make a website for free
Mobirise


Mobirise


Povídání s Evou Slaninovou, sbormistryní našeho sboru, o zpívání a také o tom, že jsme na mládí ještě nezapomněli 
únor 2013

Ahoj Evo, vítáme tě. Jsi naším prvním hostem v naší nově otevřené kavárně. Takže ti položíme první otázku: „Co si dáš?“

Eva: Když v kavárně, tak snad dobrou brazilskou kávu.

My jsme ale taková zvláštní kavárna. My jsme téměř pohádková kavárna. U nás si můžeš dát cokoliv, co máš ráda. Třeba to, co máš nejraději a na co vzpomínáš ze svého dětství, to, co pekla nebo vařila maminka nebo tvoje babička. Máš něco takového?

Eva: Vzpomínám na moji babičku, která byla moc obětavá. Byla skoro slepá, takže jsme jí museli při vaření hlídat barvu jíšky nebo cibulky, jestli už je akorát, chudák na to skoro neviděla. Ale vzpomínám na to, že když jsme v létě o prázdninách spali ve stanu na zahrádce u našeho domu, tedy já, sestra Jana a ještě naše kamarádka, tak nám naše babička na zavolání přinášela denně do stanu snídani. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby nám nepřinášela tři kojenecké lahvičky s velkou dírkou v dudlíku a s řídkou krupicovou kašičkou jako pro miminka… Takže bych si dala tu babiččinu kaši z prázdnin, když jsme v té pohádkové kavárně.

Tak to vidíš, slibovali jsme ti pohádku, ale lásku tvojí babičky, tu ti dát neumíme, promiň… Když jsme se dotkli tvého dětství, zeptám se tě. Jsi sbormistryně sboru Chorea Corcontica a učíš na hudební škole. Pověz mi, jak to bylo u vás v rodině. Rodiče zpívali? Kdo tě nasměroval na tvou hudební profesi?

Eva: Rodiče zpívali celý život ve sborech, táta hrál na housle, dokonce i v divadle… Jeho „životní“ vystoupení byla role slepého Mareše ve Fidlovačce úpických ochotníků. Hrál tam na housle a zpíval hymnu. Ale kdo znal mého tatínka, tak ví, že vlastně zpíval 

Mobirise

neustále, při všech možných i nemožných příležitostech, třeba při nedělním obědě během polévky.
Takže bylo asi normální, že jsme já i sestra chodily do hudebky, hrály na klavír a zpívaly v nejednom sboru, jako děti v dětském a dívčím v hudebce v Úpici, jako studentky ještě ve smíšeném sboru Foerster-Smetana. Ten už dnes zanikl, asi tam Foerster-Smetana. Ten už dnes zanikl, asi tam nastal generační problém jako ve spoustě jiných sborů.

To se mi líbí, myslím to, že jste doma zpívali, ne to, že smíšený sbor Foerster-Smetana zanikl. Četl jsem od jednoho umělce, když se ho jednou ptali, jestli to jejich cvičení doma nevadí sousedům. On na to pověděl, že měli moc dobré sousedy. Sousedi se jim dokonce svěřili, že mají uši na zdi, když se vedle hraje. Takže možná to ani nevíš, ale třeba jste měli taky nějaké posluchače tenkrát u vás doma. Teď mě ale napadlo, asi bychom se měli hostům naší kavárny přiznat. My se vlastně známe už dosti dlouho, moje paměť si myslí, že to už je čtyřicet čtyři let. To jsme ještě chodili do školy. Vzpomínáš taky na ty prázdniny na Broďáku?

Eva: Na to vzpomínám moc ráda, bylo tam veselo. Pamatuješ si ale i na to, jak jsme jednu noc nespali ve stanech, ale někde u nějaké cesty ve škarpě pod širákem, protože nám nějací chuligáni slibovali noční přepadení? Jak jsme se strašně báli, protože jsme si předtím všichni celý večer u ohně barvitě líčili, co se strašného stane a pak v noci jsme doslova prchli ze stanů pryč?
Taky si vzpomínám na to, jak jsme měli jednou k obědu šneky. Bylo to dost složité je připravit, uvařit je, vykuchat a pak ještě upéci a výsledek bylo malé černé spálené cosi bez chuti. A ještě si vzpomínám na „oheň lenochů“, skautům jistě nemusím popisovat, co to je.

Teď, když to přepadení připomínáš, tak se trochu stydím, že jsme vás nedokázali po rytířsku ochránit, ale my jsme se neprali ani tenkrát. Leda, že bychom je zahnali zpěvem. To myslím na ty Boží bojovníky… Ale to ti musím povědět, když já dávám tu šnečí vzpomínku k lepšímu, kterou jsi mi teď připomněla, tak tam mám všechno jako ty, akorát ten závěr mám trochu jiný, a totiž to, že to byla neskonalá delikatesa… A víš, na co si já moc vzpomínám? Na prázdniny na Živohošti. To jsme zahájili na Zbraslavi, kde jsme s bráchou Jendou měli vlastně náš studijní privát. Ty jsi přijela se svoji sestrou Janou na Zbraslav a první den jsme spali na našem privátě. No a na tom našem pokojíčku, a to snad již můžeme ve svých letech odtajnit, tak tam jsme leželi v posteli, pochopitelně každý ve své, a vy jste nám s Janou zpívali. A já si vzpomínám na kánon „Honza s Frantou, hádali se o čepice.“ Vzpomínáš si taky? Ale neříkej, že ne, já z toho žiju.

Eva: Představ si, že si moc nevzpomínám. Pamatuju si jen snad na cestu parníkem po Vltavě a tak. Jediné, na co si vzpomínám určitě, je ta písnička, tu umím ještě dnes!

To jsi mě tedy ranila, já tě tam dodnes vidím a hlavně slyším. Jdu se zeptat Jany… Pojďme ale do současnosti a opusťme sedmdesátá léta minulého století. My se nyní potkáváme na společných zkouškách sboru. S námi to je ale jiné než s tebou. My, teď myslím členové sboru, to máme jako koníčka, ale ty to máš jako profesi, tedy skoro jako práci. Nás to baví, proto tam chodíme. A co tebe, baví tě to? Baví tě dělat sbormistryni?

Eva: Baví mě to stále. Když jsem do toho sboru, myslím asi v roce 1983, přišla na popud Hanky Prokopcové při společné dovolené v Německu, tak jsem si tam moc ráda zazpívala, sbor řídil ještě Václav Hátle. Já vedla v té době současně ve škole v Úpici dětský a ještě i komorní sbor, takže jsem byla ráda, že můžu ve zkoušce taky jen tak sedět, bavit se se sousedkou, občas si říci, že jsem nějaká utahaná z práce a klidně do zkoušky nejít, poslouchat rady jiného a zpívat si… Teď je to pro mě pochopitelně jiné. Už sice neexistuje, že bych byla utahaná z práce a nešla do zkoušky, ale pravda je, že když přijdu v pondělí večer domů, tak jsem toho ještě několik dlouhých hodin plná, nejsem ochotná řešit běžné věci a v noci se většinou budím tím, že mám v hlavě nějakou písničku a nejde ven. Maximálně ji vytlačí ven nějaká jiná píseň…

Ty jsi, Evo z Úpice. Jak již bylo řečeno, učíš tam na umělecké škole. Pověz mi, máš nějakého žáka, který ti udělal obzvláštní radost. Myslím, který se věnuje hudbě, a ráda se s ním pochlubíš?

Eva: Učila jsem spoustu dětí, vždyť jsem na škole už šílených 37! let. Takže třeba Kristýna Konečná, ta je bezvadná, je to teď už i má kolegyně. Když začínala s klavírem, tak byla samozřejmě šikovná, pak to v pubertě chvíli i flinkala, jako snad skoro každý v tom věku. Ale pak se rozhodla, že muziku chce dělat, a opřela se do toho. Vystudovala konzervatoř a teď je na AMU. A když se budeme pohybovat na půdě našeho sboru, tak ke mně chodila na klavír i do školního sboru naše mladá členka Zuzka Králová. Ale vlastně bych chtěla říci, že mám radost ze všech žáků. I když z nich nebudou umělci pro první ligu, ale věřím, že jim hudba bude přinášet radost po celý život. A také věřím, že tu radost budou šířit kolem sebe, třeba u táboráku nebo doma s dětmi…

Když mluvíme o umělecké škole, dozvěděl jsem se od jedné učitelky z Brna, jak jedna paní v Praze povídala o změně v koncepci uměleckých škol. Tedy, že budou také u nás podobně jako na Slovensku vyjmuty ze sítě škol financovaných ministerstvem školství. Slyšela jsi to také? Co si o tom myslíš?

Eva: Doufejme, že to zůstane jen u toho „jedna paní povídala.“ Základní umělecké školství by bez financí od státu zahynulo. Náklady na učení by málokteří rodiče mohli dětem zaplatit, určitě ne v našem regionu. A tím by nastala ještě jedna veliká škoda, totiž zlikvidování tohoto uměleckého školství, které nemá ve světě obdoby. Pochopitelně žijeme ze státních peněz, ale tyhle peníze od státu prokazatelně slouží dobrému účelu – našim dětem a jejich budoucnosti.
Dnes už bohužel nežije jedna naše podporovatelka a mecenáška, paní A. M. Buxton. Jméno této dámy má naše umělecká škola ve svém názvu. Měli jsme to veliké štěstí, že naší škole darovala vilu, kde prožila své dětství. Pak emigrovala s rodiči do Ameriky a tam celý život učila hře na housle. Když později zpátky restituovala vilu, rozhodla se darovat ji Úpici s podmínkou, že vila musí sloužit dětem jako hudební škola. Paní Buxton nás ve škole víckrát navštívila. Vyprávěla nám, jak funguje tohle umělecké školství v Americe. Tam si totiž musí na sebe vydělat. Jejich umělecká škola má a musí mít daleko více žáků. Ona sama obvykle učila najednou celou třídu svých malých houslistů, to si my v našich „zuškách“ ani neumíme představit, my jsme zhýčkaní jedním žákem. A tak jsou do jejich umělecké školy zapisovány děti bez ohledu na to, zda mají, nebo nemají dostatek talentu. Hlavně, že mají za sebou platící rodiče, nebo jiného sponzora. Hlavním cílem této školy není výchova nových uměleckých talentů, ale je to podnikatelská činnost jako každá jiná. Což na jednu stranu může znít uchu citlivého ekonoma libozvučně a srozumitelně. Pravda ale je, že v takové škole není čas věnovat se opravdovým talentům a tudíž rozvoji umění, jak by se podle názvu a deklarace školy zdálo. Musejí se vydělávat peníze.

Vraťme se ale k oddychovému povídání, protože jsme přece v kavárně. Já využiji toho, že jsme tu u našeho stolku sami a zeptám se tě na jeden svůj problém. Myslím z oblasti zpívání. Jak víš, jsem ve sboru nový. Poradila bys mi, jak se dá nacvičit zpívání vyšších tónů, myslím tak, aby to člověk nemusel zpívat fistulí. Tedy aby to tenor zpíval jako tenor a ne jako nějaký eunuch?

Eva: Tuhle otázku necháme raději odborníkům, ale zpívat fistulí je pro sborové zpívání tenorů normální. Na rozdíl od sopránů, ty si musí pomoci pouze oporou dechu na bránici, uvolněným krkem a co největším prostorem v dutině ústní. Vše je taky jen o dobré představě toho vysokého tónu, zkrátka neškrtit se, intuitivně nevystrkovat krk, hýbat hlavou, aby bylo vše uvolněné….

Jak se zdá, technice zpívání by bylo třeba věnovat mnohem větší prostor. Ale teď mi to nedá, abych se tě nezeptal, jak to bylo s tím rozšířením vašeho původně ženského sboru o mužské hlasy. Já mám na mysli, jestli jste v tom byly jednotné. Jestli ty chlapy mezi sebe pustit, nebo ne. Já si představuji, jak by to asi probíhalo obráceně. Myslím, kdyby zde byl původně mužský sbor a teď by někdo otevřel otázku rozšíření tohoto sboru o ženské hlasy. Vůbec nepochybuji o tom, že by všichni mužové toužili, aby ženy přišly, ale ty diskuze…Úplně to slyším: „Chcete tady zpívat, nebo co…?“ Tak mi teď řekni, jak to probíhalo u vás.

Eva: Pochopitelně jsme se na vás všechny moc těšily. Protože jsme chtěly zpívat, nebo co …

Tak to jsi mi to tedy moc neodtajnila. A pak že jsou ženy upovídané. Zeptám se tě ale z jiného soudku. Četl jsem v jednom časopise postesknutí Jana Mráčka, nejmladšího laureáta mezinárodní soutěže Pražské jaro. Mráček ve zmíněném článku říká, že se mu nelíbí, když se vážná hudba plete do showbyznysu. Co ty na to?

Eva: Diskuze na tato témata jsou časté a v podstatě nekonečné. Na YouTube je nahrávka, kde Mráček paroduje, pokud se nepletu, Jaroslava Svěceného. Mráček je opravdu talent. Je mu dvacet jedna let a je to žák Václava Hudečka. Mě to mrzí, protože Jaroslav Svěcený toho jistě dokázal za svůj delší život více. Nevím, co přesně mají Mráček a ostatní kritici na mysli oním nedovoleným zásahem do posvátných vod vážné hudby. Snad je to společný projekt Michala Dvořáka a Jaroslava Svěceného Vivaldiánno. Zeptejme se však těch, kdo na tomto koncertě byli, jak se jim to líbilo. Myslím, že spokojených a nadšených posluchačů bude přesila. Dokonce si myslím, že by se to líbilo i samotnému Vivaldimu. Možná se díky tomuto koncertu dozvěděli někteří lidé o tom, že existuje nějaký Vivaldi. Možná se díky tomu začali o vážnou hudbu zajímat… Uvědom si ale, že se to děje i obráceně, že totiž hudba, kterou jsme původně neměli v šuplíčku posvátné vážné hudby, se tam najednou ocitá. Třeba píseň Paul McCartnyho – Yesterday. Kdo z nás by si v oněch šedesátých letech pomyslel, když tuto písničku od těch „vlasatých chuligánů“ slyšel, že ji jednou budou hrát nejznámější světové filharmonie, včetně té české. A ani členové skupiny The Beatles se nezlobí a neprotestují, že tato písnička dostává nové podoby. Musí to pochopitelně dělat ten, kdo to umí, ale když slyším tóny téhle písničky, jak se nesou z violoncella, jsem naměkko…

A co si myslíš o různých úpravách lidových písní? Marek Eben má ve své písničce „Folklóreček“ tato slova: „Nejvíc mě ten folklóreček dojímá, když se hraje elektricky s bicíma.“ Myslím, že Marek Eben šťouchá trochu do Čechomoru. Já se ale domnívám, že pokud chceme získat pro různé třeba i zapomenuté žánry mladou generaci, nezaškodí dát lidové písničce přitažlivou úpravu. Co si o tom myslíš ty?

Eva: Myslím si v podstatě to, co tu říkáš. Čechomory mám navíc moc ráda a jsem přesvědčena, že také díky jejich úpravám si původně lidová písnička nachází současné posluchače. Ono by se zdálo, že míchat elektriku a bicí do lidových písniček je vlastně zrušení původního lidového prvku v této písničce. Ono to ale může být právě naopak… Pokud bychom si představili, jak vznikala původní lidová písnička, tak asi nějak tak, že si prostý člověk prostě zpíval. Zpíval a vkládal do písničky kus svého žití. Radost, smutek a dělal to tak, jak uměl. Dělal to při své práci, nebo když si na zpívání našel čas. Naše životy se ale změnily. Žijeme jinak, než se žilo dříve. Většina z nás nemá doma srp, aby šla po ránu trávu žíti. Naštěstí už ani nemusíme prát prádlo v potoce, v té voděnce studené. Dnes je někdo soustružník, někdo učitel, někdo řidič kamionu a někdo se hudbou živí. A tento současný lid vkládá do písniček znovu svoji radost a smutek a dělá to nástroji, které má dnes k dispozici.
Člověk ale také sám během života mění svůj vkus a názor, tak jak roste. Měla jsem kdysi holky ve sboru, které lidovou písničku zrovna moc nemusely a dávaly to pochopitelně jasně najevo. Snažila jsem se jim to udělat nějak zajímavější, a tak jsem pro ně hledala takové písničky, které by se jim líbily. Třeba trochu legrační úpravy, prostě tak, abych je chytla, někdy třeba jenom stačilo, že to bylo anglicky. A je zajímavé, že když jsem se s nimi po dlouhém čase viděla na našem společném srazu, tak jsem se sama divila, jak se jejich názor změnil, jak samy vyhledávaly a vzpomínaly právě na ty původní lidové písničky… A tak si myslím tolik. Snažme se zachovat lidové písničky i pro budoucno. Pokud je budeme upravovat, dělejme to tak, aby se lidem líbily. Vkládejme do nich radost, protože ta tam vždycky byla, vkládejme tam smutek, lásku, ale i hravost. To všechno lidová písnička lidem přinášela. Nedávejme tam ale hrubost a nevychvalujme násilí… Tenhle prvek totiž do lidové písničky nepatří. A já ho nechci ani v životě.
Děkuji ti, Evo, moc za tvoje povídání a budeme se těšit zase někdy v kavárně na shledanou. Ahoj.
Se sbormistryní sboru Chorea Corcontica Evou Slaninovou si povídal Štěpán Vojáček.

P.S. Evo, víš, na co jsem se tě zapomněl zeptat? Jestli když večer před usnutím máš v hlavě tu písničku a né, a né se ji zbavit, jestli ti to vadí, nebo nevadí. Já jdu totiž spát a nevím, mám-li si zpívat nebo vynalézat perpetum mobile…? Žena mi říká, ty vždycky v posteli něco vynalézáš! Nic nevynalézej, mysli na louku plnou kopretin…
                                                        Štěpán Vojáček

Mobirise
Mobirise


Jak to začalo. Povídání nad kronikou sboru Chorea Corcontica
s Hanou Prokopcovou a Alenou Shrbenou

listopad 2013


Ahoj Hano a Aleno, vítáme vás v kavárně. Dovolili jsem si vás pozvat na kus řeči, a to hned po Evě, se kterou jsme si tu povídali posledně. Je pravdou, že byste měly být pozvané jako první, neboť pokud máme dobré informace, jste zakládajícími členkami sboru Chorea Corcontica a Eva Slaninová přišla až po vás. Dokonce jak nám zde Eva odtajnila, jste ji do sboru přivedly vy. My ale víme, že bonton je bonton a šéf je šéf a jak by to vypadalo, kdyby první slovo nedostal sbormistr. Nevadí vám to?
Hana: To víš, že nám to nevadí, Eva to dělá moc dobře.
Alena: Ani nevíš, jak jsme se po odchodu našeho prvního sbormistra pana profesora Hátle bály, že zůstaneme bez vedení. Byly jsme moc rády, že se taktovky Eva ujala. Ta už tomu obětovala tolik a je to profesionál. Ta si první místo právem zaslouží.

