyvstal přede mnou problém. Za třičtvrtě hodiny jsem mu zaplatil tehdy stovku a když jsem k tomu připočetl cenu jízdného a zakalkuloval do toho můj skrovný plat, tak to byla pohroma. Pro představu – převedeno do dnešních poměrů – by mě lekce zpěvu přišly za měsíc na osmnáct tisíc. A na tom to všechno skončilo.
Po ukončení studia v Trutnově jsem ještě pár let dojížděl za zpěvem do Náchoda k bývalé operní divě a vdově po egyptském šejkovi, paní Jarmile Hassan Abdel Wahab Kristenové-Fröhlichové a pak jsem s vážným studiem operního zpěvu praštil.

Mobirise
                                    Pavel jako student Špína-Filosofská historie 1980

Pokud máme dobré informace, zabýval ses také divadlem. Můžeš k tomu něco povědět?

Pavel: Po dvou letech pěveckého nicnedělání jsem se vnutil coby zpěvák k Janu Haasovi do tehdy honosně nazývaného trutnovského Velkého studiového orchestru. Trefil jsem se do momentu, kdy orchestr nacvičoval s úpickými divadelníky muzikál od Jaroslava Dietla Filosofská historie. Byla to pro všechny věc úplně nová, sice stará už deset let, ale tehdy ji znali snad jen návštěvníci pražského divadla Rokoko.
Hlavní role byly rozdány kmenovým členům souboru, mně, coby přespolnímu, byla nabídnuta vedlejší role studenta Špíny, nešťastně zamilovaného introverta, který v závěru hry zhyne hrdinskou smrtí na pražských barikádách. Nastudování hry probíhalo úspěšně, písně byly líbivé a sbor choristek byl vybrán tak, aby lahodil oku.
Před generálkou pozval náš „rejža“ Vladimír Hetflejš známého scénáristu a autora muzikálu Výtečníci Pavla Dostála, na konzultaci. Ten nám, ochotníkům z venkova, udělil spatra několik vzácných rad a mně osobně jednu opravdu neocenitelnou a to, že kvůli jednolitosti celku musím zpívat stejně špatně, jako ostatní členové souboru! Opravdu vzácný člověk – však se také v devadesátých letech vrhnul na politiku a stal se ministrem kultury. Ale než stačil napáchat nějaké výraznější škody, tak umřel.
Jak jsem předeslal, má role nebyla nijak výrazná – až na závěr hry, kdy jsem na sebe strhnul pozornost obecenstva díky práci s otevřeným ohněm.
Závěrečná scéna gradovala živou barikádou účinkujících na vysokém stupňovitém praktikáblu. Student Špína vyskočí na nejvyšší stupeň barikády se zapálenou pochodní a sotva stačí hrdinně zvolat „Kamarádi!“, hyne za ohlušující spolupráce zvukového technika jakoby zasažen granátníky Windischgrätzovými a padá naznak naprosto mrtev, hluboko pod praktikáble vedle kbelíku s vodou, ve kterém se snaží uhasit hořící pochodeň. Scéna vrcholí tím, že mrtvý student je rázem zapomenut, následuje sborová píseň o lásce a hra končí. Za barikádou skrytý představitel studenta Špíny v té době buď vytrvá nepozorován u kbelíku se špinavou vodou až do závěru hry, nebo se nepozorovaně odplíží za hadrový horizont.
Zdálo by se, že ohňová epizoda nemůže mít zádrhele – vzdálen pár metrů ode mne vždy 
Mobirise
                                                  Festival v Pont-Sainte Maxence 1996

 postával v modré uniformě požární preventista, spíše to byl však obyčejný hasič, který si mne 
Mobirise
                              Swingový vokální kvintet orchestru Melancholik Band Abbay
                                                        Royal du Moncel 1996