Pojďme ale k těm začátkům. On ten čas kolem letí a jednou se možná někteří budou ptát, jak to tenkrát bylo se založením sboru Chorea Corcontica. Koho to napadlo založit sbor? Nebo nám povězte, jestli jste dokonce neplnily nějaký stranický úkol. Pokud ovšem ano, tak myslím můžeme říci, že to byl pěkný úkol. Takže tedy, kdy to bylo a s kým to bylo.
Hana: To vím docela přesně, jak a kdy to bylo. Bylo to z podnětu Blanky Malé, pracovnice městské knihovny, a Dáši Halířové, učitelky základní školy. Ty se tenkrát vypravily za Václavem Hátle, profesorem trutnovského Gymnázia, aby se nás, tedy těch, co měly o zpívání zájem, ujal. A tak se začátkem roku 1982 začala scházet skupina žen a dívek, které rády zpívaly. Nejdříve jsme se scházely v koncertní síni Bohuslava Martinů, později v trutnovské LŠU, nebo, jak se zkráceně říká, v hudební škole. Během roku se podařilo získat další členky, takže v září měl sbor čtyřicet devět členek. Klavírního doprovodu se ujala Eva Pozděnová, učitelka LŠU. Žádný stranický úkol to nebyl. Byla to spíš dobrovolná chuť si zazpívat. V těch letech v Trutnově nic takového nebylo.

Vy jste navazovaly na nějaký zdejší přecházející sbor? Přece jenom je zajímavé, že Chorea byla založena až v roce 1982. To je třicet sedm roků po válce. To tu celých těch třicet sedm roků žádný sbor nebyl? Naše maminka se narodila v Trutnově v roce 1920 a za války museli odejít do Hradce. Moc však vzpomínala na celkem bohatý kulturní život na Nivách…

Mobirise

Alena: My se musíme trochu omluvit, že neznáme přesně trutnovskou předválečnou a poválečnou minulost. Mám na mysli tu historii zdejšího sborového zpívání, na kterou se ptáš, my totiž nejsme původem z Trutnova. Naši se za našeho dětství dost stěhovali, a tak jsme bydleli chvíli v Rudníku, v Hostinném, v Jirkově, v Praze, a tak jsme různě měnili místo podle toho, kde měl tatínek práci. 

Pokud však máme dobré informace, tak tady v Trutnově byl smíšený sbor Vítězslava Nováka, který vedl výborný člověk, hudební znalec a regenschori trutnovského chrámového sboru pan Michal Čakrt. Pan Čakrt byl také chvíli ředitelem trutnovské hudební školy, ale potom se soudruhům nelíbilo, že je věřící, že hraje v kostele na varhany, bydlí na faře a vůbec, že nesplňuje kritéria tehdejší doby. Zbavili ho ředitelování a sbor Vítězslav Novák později skončil. Jak to přesně bylo, to ale nevíme.
Hana: Zeptej se ještě našich členek, Evy Šidlákové nebo Jarmily Novotné. Ony ve sboru Vítězslav Novák zpívaly.
Pokud víme, ještě v Trutnově chvíli působil smíšený sbor, který sestavil a vedl Michal Horáček. Nemyslíme toho Horáčka, co píše s Hapkou, ale trutnovský pan Horáček. To bylo tak nějak po roce 2000, ale podrobnosti neznáme. Musíš vyzpovídat naše členy, kteří tam tenkrát zpívali. Jarda Mazáč, Dáša Halířová, Alena Fürbacherová a nevím kdo ještě. Tenhle smíšený sbor potom ale zanikl.

Pokud zalistujeme kronikou sboru, kterou už tak dlouho poctivě zapisujete, nalezneme hned na prvních stránkách seznam s jeho prvními členkami. Můžeme zavzpomínat na tuto první sestavu. Víte, myslím na někoho, kdo už tu třeba není a nemůžeme ho pozvat k nám do kavárny.

Mobirise

Hana: Musím tě trochu opravit. Ty mluvíš v množném čísle, jako by nás tu kroniku psalo víc. O kroniku, a v současné době je to již třetí díl, se po celou dobu, tedy již třicet jedna let, starám sama. Nesmím ovšem zapomenout na kamarádku Ivu Vitvarovou, která mi v prvních letech psala texty. Jsem vděčná za každou fotografii, plakáty a programy, které mi nosí členové sboru.

Když se podíváš na současný seznam členů sboru a porovnáš ho s tím prvním seznamem z roku 1982, tak zjistíš, že řada členek je jak v tom prvním seznamu, tak v tom současném. Ráda bych zmínila jména všech osmi členek, které chodí po celou dobu existence sboru poctivě zpívat. Jsou to Květa Máchová, Eva Palatová, Jana Petrů, Hana Prokopcová, Míla Radiměřská, Alena Shrbená, Helena Slavíková, Eva Šidláková a Iva Vitvarová. Vidíš, že jsem v rámci úplnosti nezapomněla ani na sebe a na sestru.
Alena: Ještě to musíme říci trochu jinak. Je pravda, že kroniku zapisuje tady sestra, tedy rozuměj s perem a s pastelkami v ruce. Za to jí také já musím poděkovat, má s tím hodně práce a kronika je pěkná. Ale těmi, kdo plní stránky kroniky, jsou pochopitelně všichni členové sboru Chorea Corcontica, neboť malé střípky z jejich životů jsou v kronice zachyceny. Jsou to jen okamžiky našich společných radostných chvil.
 Tady se podívej na fotografii našeho prvního vystoupení před těmi třiceti lety. Je tady hned několik hodných holek a kamarádek, které již bohužel mezi námi nejsou. Květa Vernerová, vynikající sopranistka. Ta uměla dobře intonovat. Ona vždycky bezchybně nasadila tón a my se chytaly. No co ti budu povídat, držely jsme se jí jako štěnice. Nebo Drahuška Nývltová, tady ji máš, mladá a krásná holka, taky dobrá zpěvačka. Bohužel taky zemřela mladá, bylo jí něco přes třicet. Zanechala po sobě dvě děti. A tady Květa Slezáková, kolegyně ode mě ze školy, zemřela těsně před odchodem do důchodu. Z jejího pohřbu máme takovou smutnou vzpomínku. Chtěly jsme se s ní rozloučit jako sbor, a tak jsme si řekly, že ji na tom pohřbu zazpíváme, ale co ti budu povídat. Stály jsme tam nad tou její rakví, obřadní síň byla plná lidí. My ustrojené v našich koncertních kostýmech, stály jsme jedna vedle druhé, jenom Květa už nebyla s námi. Chtěly jsme jí zazpívat, ale bylo to těžké. Zazněly tóny Halaxových kláves, měly jsme začít, hrdlo jsme měly stažené a byl pro nás velký problém se k těm tónům přidat. Nakonec jsme to nějak odzpívaly, slzy nám tekly po tvářích a my doklopýtaly až do konce písničky. A potom jsme se zařekly, že už si nikdy, nikdy nebudeme na pohřbu zpívat. To nejde, na to nemáme sílu. Ale přemýšlela jsem potom po čase o tomhle našem prožitku a říkala jsem si, co jsme vlastně chtěly? My jsme se přece nepřišly předvést onomu pohřebnímu shromáždění, jak umíme zpívat. Vždyť my jsme se chtěly jenom rozloučit s Květou. Chtěly jsme jí říci, že nám s ní bylo moc pěkně, že jsme ji měly rády, že nám bude moc chybět. Řekni, jak se to zpívá? Mohly jsme to vyzpívat líp?
Na této první fotografii, která je na začátku kroniky, je uvedeno: „Z poslední zkoušky v červnu 1983 před prvním vystoupením sboru Chorea Corcontica na veřejnosti.“ Vzpomínáte na to? Přeci jenom první vystoupení…
Hana: I když je to dávno, nikdy se nedá zapomenout na trému a na ta rozklepaná kolena. Hlas se nám chvěl do doby, než se ozval první potlesk. Myslím, že ještě větší strach z výsledku našeho prvního vystoupení než my měl sám pan profesor Hátle. Určitě trpěl, protože jeho absolutní sluch dostal tenkrát zabrat.
O pár stránek dál v kronice je záznam činnosti z roku 1984. Jedno z vystoupení sboru 24. 6. 1984 v Litomyšli. Litomyšl, to má zvuk a navíc je to ve vybraných slovech. Vybraná slova, vybrané chování, vybraní umělci. V kronice tomuto vystoupení věnujete několik stránek, můžete nám přiblížit, jaký to byl koncert?

Mobirise
                                          Příprava prvního vystoupení našeho sboru
 
Hana: Byl to slavnostní koncert východočeského pěvectva jubilantům roku hudby. V tisku se tenkrát psalo o gigantické kulturní akci, které se zúčastní padesát pěveckých sborů. Vystupovalo se tenkrát na dvou místech, poprvé na náměstí u sochy Bedřicha Smetany a podruhé v přírodním amfiteátru státního zámku. Každý zde vystoupil s vlastním krátkým programem, aby pak na závěr všechny sbory přednesly společné skladby: Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty, Slavnostní sbor, Západ, Hvězda a Přiletěly vlaštovičky od Bedřicha Smetany .Slovy dnešní mládeže to byl nářez. Pro nás to byl moc pěkný zážitek. My byly v začátcích, a to bylo pro nás něco nevídaného. Byly jsme v šoku z toho mohutného setkání.
Alena: Já musím připomenout ještě jeden pro nás tenkrát pěkný moment, když mluvíš o tom vybraném chování, a to sice, jak jsme poprvé vystupovaly v nových koncertních šatech. 
Mobirise

Padesát nových šatů jsme si nechaly v tehdejším Úpavanu v roce 1984 šít. Umíš si to představit? To byla zakázka, co? Nahoře takové sáčko s výstřihem do „V“ a „áčková“ sukně, na sáčku bílá růže a k tomu bílé botičky, takže jsme byly čupr holky. Samy sobě jsme se líbily, připadaly jsme si najednou takové důstojnější a také nás ten společný kostým tak nějak povznášel a snad i nutil zpívat ještě lépe. Všichni nás obdivovali, že máme takové zvláštní barvy. „

Alena a Hana – pondělní zkouška
Chorey Corcontica listopad 2013

Benátská červeň“ se to jmenovalo. A ten společný kostým nás tak nějak ještě víc začal stmelovat.
Padesát nových šatů jsme si nechaly v tehdejším Úpavanu v roce 1984 šít. Umíš si to představit? To byla zakázka, co? Nahoře takové sáčko s výstřihem do „V“ a „áčková“ sukně, na sáčku bílá růže a k tomu bílé botičky, takže jsme byly čupr holky. Samy sobě jsme se líbily, připadaly jsme si najednou takové důstojnější a také nás ten společný kostým tak nějak povznášel a snad i nutil zpívat ještě lépe. Všichni nás obdivovali, že máme takové zvláštní barvy. „Benátská červeň“ se to jmenovalo. A ten společný kostým nás tak nějak ještě víc začal stmelovat.

Na těch fotografiích v kronice je jasně zaznamenáno, že jste byly čistě ženský sbor a až na pana sbormistra tam žádný muž nebyl. Jak vy jste přijaly rozšíření sboru na sbor smíšený. Ale holky, řekněte pravdu, oni ji ti chlapi unesou.

Hana: Pánové, po pravdě řečeno, splnili jste nám již několikaletý sen o doplnění mužské části našeho sboru. Vážně! My jsme kdysi ve snaze získat muže pro náš sbor zveřejnily inzerát, na který se ozval bohužel jen jediný zájemce. Pro nás byl váš příchod v roce 2008 skutečnou událostí, která změnila celý charakter našeho sboru k lepšímu. Jsem přesvědčena, že to kladně ocenili i naši posluchači. 

Alena: Ten zájemce, který se přihlásil na náš inzerát, který jsme měly v „Krkonošské drbně“ (Krkonošské pravdě), ale i v dalších novinách, byl můj muž. Potom se vlastně přihlásil ještě Jarda Mazáč. Jardovi ale potom ještě chvilku trvalo, než se stal naším členem. O tom si povíme jinde. Jak vidíš, tak jak to bývá, je i náš sbor postavený trošičku na těch rodinných buňkách, které působí buď najednou v jedné době, anebo se to generačně předává. Chci říci, že naší členkou byla také paní Mazáčová, tedy Jardova maminka. Bývaly tam i jiné rodinné dvojice, Jindra Komárková, Jana Franková, Eva Grozdonovská a další. 
Jenom si dovolím takovou malou poznámku k tomu inzerátu. To se nám kolikrát v životě stane, že si přečteme nějaký inzerát a najednou začneme váhat, jestli tam máme, nebo nemáme jít. Tedy myslím, když se nám někam chce a inzerát zapadá do toho našeho chtění. Potom si ale říkáme, co já tam budu dělat. To když si dali inzerát, tak se jich tam přihlásí spousta a jistě lepších než jsem já a mne by určitě nevzali, protože si budou vybírat. No a nakonec nikam pod tímto dojmem nejdeme. A takto si to řekne skoro každý a nedostaví se nikdo. Leč však kdybychom v sobě sebrali tu odvahu a šli, mohli jsme býti o kus dál. To jsem si dovolila poznamenat jenom jako takovou životní radu člověka, kterému už bylo kdysi šedesát, a tudíž může rady rozdávat. 
Ale teď zpátky k tomu rozšíření o mužské hlasy. Jak už jsme se tu bavili o tehdejším sboru, který vedl Michal Horáček, tak ono se jim nějak nedařilo, snad ani nevystupovali, a tak nás v roce 2008 požádali, jestli by se k nám nemohli přidat, a my jsme byly moc rády, protože chlapy jsme do sboru sháněly pořád. A tak se stali členy našeho sboru a bylo to k naší velké radosti a tu radost nám dělají pořád. Tak si to nepokazte… 

Vraťme se zpátky ke kronice. Název Chorea Corcontica je zde vyveden zlatým písmem. Jak to bylo s názvem sboru. Kdo s tímto názvem přišel. Jmenoval se Gáš sbor takto již od samého začátku?


Hana: Název sboru Chorea Corcontica nás provází od samého začátku historie našeho sboru. Chtěly jsme, aby se název vztahoval k našemu regionu. Autorem vítězného názvu je inženýr Ladislav Zelený, tehdy ředitel místní knihovny. V překladu z latiny Chorea Corcontica znamená Krkonošský sbor. 
Alena: Náš sbormistr totiž vyhlásil soutěž mezi profesory Gymnázia a kantory dalších škol, mezi pracovníky knihovny a tak. Návrhů se sešlo více. Jeden krásný název byl tento:„Kvokální sbor.“ Tenhle název ale nebyl přijat. Zvítězil, jak řekla Hanka, název „Chorea Corcontica.“ Ale to s tím Kvokálním sborem, to tam nepiš, aby nám to nezůstalo.

Mobirise

                                                                                                                         První díl kroniky našeho sboru


Neboj, nenapíšu…

A teď povězte něco o sobě, jestli můžete a nebojíte se odtajnit vaše profesní zaměření. Myslím tím, jestli nám můžete povědět, čím se živíte, nebo čím jste se živily, když jste chodily do práce. A jestli vás práce bavila. Já nechci být příliš zvědavý, ale když tak spolu zpíváme a kousek toho života žijeme společně, tak si tak říkám, jaký žijeme ten život okolo. Takže jestli můžete, tak nám něco povězte o vaší práci.

Hana: Na mé profesi není nic tajného. Celý život jsem byla učitelkou v mateřské školce. Práce s dětmi se mi vždycky líbila a bavila mě. Neumím si představit, že bych měla dělat něco jiného. Já měla děti stále kolem sebe a vedle nich jsem postupně dokráčela do svého důchodu. Ráda na ta léta vzpomínám a potěší mne, když se ke mně po mnoha letech hlásí jak bývalé děti, tak jejich rodiče. Možná jste si i všimli, že mne profese poznamenala a projevila se při zpracování kroniky vlastnoručně kreslenými obrázky.

Alena: Moje profese byla také učitelka, ale na prvním stupni základní školy. Začátky byly na venkovských školách: Černý Důl, Hostinné, Vrchlabí. V Hostinném jsem dokonce učila svoji sestru, tady Hanku. Potom Dolní Lánov, Javorník. V Javorníku to byla dvojtřídka, tam jsem byla už vdaná a se svým manželem jsme tam vydrželi jedenáct let. Bylo to tam těžké, hlavně to bydlení, topení a shánění uhlí na zimu, suchý záchod, voda nebyla. To jsme v letech 1959 až 1970. Potom jsme se přestěhovali do Trutnova a učitelské místo jsem dostala v Bernarticích, kde jsem vydržela až do důchodu. Tam to bylo moc pěkné. Učitelský kolektiv ze samých slušných lidí, žádné podrazy. A také ta příroda. Děti jsem vyhnala ven na pastvu a bylo to. Ne jako ve městě samé strachování, koho přejede auto. S jednou moji třídou jsem z toho prvního stupně došla až do sedmé třídy. Potom jsem se vrátila zpátky na národku, tedy na první stupeň. To ví každý kantor, že s těmi malými dětmi je lepší práce. Ty tě alespoň trochu poslouchají. 

Ještě nám povězte, jestli některé z vašich dítek, z těch vašich žáčků, našlo pod vaším vedení cestu do našeho sboru. 

Hana: Ne, přiznávám, žádný z mých žáčků není, alespoň zatím není, členem našeho sboru. Ale jako kladný bod bych si chtěla připsat, že například již zmiňovaný Jarda Mazáčů, otec dětí, které všechny chodily k nám do školky a které jsem učila, je členem našeho sboru. Potom jsem učila ještě děti dalších našich členů a ten kladný bod bych si chtěla připsat za to, že jsem nikoho neotrávila natolik, aby mu to nešlo s námi zpívat.

A co rodina? Předaly jste svoji zálibu zpívat někomu ve své rodině?

Alena: Přiznávám, že jsem to zpívání k nám do rodiny nikomu nepředala. Bože chraň, aby někde začali zpívat, ale třeba ještě nic není ztraceno, protože někdy se ty geny předávají až do dalších generací.

Hana: Já jsem to zpívání snad předala. Vnučka pěkně zpívá a hraje na klavír. Dokonce i skládá hudbu, je jí teprve dvanáct, ale má úžasnou představivost. Dcera a syn také hrají a zpívají již od svého dětství. A to chci také povědět, když se blíží ty Vánoce, že člověk by měl vyhledávat ušlechtilé záliby a rozvíjet je. A to jak u sebe, tak ve svých dětech. Věřím, že to všechno přispívá k lepšímu světu. Víš, mám na mysli i rodinné vztahy, abychom se měli navzájem rádi. Abychom našim dětem ukazovali, že fungující rodina je to nejlepší a nejpevnější zázemí. Místo, kde můžeš prožít to, co se jinde prožít nedá. Já jsem si na to vzpomněla právě v souvislosti s jednou malou vzpomínkou, která se mi teď vybavila 
Naše děti byly tenkrát ještě malé. Dcera a syn a další dva jejich kamarádi ze sousedství nám jednou uspořádali takový pěkný malý vánoční koncert. Všechno tajně připravovali, nacvičovali a kuli pikle. My museli dělat, jako že nic, a kdyby přeci jenom náznakem něco prosáklo, tak vlastně jako že nic. Doma jsme měli takové černé piano s naleštěnou skříní a mosaznými svícny, co se otáčejí na pěkně zdobeném pantu. A když jsi zapálil svíčky, tak se jejich plaménky slavnostně a mihotavě odrážely v naleštěném dřevě. Děti vyzdobily byt, narovnaly cukroví na misky, zapálily svíčky a potom nás pozvaly. Museli jsme se ustrojit do šatů, jako když jdeme na opravdový koncert. Hrály a zpívaly moc pěkně. A to ti potom dojde, jaké máš vlastně štěstí, jaké máš děti. Pracují s tím, co mají, s tím, k čemu jsi je vedl. Nemají a ani nepotřebují žádné velké bohatství a přitom ti dávají takový pěkný dárek. Vytvořily v tom našem malém bytě takovou vánoční náladu plnou pohody a radosti, že nám tekly slzy. To všechno, co v tom jejich vánočním koncertě bylo! Víš, já myslím, že nejde jenom o to samotné hraní a zpívání. Na hudbu si můžeš koupit lístek někam do koncertní síně, ale v tom bylo něco víc, v tom byla jejich touha udělat nám radost. To se nedá popsat, to se dá prožít jenom v rodině. Jenom tam, kde se mají lidi rádi. 

Moc vám oběma děkujeme za vaše povídání. Jak ale víme, jsme na začátku naši kroniky, která má několik dílů a ukrývá v sobě mnoho vzpomínek. Takže se vás tedy ptáme, přijdete ještě do naší kavárny, abychom v kronice otočili další stránky?

Hana: Děkuji za pozvání do kavárny, bylo to milé a ráda si u kafíčka s vámi někdy příště zase popovídám.  

Alena: Přijdu ráda.



Mobirise

Tak Vám moc děkujeme a ahoj v pondělí na zkoušce.

S Hanou Prokopcovou a Alenou Shrbenou, zakládajícími členkami sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

P.S. To jste nám udělaly radost, že máte z těch chlapů radost. My bychom bez vás taky nechtěli zpívat.

Jenda, Štěpán Vojáčkovi

Mobirise


Vánoční povídání s Jaroslavem Mazáčem 
prosinec 2013


Ahoj Jardo, není ti to divné sejít se v kavárně. Obyčejně si chlapi řeknou, pojďme na jedno a je jasné, že nemyslí kafe a že nemyslí na kavárnu. A my jsme tě pozvali k nám do kavárny. Nevadí? 

Mobirise

Jarda: Když kavárna, tak kavárna, ale pro objasnění, vždy jsem byl pro akci a ne pro sezení (ani na jedno či na kafe). Raději jsem pracoval s dětmi, či mládeží ve skautu nebo při farnosti (tábory, výlety - jednorázové akce).
Musíme říci, že jsi nás trochu zaskočil, vypadá to, že jsi muž činu, jakoby jsi povídání považoval za něco zbytečného, za něco co dělají jenom lenoši.


Pomoci Antonínu Dvořákovi odstěhovat do třetího patra piano, to má smysl. Nacvičit s ním jeho Novosvětskou to ano, to má také smysl, ale povídat si s ním u kafe o domově. Povídat si s ním, po kom a po čem se mu stýská, to je plané tlachání. Není snad podstatou věci ten smutek v duši člověka, který Dvořák přetavil v tak nádhernou symfonii? Neopouštíme každý z nás svůj starý svět, když nás vyhazují z práce nebo když odcházíme do důchodu a připlouváme do světa nového, neznámého, kterého se možná i trochu bojíme? Neopouštíme svůj starý svět, který kdysi býval krásný, zamilovaný přístav našich jistot a který se změnil v místo nelásky, a my odcházíme z tohoto místa, kde jsme kdysi byli doma? Jaká akce je zde na místě?

Jarda: Představa starého zažitého světa, který známe, je spojena s určitou nostalgií, nelze jí však podlehnout. Pak bychom se stali zatrpklými mrzouty, kteří žijí ze vzpomínek a svět kolem je jen vyrušuje z jejich zažitého stereotypu. Zde je třeba najít jinou činnost, odpovídající stavu zdraví a psychiky daného jedince. Každý je schopen napsat symfonii života, který neprožil planými nářky, výmluvami na nevhodné podmínky, materiální zabezpečení atd. Radost vnesená do rodiny či okolí, pomoc potřebným či pouhý úsměv zmohou mnohdy víc než neuskutečněné, megalomanské projekty. Každý jsme obdrželi své hřivny a s jejich využitím jsme schopni zkrášlovat svět.

Pozvali jsme tě na kus řeči právě teď a to hned z několika důvodů. Ten první důvod je, že jsi byl několikrát zmiňován našimi členkami jako jeden z prvních statečných mužů, který se nebál vstoupit na území, které kam oko dohlédlo a kde ucho lidské slyšelo, slyšelo jenom ženský hlas. Ten druhý důvod je, že jsme si říkali, že by nebylo fér, kdyby v naší kavárně pouze ženy odkrývaly svoji duši, neboť myslíme, že u toho povídání jde právě o tu duši. Ale nejdříve, protože jsou Vánoce, chtěli bychom si s tebou povídat právě o Vánocích. Máš rád Vánoce?

Jarda: Vánoce jsou fenomén, který oslovuje bez výjimky všechny lidi dobré vůle. V dětství to je těšení na dárky a celou tu sváteční atmosféru. Později člověk přemýšlí jak a koho obdarovat, aby udělal radost. A u dětí či vnoučat to jsou nezapomenutelné zážitky na jejich zářivé oči a nefalšovanou radost, výkřiky :„Hulá, jů, to je klása.“

Mluvíš o dárkách, kdy nejdříve jako děti jsme obdarováváni a později jako dospělí hledáme koho obdarovat. To jsou všechno pěkné věci, ale je toto všechno tím, čím jsou pro tebe Vánoce? Já nevím, jak to funguje v jiných rodinách, ale u nás jsme si už dávno řekli, že si nebudeme žádné velké dárky kupovat. Že si nenecháme vnucovat to nakupovací šílenství. V Americe prý jsou v některých rodinách tak daleko, že si ty vánoční balíčky ani nestíhají rozbalit. Chodí po obchodech, nakupují a nakupují a nakonec prý některé balíčky leží ve skříni a potom se buď vyhodí, nebo v lepším případě donesou na nějakou charitativní akci, kde se to rozdá potřebným. Zdá se, že onen nakupovací Američan splnil akt obdarování a může být šťasten. Přesto ale není. Já věřím, že tam v těch Vánocích máš ještě něco. Něco hlubšího.

Jarda: Bavíme se o dárcích pro radost a ne o darech, kterými dárce uplácí obdarovaného, aby umlčel své svědomí z pocitu viny vůči obdarovanému. Nevím, jak se žije v Americe, ale žijeme v Čechách. Přesto si dovolím tvrdit, že dárky k rodinám, kde jsou děti, patří. Samozřejmostí pak je rodinná pospolitost umocněná duchem Vánoc. V křesťanských rodinách a ne jen tam, k tomu patří návštěva bohoslužeb. Představa, že před více než dvěma tisíci let se narodil Ježíš, který vnesl do lidských dějin fenomén nových vztahů. Pro lidskou společnost takové hodnoty, jako jsou láska a odpuštění. To naštěstí nenechává mnoho lidí lhostejných.


Mobirise

                              Jeden z trutnovských betlémů v kostele Narození Panny Marie
                   

Vy jste, Jardo, bydleli, když jsi byl malý v Poříčí a do kostela jsi za mala chodil asi tam. Pověz mi, kdy a kde jsi poprvé zpíval na půlnoční na kůru?  

Jarda: Půlnoční pro nás děti byl zážitek. Nechodilo se spát dřív než kolem druhé hodiny ranní. Příchod do kostela byl provázen křupáním sněhu a pořádným mrazem. Každý se přišel pochlubit něčím novým, co měl na sobě (čepici, boty, šálu, rukavice apod.). Nutno podotknout, že navečer po štědrovečerní večeři byl pro nás děti povinný spánek, abychom vydržely.

Zpívat na kůru jsem začal velmi brzo, ještě před nástupem do školy. Máti byla výborná zpěvačka, a tak jsem s ní chodil již od útlého věku na zkoušky sboru a pak i na kůr zpívat nejmladší soprán.

Tvoje vzpomínka, jak se každý přišel pochlubit s nějakou novou věcí, kterou měl na sobě, se mi také vybavuje, ale na tom bylo nejkrásnější, že nás doma, až se vrátíme z kostela, čekal ještě vláček…

A kde bylo to tvoje první zpívání? V Poříčí?

Jarda: Zkoušky sboru byly na faře nebo na kůru v kostele v Poříčí. Zpívali jsme potom buď v domácím chrámu nebo ve Voletinách či Petříkovicích, ale i v dřevěné kapli s křížovou cestou na kopci v lese, nedaleko polských hranic, nad současným lyžařským vlekem. Byla tam studánka pod přístřeškem. Dodnes nemohu zapomenout na ty krásné pouti do příkrého svahu. Myslím si, že tato památka již zmizela.

Teď mě však napadlo, já jsem se tě hned ptal na zpívání na kůru, ale třeba jsi na kůru byl již jako malý a šlapal jsi měchy u varhan? 

Jarda: Měchy jsem začal šlapat asi tak od deseti let, když jsem již na to stačil. V mém dětství tenkrát ještě dosti často vypadla elektrika. Varhaníci a zpěváci bývali na to připravení, a tak to průběh mše nijak neovlivnilo. Páter kázal z kazatelny, na oltáři svítily voskové svíčky. A k měchům varhan vždy někdo naskočil a šlapal. Bývala to ale makačka, třicet a více minut šlapat, kam se na to hrabe fitness.

To jsi mi připomněl jednu vzpomínku právě z těch dob, kdy často vypadávala elektrika. Pan Čakrt hrál nahoře na varhany a najednou zhasla světla. To ví každý ze školy, že světlo se šíří velkou rychlostí, kdysi jsme říkali, největší rychlostí, ale dnes už ani toto neplatí. Málo se mluvilo o tom, že tma se šíří stejně rychle a my jsme to poznali právě podle toho, že se v kostele setmělo. Ale zvuk varhan k nám ještě doléhal, protože varhany přesto, že se přestal točit ventilátor, nějakou zásobu vzduchu ve svých měchách měly. V tom se někdo, komu došlo, co se přihodilo, zvedl a běžel po schodech nahoru na kůr, aby pomohl šlapat měchy. V Trutnově to je na kůr pěkně vysoko, a když člověk pospíchá, tak nahoře vypustí duši. Já jsem si říkal, schválně jestli to ten člověk stihne, aby tu písničku mohl pan Čakrt dohrát až do konce. Stihnul to. Ten dobrovolník letěl jenom o něco pomaleji nežli tma. 

Kdysi jsem si také zkoušel šlapat v Trutnově v Horním Starém Městě. Ne při mši svaté, jenom tak jestli to ušlapu. Mě překvapilo to šlapadlo. Tedy zaprvé, že to je jenom takové dřevěné prkénko. Za druhé, že je jenom jedno. Jednou nohou stojíš pevně na zemi a druhou nohu máš na tom šlapadle a stlačuješ ho směrem dolů. Nevím, jak je to udělané, že se to prkénko dostane zase zpátky do horní úvratě. Jestli tam je nějaký klikový mechanizmus jako u šicího stroje, nebo snad je to jako kolovrátek na předení příze. Musím si to příště prohlédnout. Také mě překvapilo, že tak jako vždycky, i zde naši předkové přemýšleli a udělali v místech šlapadla dřevěné madlo, kterého se šlapač chytne, aby při tom šlapání neztratil rovnováhu.

Když tobě, Jardo, při tom šlapání bylo deset, tak to ses opravdu nadřel. Takový desetiletý kluk váží tak čtyřicet kilo a je to pro něj těžší.

Jarda: Měchy v Poříčí se šlapaly na dva pedály, pochopitelně že se člověk držel madla. Nejprve celou vahou na jeden pedál, potom hup na druhý. To jenom těžší borci byli schopni šlapat odlehčením jedné či druhé nohy. Tedy ono šlo také o to, i když to byla silová záležitost, že vše muselo být konáno citlivě a jemně, aby šlapající člověk neprodukoval rušivý hluk.

Když jsme u těch půlnočních a u toho zpívání v kostele, to jsou celkem časté diskuze, zda je mši možno spojovat se zpíváním na kůru či nikoliv. Zda to nenarušuje průběh mše a podobně. Jak to vidíš ty?

Jarda: Liturgický zpěv do kostela vždy patřil a patří, zejména o svátcích. Už před padesáti lety byly chrámové sbory. V Horním Starém Městě jej vedl již tenkrát pan Matyska, v Poříčí paní Kadlecová a ing. Müller, v Trutnově prof. Čakrt a ing. Müller. Každý sbor měl nejméně dvacet členů všech generací a spolupracoval s knězem. 

Mobirise

                                                   Jaroslav Mazáč Zlatá Olešnice 23.11.2013

Vzpomenu-li třeba Trutnov za pátera Karla Vopařila, scházelo se na faře na zkoušky tak dvacet členů mládeže a skoro stejný počet dospělých. Bylo to fajn. Pokud je zpěv součásti liturgie, pak ano, ale je-li koncertní vystoupení přerušováno liturgií, pak pryč od toho. 

Tak teď nevím. Kdyby si tohle naše povídání přečetl nějaký konzervativní věřící, jestli by se na nás nezlobil? Řekl si to odvážně, ale myslím, že obráceně, než by to chtěl slyšet onen konzervativní věřící. Tedy myslím, že on by řekl, když je liturgie přerušovaná koncertním vystoupením, a nikoliv obráceně. Myslím, že bychom pro nezasvěcené měli vysvětlit onu změnu, ke které došlo po Druhém vatikánském koncilu.

Druhý vatikánský koncil svolal papež Jan XXIII. a končil za pontifikátu Pavla VI. Trval od roku 1958 až do roku 1965. Nechci mluvit o jednotlivých tématech, které koncil řešil, které byly důležité a které změnily mnohé postoje církve k lepšímu. Zde si dovolím použít hodnocení kněze Jana Rybáře. „Bylo to největší a nejvýznamnější shromáždění zástupců křesťanské církve od dob seslání Ducha svatého, o němž mluví ve svém evangeliu Bible“, říká Jan Rybář. Já se zde chci však zmínit pouze o změnách, které může v katolických kostelích vidět každý. I když pouze tomu, kdo zažil dobu předkoncilní, dojde, že je něco jinak. Jsou tu myslím tři nejvýraznější změny. Tou první změnou je čeština. Nebo spíš obecně, národní jazyk. Neboť jak známo, dříve se sloužily mše svaté u nás latinsky. Velkou zásluhu měli pochopitelně Cyril s Metodějem, ale nám to trvalo celých 1100 roků, než se stalo, že v katolických kostelích po celém světě zazněly národní jazyky. Druhou velkou změnou bylo otočení oltáře směrem k lidu. A tou třetí změnou, která se nás právě v souvislosti se zpíváním dotýká, je, že se změnily liturgické texty. Bohužel se tedy stalo, že slavné hudební doprovody k původní liturgii jakoby najednou nebyly v souladu s novou liturgií. Ty slavné mše svaté Mozartovy, Bachovy, Schubertovy, Vivaldiho, Dvořákovy a dalších. To by pochopitelně ale byla velká škoda, kdyby tato díla měla být zapomenuta. No a tak se hledá ta správná cesta jak a kde tato díla interpretovat. A já si tak říkám: „Je to špatně, když mě někdy v kostelíčku více než promluva pana faráře osloví pěkná hudba?“

Jarda: Řešení jsou různá a osoby povolanější, ale jak se u nás vyvinula interpretace těchto děl? Samostatné koncertní uvedení díla v chrámu, určené široké veřejnosti. Jiná možnost je provedení určité části díla v průběhu mše svaté ve spojení s liturgií. Také se setkáváme s koncertním provedením ve veřejných prostorech, jako jsou divadla, koncertní sály nebo jiná nesakrální místa.

To je vlastně dobře, že se tato díla dostávají k široké veřejnosti. Mnozí by si je do kostela poslechnout nepřišli. Dobrému dílu samotnému to neublíží. Dobré dílo a jeho odkaz takto promlouvají k více lidem a věřme, že je vedou i k zamyšlení. Krásné jsou hudební doprovody ke slavné půlnoční mši svaté, těch ale byla napsaná celá řada, mnohé jsou bohužel již zapomenuty. Kterou máš nejraději?

Jarda: Nejvíce lidí i mne oslovuje Rybova klasika.

Mě trochu mrzí, že se z této mše stává až vánoční šlágr. Ale také se mi tato mše stále moc líbí a vlastně musím se přiznat, že bych bez ní snad neměl Vánoce. Ty jsi, Jardo, několikrát v této mši zpíval krásné basové sólo, které rád poslouchám. Můžeme ale také vzpomenout na pěkné tenorové sólo v provedení dalšího našeho člena Pavla Svěceného.

Vedle Jakuba Jana Ryby připomeňme další autory, kteří nám zanechali své půlnoční mše: F. X. Brixi, Michna, Křička, Mácha, Hradil, Marhula. V Týništi nad Orlicí zazněla loni dokonce rocková půlnoční mše. Nacházejí se tedy i současní autoři.

Zmínil ses, Jardo, o panu Matyskovi, varhaníkovi z Horního Starého Města, který tam poctivě snad již čtyřicet let nacvičuje půlnoční. Snažím se v posledních letech také zapojit a potěšilo mě, že se tam člověk od pana Matysky dozví, že i tato díla mají svůj příběh.

Skladatel Jaroslav Mácha, lékař a současně sbormistr chrámu svatého Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně, napsal jednu ze svých vánočních mší v době druhé světové války. Byla to těžká a smutná doba v celé zemi, hlavně v Praze, bylo to v době heydrichiády. Lidé měli strach o své blízké i o své životy. Mácha chtěl lidi potěšit a chtěl, aby národ zvedl hlavu, a tak napsal svoji Českou vánoční mši, která ještě v té době plné strachu, v Praze zazněla a přinesla lidem tolik potřebné potěšení. A pomohla mnohým vrátit sebevědomí. Víš, to se mi líbí, že ta skutečně velká díla mají v sobě jakýsi hlubší smysl, že vznikla pro něco jiného, vyššího než pro ukázání na dílo samotné.

Jarda: Většina velkých děl vznikala v těžké době. Mnozí svá díla psali v nouzi či dokonce v boji o holý život svůj, ale i život svých blízkých. Někteří obtíženi nemocemi. Z historie je známo, že člověk v době vlastní krize je schopen neuvěřitelných věcí. Často dílo vzniklo jako součást vzpomínek, poděkování, proseb k Bohu a k jeho oslavě. K oslavě Ježíšova narození nebo jiných událostí církevního charakteru. Tato díla vyjadřují hold Tvůrci života.

Já za sebe mohu říci, že každá půlnoční má nějakou svoji pasáž, kterou je pro mě těžké naučit se správně zpívat. Je to třeba moc krásná část, ale obtížná. Máš taky něco takového?

Jarda: Obtížné pasáže je třeba dostat pod kůži. Pak se stanou někdy i oblíbenými. Chce to piano, nebo i jiný hudební nástroj a cvičit do zblbnutí. Také pomáhá nová technika. Daný úsek si nahrát a poslouchat a poslouchat, nesmí se ale při tom usnout a chrápat nahlas, neboť by se výsledek nedostavil.

A co varhany? Jak se tobě líbí zvuk varhan?