ale nijak moc nevšímal, spoléhaje na moji obratnost a sledoval spíše slibný dívčí soubor. V této, podle mě klíčové scéně dramatu, byla mou jedinou starostí optimální dávka petroleje, kterou naliji na hadry pochodně, aby pochodeň vskutku plála a neprskala, nebo nedejbože nechcípla, čemuž jsme se zpočátku párkrát nevyhnuli.
No a pak tu ještě vyvstával problém opačný – jak zase pochodeň uhasit, protože do kbelíku s vodou típali mí kolegové herci cigarety a snižovali tak hasební schopnost matérie kbelíku. Tato skutečnost se zvlášť vyhrotila v Turnově, kde jsme zahajovali přehlídku ochotnických souborů a kde nás natáčela i televize.
Abych podtrhl úspěšnost naší hry, tak jsem tentokrát zvlášť silně nacucal pochodeň v petráku, což se pro změnu ukázalo jako ne ta nejlepší volba. Snad to bylo tím, že byli herci nadmíru nervózní z atmosféry slavnostního představení, takže před začátkem hulili jak o závod a výsledkem toho byla silná a neprostupná vrstva vajglů, pohupující se na hladině vody v kbelíku. Mé snažení nad kbelíkem nemělo žádný výsledek, protože od mohutně hořící pochodně chytly i zbytky cigaret, a přes všechno mé zběsilé míchání nadále z kbelíku šlehaly plameny a kolem se šířil děsný puch. Kolegům v zadních řadách, kteří mě se zalíbením kradmo pozorovali, jsem musel připadat jak šílený čarodějův učeň a měli co dělat, aby se nesmáli nahlas. No nakonec jsem tu mrchu uhasil, dostali jsme jakési čestné uznání a na pár vteřin jsme se v sestříhaném pořadu Kulturní koutek zahlédli i v televizi.
Kdo z umělců netouží po slávě! Ta bývá někdy tak nutkavá, že je v závěru jedno, jakých ten nešťastník použije prostředků, a někdo se naproti tomu zase proslaví, aniž by o to nějak usiloval. Nevím, kam bych se zařadil já po pokusu podpálit Klicperovo divadlo v Chlumci nad Cidlinou.
Probíhal nevímkolikátý ročník festivalu Klicperův Chlumec, kde jsme s muzikálem hostovali. Hra probíhala zdárně k vítěznému konci až do chvíle, kdy jsme do děje vstoupili já a pochodeň. Na scéně vrcholí obraz: do barikády z živoucích studentů zní strhující melodie, ze zástěnku vybíhá na vrchol barikády revolučně naladěný student Špína se zapálenou pochodní, padne výstřel a následuje známý pád „do podpalubí.“ Nevím, jestli to bylo tím, že mi přišlo líto, že se ostatní spoluherci budou producírovat před publikem, zatímco já se schovaný před lidmi budu válet někde po podlaze, nebo že jsem chtěl zanechat v rodišti Klicperově nesmazatelný dojem, to si netroufám hodnotit. Po zaznění dělové rány jsem, ač zasažen, ještě výrazněji vypnul hruď, škubnul pochodní někam k nebesům a do posledního výkřiku „Kamarádi!!!“ jsem dal vše, co ve mně zbylo. Už jsem se hotovil zřítit mrtev k zemi, když mi to zkazil kolega přede mnou připomínkou „Vole hoří!.“ Já sem si říkal, co blbne – že vím, že mi pochodeň nechcípla. Kouknul jsem se na něho a on tak nějak divně očima naznačoval nahoru a znovu šeptem trval na svém, že hoří. A taky že jo!
Nad mou hlavou plál úzký, ale už tři metry dlouhý životaschopný oheň, který dekorativně doplňoval mou pochodeň. Podařilo se mi totiž podpálit letitý prach v těžkém sametovém horizontu. V tom momentě mně vůbec nedocházelo, jaký průser se začal rozvíjet. V hlavě jsem měl vymeteno, stejně jako hrůzou zcepenělý dobrovolný hasič, který stál v zákulisí tři metry ode mne. Ve spásném záblesku mysli mě napadlo místo varovného Hoří!!! bouchnout rukou do látky horizontu. Plamen jako zázrakem odumřel a já jsem mohl v klidu na scéně umřít taky.
Kromě mne a dvou kolegů z divadelního souboru, kteří byli nejblíž, o této lapálii v tu chvíli nikdo nevěděl. Místní hasič sám sebe přesvědčil, že se jednalo o zrakový klam, a publikum mělo neotřelý ohňometný zážitek. Ze záznamů novodobé historie Chlumce nad Cidlinou jsem vyvázl jen tak tak.
Mé pokračující snažení na divadelních prknech už naštěstí tak dramatické nebylo a další nastudování muzikálů, jako byla Uličnice v Úpici nebo poté Těžká Barbora v Trutnově, proběhlo poklidně. Velký studiový orchestr, kde jsem zpíval, po pár letech zeštíhlel a změnil se i název kapely na Melancholik band, se kterým jsem spoluúčinkoval v trutnovském divadélku Divadlo ze Sklípku. V těch několika letech, ve kterých jsme až do roku 89 jako autorské divadélko existovali, jsme zažili jak my, tak diváci, spousty srandy. Představení byla beznadějně vyprodána a divadlo bylo tak populární, že na nás chodili i příslušníci StB. Ty jsme v publiku vždycky bezpečně poznali, protože ti jediní se nikdy nesmáli. Dvacet let zpívání a spolupráce s Honzou Haasem jsem ukončil v roce 2001 jako člen swingového uskupení H-kvintet, které pod tímto názvem vystupuje dodnes. Všichni, kdo s kapelou spolupracovali a jsou ještě naživu, vzpomínají však nejraději na naše porevoluční zájezdy do Francie, kde jsme byli po tři roky hosty jazzového festivalu v Pont-Sainte-Maxence, kousek od Paříže. Hrálo se v nádherném prostředí Abbaye Royale Du Moncel (bývalém královském opatství), kam se sjížděli opravdu vynikající hudebníci. Přestože jsme mezi evropskou hudební špičkou nijak nevynikali, nijak nás to nestresovalo. Jako široko daleko jediné hudební těleso z tenkrát ještě exotické východní Evropy o nás pečovali opravdu královsky.
Než otázku mých ochotnických iniciativ opustím, nemohu nevzpomenout na náš první zájezd v devadesátém roce na západ. Jako Melancholik Band nás pozval zahrát do německého Bensheimu bývalý trutnovský muzikant, který tam někdy v osmašedesátém roce emigroval. Byli jsme tam pozváni v předvánoční době s příslibem, že budeme hrát v nějaké koncertní hale, stále se to měnilo, až padlo konečné slovo a koncertovali jsme pod širým německým nebem na jakémsi rynku. Večer, za strašné zimy, jsme hráli oblečeni do všeho, co jsme táhli s sebou, pro skupinku trhovců s preclíky, kteří si nás zřejmě objednali a něco i zaplatili. Hostů a kolemjdoucích tam moc neprošlo, takže jsme hráli převážně pro německé kupčíky, kteří si v přibývající zimě stále častěji přihýbali punče. Dlužno podotknout, že když jsme tam s nimi drželi basu, trochu nalívali i nám. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem v pokročilé části večera dozpíval, jak mi jeden z prodejců, už v poněkud rozpustilé náladě, na znamení uznání pokynul sklenicí šňapsu, obrátil ji do sebe a vyhrknul ke svým kolegům památnou, jednoduchou větou, tak abych mu rozuměl i já : „ Main Gott – ajne klajne Karel Gott!“
A zde se kruh uzavírá. Tak jako Švanda dudák, dosáhl jsem i já uznání v daleké cizině, navzdory skeptickým průpovídkám ředitele hudební školy, který mne tehdy vítal do hudebního světa 
Mobirise