Jarda: Varhany jsou pro mě nástroj královský, na který jsou schopni hrát jen „vyvolení.“ Ovládat několik klaviatur, rejstříků, používat ruce i nohy a k tomu ještě zpívat, to už je pořádný kumšt.

Já to také vždycky obdivuji, jednak to hraní, ten kumšt, tu dovednost a potom ty varhany samotné. Jejich velikost i jejich krásné provedení. Varhany v trutnovském kostele Narození 


Mobirise

                                              Varhany v kostele Narození Panny Marie v Trutnově

panny Marie byly prý jako jedny z prvních na českém území osazeny elektricky vháněným vzduchem. Vaše Jana o nich na noci kostelů zajímavě vypráví. Sám si jistě vzpomínáš na jejich opravu v šedesátých letech minulého století za pana faráře Karla Vopařila. Snad to byla první generální oprava od jejich instalace. To množství píšťal, dřevěné i kovové z cínového plechu. Celkem tak tři tisíce píšťal. A to množství všelijakých dalších věciček, které z toho varhanáři vymontovali, aby to opravili. My jsme byli tenkrát malí ministranti, a tak nás to všecko moc zajímalo. Zaujalo mě, že na stavbu varhan jsou použity nejrůznější přírodní materiály, dokonce i rybí kůže. Nechal jsem si od stařičkého pana Matysky vysvětlit, že rybí kůže je daleko pružnější než například kozinka a daleko lépe vyhovuje potřebám a prostředí, ve kterém jsou varhany umístěny. Tato kůže plní funkci uzavírací záklopky pro přepouštění vzduchu. V létě je v kostele větší sucho než v zimě a této proměnlivé vlhkosti rybí kůže lépe odolává. Myslím, že tak čtyři měsíce usilovné práce varhanáři v několika lidech, za vydatné pomoci šikovných mužů a žen z řad věřících trutnovské farnosti, této opravě věnovali.  

Jarda: Další opravu jsme zažili v roce 1992. To bylo asi po dvaceti letech od první opravy. Tuto opravu prováděl pan Matyska z Horního Starého Města, Vítek Mišoň a Martin Lička. Oprava to byla velmi zdařilá, varhany byly rozšířeny o další rejstřík. Bylo přidáno tak tři sta píšťal. Velmi jsem obdivoval jejich zručnost. A především to, že vše, co z varhan vytáhli, znovu složili dohromady. To zdůrazňuji především pro tuto svoji malou vzpomínku.

Do opravy varhan zasáhlo období Vánoc. Kostel byl na půlnoční napěchovaný lidmi tak, jak se to stává, ale bohužel jenom o půlnočních. Varhany hrály, ale s omezenými možnostmi, protože řada píšťal byla vyrovnána na kůru a čekala na provedení opravy. Varhaník musel vědět, 


Mobirise

                                   Manuál trutnovských varhan v kostele Narození Panny Marie

které rejstříky smí a které nemůže použít. Někteří návštěvníci kostela se vypravili na kůr, vmísili se mezi zpěváky a šli nahoru. Rozebrané varhany je velmi zajímaly. Začali píšťaly brát do ruky a zkoušeli do nich fouknout, po té je naštěstí vraceli zpátky, ale moc si nedělali starosti s tím, kam je položí. Píšťaly se neztratily, ale ležely různě a hlavně úplně jinde, než bylo jejich původní místo. Já jsem si říkal, tak jestli tohle dá někdo dohromady, bude to jistě s velkou přímluvou svaté Cecílie, patronky hudby. Pan Matyska se svými pomocníky byl ale šikovný a to, co mě připadalo skoro jako neřešitelný problém, to oni vyřešili. Píšťaly do varhan narovnali tam, kam patří a opravené varhany slouží spolehlivě dodnes.

Vzpomínáš, Jardo na dobu kolem šedesátého osmého roku, kdy se začala v kostelích objevovat pro nás tehdy nevídaná věc, jak se tenkrát začalo říkat, rytmická mše. Já to mám stále v živé paměti a moc se mi to líbilo a to neříkám pro to, že ses ujal role sbormistra a hrál jsi na kytaru a poctivě s námi nacvičoval. Vzpomínáš?

Jarda: Roky rytmických mší, to bylo něco pro nás mladé. 


Mobirise

Hrací stůl varhan se stojánkem na noty je vysoký. Varhaník by neviděl co se děje u oltáře, proto jsou varhany vybaveny soustavou dvou zrcadel, které tvoří periskop. Varhaník tak má přehled o dění u oltáře.

Od ohňů a trampské kytary do kostela. Živý rytmus, nové písně a bezstarostnost mládí. I když jaro nové písně netrvalo dlouho, přesto v nás zanechalo krásné vzpomínky na nezapomenutelné úseky našeho mládí. Vždyť i pět přátel z té doby se sešlo v našem sboru Chorea corcontica.

Z této doby se mi vybavila vzpomínka na zpívání v Peci pod Sněžkou. Při mírném dešti jsme doprovázeli mši svatou kytarou a zpěvem. Po jejím ukončení a závěrečném požehnání nám přišel páter Pospíšil poděkovat. Mezi struny kytary mi zasunul sto korun československých. Tenkrát se za sto korun dalo nakoupit dvacet chlebů o hmotnosti dva kilogramy. Žloutkových věnečku se za sto korun dalo koupit osmdesát tři kusů. Pan farář nám řekl, abychom si zašli do cukrárny něco koupit. Venku se zatím rozpršelo. Pan farář otevřel deštník a odcházel. Hbitě jsem peníze vytáhl a také s deštníkem jsem ho dohonil. Pro přihlížející to bylo pěkné pozdvižení, jak velebníček a nějaký mladík se s deštníky honí a předávají si jakýsi úplatek. Nakonec jsme se dohodli, že peníze přijdou do sbírky, ale pan farář to doplnil slovy, abychom se těšili. Těšení dopadlo v zimě v Malé Úpě při dalším zpívání, kdy jsme na závěr obdrželi „Čestný diplom pro sbor padlých andělů.“

Já moc vzpomínám na písničku Mezi hvězdami a na moc krásné sólo, které tam zpívala taková pěkná holka. Zdena to byla, ale jak se jmenovala dál, to bys mi musel pomoci. Navíc to bylo pro nás v letech, kdy jsme si začali všímat, že vedle kluků existují na světě ještě další stvoření a že ta stvoření jsou hezčí, než jsou kluci, voní takou zvláštní vůní, a když umí navíc zpívat, tak to byla pro nás kluky přímo omamná kombinace. Ani nevím, kam se odstěhovala a kde žije.

Jarda: Hvězda písničky Mezi hvězdami byla Zdena Cibulková, a kdyby sis více všímal „hvězd“ v našem sboru Chorea Corcontica, tak bys zjistil, že tam s námi chodí zpívat už asi dva roky.

Děkuji za upozornění a pozvednu oči ke hvězdám…

Hana s Alenou se zde v kavárně zmínily o tvém zpívání ve sboru, který vedl pan Horáček. Byl jsi v tom sboru? Zpívali jste někde? A jak to bylo s připojením, nebo lépe s přechodem do sboru Chorea Corcontica?

Jarda: Zpívání ve sboru pana Horáčka byla jen roční epizoda. Veřejná vystoupení byla jen dvě. Nácvik byl velmi pomalý a úporný. Po rozpuštění nás většina přešla do sboru Chorea Corcontica.

Ale ty jsi byl občas vídán a hlavně slýchán s trutnovskou Krakonoškou. S nimi jsi pouze zpíval, nebo jsi v Krakonošce hrál na nějaký hudební nástroj?

Jarda: V Krakonošce jsem hrál sedm let na pozoun a pak asi dva roky zpíval. Ale když jsme u hraní, s vaším bráchou Víťou jsme troubili před půlnoční z věže trutnovského kostela na všechny strany koledy. Bylo to dvakrát, kolem šedesátého osmého. Potom ale přišel konec volnosti a zákaz.

A jak ty jsi na tom se znalostí historie sborového zpívání v Trutnově? Vaše rodina je původem z Trutnova? Víš něco o zpívání v Trutnově po válce nebo dokonce před válkou?

Jarda: Rodiče se nastěhovali do Poříčí až po válce a z pěveckých sborů jsem znal jen ty chrámové.

A jak to bylo s tvým prvním pokusem o vstup do Chorey? Myslím na ten inzerát, který vyšel v novinách a vyzýval muže k aktivní účasti.

Jarda: První volání do sboru přišlo asi před 25 lety, ale stateční jsme byli pouze dva, takže z rozšíření sboru o mužskou složku na 20 let sešlo. Bylo to tak, jak již říkala Hana s Alenou.

Patříš, Jardo, ke členům našeho sboru, jejichž profese nějakým způsobem souvisí s kantořinou. Pochopitelně myslím, než jsi uzrál pro důchod. Můžeš vzpomenout na tu svoji práci a řekni nám, jestli byl během toho tvého působení patrný nějaký posun ve výuce nebo spíš v přístupu žactva, onoho tažného ptactva, které na krátký čas hnízdilo ve vašich lavicích? Neptám se na přístup ke zpěvu, ale otázka směřuje k životním postojům a vývoji těchto postojů u tvých svěřenců.

Mobirise

Jarda: Mistr – nově „učitel odborného výcviku.“ Jeho úkolem je naučit žáky pracovat s nářadím, na strojích, rukama i hlavou. Je-li oboustranná dobrá vůle, výsledek se dostaví.
Problém dnešní společnosti je v tom, že demokracie je chápána jako stav práva, nikoliv však povinnosti. Na školu se lze dostat i s průměrným prospěchem a rodiče chtějí

mít vzdělané děti, alespoň s maturitou. Nedostane-li se dítě na jednu školu, přijmou ho jinde. Naštěstí v posledních letech se trend pomalu obrací. Zaměstnaný řemeslník je cennější než nezaměstnaný maturant se všeobecným vzděláním. Mnoho záleží na rodinném zázemí. Pokud rodiče dohlédnou na potomka „v telecích letech“, bývá vyhráno. Je mnoho případů lajdáků v prvním ročníku, kteří po letech končí maturitou či s titulem. A největší odměna kantorů? Když vás pozdraví neznámá tvář a vy s vykulenýma očima odpovíte, aniž víte, kdo to byl. Často se ozve „Já jsem…, co jsem byl samý průšvih. Teď mám jedno nebo dvě děti a s … máme firmu a vede se nám slušně. Jen musíme makat a makat.“ Vždy nemá setkání tak idylický konec, ale smutných příběhů nebývá moc.

Vraťme se ještě k Vánocům. Do hor to nemáme daleko, navíc náš název „Sbor krkonošský“ je s horami spojen. Sice s nízkými horami, ale na naše domácí podmínky s nejvyššími, co u nás máme. Pověz nám, zpíval si někdy na kůru v některém z těch malých krkonošských kostelíčků?

Jarda: S partou „sboru padlých andělů“, tak jak nás nazval páter Pospíšil. S touto partou jsme projezdili Malou Úpu, H. Maršov a Svobodu nad Úpou. S velkým sborem prof. Čakrta toho bylo podstatně více a nejenom po horách. Já si říkám, snažíme-li se prožívat život radostně a věci přijímat tak, jak přijdou, máme i v našem sboru Chorea Corcontica řadu krásných zážitků a vzpomínek a to mi dělá velkou radost.


Mobirise

                     Horní Malá Úpa - kostel sv. Petra a Pavla a hřbitov.  FOTO: Ctibor Košťál 


Jardo, děkujeme za povídání a ahoj

S Jaroslavem Mazáčem, členem sboru Chorea Corcontica si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

P.S. Pěkné Vánoce, pokoj a dobro.

                                                                                                                                  Jenda, Štěpán


Mobirise


Povídání o člověku s Evou Šidlákovou 
únor 2014

My tě zdravíme, Evo. Přiznáme se, že jsme chtěli začít úplně z jiného konce než je zpívání. Chtěli jsme si povídat o tvé práci lékařky a primářky, ale potom jsme prolistovali kroniku našeho sboru a hned na prvních stránkách jsme narazili na tentozápis.

Mobirise

                                                                              Výstřižek z kroniky Chorea Corcontica 1984

Nedá nám to, abychom se tě nezeptali na Stanislava Šidláka. Můžeš nám, myslím  nám, co jsme přišli do Chorey Corcontica později, a pochopitelně také hostům naší kavárny, svého tatínka představit?

Eva: Na tatínka moc vzpomínám. Přesto, že nežil v lehké době, dokázal svůj život naplnit až po okraj. Navíc měl to krásné štěstí, že práci měl jako svého velkého koníčka. Narodil se v roce 1904 ve Rtyni v Podkrkonoší, tedy ještě za Rakouska. Do samostatného Československa vstupoval jako třináctiletý. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, kde v roce 1925 maturoval. Své první učitelské místo dostal rok po maturitě v Červené Hoře na okrese Náchod. Potom učil v Úpici, ve Velkých Svatoňovicích a v roce 1935 se stal řídícím učitelem v Malých Svatoňovicích.

Ty tedy patříš k těm, kteří dostali hudební základy již v rodině.

Eva: K povolání učitelů mého dětství patřila muzika. Tak jsem to vnímala, protože tak jsem to viděla u tatínka. 

Mobirise

                                                         Obecná škola U Kapličky  - Trutnov Na Struze

Teprve později jsem pochopila, že taková samozřejmost to není, že kromě nadání je za tím jako za každou poctivou prací píle a pracovitost. Celý život se věnoval hudbě. Skládal písně, kantáty. Ve své muzikografii má i operetu "Pan táta Hájek" na motivy Boženy Němcové. Písně upravoval pro ženský, mužský i smíšený sbor. Učil v Malých Svatoňovicích na klavír děti z městečka a okolních vesnic. Ve 4 letech mě tatínek posadil také ke klavíru. Musím přiznat, že mě to moc nebavilo, raději jsem utíkala ke zpívání. V roce 1946 jsme se přestěhovali do Trutnova, kde byl záměr, že zde nastoupím do primy tehdejšího osmiletého gymnázia. V té poválečné době však byla zahájena reorganizace školství a osmileté gymnázium bylo nahrazeno jedenáctiletkou. Musela jsem proto volit jinou cestu.  

Tatínek řediteloval ve škole U Kapličky a tak jsem tady dokončila, jak se tenkrát říkalo, obecnou školu, pak následovala měšťanka a jedenáctiletka. Škola U Kapličky byla později zbourána pro rozšíření silnice Na Struze. Tomu, kdo neví, kde tato škola stála, mohu napovědět, že to bylo na dnešním parkovišti U Studny. Abych zůstala u otázky základů mého hudebního snažení. V Trutnově jsem chodila do hudební školy. Na klavír jsem hrála dobře. V paměti mám však jedno ze svých vystoupení, za které jsem se nemohla pochválit, tréma mi svazovala ruce a prsty na klávesách. Skladbu jsem zahrála na žákovském vystoupení do poloviny, dál to nešlo, musela jsem začít od začátku. Tento způsob tam a zpátky se opakoval ještě dvakrát, než jsem to definitivně vzdala. Tento můj neúspěch byl odměněn velkým potleskem, patrně proto, aby žačka dostala více odvahy. Své klavírní vzpomínky bych ukončila konstatováním, že o mě jednou tatínek 

Mobirise

                Sbor Vítězslav Novák v sestavě smíšeného sboru, Stanislav Šidlák první zleva,
                                                             Zdeněk Pekelský první zprava

zlomil ukazovátko. To jsem si pak mamince stěžovala, že to nebylo spravedlivé, že mi to měl nejprve vysvětlit. To víte, znáte tatínky. Podstatné bylo a to tatínek sledoval, že mě to neodradilo od muziky, spíše naopak. Já už dávno vím, že ho to jistě bolelo více než mě.

Mojí parketou se čím dál více stával zpěv, v něm jsem se cítila jako doma, zpívala jsem jako sólistka už od střední školy.

V internetové encyklopedii „Who is…“ (Kdo je …) jsme se o tobě dočetli, že tvůj tatínek byl zakladatelem ženského pěveckého sboru „Vítězslav Novák“ v Trutnově. O tomto sboru se také zmiňovala v našem povídání Hana s Alenou. Pověz nám něco o tomto sboru.

Eva: Sbor založil v roce 1947. Byl to sbor, který fungoval při Domu osvěty. Tatínek v té době dirigoval mužský i ženský sbor, které se pro vybrané akce spojovaly ve smíšený pěvecký sbor. Sbor měl kolem 90 členů. Dirigování ženského sboru si tatínek nadále ponechal, dirigování mužského sboru přenechal Zdeňkovi Pekelskému, který je Trutnovákům také znám jako výborný hudebník a kapelník. Se sborem získali i 1. cenu v krajské soutěži. Tatínek pro sbory psal a upravoval písně. Pod tatínkovým vedením sbor působil dvacet let.

A proč tatínek vybral název sboru Vítězslav Novák? Tatínek měl nějaký vztah k tomuto hudebnímu skladateli? Musím říci, že mě překvapilo, že Vítězslav Novák, vedle toho, že byl hudebním skladatelem a výborným klavíristou, byl také horolezcem.

Eva: Proč mu dal název Vítězslav Novák, nevím, bylo mi v době založení 10 let, tak mě to nezajímalo. Tatínek patřil k těm učitelům, který měl velký přesah mimo svoji odbornost. Měl vztah k moderním skladatelům.

Mobirise

                               Dívčí trio na jednom ze svých vystoupení, Eva vpravo

A co ženské pěvecké trio, které tvůj tatínek také založil? Kdo byl s tebou v tomto triu? Ve zmíněné encyklopedii „Who is…“ se dočítáme, že ženské pěvecké trio získalo několikrát 1. místo v celostátní soutěži lidové umělecké tvořivosti v Praze, Brně a Bratislavě.

Eva: Pěvecké trio bylo založeno v roce 1954. Zpívala jsem 1. soprán, 2. soprán zpívala Jarmila Malá, s kterou jsme se později sešly ve sboru Chorea Corcontica. Alt zpívala Marie Klimešová. Všechny jsme byly členkami Vítězslava Nováka. Zpívaly jsme 12 let. Byla to ale doba, kdy nebyla televize, nebo přesněji v roce 1953 bylo zahájeno zkušební vysílání. Veškerá kultura se odehrávala převážně naživo a prostřednictvím rozhlasu.

Trio zkoušelo dvakrát týdně. Počet vystoupení se pohyboval kolem padesáti ročně. Vystupovaly jsme na mnoha pódiích jak v kraji, tak na jiných místech v republice i v zahraničí. Vystupovaly jsme taktéž v celostátních soutěžích „Lidové umělecké tvořivosti, LUT.“ Na LUT v Praze, Brně a Bratislavě v komorním zpěvu jsme získaly 1.cenu. Natáčely jsme v rozhlase v Praze, Hradci Králové i v polské Wroclawi. Dostaly jsme zlatou medaili ministerstva kultury. Naše nahrávky byly slyšet v té době skoro denně tady v Trutnově v rozhlase po drátě. Dodnes na ně pamětníci vzpomínají. Všechny písničky nám upravoval tatínek.

Pojďme teď od zpívání do společnosti bratří Čapků. Ty jsi v roce 1982 byla u toho, když se zakládal Klub bratří Čapků v Trutnově a byla jsi dlouholetá předsedkyně tohoto klubu. Jak to tenkrát bylo. Pověz nám něco o náplni a akcích tohoto klubu.

Eva: I tady musím začít u tatínka, který byl jedním ze zakládajících členů pobočky Společnosti bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Na jedné schůzi v Malých Svatoňovicích jsem s tatínkem byla a napadlo mě založit něco i v Trutnově. Domluvilo se nás na tom asi 5 lidí z Úpice a Trutnova. Založili jsme Klub bratří Čapků a já byla 16 let jeho předsedkyní. Začátek byl dost složitý. Čapek nebyl příliš v oblibě, jeho Proč nejsem komunistou bylo pro tehdejší vládnoucí garnituru jednou z mnoha příčin. Zmíněná Čapkova esej stojí za přečtení, má platnost i dnes a je dostupná na internetu. Čapek ji napsal v roce 1924 a svědčí o Čapkově moudrosti a schopnosti rozklíčovat dějinné události. S rozjetím a ukotvením KBČ mně pomohl z tehdejšího Domu kultury v Trutnově bývalý ředitel pan Hetflejš. V klubu se pořádaly také přednášky známých osobností. Dokonce přednášeli i František Nepil nebo Ilja Hurník, promítaly se filmy, jezdili jsme na zájezdy, všechna činnost se točila kolem Čapkovy rodiny, v tom pokračujeme i nadále.

Jedna z knih Karla Čapka se jmenuje obyčejný život. Všichni žijeme také svůj obyčejný život. Pojďme tedy k tomu tvému obyčejnému životu. Ty jsi vystudovala fakultu všeobecného lékařství na Palackého univerzitě v Olomouci. To mě také zaujalo, jak tě napadlo jít studovat do Olomouce. Holka z Východočeského kraje. Vždyť ses narodila v Náchodě. Proč jsi nestudovala v Hradci Králové nebo v Praze? Ptám se, protože si představuji, jak jsi musela komplikovaně dojíždět domů k mamince.

Eva: Začnu od konce. To dojíždění mi nevadilo, byla jsem mladá, a tak se to tak nebere. A proč jsem nestudovala v Hradci Králové? Protože mě nevzaly, nebyla jsem fyzicky zdatná. V té době byla hradecká medicína výhradně vojenskou školou a fyzická zdatnost byla nutnou podmínkou přijetí. Nebyla jsem nikdy žádný sportovec, a tak jsem si řekla, že k tomu přistoupím se sportovním nadhledem, a nakonec jsem se rozhodla absolvovat medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci. Na podzim minulého roku jsme měli zlatou promoci po 50 letech. Bylo to slavnostní a se všemi poctami i s přísahou a zejména v radostné pospolitosti s ostatními spolužáky ročníku, takže jsem dvakrát promovaná lékařka.

Tvoje druhá lékařská atestace byla orientována na TBC a respiračních nemocí. Proč sis zvolila právě tento směr.

Eva: Po promoci jsme se tehdy dostávali na umístěnky. Pro náš kraj byly dvě umístěnky, jedna do Pardubic, druhá do vojenské nemocnice v Josefově na interní oddělení. Tuto jsem zvolila a na interně strávila sedm let až do zrušení nemocnice po obsazení ruskou armádou 21. srpna osmašedesátého. Pak jsem byla dva roky na klinice v Hradci Králové. Potom se naskytla příležitost v Horním Maršově, a protože jsem chtěla dělat interní obor a bylo to blízko Trutnova, tak jsem se pro Maršov rozhodla. Volbu směru profesního zaměření pro druhou atestaci přineslo tedy mé pracovní zařazení.

Z konce mého působení ve vojenské nemocnici v Josefově se mi vybavuje jedna vzpomínka, která tak docela nesouvisí s položenou otázkou. Jistě po těch letech už neprozradím žádné vojenské tajemství. Trhání mandlí je většinou, nejen ve vojenské nemocnici, plánovaný zákrok. Měli jsme ho naplánované na 20. srpna, onoho památného roku 1968. Pro zajištění následné péče a nenadálé případy po zákroku, krvácení a podobně zůstával na noc v nemocnici primář a lékař, který asistoval při zákroku. Když jsme se rozešli před půlnocí v rámci probíhající noční služby ke spaní do svých pokojů, slyšela jsem z venku nezvyklé dunění projíždějících aut. Budovy josefovské nemocnice vymezují kolem dlážděné ulice prostor, který poskytuje pro hluk velikou odrazovou plochu. Hluk byl odrazem ještě umocněn. Oknem bylo vidět nekonečné šňůry projíždějících vojenských aut. Pustila jsem si rádio a slyšela, že jsme byli obsazeni vojsky Varšavské smlouvy. Dnes taková vzpomínka působí jako několikrát vymlácená sláma, ale nejen pro nás ve vojenské nemocnici, v nemocnici armády, která byla součástí Varšavské smlouvy, to bylo tenkrát něco, čemu se nedalo rozumět. Po chvilce jsem vzala telefon a volala primáři, co dělat. Přesněji řekla jsem mu, zda slyšel rádio, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Rozespale mně odpověděl něco v tom smyslu, že před chvilkou usnul, že o půlnoci nemá náladu na takové vtipy, a jestli nemůžu spát, ať si dám sprchu a položil telefon. Protože o spaní nemohla být řeč, vysílání z rádia nabádalo ke klidu, ať lidi nechodí ven a nekladou postupujícím vojskům odpor, hledala jsem mimo svůj pokoj, v tom zmatku, který jsem měla v hlavě, někoho nespícího, protože jinak byl v nemocnici klid, všichni spali. Jediným nespícím byl dozorčí u dveří, stejně jako já nevoják. Dohodli jsme se, že pro zachování vojenského postupu budeme telefonovat veliteli. Ani ten v oné probíhající noci, na samém začátku události, pro kterou mají dějiny jediný název „okupace“, o ničem nevěděl. Nevěděli jsme nikdo nic. Nevěděli jsme co má v takové situaci armáda napadeného státu dělat. Bude se naše země bránit? Co naše nemocnice, budou ranění? Teprve po mém druhém naléhavém zavolání začal velitel nám dvěma nevojákům udělovat vojenské pokyny. Otevřete trezor v místnosti dozorčího. Tam jsou dvě obálky, jedna označená „Válka“, druhá „Mimořádná událost“. Otevřete obálku „Mimořádná událost“ a postupujte dle pokynů, jak jsou po jednotlivých krocích uvedeny v obálce. Tak jsme zahájili ve vojenské nemocnici naši obranu.

Ještě mám z onoho srpna jednu vzpomínku. Bylo to už dávno po půlnoci, když na vrata někdo zabouchal. Otevřeli jsme a za dveřmi stáli dva ruští vojáci se samopaly a vedli třetího. To byl polský voják. Nějak si poranil oko, a tak ho k nám vedli na zákrok. Požádala jsem ty se samopaly, aby na nás počkali, ale oni nechtěli, že musí zajišťovat bezpečnost toho polského vojáka. Nezastavili se ani v čekárně a šli s námi až na ambulanci. Tak jsem musela pracovat, zatímco oni tam stáli s těmi nabitými zbraněmi, bylo mi všelijak.

A co tvoje práce v maršovské nemocnici? Můžeš na tuto dobu zavzpomínat?  

Mobirise

                                                      Paní doktorka ve své ordinaci

Eva: V Horním Maršově jsem pracovala 22 let a byla tam nakonec ráda, i když šlo o detašované pracoviště s denním dojížděním a o služby s péčí o sedmdesát pacientů, ještě s další lékařkou a primářem. Navíc na infekčním oddělení mezi pacienty s otevřenou TBC. Když se nad svým pracovním zařazením zpětně zamýšlím, říkám si, že naše spokojenost v práci závisí hlavně na nás samotných. Samozřejmě jsou výjimky, když je třeba neschopný šéf či dnes třeba majitel. Ale o tom nechci hovořit, s tím jsem se nesetkala. Nám se dařilo vytvořit kolem sebe pěkný kolektiv, který dokáže vzít za práci, když bylo potřeba, a který se také dokáže pobavit.

Já vím, že pro lékaře je nutné udržet ten profesionální nadhled a příliš citově nevstupovat do pacientova osudu. Tedy myslím natolik, aby ho to neničilo v jeho odborné práci. Jak si s tímto bojovala.

Eva: Mám ráda lidi a cítím, že oni mají rádi mě. Vzpomínají dodnes. Zpívání mě provázelo stále, což mě těšilo. Vycházela jsem s pacienty velmi dobře.

Mohla bys přesto vzpomenout na některé své pacienty.

Eva: Na jednoho pacienta si vzpomínám velmi dobře. Byl z Vrchlabí a u nás se opakovaně léčil pro otevřenou TBC. Takový skoro bezdomovec. Dříve se s TBC leželo i půl roku, takže doma moc nebyl. Když byl ale doma, tak bral špatně léky nebo je nebral vůbec, proto byl vždy znovu přijat k nám do nemocnice. Hledali ho policisté, často utíkal a zase se vracel třeba po dvou dnech. Za mnou přišel vždycky s kytkou, abychom se nezlobili. Bylo vidět, že kytka je někde ze zahrádky, kterou cestou míjel. My jsme si na něho zvykli. Byl v nemocnici jako doma a v podstatě byl docela milý, samý vtip. Jednou mi při loučení jako zvláštní odměnu za zásluhy řekl: „Vrchlabské podsvětí je vám, paní doktorko, kdykoliv k dispozici, stačí zavolat.“ Chudák, i na něj došlo. Jeden z jeho dalších pobytů u nás v nemocnici byl jeho poslední a zemřel. Nosil mi obrázky motýlů, které maloval, takové prosté obrázky, spíš vystřihovánky. Kdybych vám je ukázala, asi byste se divili, proč to mám schované, ale když mi je dával, byla v tom taková dětská prostota a taková touha udělat mi radost, mám je dodnes, ale cena těch obrázků, ta je ve mně, tu vám ukázat neumím.

Pojďme se ještě vrátit ke zpívání. Pokud listujeme pozorně kronikou sboru Chorea Corcontica, narazíme tam na skutečně zajímavé záznamy. Jeden z novinových výstřižků roku 1988, nese titulek: „Z Trutnova na Pražské jaro.“ Ty jsi byla mezi vybranými členkami, které zde přímo vystupovaly. Můžeš zavzpomínat?

Mobirise

                           Vystoupení amatérských pěvců na Pražském Jaru, Eva uprostřed 

Eva: Tak to je událost, na kterou si nemohu vzpomenout. Pravdou je, že novinový výstřižek, který máme v kronice, uvádí mé jméno společně s dalšími čtyřmi kolegyněmi jako vyslankyněmi za náš sbor. Na přelomu zimy a jara roku 1988 informovala Česká pěvecká unie pěvecké amatérské sbory v celé České republice, tedy i náš sbor, o možnosti účasti amatérských pěvců na Pražském jaru 1988. Vznikl projekt, který počítal s provedením Smetanovy České písně, kantáty pro smíšený sbor a orchestr na slova Jana z Hvězdy. Mělo v ní účinkovat více než tisíc zpěváků a zpěvaček z amatérských sborů. Skladbu doprovázel Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod řízením Jiřího Bělohlávka. Koncertním sálem byl velký sál Paláce kultury v Praze nad Nuselským údolím. Tyto informace jsem čerpala od jiných účastníků mimo Choreu. Jiní zase vzpomínají: „Koncert se nadmíru líbil jak posluchačstvu v sále, tak nám účinkujícím. Dovedete si představit tu krásu, velebnost a mrazení v zádech, když z více než tisíce hrdel zazní Píseň česká slavně znívá...“ Psal se rok 1988, jistě mnozí dávali do této písně volání po svobodě v naší zemi. Ve vzpomínkách pokračují:…„Na naše "taháky" byl už před koncertem upozorněn mistr Bělohlávek. Prohlédl si je - a pravděpodobně se mu líbily, protože se pousmál a podepsal nám je. Ještě máme tyto taháky uschovány - na památku a pro případ, že by se ještě někdy hodily…

Tolik ze záznamů a vzpomínek některých účastníků, ale já si opravdu nemohu vzpomenout. Muselo to být krásné, když tak o tom čtu. Akorát si vybavuji, že Smetanovu Českou píseň jsme měly natrénovánu již z dob ženského sboru Vítězslav Novák a zpívaly jsme ji rády. Možná mé nevzpomínání převálcovaly události následujícího roku 1989 a let příštích, nevím.

Karel Čapek řekl: „To nejkrásnější na světě nejsou věci, ale chvíle, okamžiky, vteřiny…“ Ty jsi zakládající členkou našeho sboru Chorea Corcontica a zpíváš s tímto sborem již od samého začátku, tedy již třicet dva let. Pověz nám, jsou to pro tebe krásné chvíle?

Mobirise

Eva: Do sboru Chorea Corcontica, tehdy ještě ženského, jsem přišla o něco později, v době, kdy dirigentem byl profesor Hátle. Ten se znal s mým otcem a přesvědčil mě, abych začala zase zpívat. Je to pro mě součást života. Zpěv mi přináší potěšení a pomáhá mi v různých životních situacích. Mrzí mě jen, že se nepokračuje i ve zpívání ženského sboru. Ne že bych chtěla vracet Choreu zpátky k ženskému sboru, ale teď mě pánové neposlouchejte, nebo mě poslouchejte, ať víte.

 Je tolik písní, které jsou napsány pro ženský sbor a které jsme měly v ženském sboru nacvičeny, až se mi stýská. Třeba si nějakou, pro zpestření našich vystoupení mezi skladbami smíšeného sboru ještě někdy zazpíváme.

 Když tak bilancujeme tvé odpovědi na položené otázky, můžeme závěrem říct, dvě sdělení. Přesněji jedno sdělení a jednu otázku. Ve sdělení bychom Ti chtěli vzdát poklonu, za tvůj zpěv. Domníváme se, že je možno říci, že v době činnosti „Dívčího tria“ jsi ty i tvé kolegyně byly, dnešním jazykem řečeno, „superstár.“ Co by za to účastníci dnešních castingů dali, kdyby mohli takto zpívat na tolika pódiích, v rádiu či dnes v televizi.

V té otázce bychom chtěli využít toho, že jsi měla z první ruky možnost sledovat práci svého tatínka, který ti tak mohl předat to, co se předává z otce na syna, v tvém případě na dceru. Uvedla bys několik rad pro činnost sboru, třeba z pozice dirigenta. Ale opatrně, naše rozhovory v kavárně jsou ve veřejném prostoru internetu, ať na nás něco neprozradíš.

Eva: Zkusím tři rady. Nejprve zůstanu u toho, že když se nemá něco prozradit 

a takové situace se nejen při sborovém zpěvu stávají, tak se to nemá prozradit. Pak gesta dirigenta, kterými se snaží opravit chybu sboru, musí být mimo zorný úhel posluchače. Prostě gesto může být třeba důrazné, aby se nedostatek odvrátil, ale posluchač ho nesmí postřehnout, aby jím nebyl rozptylován. Vzpomínám, jak i tuto, „nutnou neviditelnost“ tatínek nacvičoval. Ruce schoval před své tělo a zvednutím či poklesem naznačil potřebný posun intonace. Podobně rozjetý rytmus a jiné úlety.

Mobirise

Nacvičoval to jako herec pro výstup na jevišti, protože na jevišti, a to mi zdůrazňoval, se od nás očekává perfektní vystoupení. Co nemá diváka rozptylovat, nesmí být vidět, aby mohlo vyniknout to ostatní, za čím divák přišel.

Za druhé, jakmile dá při zahájení zkoušky, o koncertu nemluvě, dirigent úvodní akord, musí nastat hrobové ticho a maximální soustředění a pozornost směrem k dirigentovi. Zpěvačky a zpěváci z hlasových sekcí brebentilek či bručounů nemají skupinové sólo, ale naopak mají marcato silenzio.

Za třetí, učení každé skladby a písně má několik fází. Většinou patří mezi poslední fáze dynamika skladby. Při samotném vystoupení je to právě dynamika, která dává jednotlivým písničkám tvář a vzájemně je odlišuje. Při zkouškách je proto třeba se k této fázi propracovat a náležitě se ji věnovat, a to i za cenu, že celkový počet nacvičených písní bude menší. I tady platí, méně je někdy více.

Slíbila jsem tři rady, dám jako přídavek ještě jednu, protože na přídavek jsme na našich vystoupeních zvyklí a je třeba, abychom i na něj byli připraveni. Sbor Chorea Corcontica má svým posluchačům co nabídnout. Ohlasy, které se dostanou ke mně, jsou převážně kladné. Abychom úroveň sboru zachovali a ještě více zvyšovali, bylo by potřeba zúčastňovat se více soutěží a pořádat více koncertů. Na to je třeba pamatovat již při sestavování ročního uměleckého plánu.

Na závěr musím i já poděkovat naši sbormistryni Evě Slaninové za její práci, kterou s námi má. Když ještě při nějakém z našich budoucích vystoupení zařadí i písničku pro ženský sbor, bude mít u mě plus.

Evo, děkujeme za povídání a ahoj

S Evou Šidlákovou, zakládající členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi

P. S. Tak v pondělí na zkoušce

                                                                         Jenda, Štěpán


Mobirise


Povídání s Květou Máchovou
březen 2014

Ahoj Květo, vítáme tě v kavárně. Hledali jsme v kronice, kde o tobě najdeme první zmínku. A teď nevíme, jestli jsme trochu nezabloudili, neboť jsme tě nalezli v seznamu členů až v roce 1986. Nebude to tím, že jsi začínala pod svým jménem za svobodna?

Mobirise

Květa: Patřím mezi zakládající členky ženského pěveckého sboru Chorea Corcontica. Začínala jsem pod jménem Pavlová. Václav Hátle, tehdy můj kolega a náš první sbormistr, mě upozornil, že se pokouší dát dohromady ženský pěvecký sbor. Byl to hudebník tělem i duší. Jednak měl ve škole smyčcový orchestr a musím říci, že to byl velký intelektuál, ale umělecká činnost ho naplňovala  daleko více než kantořina.

 Také moje sestřenice měla velký vliv na můj vstup do Chorey. Šikovná holka, která výborně zpívá a hraje na klavír. Jednou mě oslovila a vyprávěla, že už měly první zkoušku. Přiznávám se, že jsem na té první a snad ani na té druhé zkoušce našeho sboru ještě nebyla, ale na tu třetí zkoušku už jsem přišla. Já byla totiž dost zapřažená, ale to se u mne nezměnilo dodnes. Vždyť víte, že ještě teď, a to prosím pěkně jako dlouholetý důchodce, učím nějakou tu hodinu na podnikatelské škole a mám stále celý den co dělat. Ale já tu muziku moc ráda, proto jsem začala chodit zpívat do sboru. Hrála jsem na housle už od dětství ve Rtyni a stále se okolo té muziky točím. Za mého dětství byl ve Rtyni výborný hudební učitel Hejzlar a ten tam měl jednak dětský smyčcový soubor, potom dětský pěvecký sbor a také smíšený pěvecký sbor. Prostě velké hudební zázemí. Známá Koletova hornická kapela. Snad každé dítě školou povinné chodilo ke Koletovi na housle. Vzpomínám, jak jsme u Koletů doma jednou hráli, asi tři dítka. Koleta nás občas praštil smyčcem přes ruce. Paní Koletová vedle v kuchyni vařila. Jednou se stalo, že jedna struna povolila a ten kus odletěl té obětavé hospodyni rovnou do hrnce s polévkou. To jsou moje muzikantské zážitky z dětství. S našima jsem zpívala, když už jsem byla větší, ve smíšeném sboru. Naše maminka zpívala výborně a táta hrál na dva nástroje, on dokonce nějaký čas nahrával pro brněnský rozhlas. Zpíval také kuplety, nebyla televize, lidi se bavili jinak než dnes. Zpívání se tak stalo jakousi mojí přirozeností.