už nám známými slovy: „Snad si nemyslíš, hochu, že z tebe bude Karel Gott!“

Vraťme se Pavle k tvému horolezeckému koníčku. Jak dlouho lezeš? Jsi zaměřený výhradně na lezení v Adršpašských skalách nebo jezdíte i jinam? A co vysokohorské lezení - byl jsi někde?

Pavel: Ve třech letech jsem propadl lyžování a s tím i kopcům a horám. Polabská nížina byla pro mne něco jako „zamořený prostor.“ Ve dvaceti jsem s partou poprvé 

Pod nástupním převisem na                   zavítal do Vysokých Tater a čuchnul k vysokohorské 
              Květnou věž                                  turistice  a zákonitě potom následovalo lezení. Nejdříve 
(Křížový vrch Adršpach)                           jsme  to s kamarádem zkoušeli sami na Čížkových 
kamenech kousek za Trutnovem a asi po roce jsme se konečně dostali do Ádru mezi horolezce. Převážně jsme „škodili“ jen tam a v podobných československých přilehlostech, protože se v tehdejší době nikam nesmělo. Zahraničí pro nás představovaly Vysoké Tatry, kam jsme jezdili jako členové Lokomotivy Trutnov vlakem za osm korun. Bylo to levné, ale to byla taky jediná výhoda, protože natřískaný vlak byl vždy plně obsazen cikány a na nás zbylo jen místo na zemi u hajzlu. Ale i tak jsme tam jezdili často a rádi. Jen jednou jsme se dostali opravdu za hranice, když jsme vyrazili do skalních oblastí zbídačeného spřáteleného Rumunska. Teprve v 90. letech jsme začali jezdit do námi vysněných Dolomit.  
Co se týče vysokých hor – ty mě nikdy nelákaly. Jednak to bylo mimo mé tehdejší finanční možnosti a jednak by mě stejně nikam kádrovací komise nepustily.
A co lano, ostatní výbava a oblečen., Jak to se změnilo? Nenosíš v hlavě nějaký konstruktérský nápad na nějakou chytrou pomůcku pro horolezce, kterou ještě nikdo nevyrábí? Pokud to chceš ale sám začít vyrábět, tak nám to neříkej.
Když jsme začínali, nebylo prakticky nic. Lana se u nás sice vyráběla, ale pokud to lano dvakrát zmoklo, stal se z něho neohebný drážní kabel. No a tím to ve výběru materiálu i končilo. Karabiny byly k dostání jen v NDR, kde je ale českým lezcům odmítali prodat. Boty na lezení žádné nebyly – lezlo se v bačkorách nebo v kopačkách s uřezanými špunty, případně podraženými mechovkou. Každý lezec byl zároveň zručným obuvníkem a tak bych mohl pokračovat dál.
Ve skalách Teplicko-adršpašských je to samá spára a komín, a kdo to pořádně neumí, odchází odtamtud často zkrvaven, čemuž jsem se ve svých začátcích nevyhnul ani já. Když jsem si jednou zvlášť zdárně odřel ruce, vymyslel jsem spárové rukavice, které chránily hřbety rukou. Postupně jsme je se ženou vyšperkovali k dokonalosti. V té době, což je asi 30 let zpátky, na to všichni koukali jak vejři, někteří se nám dokonce i pošklebovali, že jsme „měkoty.“ Dnes se rukavice už pár let vyrábějí, jsou prakticky totožné s těmi našimi a leze v tom každý. A to i ti, co se nám pošklebovali. Jó, kdybych si to tenkrát nechal patentovat, byl bych dneska „ve vatě.“ Takhle je ze mě jen chudý vizionář.