Ty jsi Květo učila na gymnáziu v Trutnově, tvým kolegou byl také pan profesor Trnka. Jeho písničky má Chorea Corcontica také ve svém dřívějším repertoáru. Víš něco o jeho tvorbě a o jeho spolupráci s Corconticou? Jak k této spolupráci došlo?

Květa: Pan profesor Trnka mě učil, byl to výborný češtinář. Pak byl mým kolegou. Jeho koníčkem byl sborový zpěv. Řídil pěvecký sbor v Trutnově a později v Hostinném se smíšeným orchestrem.

My ty písničky, u nichž je uvedeno jméno Zdeněk Trnka, neznáme. Takže nevíme, jestli to byly pouze úpravy nějakých existujících skladeb nebo zda šlo o jeho původní tvorbu. Zda psal pouze hudbu a někdo jiný dělal texty? Můžeš nám tohle přiblížit?

Květa: Většinou písně upravoval, ale některé pro nás i složil. Nám se zdály na nás amatérky velmi obtížné, vyžadující mnoho zkoušek a výsledek nás často nepotěšil.

Když jsme u trutnovského gymnázia, tak se tě pochopitelně musíme zeptat na tvoji kantorskou kariéru zde prožitou. Ty jsi zde učila celý svůj pracovní život?

Květa: Prvních 11 let jsem učila na základních školách. Nejdříve čtyři roky v Trutnově Poříčí, pak sedm let ve Rtyni v Podkrkonoší. Na gymnáziu jsem učila 36 let. Občas jsem učila několik hodin i na blízkých středních školách, jako například na střední škole podnikatelské, kde paní ředitelce Lídě Pěnčíkové, pokud je třeba, vypomáhám doposud. Mám k ní velmi přátelský vztah, protože byla výbornou žákyní v mé třídě na gymnáziu a zároveň je naší sborovou klávesistkou.

Učila jsi zde biologii, což je propojeno s životem snad ve všech jeho formách. Máš zahrádku?

Mobirise

                                                                Gymnázium Trutnov

Květa: Mám obor biologie - zeměpis a odbornou specializaci fytogeografie. Učila jsem hlavně biologii a jsem regionalista. Z toho vyplývá i moje práce: snažila jsem se dobře připravit žáky na vysoké školy, vést je ke vztahu k přírodě, naladit je ke zdravému pohybu, hlavně po horách, k poznání jejich rodného kraje a tím i k vztahu k naší vlasti. A kdybych neměla mladé lidi ráda, už bych na škole dávno nebyla. Musím totiž říci, že se bohužel zapálení žáků pro samotné studium, zdá se mi, v poslední době nějak ztrácí. Ne že by nechtěli mít nějaký akademický titul, to by chtěl samozřejmě každý, ale chtěli by k tomu dojít nějakou zkratkou, nějak bez námahy. Naše školská reforma jim k tomu bohužel nahrává. Jsem ve školství už padesát čtyři let, ale ten poslední přístup! Co žák, to kus, za který se berou peníze. Buďte rádi, že ho tady máte, hlavně po něm moc nechtějte. Škola musí být především zábava, aby nám žák neodešel jinam. Vzpomínám na mé dřívější žáky a jejich zápal. Mohu říci, že jsem se od spousty z nich tenkrát i učila. Jeden student a jeho znalosti v mineralogii, to jsem sama tak neznala jako on. Byla to i pro mě motivace, dohánět je. To už teď není, občas na mě někdo vytáhne internetové kouzlo, ale je vidět, že ani sám neví, o čem mluví a co si to vytiskl. Ale hlavně je vidět, že ty informace nehledal, aby se je naučil, ale chtěl jenom, abych dala pokoj, tak mi něco přinesl.
Vrátím se ale k původní otázce. Ano, mám zahrádku, jsem v nitru zemědělec.

Z domovních knih chaty Děvín jsme se dozvěděli, že jsi také byla po několik let správkyní této chaty trutnovského gymnázia. Máš nějakou vzpomínku z této doby?

Květa: Vzpomínek na Děvín mám nepřeberné množství. Nebyla jsem správkyní, jen jsem se na chodu Děvína podílela. Vůdčí postavou tam byl můj výborný kolega, velmi obětavý a nezištný Zdeněk Vít. A právě na Děvíně se vytvářely ty krásné vztahy mezi kantory a mezi žáky. Byly to šťastné roky mého života. Víš, ono když se píše o horské chatě v Krkonoších, tak by každý nejraději slyšel nějaký napínavý příběh, kde zasahovala horská služba a kde šlo o minuty, na kterých visel lidský život. Kde stačilo jen málo a všichni by ve vánici zmrzli. Ale čím je člověk starší, tím více si váží těch chvil, kdy se neděje vůbec nic. Kdy jen tak sedíš a s někým si povídáš a popíjíš teplý čaj. Kdy třeba i venku fouká a ty tam nemusíš, nemusíš nic. Ty jenom posloucháš a najednou zjistíš, že někdo, o kom sis myslela, že to je ten blbeček z béčka, který chodí věčně pozdě a snad nikdy nenosí úkoly, tak ten se doma stará o svého mladšího bráchu, protože zůstali s mámou sami. Máma se vrací domů často opilá. A ten kluk teď přemýšlí, jak a z čeho to má udělat, aby měl jeho mladší brácha Vánoce. To se potom sama před sebou zastydíš, že jsi tak povrchně a rychle soudila. Potom ti to dojde a začneš si vážit lidí, kteří nežijí jenom pro sebe. Potom si uvědomíš, že stačí jen o něco méně lásky mezi lidmi a ne tam na těch horách, ale doma ve svých bytech všichni zmrzneme.
Děvín bylo pro nás místo, kde se navazovaly nové a krásné vztahy mezi učiteli a žáky. Pěkně se poslouchá a vypráví u společné práce, pochopitelně tam, kde to jde. My jsme poslední týden o prázdninách v srpnu na Děvíně pořádali akci, které jsme říkali prázdninové borůvkové orgie. Účastnili se toho hlavně žáci mé třídy, ale přidávali se k nám i bývalí žáci, kteří už byli na vysoké škole. Vždycky jsme do takového obrovského lavoru s holkami zadělaly těsto a každý dostal hrníček, do kterého musel nasbírat borůvky. Studenti se rozeběhli kolem chaty, aby každý svůj hrníček borůvkami vrchovatě naplnil. Kluci vyřezali dřevěnou měchačku, vypracovali jsme těsto a potom jsme dělali desítky, desítky, desítky kynutých knedlíků. Potom jsme je naházeli do dvou hrnců, které stály na kamnech a tam se ty knedlíky uvařily. Každý, kdo šel kolem, také dostal a pochopitelně jsme je všechny snědli. Musím říct, že byly výborné. Doma mi tak nechutnaly jako tam na tom Děvíně. Ty čerstvé borůvky, těsto zadělávané u kamen, kde se topilo dřívím, a potom to vaření na kamnech s velkými pláty. Voda v hrnci bublá a občas šplíchne ven na ta rozžhavená kamna, jenom to zasyčí. To jak se pára vystupující z hrnce dotkne mírně odkryté pokličky a poté se promění do malých kapiček, které stékají až k jejímu okraji. Kapičky se na své pouti pokličkou postupně proměňují ve větší kapku, která na konci ukápne vedle hrnce. Potom ještě chvíli schoulená do kuličky po plátech poskakuje a tančí, než se úplně promění v obláček páry a zmizí. Někdy to zaprská tak, jakoby kapka při svém tanci stepovala. Nikdo nic neříká, jenom každý pozoruje ten tanec a poslouchá ten stepující rytmus vodní kapky a zdá se, jakoby i starosti mizely a odplouvaly tak, jako ten malý obláček páry. V takových chvílích jsem znovu pochopila, že nejsem sama, kdo má starosti. Došlo mi, že lidi kolem mají kolikrát větší trápení a přesto neházejí flintu do žita. A nejvíc mě potěšilo, když jsem zjistila, že si děláme starost o stejnou věc. Víš, najednou jsem cítila, že na to nejsem sama, že to nemůže špatně dopadnout. A že tak nějak, jako se ten obláček páry na své další pouti určitě spojí do většího oblaku, aby svlažil zemi, také to naše společné starání dá věcem dobře dopadnout. Nádhera, najednou máš před sebou jenom to těšení na tu dobrotu, nezapomenutelná atmosféra. K tomu všemu ještě hraní a zpívání jednak s kytarou, ale brali si tam studenti různé nástroje, každý na co uměl, třeba i trubku si přinesli. Celé večery se hrálo a hlavně zpívalo. Možná by jiní mohli vyprávět, kolik manželství se tam v té krásné atmosféře začalo. Právě tam, kdy každý otevřel svoji duši a říkal, co má rád, co se mu líbí a co ne. Čeho se bojí, čeho si váží, na co se těší a co by jednou chtěl…
Abych ale nezůstala dlužná ani ten příběh z hor, tak vám nějaký povím.
Povím vám třeba o tom, jak si kluci stavěli iglú a dokonce v něm spali. Však to víte, že v Modrém dole o sníh není nouze. Až na tu letošní zimu, kdy chyběl sníh dokonce i v Alpách. Kluci za mnou jednou přišli, že prý dřevěná chata s kamny je moc nóbl. Prý že chtějí pořádnou průpravu, proto budou spát venku v iglú. Já jsem jim v tom nebránila, bylo to kousek od chaty a zdálo se mi to bezpečné. Se stavbou jsme jim pomohli všichni. Některé holky se chtěly k tomu nocování venku přidat, ale byla jsem neoblomná. Jednak jsem argumentovala tím, že holky na vojnu nechodí a nemusí tudíž být tak zoceleny, jako kluci. Ale myslím, že tím největším argumentem, který holky odradil, bylo zhoršující se počasí. Žádná vánice, ale odpolední sluníčko už dávno zalezlo a mráz se nám dával do rukou, nohou, uší a nezakrytých nosů. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to spaní nemám také klukům zakázat, ale potom jsem to nechala tak. Vypili jsme na zahřátí teplý čaj a dali si večeři. Kluci se už nemohli dočkat, a tak jsme šli ten večer nějak dříve spát. Však to ale znáte, jde se spát, ale ještě dlouho, dlouho slyšíte to povídání, kdy si toho musejí mezi sebou tolik povědět. Když už si ale i kluci přestali povídat a pomalu v tom do noci ponořeném Modrém dole usínali a nad nimi byla jenom vrstva sněhu s malým okénkem, aby tudy proudil vzduch, zaslechli venku volání. Vzájemně se všichni probudili, aby se ujistili, že to noční volání není jenom přelud jejich snu. Potom vylezli ven. Byla mlha a nepříjemné vlhké počasí, kdy mráz zalézá za nehty. Pokusili se s volajícím navázat kontakt. K jejich velké radosti se jim to povedlo. Ten zoufalý hlas patřil německé zbloudilé turistce. Vyrazili jí do té tmy naproti a přivedli ji do chaty. Teplý čaj a vytopený Děvín jí vrátily úsměv do tváře. Kdyby tenkrát spali společně s námi na chatě, kdo ví, jak by to s ní dopadlo.
On je ten Děvín dost exponované místo, je to dvanáct set metrů vysoko. Tak jsme tam občas někoho zachraňovali. Jednou se jeden lékař s nějakým inženýrem zřítili z Modrodolského vodopádu. Bylo to devátého května, to si ještě dnes pamatuji. Tenkrát byla velká spousta sněhu. Byla jsem tam s vysokoškoláky. Ošetřili jsme ho a naši hoši ho snášeli až k Milířům a tam si ho převzala horská služba. Chudák potom přišel o ledvinu, ale život mu naši kluci zachránili.
Myslím ale, že taková nejhorší vzpomínka byla na školní třídu malých dětí. Seděli jsme na Děvíně, bylo snad už pět hodin večer, ale venku bylo ještě trochu světlo. Právě jsme pili teplý čaj, a tak nějak pěkně jsme si povídali. Vtom se k nám dovnitř přiřítili takoví menší kluci. Byli celí usmrkaní a vykřikli: „Paní učitelka se nám zabila.“ To bylo vše. Na nic jsme nečekali, rychle jsme na sebe něco naházeli a běželi ven. Naši kluci šli hledat učitelku a já společně s holkami začala sbírat po lese popadané děti. Kluci našli učitelku v kleči. Ležela tam a nejevila známky života. Když k ní přišli, začala se probírat, naštěstí. Potom zjistili, že vedle v kleči leží další kluk a kus dál se 

Mobirise

                                                                   Chata Děvín

ze sněhu vyhrabávají dvě holky. Byla to pátá třída, kousek od Prahy. Jeli s paní učitelkou a panem učitelem hřebenovou túru. Ti učitelé byli manželé, na Výrovce se nedokázali dohodnout, kudy pojedou dál. Tak se mezi sebou pohádali, až manžel prohlásil, že pojede sám na chatu Mámu, kde byli ubytováni. Učitelku s dětmi nechal na té Výrovce, ať si poradí, jak umí. Ta se s těmi dětmi pustila z Výrovky dolů. Původně chtěla jet přes Richtrovky, ale vzala to nějak stranou do Modrého Dolu až k naší chatě Děvín. Tam na té planině už to nezvládli, nějak se jim to rozjelo a oni najeli různě do kleče a popadali. Jejich učitelka dopadla nejhůř, zlámala si žebro a při tom pádu navíc omdlela. Děti nedokázaly říci přesně, kolik jich vlastně bylo. A tak jsme se jich při tom začínajícím stmívání vyptávali, jestli soused z lavice byl s nimi a potom jsme se ptali na toho, co sedí za nimi a před nimi a toho co sedí vedle, až jsme jich napočítali pět a dvacet. Mezitím co jsme dávali dohromady ty malé sněhuláky, se už kluci postarali o učitelku. Zavolali jsme jí do Pece sanitku. Naši kluci potom jeli s ní až k Milířům. U Milířů už byla horská služba, ale kluci s nimi jeli až dolů do Pece, kde ji pomohli naložit do sanitky. Vylekané děti jsme nechali na Děvíně přespat, holky se o ně postaraly. Kluci od nás zajeli na chatu Mámu, aby si promluvili s tím učitelem. Byli to už velcí chlapáci, ani jsem se jich nevyptávala, co tomu učiteli všechno řekli. Ještě štěstí, že jsme na tom Děvíně tenkrát byli, a že ti malí kluci byli tak šikovní. Viděli, jak se z komína naši chaty kouří, a tak k nám doběhli, abychom je šli zachránit.

A školní výlety, těch jsi jistě absolvovala několik. I když ze začátku tvého kantorského působení nebylo jednoduché vycestovat do zahraničí, jeli jste někdy ven?

Květa: Na konci každého školního roku byl vždy výlet. Často se v červnu konaly i družební zájezdy do NDR - Zerbstu, do Moskvy a i jinam do států východní Evropy. Gymnázium mělo dlouholetou tradici prázdninových třítýdenních i měsíčních putování po horských hřebenovkách Slovenska. To byla krása! Jezdila vždy výborná parta kantorů i studentů. A pak ten již zmiňovaný Děvín a Krkonoše: soboty, neděle, prázdniny - po celý rok. Odměnou nám kantorům je vzpomínání bývalých studentů a vřelé vztahy po celý život.
Ráda a teď už i s úsměvem vzpomínám na náš krásný výlet do Ruska, vlastně tehdy do Sovětského svazu. Jela nás skoro celá třída a byli jsme na to s kolegou Losou dva kantoři. Byli jsme ubytovaní v moskevské družební škole. Hned po příjezdu se nás naši průvodci starostlivě ujali a ukazovali nám památky. Jenomže se nám přihodila taková nepříjemná věc. Jedli jsme tam nějaká mletá masa a snad z toho nás hned několik dostalo salmonelózu. Kolega Losa a někteří žáci zůstali uchráněni, ale já jsem byla společně s dalšími asi dvanácti holkami postižená. Ten průběh byl tak intenzivní, že nás museli hospitalizovat v Moskvě na infekčním oddělení. Nechce se mi ani vyprávět detaily, to si každý, koho to někdy postihlo, dovede představit. Ruští doktoři, starší pánové, se nad námi starostlivě skláněli. Sešla se jich tam spousta, prohrabovali si dlouhé vousy a vzájemně se radili. Ale musím říci, že Ivan Pavlovič s Pavlem Petrovičem nás na tom infekčním oddělení léčili opravdu šetrně a účinně. Léčili nás takovým tím ruským způsobem, dezinfekce, klystýry, kefíry. Za čtyři dny jsme se toho zbavily. Když už jsme byly zdravé, tak se o nás zase starali, aby nás trochu vykrmili. Bábovčičky a tak, asi do týdne nás propustili domů. Jenomže naše nepostižená skupina na nás nečekala, a tak jsme tam zůstaly samy. Sehnat jízdenku na další lůžkový vlak domů nebylo vůbec jednoduché, museli jsme další tři dny počkat. Měly jsme však výborného průvodce, který nám v nově nastalém čase ukazoval další pamětihodnosti Moskvy a zajistil odjezd domů.
Náš průvodce se jmenoval Michail Michailovič Jerzunov. Na něm je zajímavé, že ve dvaačtyřicátém mu bylo osmnáct. Když vstoupil Sovětský svaz do války, nasedl v Moskvě do tanku a dojel s ním až do Trutnova. Musím říci, že to byl velmi příjemný a inteligentní člověk. On dělal v redakci nějakého časopisu. O válce nemluvil, ničím se nechlubil. Říkal, že vlastně ani žádná knížka, ani film nedokáže popsat ty hrůzy války, kterými museli projít.
O památkách, kudy nás provázel, mluvil moc pěkně. On byl mezi prvními vojáky, kteří v pětačtyřicátém na tanku do Trutnova dojeli. Bylo opravdu pěkné s ním pobýt a poslouchat ho. Sám se do Trutnova ještě několikrát podíval. Najdete ho mezi jedenácti čestnými občany města Trutnova.

Pojďme zpátky k hudbě. Nevíme, jestli máme dobré informace, ale ty jsi měla strýčka, který působil na trutnovské hudební škole. Můžeš nám o něm něco povědět?