On je ten sport dost nebezpečný - v té vaší zmiňované knížce z bohatýrských časů píšeš ty veselejší příhody. Máš nějakou horolezeckou vzpomínku, která ti zanechává smutek na duši?

Pavel: Z lezení mám spoustu na první pohled děsivých zážitků, ale naštěstí všechny dobře dopadly. Pokud se ti něco takového stane, pak si za to můžeš většinou sám, někdy za to může příroda, ale v obou případech musíš být zadobře se svým andělem strážným. Jsou však i naprosto bizarní příhody, nad kterými zůstává rozum stát. Tahle není ze skal. Ta se mi přihodila asi před patnácti lety při lyžování na Černé hoře v Krkonoších.
Sjížděli jsme se ženou za naprosto bezmračného lednového dne sjezdovku vedoucí přes Zinneckerovy boudy. Po ránu bylo ještě málo lidí, a tak jsme se s tím nemazali a jeli, co to dalo. V horní části sjezdovky je už z dálky vidět vysoká terénní vlna, kterou tvoří u Zinneckerovy boudy zasněžená otočka silnice. Pokud se na ni člověk nechá vynést, může letět docela daleko, bohužel však s neblahým dopadem na rovinu. Na zmiňované muldě se právě uprostřed motal jakýsi lyžař, na levé straně sjezdovky postávali lidé, volno bylo jen napravo. Přímo v tom místě, těsně pod terénní vlnou, ležel takřka na zemi válcovitý mráček, v průměru měl tak tři až pět metrů a na délku tak dvacet. Namířil jsem to přímo do něj s tím, že ho proskočím a budu rovně pokračovat nerušeně dál. A vůbec jsem neuvažoval nad tím, co tam ten mrak dělá, když je bezvětří a všude jinak naprosto jasná obloha.
Vyletěl jsem z vlny přímo do něj. V tu chvíli jsem neviděl nic než hustou šedivou mlhu a letěl jsem a letěl a letěl – tak neskutečně dlouho, až mně blesklo hlavou, že to přece není možné… a pak jsem z toho mraku vypadnul. Podle mého odhadu jsem měl skočit tak maximálně dvacet metrů, ale tenhle let byl mnohonásobně delší. Žena, která jela asi padesát metrů za mnou, mi později řekla, že jsem jí v momentě zmizel z dohledu a byla skálopevně přesvědčena, že jsem asi v rychlosti někam nepozorovaně odbočil... , ale ono nebylo kam.
Vypadnul jsem z mraku kolmo dolů a podle tvrdosti dopadu jsem odhadoval, že z výšky tak zhruba pěti metrů. Dopadl jsem však na opačnou stranu sjezdovky, naprosto nesmyslně třicet metrů od místa, kudy jsem projížděl, proti směru jízdy, jen kousek pod zmiňovanou terénní vlnou. Pravá lyže zůstala v místě, kde jsem vjel do mraku, s levou lyží jsem o notný kus dál z mraku vypadnul. Párek lyžařů, který se nacházel v blízkosti mého dopadu na zem, na mne nevěřícně koukal a naprosto nechápal, kde se tam ten magor vlastně vzal. A co jsem zase já nechápal – záhadný mráček už nebyl. Všude okolo nás byla jasná obloha a bezvětří. Manželka mne po chvíli hledání objevila, vyklepala ze mne sníh a posbírala moji roztroušenou výzbroj. Ani mi to tak dlouho netrvalo, než jsem ten problém rozlousknul. Takže takhle to vypadá, když se ocitnete v bráně do jiné dimenze a ta vás naštěstí vyplivne zase zpátky.
Po pádu mě bolela dlaň, ale když už jsme zaplatili permanentku a bylo teprve časné dopoledne, tak jsme to dolyžovali až do konce. Doma už jsem musel s rukou navečer do nemocnice, kde mi zjistili tříštivou zlomeninu palce ruky a po týdenní kontrole mě poslali do Vysokého nad Jizerou, kde mi to, co přirostlo, zase zlomili a do palce mi narvali asi osm šroubů. Tam jsem strávil tři dny s rukou nad hlavou (aby se nepřekrvovala), a co čert nechtěl, potkal jsem tam stejně salutujícího lyžaře se zlomenou rukou, který, jak mi udiveně vyprávěl, týden po mně a na přesně stejném místě strávil půl života v kotrmelcích. „Lyžuju opravdu dobře,“ tvrdil, „ale jak jsem k tomu pádu, který byl k nepřečkání, přišel, to si nedovedu vysvětlit.“ Inu, jsou to věci mezi nebem a zemí. Takže pozor! Ne všechny mráčky jsou stejné konzistence jako ty, na kterých se válí nahatí cherubové.

Nahoře - myslím, když vylezeš na nějaký ten balvan, kam se obyčejný smrtelník nedostane - tam člověk asi zažívá pocit vítěze. Nebo co tam zažíváš? Za sebe se obávám, že bych tam asi zažíval jeden velký pocit strachu, který by mi nedovolil podívat se dolů, a hlavně bych měl hlavu plnou starostí, jak se dostat na zem. Jak je to s tebou a tvými pocity?

Pavel: Z tohoto úhlu pohledu je tato látka v naší knize Bohatýrské časy popsána naprosto vyčerpávajícím způsobem a stojí za to si ji přečíst. Takže jen v kostce.
Samozřejmě, že když dosáhneš vrcholu a není už kam lézt, zažíváš vítězný pocit. Ale častěji to bývá tak, že se místo pocitu vítěze dostaví jen úleva, že má člověk to dobrovolné mordování vlastního těla za sebou, a dojem z velkolepého pohledu na okolní přírodu bývá přehlušen nezlomným přesvědčením, že mě sem už za žádnou cenu nikdo nedostane. A pocit štěstí a sebeuspokojení se dostaví jednoznačně až na pevné zemi, kdy tě čeká už jen co nejpřímější cesta do hospody, nezkalená žádným sportovním záměrem.

Pojďme k tvé práci. Celý život ses zabýval katastrálními a geodetickými mapami? Jak vidíš, neumíme ty pojmy správně pojmout. Nebo máme špatné dojmy? Co bylo náplní tvé práce? Ty jsi už svá studia zaměřil tímto směrem?