Květa: Strýček, na kterého se ptáte, byl matčin bratr Ludvík Merta. Byl významným muzikantem v Úpici i v Trutnově. Byl zakládajícím ředitelem hudební školy v Trutnově, kde pak až do své smrti jako ředitel působil. Tenkrát ale ještě nebyla hudební škola na náměstí v Haasově paláci. První hudební škola v Trutnově byla za železničním viaduktem v ulici Novodvorská. Tenkrát to bylo za hotelem Rádio.
Strýček Merta měl také kapelu, hrávali v tehdejším „Contiku“, kam chodili lidi tančit. Potom také hrál ve výletní restauraci v trutnovském parku. To pochopitelně bylo ještě v době, než restaurace vyhořela. Tam také pořádali nedělní odpolední koncerty a bylo to velmi krásné.
Musím říci, že tenhle strýček měl na mě velký vliv. Vždycky, když se ve Rtyni pořádal nějaký monstrkoncert, zapojil se. Nebo se se zpěvačkami sešli u nás v bytě a tam se ještě trénovalo, tam se zpívalo. Bylo nás doma kupa, maminka byla z pěti dětí a všech pět sourozenců muzicírovalo, všichni byli hudebně výborní. A tak jsme se sešli a místo povídání jak tahle teta a tamta teta se u nás prostě zpívalo. Strejda Merta rozdělil hlasy a už to jelo a bylo to krásné. Dokonce se lidi, co chodili kolem, zastavovali a poslouchali nás.

Ty máš ale muzicírování také doma. Tvůj manžel hraje na housle v trutnovském komorním smyčcovém souboru Musica Antiqua? Zazpíváš si někdy s jeho houslemi nebo se k němu připojíš hrou na nějaký nástroj?

 Květa: Můj manžel je velmi dobrý houslista. V trutnovském komorním smyčcovém orchestru Musica Antiqua už skončil a předal žezlo mladším. Hrál celý život. Já jsem se učila na housle hrát u rtyňského kapelníka Čeňka Kolety, ale nebyla jsem nikdy moc dobrá. Před mužem jsem si hrát ani netroufla. Ale v souborech, jak už sem řekla, zpívám od dětských let.
Můj muž je s naším sborem také spojen. Hlavně ze začátku, když jsme ještě byly sborem ženských, to nás občas doprovázel na housle. Také s Musicou Antiqou jsme občas vystupovali společně. Proto se také dobře vyzná v naší kronice, a když si nemohu vzpomenout u některé fotografie, jak to tenkrát bylo, připomene mi to.

Tato fotografie našeho sboru Chorea Corcontica je z roku 1983, jestli se dobře díváme, tak stojíš v první řadě? Můžeš nám to nejprve potvrdit, a pokud máme pravdu, můžeš na tuto dobu 

Mobirise

                                        Před prvním vystoupení našeho sboru 1983


zpívání našeho, tehdy vašeho ženského sboru zavzpomínat. 

Květa: Tato fotografie je ze zkoušky před prvním vystoupením v r. 1983 v červnu a stojím opravdu v první řadě. Do souboru mě přivedl, jak jsem vám vyprávěla, kolega Hátle, zakládající sbormistr, a má sestřenice, výborná sopranistka Eva Grozdanovská. Náš repertoár odpovídal ženskému sboru. Nejraději vzpomínám na Pásmo krkonošských koled provázené slovem a na Otvírání studánek od Bohuslava Martinů.

V kronice je také tato fotografie s tímto sdělením: 18. 6. 1990 jsme měli poslední zkoušku s Václavem Hátle, který se stěhuje z Trutnova, přejeme mu hodně štěstí. Na té fotografii ale nevidíme sbor Chorea Corcotica. To byl uspořádán nějaký společný koncert? Vzpomínáš si na to rozloučení?

Mobirise

                                         Poslední vystoupení s Václavem Hátlem 1990

Květa: To vás musím opravit, i když přiznávám, že ono upřesnění mám od svého manžela. Fotografie je z vánočního koncertu 12.12.1988 v Národním domě. Společně jsme vystupovali se smyčcovým komorním orchestrem vedeným také Václavem Hátle. Fotografie tedy ještě nesouvisí s Václavovým odchodem. Pan Hátle končil v červnu 1990. Na poslední zkoušce jsem bohužel nebyla, účastnila jsem se školního výletu.

Abychom ale nebyli jenom u vzpomínání. S příchodem mužské části do sboru se poněkud změnil repertoár. Posledně nám zde Eva Šidláková řekla, že se jí trochu stýská po písních ženského sboru, které jste měly nacvičené. A co ty, jak přijímáš nový repertoár?

Květa: Je zákonité, že s příchodem mužů se mění repertoár. Myslím, že to bylo pro sbor užitečné. Změna je vývoj a vývoj je život, nové nápady a stálá chuť zpívat. S příchodem mladých děvčat jsou nové možnosti alternací pro sólové party. Važme si naší obětavé dirigentky Evy Slaninové, která k nám přijíždí ze rtyňských Končin, a to v zimě, v létě, a buďme k ní ohleduplní i v lepší ukázněnosti. Ta by pro práci v pěveckém sboru měla být zásadní. Ale to už ze mne zase promluvila kantorka. Přála bych si, aby náš sbor úspěšně pokračoval a v repertoáru při své inovaci nezapomínal na klasiky sborového zpěvu Smetanu, Dvořáka, Suchoně a další.

Květo, děkujeme za povídání, měj se pěkně a zase někdy v kavárně na shledanou.

S Květou Máchovou, zakládající členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali
                                                                                                                              Štěpán a  Jan Vojáčkovi.

Mobirise


Jak jsme zpívali v Lohfeldenu
13.-16.března 2014

Já se vám přiznám, že už se mi moc cestovat nechce a musím si vždycky vzpomenout na svou tetu, která nikam nejezdila. Pokud však někam musela, tak o tom dlouho mluvila, jak se jí tam nechce. Nejvíc jí vadilo, že jí bude chybět její postel. My jsme tetě říkali: „Co na tom, této, máš, postel jako postel, já kam si lehnu, tam spím.“ Ale teta že to není jenom tak, že je zvyklá na svou postel. Teď, když člověk má ty roky podobné jako tenkrát moje teta, tak jí dávám za pravdu, postel domácí je postel domácí, ale copak se člověk může jenom doma válet, je třeba žít a tak hajdy do světa.
Trutnov má několik partnerských měst. Jedním z těch měst je německý Lohfelden. Je to poblíž Kasselu a náš sbor tam jel letos zpívat už po druhé. Děje se to vždy na pozvání zástupců města a pod záštitou obou měst. Pro nás je velkým potěšením, že nám Trutnov zaplatí autobus. Oni o tom u nás na městě nevědí, ale my jim za tuto jejich dobrotu věnujeme vždy jednu písničku. To aby ostatní věděli, že víme. Že víme, že nic není samozřejmé a nic není zadarmo.
Naše sbormistryně se snaží, aby repertoár, který zpíváme, byl stále nový, abychom nezpívali dokolečka stejné písničky. To si tedy nemyslete, že to posluchači nepoznají. Ono je to totiž tak, že snad každý interpret a zpívající sbory z toho nevyjímaje má své posluchače. Také na nás chodí pouze naši posluchači, kdybychom se rozkrájeli, tak na nás vyznavači rocku nepřijdou. Jsme si vědomi, že bychom je zklamali, kdybychom nepřišli s novými písničkami. Proto už po vánočních koncertech hned v lednu začínáme dávat dohromady nový jarní program, který jsme speciálně pro zájezd do Lohfeldenu rozšířili a dvě německy zpívané písničky. Tady je třeba říci, že pojem německy zpívané je zde použit s mírnou nadsázkou, protože německy umí jenom několik členů našeho sboru. Navíc zpívat německy a dbát na výslovnost, která nám dělá i v mluveném slově problémy, není jen tak jednoduché. Když byl náš sbor v Lohfeldenu poprvé a zazpíval jim jakousi německou písničku, přišla po vystoupení jedna starší paní, která před válkou žila v Československu a řekla: „To pyl moc pěknej ten písnička. A to pylo nemecky?“ Naštěstí máme mezi sebou několik lidí, kteří němčinu znají dobře, jako je Helena Slavíková, hlavní organizátorka těchto zájezdů, a další znalec jazyka německého - Míla Rousek. Tito dva arbitři správné výslovnosti nám neustále opravovali to, co vyslovujeme úplně špatně. Zejména pak vyvíjeli velkou snahu tam, kde jsme tou naší špatnou výslovností dávali původně slušným slovům význam neslušný, hrubý až urážlivý, prostě nepřijatelný.

Když cestuje pěvecký sbor, je to jiné, než když cestuje fotbalová jedenáctka. Tedy především ten
Mobirise

                                                 Program je nacvičen, nasedat, jedem.

počet účastníků by měl být u sboru větší. I když nemusí to být pravda vždy. To mám ale na zpívání rád, že na rozdíl od fotbalu nejedete zpívat proti někomu, ale pro někoho. Kolikrát už se nám stalo, že jsme byli na našem zájezdu vyzváni, abychom si zazpívali společně s nějakými dalšími sbory. Ani v tomto případě nezpíváte proti někomu, ale zpíváte s ním. Tak se vlastně nemůžete vracet domů poraženi, ale vracíte se s radostí, že jste si společně zazpívali. Je třeba mít však na paměti, že je nutné poctivě trénovat, neboť vlastní gól si dát můžete i u toho zpívání.

Vyjeli jsme ráno v devět autobusem z trutnovského nádraží směrem na Jičín, Mladou Boleslav, Mělník. Za Mělníkem jsme najeli na dálnici směr Ústí nad Labem, Děčín a dále na Drážďany, Lipsko a Kassel, kde po dvaceti kilometrech už byl cíl naší cesty Lohfelden.

Ono to ani není tak důležité, kudy jsme jeli, to měl na starosti náš hodný pan řidič. Je však pravda, že se v tom cestování po silnicích mnohé změnilo. Dříve před existencí GPS si každý poctivě nastudoval trasu, kudy má jet. Nebo se zeptal někoho zkušeného, co by mu poradil. Potom se třeba dozvěděl, že pojede přes to a to město a tam a tam mají takovou kulturní 

Mobirise

                                          Cestu měl na starosti náš hodný pan řidič

zajímavost. Nebo vám někdo poradil, kde se rozhodně musíte stavit na obědě, protože takovou baštu jako mají tam, to nikde nedělají. Dnes si nastavíme na GPS cíl cesty a potom párkrát odbočíme vlevo, několikrát vpravo a najednou jsme v cíli. Když se nás pak někdo zeptá, kudy jsme jeli, ani to nedokážeme říci.
Na výlet je dobré bráti si sebou nějaký vhodný hudební nástroj. To je známé doporučení už od školních let pro všechny žáky. V našem sboru se této úlohy ochotně a bez donucení tentokrát zhostil Láďa Matoušek, jinak zpěvák naší basové sekce. Protože jsme lidé zpěvaví, tak stačí, když vytáhne kytaru z pouzdra a prohrábne struny. To se z té cesty autobusem stává takový malý country svátek. Když jedna písnička skončí, už si někdo vzpomene na druhou a cesta nám pěkně ubíhá. Navíc zpíváme úplně jiné písničky, než s kterými vystupuje náš sbor a tak je to pro nás takový pěkný oddech. Člověku se nezřídka stává, že tam zazní písnička, kterou už nějakých třicet roků neslyšel. Tak se vlastně těmi písničkami občas vracíme ve vzpomínkách do svých mladších let, kdy jsme jezdili pod stan a tam byla tenkrát tahle písnička nová. Také ta holka, co má s tebou třeba i více než třicet roků stejné příjmení, byla tenkrát taky nová.

Člověk najezdí spoustu kilometrů na služebních cestách. Většinou však sám v autě. Jet ale autobusem s někým, s kým si můžete povídat, to je úplně jiná věc. Jedete mnohokrát projetými úseky a najednou se o těch místech dozvíte mnoho zajímavých věcí. Svět má najednou tolik barev, kolik máte kolem sebe vypravěčů. Jedeme tím autobusem a vyprávíme si o tom, co vidíme, o tom, co tam kdo zažil. Potom přijdou řeči na rodinu a na věci, kterými žijeme, a tak se na těch zájezdech člověk s člověkem daleko více pozná, než když se spolu vídáme jenom na zkoušce zpěvu. Ani si to nepovíme všechno a Eva si vzpomene, že bychom měli ještě nějaké naše písničky vypilovat, s kterými máme vystupovat, a tak se znovu zpívá.

Při příjezdu do Lohfeldenu se už začalo stmívat. Německá strana organizuje náš pobyt tak, že jsme ubytování v rodinách. Město požádá dobrovolníky, kteří by byli ochotni vzít si domů někoho z nás na ubytování, a tito dobrovolníci se potom stanou našimi hostiteli. Všichni hostitelé se o nás vzorně starají a mají velkou péči o to, aby nám nic nechybělo.

Také samotné přivítání našeho autobusu se děje za účasti těchto našich hostitelů. Abychom je nenechali na pochybách, že k nim přijel pěvecký sbor, stoupli jsme si hned po příjezdu před autobus a zazpívali jsme jim uvítací písničku. Pro jistotu jsme zvolili latinskou, to abychom je nevyděsili špatnou němčinou. Naše uvítání ocenili potleskem. Potom nám předali malý uvítací dáreček a už si nás rozebrali do rodin a začali o nás pečovat.

Mobirise

                                                               Cesta nám tak příjemně ubíhá.

Dovolím si sdělit několik osobních zážitků. Původně jsem se onoho ubytování nebál. Důvod, proč mluvím o obavách, byla totiž moje nulová znalost němčiny. Hlavní organizátorka zájezdu Helena Slavíková mě podala úvodní informaci, že budu ubytován samostatně, tedy bez naděje, že by mě můj spolubydlící zachránil svojí němčinou, neboť žádný spolubydlící tam se mnou nebude. Současně mě však uklidnila, že není nutno se obávat, neboť můj hostitel, starší pán, bydlel kdysi v Československu a umí částečně česky. Já vám povím, že tato informace mně dodala odvahu. Protože těžké jsou chvíle mlčení. Začal jsem být zvědavý na vyprávění mého hostitele, jak to bylo s jeho životem v Československu, kde bydleli a jak a kdy se přestěhoval do Německa. Jenomže úvodní informace se bohužel nenaplnila. Byl jsem sice ubytován u pána, ale pán měl manželku s rodinou. V žádném Československu nikdy nebydlel a česky neuměl ani slovíčko. To vše jsem zjistil záhy po usednutí k prostřenému stolu, kam hostitelka servírovala dobrou uvítací večeři.
Jejich péče však byla vzorná. Oni měli k tomuto našemu ubytování na městě založenou sekci Trutnov, která se věnovala našemu zájezdu. Snad všichni z našeho sboru nalezli v rodinách vypsané českoněmecké fráze ze slovníčku, pomocí kterých bylo možno komunikovat, pokud člen našeho slavného sboru Chorea Corcontica uměl neslavně německy, nebo dokonce neuměl vůbec. Což byl můj případ. Hostitelé měli velkou péči, aby nám nic nechybělo. Ještě před večeří mi ochotně půjčovali svůj telefon, abych se zahlásil domů k nám, že jsme v pořádku dorazili a že je o nás postaráno. S díky jsem jim jejich telefon vrátil a zavolal ze svého. Nedalo se jinak, cítil jsem, že kdybych se domů neohlásil, vypadal bych jako ignorant, které nectí rodinu a vůbec. Musel jsem tedy před jejich zraky domů zavolat. Koneckonců věty do telefonu, pronesené česky jim ukázaly, že nejsem němý, i když to tak původně vypadalo.
Panu domácímu bylo sedmdesát a jeho paní a něco méně. On byl kdysi policista a paní byla úřednice. Domek si stavěli někdy v sedmdesátých letech. Ukazovali mi fotografie ze stavby. Zaujalo mě, na těch fotografiích, že se podílel na jeho stavbě také on osobně svýma rukama. Možná jsme si dříve mysleli, že jenom u nás stavebníci šli do práce a po práci na stavbu, aby si postavili dům.
Děti měli dvě. Dcera vdaná a syn ženatý, takže už zůstali v domku sami. Vyměnil jsem si s panem domácím několik anglických vět, abychom si o sobě něco řekli. Paní však usoudila, že komunikace v angličtině je moje parketa, a tak mi ráno u snídaně pověděla, že jejich syn je doktor a že je na dovolené v Namibii a umí moc dobře anglicky. Letěl prý do Londýna, z Londýna do Kapského Města a odtamtud do Namibie. Potom vzala telefon a svého syna vytočila a ochotně mi podává sluchátko na ucho. „Helou…,“ povídám panu doktorovi, kterého jsem v životě neviděl. Co mu mám povídat dál po tom helou, to jsem opravdu nevěděl, jednak pro to, že anglicky umím jenom několik vět a podruhé proto, že ani pan doktor mě v životě neviděl a jistě se také moc divil, proč mu někdo takový vůbec volá z Německa do Namibie. Řekl jsem mu tedy, že všechno je pořádku, že jsem OK a happy a že si pan doktor se mnou nemusí dělat vůbec žádné starosti. To pana doktora velmi potěšilo a očividně si oddechl, protože od rána jistě na nic jiného nemyslel, jenom na to, aby mi nic nechybělo. Vrátil jsem paní domácí sluchátko a poděkoval. Paní u syna ještě ověřila, zda jsem nevyslovil nějaká tajná přání, které by mi mohla vyplnit, a potom hovor také ukončila.
U snídaně na stole byly různé salámy, paštiky a sýry. Paní domácí o každé té dobrotě říkala, jak se to jmenuje, kdo to vyrábí a kde to kupuje. Dokonce o jedné té specialitě přidala, že je registrovaná Evropskou unií, a ukázala, která to je. Viděl jsem, že to mají, jak se patří ochráněné. Kýval jsem hlavou a říkal: „Ja a gut a někdy jsem řekl obdivné hmm.“ Jenom tajně doufám, že se mě neptala, kam pojedeme na výlet a nečekala nějakou úplně jinou reakci než je „gut a ja.“ Po snídani jsme jeli na páteční výlet, který měli pro nás organizátoři tohoto partnerského setkání připravený.
Navštívili jsme hned tři severohesenská městečka s architekturou hrázděných domů. Tím prvním městem byl starobylý Melsungen. Mezi zajímavosti tohoto města patří starý kamenný most Bartenwetzerbrücke z roku 1596 přes řeku Fuldu. Tradičně se mu jinak neřekne než „most dřevorubců.“ Dřevorubci si totiž cestou do lesa na mostě brousili své sekery o jeho kameny, aby je měli připravené k práci. Snad pro stáří tohoto mostu snad pro to, že je postaven z pískovcových kvádrů, ho naši hostitelé přirovnávali ke Karlovu mostu.

Mobirise

                                     Mezi zajímavosti tohoto města patří starý kamenný most

Dlážděná ulice z tohoto mostu nás zavedla k překrásné radnici. Všude kolem byly památné hrázděné domy. Hrázděná byla samotná radnice postavená po velkém požáru v roce 1554. Protože většina městských domů byla ze dřeva, lehla valná část města tehdy popelem. Houževnatí obyvatelé postavili po tomto velkém požáru krásné nové hrázděné domy. Město znovu povstalo z popela. Kousek za náměstím byly na ulici a na chodníku bronzové sochy. Husopaska pásla své husy přímo na ulici. Všechny ty postavičky byly z knihy pohádek bratří Grimmů, kteří jsou s tímto krajem neodmyslitelně spojeni.

Mobirise

                                                          Husopaska pásla své husy přímo na ulici

K polednímu jsme přijeli do Hombergu n.Efze. Město bylo založeno v roce 1231.

Mobirise

                          Na rynku před kostelem nás přivítal nejvyšší úředník tohoto města.