Pavel: Někdy kolem třinácti let u mě propukl nebývalý zájem o plachetní lodě, ostrovy v Tichomoří a vše, co souviselo s mořeplavbou. Dlouhé hodiny jsem trávil v čítárně Městské knihovny nad rozsáhlým německým Brockhaus Lexikonem, který tu zbyl po odsunutých Němcích, kde jsem si listoval v mapách německých zámořských kolonií. Však mi také podle jakéhosi obskurního testu na existenci minulých životů kdysi vyšlo, že jsem byl v jednom ze svých životů bukanýrem, a v třinácti se to u mne zřejmě začalo projevovat.
Když nastal čas k rozhodnutí, čím budu, napsal jsem, že chci studovat na navigačního důstojníka na velkých lodích. Bylo mi zjištěno a vyhledáno, že jediná škola tohoto druhu je v Oděse, ale jelikož můj otec ztratil stranickou legitimaci a ztrátu nadřízeným soudruhům nijak smysluplně nezdůvodnil, byl zbaven členství a pro mě, který za to taky určitě mohl, byla tím pádem Oděsa „terra incognita.“ Přihlásil jsem se tedy na říční dopravu do Děčína – studijní ročník se však otvíral až napřesrok, a tak jsem po krátkém váhání zvolil školu zeměměřickou, předpokládaje, že když slevím z map námořních, že se tam přece jen s nějakou mapou potkám. Po maturitě jsem zakotvil na deset let na Středisku geodézie, pak sedmnáct let jako důlní měřič při výstavbě dolů tehdy nadějně modernizovaného našeho žacléřsko-svatoňovického revíru, a když se doly po několika „průserech“ zavřely, vrátil jsem se tam, kde jsem začínal.
Na Středisku geodézie, kde byla hlavní náplní evidence pozemků, které vlastnily statky a družstva, měl každý z měřičů svůj revír, kde se pravidelně prováděla v rámci obce takzvaná úplná přehlídka pozemků. Co to obnášelo? Kontrolovali jsme v terénu soulad mezi mapou a terénem, a pokud jsme přišli na nesoulad, jako byly nové stavby, rozorané meze, nebo zase něco pro změnu zarostlo, změnu jsme zaznamenali do pracovní mapy a poté i zaměřili. Já jsem obhospodařoval v rámci okresu oblast západních Krkonoš.
Samotná úvodní kontrola pozemků – to byla parádní práce. Sice jsme museli ty stovky a tisíce parcel opravdu projít po „svých“, ale když bylo hezky a svítilo slunce, byla to v tu chvíli ta nejlepší práce.
Nebylo to však takové vždy. Pamatuji si, že v Dolní Branné mě někteří pozorní občané nahlásili na národní výbor jako toho, kdo chodí s batohem po obci a vybírá králíkárny. Musel jsem pak předsedovi MNV dokazovat, že ve vypouleném batohu nepřenáším anglického strakáče, ale jen balík map a penál s tužkami.
Dlužno říct, že ani tady při této práci nebyla z onoho období nouze o dramatické okamžiky. Velký nový most přes Labe u Nových Zámků zná asi každý. Na konci mostu u pravého břehu Labe je teď velká křižovatka – tenkrát tam za mého působení zbývalo už jen torzo z kouzelného náměstíčka z doby německého osídlení a pár zřícenin. Měřili jsme tam pásmem s kolegyní Jitkou opuštěný statek, už ve stavu rozkladu, a protože byl prostor našeho měření neprostupně zarostlý vysokými kopřivami, nabídl jsem se galantně, že půjdu s pásmem jako první já – aby se kolegyně nepopálila. V levé ruce balík map, v pravé konec pásma, rozrážel jsem hrudí vysoké kopřivy až do chvíle, kdy se pode mnou „otevřela zem.“ Padal jsem plynule a dlouho, než jsem se na poslední chvíli zachytil lokty okraje propadliště, maje v hlavě tu nejstupidnější myšlenku – ať se hlavně nestane nic mapám. Vzápětí jsem už nezvratně poznal, kde se nacházím, a to podle strašného smradu, který se ode mne ve vlnách šířil do okolního prostoru.
Byl jsem až po krk zaklíněn v odkryté, až po okraj naplněné hluboké žumpě. Takto potopeného mě zastihla přispěchavší kolegyně, „ustarostěná“ tím, že jsem jí zmizel z dohledu, přestože jsme ještě zdaleka nedoměřili. Místo, aby se mě snažila zachránit, zesměšnila vážnost okamžiku nevhodnými poznámkami a hlasitým smíchem. Když jsem se konečně vysoukal z žumpy a tak nějak po celém těle lesklý začal vylévat z holínek litry močůvky – to už se, patřičně daleko ode mne, zřítila smíchy na zem a nebyla půl hodiny k utišení. Já jsem se mezitím vyždímal a poté kradmo přemístil k nedalekému potoku Oleška. Jitka šla kus přede mnou a dávala pozor, jestli někdo nejde. Bylo naprosto nemyslitelné, aby úředník s takto fekálně poskvrněnou pověstí reprezentoval Středisko geodézie. Už takhle jsem to tam měl dost nahnuté.
U potoka jsem se svléknul do naha a s ulehčením ulehl na dno mělkého koryta Olešky. Mé svršky, zatížené kameny, vlály po proudu kousek pode mnou. Ten den bylo naštěstí léto přívětivé, takže se mohla Jitka opodál opalovat a já mohl v klidu hodinu na dně místní vodoteče vysmrádat a přemítat, jak by to asi dopadlo, kdybych tam zahučel sakumprásk a jestli bych našel vůbec cestu ven. Po lázeňské kůře jsem téměř vyvanul, oblečení však moc ne. Přesunuli jsme se, já v trenkách, s oblečením štítivě na klacku, v pravé poledne, přes půl obce na národní výbor, kde jsme měli úřední stanoviště. Jitka mi půjčila svoje náhradní kalhoty a tričko, já to svoje oblečení zabalil co nejlíp do igelitu a šli jsme i s tím neblahým balíkem na stopa. Do autobusu by mě nevzali, takže připadala v úvahu jen jízda autem s nosností nad 3,5 tuny, nejlépe na korbě nákladního auta. Nakonec nás až do Trutnova dovezlo to kdysi dobře známé usoplené asfaltérské auto, které smrdělo jak sto čertů a v kabině jakbysmet, takže jsem do tohoto prostředí i se svým zavazadlem docela dobře zapadnul. Ale řidič byl přívětivý, Jitka udržovala konverzaci a já jsem si těch osmnáct kilometrů autem připadal téměř normálně.
Jistě se také tvá práce hodně změnila s příchodem počítačů a později GPS a dalších vymožeností? Můžeš ten vývoj na základě tvých poznatků zmapovat? Jak to bylo, když jsi začínal, a jak to bylo, když jsi odcházel do důchodu, což jak známo bylo teprve loni?
Pavel: Celé půlstoletí uplynulo od mých profesních začátků až po dnešek, takže je jasné, že pokrok musí být obrovský. A pokud si ve vzpomínkách vybavím, jaké vybavení jsme měli k dispozici, pak mi mé vzpomínky připadají jak vtipy od Renčína.
Dnes už jsou katastrální mapy v digitální podobě v počítačích, kreslení do map tuší skončilo.
Mobirise

 My měli mapy papírové, do kterých se měření vynášelo tužkou a následně rýsovacím perem překreslilo černou tuší. Vyráběná černá tuš v lahvičkách byla úděsné kvality, a tak nám nezbývalo, než si před každým rýsováním „utřít“ tuš čínskou, která se prodávala v tyčkách, tvrdých jako kámen. Stačilo jen v ploché skleněné misce s naleptaným drsným dnem a troškou vody šmejdit tyčkou po dně a po půl hodině důvěrného rozhovoru s miskou, „že bych se na to nejraději vyprd“, jsme měli utřenou vysoce kvalitní náplň v množství tak na kávovou lžičku. Museli jsme mít ale k tomu zároveň dobré rýsovací pero se špičkami z kvalitní oceli a takové se u nás nevyrábělo. Takže kdo měl tu kliku a pokoutně si sehnal pero vyrobené ještě za první republiky, choval ho v sametu jako poklad nejsvětější. S takto pracně vyrobeným černidlem jsme 

byli schopni nakreslit čáru o tenkosti až dvě setiny milimetru. Průser však byl ten, že se tuš nedala skladovat. Po dvou dnech zhoustla – naředit se nedala, nebo úplně vyschla a nás ta oblíbená práce čekala nanovo.
 Namísto dnešních kalkulaček jsme měli všeliké logaritmické tabulky v podobě tlustých knih s miliony čísel. Ve výzbroji nechybělo logaritmické pravítko – předmět, který dnešní školáci už neznají, a místo počítačů to byly mechanické počítací stroje s klikou velkolepých rozměrů a názvů, jako byly Triumphator, Archimedes, Brunsviga – mozek z oceli a některé ještě omšelejší, na kterých už název firmy zašel věkem a které vážily kolem deseti kilogramů a víc.
Změření dvěstěmetrové délky s milimetrovou přesností dnešním laserovým dálkoměrem,
Mobirise
 který se nosí v kapse kalhot, trvá pět vteřin – nám to s třicetimetrovým ocelovým pásmem trvalo 400x delší dobu s přesností 400x horší. Nevím, co v té době u nás válcovny plechu „prosraly“, ale ani to pásmo nebylo k sehnání. Myslím, že bylo snad na příděl, protože v obchodě na něj člověk nenarazil. Pokud už jsem byl tím šťastným přidělencem, bylo to štěstí zkalené – protože pokud jsme pásmo k práci použili, když byla třeba jen rosa, a ta byla po ránu kupodivu pořád, pásmo valem rezlo, jako by snad ten kus očíslovaného plechu byl k tomu účelu naprogramovaný.
Po návratu z terénu nás pokaždé čekalo úmorné čištění a kanceláře se v tuto chvíli proměňovaly v něco, co připomínalo plechárnu. Těm zvláště pečlivým jedincům se sice úporným cíděním podařilo udržet pásmo bez rzi, však za cenu toho, že z pásma vbrzku zmizely číslice, poté i centimetrová stupnice, takže při měření s tímto kusem blyštivého plechu si mohla dvojice měřičů klidně založit věštecký koutek. Přesto jsme byli rádi, že máme alespoň něco základního, s čím se dalo měřit. Nebyl bych to ani já, abych z této statistiky nevybočoval.
Byl jsem na Geodézii asi rok, měřičskými pomůckami jsem byl vybaven stále jen tak napůl, a pokud jsem měl vyrazit do terénu na měření, žebral jsem o chybějící pomůcky u kolegů. Pokud však nás do terénu vyrazilo povícero a na delší dobu - byl jsem v loji, což byl ten případ, kdy jsem v Dolním Dvoře prováděl už zmiňovanou přehlídku pozemků a nastal čas vše zaměřit. Vybaven jsem byl toliko 30 metrovým pásmem už zmiňované jakosti a malým optickým hranolkem na vytyčování pravých úhlů. S tím a s jedním figurantem jsem byl vyslán do kopcovitého terénu chráněného území KRNAPu.
K tomu, abych mohl zahájit alespoň úvodní úkony měření, mi k tomu málu, čím jsem byl vybaven, chyběla základní pomůcka – ty červenobíle pruhované klacky – odborné veřejnosti známé jako výtyčky. Ty na mne už nezbyly a půjčit je nebylo od koho. Nezbývalo, než vyrazit do terénu vybaven toliko částečně.
Jako svědomitý mladý úředník, který se bojí pracovních prostojů,
jsem stál před opravdovou výzvou, jak z toho ven. Nelenil jsem a na hojně se vyskytujících terasovitých mezích jsem si nařezal pokud možno co nejrovnější lískové roští – teda spíše pruty, dolní konce řádně zašpičatil, horní konce obalil „hajzlpapírem“ a starými novinami. Tímto opatřením se stalo řezivo dobře viditelným, a to i na dlouhé vzdálenosti, a plně tak suplovalo chybějící výtyčky. Vše probíhalo v míru a v rámci úředně stanovených přípustných odchylek měření, až do chvíle, kdy na mne jel do Trutnova na úřad žalovat svědomitý předseda MNV s tím, že dělám ostudu jinak váženému povolání.
Byl jsem pozván „na koberec“ a náležitě seřván. Moje opatrná argumentace směrem k rozčilenému vedoucímu (jednalo se stále o téhož zmiňovaného Kábrta), že spíše zvláštní finanční odměnou než výtkou měla být ohodnocena má vlastní iniciativa, zůstala nerozvinuta. Narychlo se mnou vyrazil dveře a já, vycházeje z doupěte zuřícího imperátora zcela nepochopen, silně zvažoval, že napíšu sprostý dopis autorovi knihy Pojďte s námi měřit zeměkouli, která tak zásadním způsobem ovlivnila volbu mého povolání. Nicméně za dva dny jsem dostal z nadřízeného úřadu v Pardubicích úplně nové skládací výtyčky, jaké nikdo z mých kolegů neměl.

Mobirise
                          Vánoční koncert –Dříve než příjdou Vánoce-Uffo Trutnov 2015

Proč chodíš zpívat? Co tě na tom baví?

Pavel: Když už jsem tomu zpívání věnoval tolik času, bylo by škoda s tím najednou seknout. Taky se ví, že při sborovém zpěvu vzniká obrovská pozitivní energie, pokud se ovšem nezpívá takové ďáblovo dílo, jako je třeba oslavná píseň na drobné hospodářské zvířectvo „Contrapunto bestialle alla mente.“ No a hlavně do sboru chodí spousta „hezkejch“ holek a to je pak to zpívání tak nějak i radostnější.

Někdy se vedou diskuse, jak zpívat cizojazyčné písně. Většinou ti mladší říkají texty nepřekládat. Zpívat to anglicky nebo v jiném originálním jazyce. Někteří dokonce mají tu starší generaci za chudáky, protože museli poslouchat česky otextované písničky v provedení našich zpěváků a nemohli si poslechnout originál. Jaký máš na to názor?

Pavel: Myslím, že pokud někdo poslouchá sborový zpěv, pak se většinou nesnaží za každou cenu porozumět textu. Vnímá jen náladu a melodii a pokud divákovi zazpíváš s citem a na krásnou melodii v italštině návod na zprovoznění bubnové sekačky, bude i tak dojat k slzám. Podle mne je zbytečné a hlavně nadmíru pracné dělat za každou cenu české překlady. Nakonec to víš ty sám nejlépe. No a ty neohebný struktury ve sboru, které tvrdí, „že to v angličtině nedaj“, ty se musí neustálým chlácholením převychovat.

Ty Pavle, občas přineseš nějakou písničku do programu našeho sboru. Máš nějakou další vyhlídnutou?

Pavel: Mám jich „v šuplíku“ spoustu, jde jen o to vybrat tu správnou – aby byla hezká a neotřelá a aby byla svojí obtížností ještě zpěváky akceptovatelná. Myslím, že máme v repertoáru několik písní, které se ani nedočkaly našeho vyvedení na světlo boží. Pro sborové zpívání je toho na internetu spousta, ale drtivá většina notových partů, které bych vybral, je placená, a tak mi nezbývá, než se přehrabovat ve stovkách webových odkazů, až nakonec přece jen najdu, co hledám. Někdy to bývá v opravdu hrozné kvalitě, přetištěné vodotiskem, a pak nezbývá, než to přeluštit, v notovém programu přepsat a poslechově odkontrolovat případné překlepy. Poslední slovo ovšem má stejně v těchto věcech naše La Maestra del Coro.

Moc ti děkujeme za povídání. Pokud by tě přeci jenom zase napadlo vylézt na nějakou skálu, tak prosíme tě opatrně a nechť tě Pán ochraňuje při cestě tam i zpět, abychom se v pondělí znovu sešli na zkoušce. Koho bychom se potom drželi a kdo by zpíval sólo.
S Pavlem Svěceným, členem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

                                                                      P.S. Pozdravuj v těch skalách sokola stěhovavého.
                                                                                                                   Jenda, Štěpán