 Na rynku před kostelem nás přivítal v žlutomodrém historickém ustrojení nejvyšší úředník tohoto města, jak je městskou radou nazýván, a to proto, že má na starosti nejvýše položený byt v Hombergu.
Byt je umístěn ve věži kostela, na jejím samotném vršku. Přesná funkce onoho úředníka se jmenuje pověžný a v historii měl tento člověk na starosti bdění nad městem. Prováděl vlastně strážní službu. Z té velké výšky sledoval, jestli nehrozí městu nějaké nebezpečí. Od požáru, nebo nějaké napadení města. Pověžný nás provedl kostelem, kde nám pověděl o jeho historii. O tom, jak kostel měnil své majitele mezi katolíky a protestanty a jak byl v souvislosti s těmito změnami přestavován a jak se měnilo jeho vnitřní vybavení. V současné době je to kostel protestantský. Jak už to v těchto kostelích bývá, jeho vybavení je velmi prosté. Kamenná krása holých stěn je doplněna pouze kamenným oltářem a sochou Krista. Když pověžný dokončil svůj výklad, stoupli jsme si ke stupňům oltáře a zazpívali mu jednu z našich písniček. Moc se líbila jemu i náhodným posluchačům, kteří se v kostele zrovna nacházeli.
Z chrámové lodi nás zavedl ke starému hodinovému stroji a ke zvonům. Zvony této zvonice potkal za války stejný osud jako mnoho jiných zvonů na všech zvonicích světa. Byly roztaveny a kov byl použit na zbraně. Naštěstí se po válce obyvatelé složili na nové zvony. Ze zvonice nás pověžný zavedl do jeho strážního bytu, nejvýše položeného ve městě. Tam jsme se zapsali do pamětní knihy tohoto místa. Protože v tomto bytě dříve rodina strážce města skutečně žila a to se spoustou dětí, měli středem věže udělaný nákladní výtah, aby nemuseli veškeré zásoby tahat nahoru v rukách po schodech. Mezi základní výbavu bytu patřila také hlásná trubka, kterou pověžný vydával v případě nebezpečí smluvené signály.
Po prohlídce kostela a věže jsme byli pozváni na oběd do místní restaurace. Komu zbyly po výstupu na věž ještě síly, mohl se vypravit k hradu Hohenburg s jeho starou věží, která slouží jako rozhledna.
Také naše třetí hesenské městečko Fritzlar bylo plné krásných, starých hrázděných domů. Na řadě z nich prováděli památkáři rozsáhlou rekonstrukci, aby opravili časem zchátralé hrázdění a zachovali domy pro další generace. Mezi nejstarší stavby tohoto města patří kostel a klášter založený Bonifácem. Název Fritzlar je odvozen od původního názvu Friedeslar, „místo míru.“

Mobirise

                                              V bytě pověžného jsme se zapsali do pamětní knihy

Ve Fritzlarském dómu jsme měli malé vystoupení našeho sboru. Povím vám, že takováto vystoupení mám zařazená v těch nejhezčích vzpomínkách. Je to totiž něco jiného než naplánovaný koncert. V těchto případech se nic neavizuje dopředu, nevydává se žádný plakát. Vše je ponecháno na úplné náhodě. Buď v kostele budeme zpívat sami, nebo se tam nějaký posluchač najde. V čase, kdy jsme se narovnali ve Fritzlarském dómu u oltáře ke zpěvu, bylo uvnitř jen několik málo lidí. Někdo přišel, snad aby v modlitbě svěřit Bohu své starosti. Někdo možná přišel jako turista, prohlédnou si architekturu této stavby. Někdo možná přišel poděkovat. Do ticha ponořený kostel jsme naplnili našim zpěvem, nejdříve tichounkým, abychom nikoho nevylekali, a postupně, jak dynamika skladeb předurčovala, jsme kostel naplnili našimi hlasy celý.
Akustika Fritzlarského dómu byla výborná. Na tvářích návštěvníků kostela jsme viděli, že jsme jim udělali radost. Snad to bylo tím, že jsme k těm tichým myšlenkám v jejich duši přidali ten správný tón.

Mobirise

                     Komu po výstupu na věž zbyly síly, mohl se vypravit k hradu Hohenburg

Po našem vystoupení jsme byli pozváni do místní kavárny na kávičku a zákusek.

Mobirise

                                                  Akustika Fritzlarského dómu byla výborná

Zmoženi po celodenním výletu jsme se vrátili k našim hostitelům, kde nás čekala večeře a povídání. Při sobotní snídani si moje hodná paní hostitelka znovu vzpomněla na svého syna v Namibii a pojala úmysl vtáhnout ho do naši kostrbaté diskuze, kde pomlky byly delší než pronášené věty. Už držela v ruce telefon. V tom jsem si představil, že znovu budu muset anglicky s panem doktorem diskutovat. Znovu jsem však nevěděl o čem. Svoji anglickou slovní zásobu jsem vyčerpal již včera. Nechtělo se mi tak důležité nic sdělovat znovu z Německa až do Namibie. Neznám vůbec, kudy ty telefonní hovory letí, ale už jsem si to představoval, jak z mého sluchátka v německém Lohfeldenu letí to moje děkuji jsem OK přes Francii, potom podmořským kabelem mezi Evropou a Afrikou do Maroka a tam dolů přes celou Saharu až na jih do Namibie. Jedna vysílací věž to předává druhé. Tam pan doktor vyslechne moje OK a řekne, tak mami OK a hovor letí tou samou cestou zpátky. Mamá potom v Lohfeldenu řekne: „Tak táto, OK“ a oba si oddechnou. Došel jsem k závěru, že pan doktor má slova stejná dnes jako včera vyhodnotí jako úchylku. Jistě si pomyslí, že nejsem zcela v pořádku a je třeba mě hospitalizovat v ústavu pro choromyslné. Možná by ho spíše potěšilo, kdybych mu zazpíval „Lev dnes v noci spí“ neboli světově známou ukolébavku, kterou máme také v repertoáru „The lion sleeps tonight.“ Mohlo by ho to v Namibii uklidnit. K tomu jsem ale osamocen nenalezl dostatek odvahy. Pod tíhou těchto představ vytočil jsem svoji dceru Jitku, která je veterinářkou a v současné době pracuje v Německu. Musíš mě zachránit, řekl jsem jí rychle a vysvětlil, že potřebuji, aby něco pěkného řekla směrem k mým hostitelům. Dal jsem telefon nahlas. Jitka se jim představila a potom jsme konečně pěkně podiskutovali. Jitka jim vysvětlila, že mi u nich nic nechybí a moc jim za mě poděkovala. Hostitelé byli potěšeni a paní si s Jitkou pěkně popovídala. Po snídani jsme vyrazili na sobotní výlet do Kasslu.
Kassel je docela velké město, asi jako naše Brno. Můžete tu navštívit hned několik muzeí a galerií. Je zde Galerie moderního umění, Muzeum bratří Grimů, ale také Muzeum pohřebnictví. Přesto, že se v autobuse ozývaly hlasy proti návštěvě tohoto muzea, skončila v jeho vstupní aule největší skupina. Člověk by si pomyslel, co se dá na pohřebnictví ukazovat. Ale i hřbitovy a staré náhrobky mají svojí krásu. Bohužel nám nepřálo štěstí. V muzeu ten den probíhal jakýsi cyklus přednášek pro pracovníky v pohřebnictví a tak jsme jenom při letmé prohlídce zahlédli nádherné pohřební kočáry a velké staré zdobené rakve, snad z období baroka. Nedalo se nic dělat, nemohli jsme vidět to, co se točí okolo posledních věcí člověka. Vyrazili jsme do ulic města roztroušeni do malých skupinek užívat život.
V sedm hodin večer byl naplánovaný náš hlavní koncert v divadle v Lohfeldenu. Sešli jsme se o hodinu napřed, abychom se ještě na místě rozezpívali a doladili konečnou podobu. Součástí našeho vystoupení byly dva sólové výstupy pana Kasíka, ředitele Uffa v Trutnově. Na klavír ho doprovázela naše sbormistryně Eva Slaninová. Musím říci, že to dění před koncertem mám docela rád. Ty chvíle, kdy se každý snaží udělat maximum pro dobrý výsledek. Abychom nerušili přicházející návštěvníky divadla, trénovali jsme v závěru v šatně divadla. V těchto okamžicích je vidět, ta snaha všech. Najednou není důležité, jestli si kalhoty teprve oblékáte, nebo už je máte na sobě, hlavně zpívejte to, co máte, a soustřeďte se jenom na zpěv. Košile dopnuté, motýlky uvázány, dámy ještě letmým pohledem do zrcadla kontrolují šálu pod krkem. Vyrážíme na prkna divadla.
 Koncert dopadl dobře, posluchači nás odměnili potleskem, možná si někdo při českých písničkách zavzpomínal na někdejší domovinu, či poslouchal, jak se zpívá u sousedů.

Mobirise

                                     V sedm hodin večer byl naplánovaný náš hlavní koncert.

Myslím, že i tam, kde jsme toho moc nenamluvili, řekli jsme si vlastně to nejdůležitější k tomu, abychom se vzájemně ctili a těšili se na další společná setkání. 

Mobirise

                          Zazpívali jsme jim na rozloučenou a vraceli jsme se do Trutnova.

Večer po koncertě byl společný velký raut uspořádaný vedením města. Po ranní snídani v neděli nás naši hostitelé vyprovodili k autobusu. Zazpívali jsme jim na rozloučenou a vraceli jsme se do Trutnova. Vraceli jsme se domů. Byl to pěkný výlet a našim hostitelům stejně tak jako vedení města Lohfelden patří velký dík za to, jak se o nás starali.

                                                                                                                                            Štěpán V.

Mobirise


Povídani s Dašou Halířovou v březnu 2014
březen 2014

Ahoj Dášo, vítáme tě a máme radost, že jsi přišla do naší kavárny. Hanka Prokopcová uvádí tebe jako tu, která stála u zrodu souboru Chorea Corcontica. 
Nejprve však máme pro tebe v naší kavárně připraveno něco, co ti nikde doposud nenabídli. Dášo, dáš si „e-kafe“ s „e-dezertem corcontica?“
Mobirise

Dáša: Ahoj hoši, dík za nabídku. Voňavá arabica s malým dobrým koňakem potěší.

Chválíme, že jsi se jako znalec literatury nenechala vykolejit slovními hříčkami o elektronické kávě a zůstáváš věrná tradici. O tobě je známo, že aktivně působíš v „Trutnovském literárním klubu. Tento klub má svůj web, to pro ty, kdo by se o něm chtěli dozvědět více. Přesto můžeš nám 

trochu činnost tohoto klubu přiblížit? Ty svým působením ve zmíněném klubu dáváš na vědomí kladný vztah k literatuře. Myslíš, že tento druh „umění“ má v dnešním světě, nasyceném tolika televizními stanicemi, stále své místo? 

Dáša: Trutnovský literární klub (TLK) je zvláštní kapitola. Hlavní náplní klubu je celostátní autorská literární soutěž Trutnovský drak. Přispívá k rozšíření zájmu mládeže o poezii a prózu.

A co ty a tvé počiny v literatuře? Máš sama své vlastní autorské počiny?
Dáša: Dnes jsem už jen interpretkou tvorby jiných, hlavně členů TLK, případně účastníků zmíněné soutěže.

Foto z webu fotogalerie TLK. Dáša v sestavě porotců literární soutěže „Trutnovský drak 2012“ .

Foto z webu fotogalerie TLK.
Dáša čte na akci „Literární večer pro ženy“ 20.11.2007.

Víme, že jsi sama stála na divadelních prknech. Jak to bylo s trutnovským „ochotničením?“ Můžeš nám o tom něco říci.
Dáša: Opět otázka na dlouhé povídání. Mezi trutnovské ochotníky jsem se aktivně zapojila roku 1961 a pracovala v souboru Klicpera jako amatérská herečka a posléze i jako předsedkyně až do jeho zániku v 90. letech. Vzpomínám nejvíce na role v dílech autorů: V. Huga, Shakespeara, Moliéra, Hrubína, Benedettiho, N. Tanské, Suchého a Šlitra a jiných.

A co současnost? Žije ještě v Trutnově ochotnický spolek.?

Dáša: V současné době pracují ochotnické spolky ve Lhotě a Voletinách. Na Trutnovsku a Náchodsku já sama příležitostně vystupuji v komponovaných pořadech TLK.

Můžeš pro návštěvníky naší kavárny uvolnit nějaké „historky z natáčení“ či „co kamery v ochotnickém divadle nezaznamenaly?“

Dáša: Jé, těch by bylo! Většinou bohužel nepublikovatelných.

A takové nejvíce diváky a čtenáře zajímají, takže poodhal některá utajení.

Dáša: Mlčím, uchovávám ve svých vzpomínkách.

Dobře tedy. Chtěli bychom teď nasměrovat rozhovor k našemu souboru. Hanka Prokopcová na otázku, jak to bylo se začátkem sboru, odpovídá: To vím docela přesně. Bylo to z podnětu Blanky Malé a Dáši Halířové, učitelky základní školy. Ty se tenkrát vypravily za Václavem Hátlem, profesorem trutnovského gymnázia, aby se ujal vedení sboru.“ Nemýlí se Hanka. Jak to tenkrát bylo? Myslíme, že to je pro náš sbor klíčový okamžik, u kterého jsi stála, který je třeba pro historiky pečlivě rozebrat.

Dáša: Vzpomínky Hanky Prokopcové mohu potvrdit. Z mých záznamů vyplývá, že do roku 1972 jsem zpívala ve smíšeném sboru prof. Michala Čakrta. Po téměř desetileté pauze jsem se nechala přemluvit Blankou Malou, abychom společně oslovily prof. Hátle. Ten si po dlouhém rozmýšlení položil podmínku – sehnat nejméně 10 dalších žen. Podařilo se. Na první zkoušce dne 9. 2. 1982 v LŠU se nás sešlo 11!
Na další zkoušce 15. 2. se začalo s nácvikem skladeb Žalo děvča a Pod dubem. 20. června 1983 jsme vystupovaly poprvé pod názvem Chorea Corcontica v Hostinném. Program tohoto i dalších našich koncertů s mým průvodním slovem až do r. 89 je u mne k nahlédnutí.

 Máš vlohy ke zpěvu od svých rodičů? Vystupovala jsi někde jako zpěvačka před vstupem do sboru Chorea Corcontica?

 Dáša: Ano, nějaké geny od rodičů i prarodičů s mým bratrem máme určitě. Můj milovaný učitel prof. Šidlák mě od mládí posílal na nejrůznější pěvecké a recitační soutěže. Později jsem v tom pokračovala i při studiu na pedagogické škole.

  Přeskočíme od zahájení působení sboru až do roku 2008, kde jsi poprvé v kronice uvedená ve jmenném seznamu členů sboru. Možná to bylo jinak, jenom nevíme. „Bazilišci“ říkají, že je to proto, že jsi čekala, až se sbor rozšíří o mužskou část. Můžeš to uvést na pravou míru? Ale opět opatrně. Musíš to se svou odpovědí vybalancovat tak, abys obstála jednak doma a pak taky u mužské části sboru.

Dáša: Nečekala, nedoufala, uvítala!

Patříš ke kantorskému základu našeho sboru. Jak se ohlížíš za svým učitelským působením? Byla to tvá jediná a vysněná profese? Co jsi vyučovala? Můžeš nám říci, na jaké či na jakých školách jsi učila? Zavzpomínat na některé žáky jako vzory hodné následování , případně nehodné následování? Opatrně však, tví žáci mohou být čtenáři rozhovorů v kavárně.

Dáša: Ano, jediná vysněná už od 1. třídy! Tak jako všichni tehdy začínající jsem vyučovala to, co bylo potřeba (i rýsování a fyziku).
 Zvolila jsem aprobaci ruština a hudební výchova. Pro ruštinu jsem se rozhodla proto, že jsem měla ráda ruské spisovatele a lidové písně hlavně v moll. Škol i žáků jsem zažila mnoho a ráda na to vzpomínám. Dokonce mám v našem sboru dvě své bývalé žákyně Marcelku a Lenku (kdysi zpívaly i v mém školním pěveckém sboru).

Mobirise

                          Adventní koncert SBM Trutnov 9.12.2013 Dagmar Halířová 2. zleva

Dostali jsme se k tvému zakotvení ve sboru. Svěř se našim čtenářům. Co ti zpívání ve sboru přináší? Můžeš pro čtenáře v naší kavárně popovídat o nějakém okamžiku, na který ráda vzpomínáš?

Dáša: Ráda někam patřím, jak říká jedna moje kamarádka, a pokud mohu trávit čas ve společnosti „spřízněných duší“, je to dar. Vzpomínám na všechna naše vystoupení a o to víc mě mrzí, když se ze zdravotních důvodů nemohu mnoha zúčastnit.

Na závěr chceme využít tvůj širší záběr, který uplatňuješ i v jiných oblastech kultury našeho regionu. Máš ty, vycházejíc z onoho širšího pohledu, nějaká doporučení pro činnost sboru Chorea Corcontica?

Dáša: Určitě by nám prospěla větší a včasná propagace našich vystoupení v trutnovském tisku. Také by se mohla obsadit funkce „tiskového mluvčího“ našeho souboru. Jinak oceňuji a chválím práci tvůrců těchto webových stránek.
Závěrem bych se ještě chtěla zmínit o krátkém působení některých našich členů ve sboru pana učitele Horáčka. Zvláště my ženy na něho rády vzpomínáme. Ač nás bylo málo (někdy jen 2 alty), scházely jsme se pravidelně nejen v LŠU, ale i na víkendových soustředěních. První koncert jsme měly v LŠU na schodech. Pochvalná zmínka o tom byla v trutnovském tisku. Další koncerty se uskutečnily v Domově důchodců a vánoční koncert v KSBM. Bohužel soubor se rozpadl pro nekázeň některých členek (altů). Tolik vysvětlení k předešlým rozhovorům.

Dášo, děkujeme za povídání, měj se pěkně, a zase někdy v kavárně na shledanou

S Dagmar Halířovou, zakládající členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali
                                                                                                                                 Štěpán a Jan Vojáčkovi.

Mobirise


Podzimní procházka s Karlem Vojáčkem
listopad 2014

Uvařil jsme kávičku při niž jsem si chtěl trochu popovídat s Karlem, který pro nás zpracovává webové stránky. Karel mě místo povídání pozval na malou podzimní procházku našim parkem.
Karel: Je známé, že spisovatel a vypravěč je vděčný za čtenáře a posluchače, a já fotograf byť jen amatér, jsem vděčný zase za diváky.
Tak si také uvařte kávičku a pojďte se s námi do našeho parku podívat. Dnes jen virtuálně na čtvrt hodinky.
Karle tak díky za procházku a za naše internetové stránky.  
P. S. Ať ti to fotí a ať přicházejí nápady.
                                                   
                                                                                                                                              Jenda, Štěpán 
Mobirise


Povídání s Vladimírem Matouškem o práci pod
nebem i pod zem
í
prinec 2014

Ahoj Vláďo, pro změnu si objednáme jedno pivečko, neboť to se v kavárně může a kávičku si dáme potom. Jsi nepřehlédnutelným členem basové sekce našeho sboru, ale nebudeme si povídat jenom o zpívání. My jsme se vlastně potkali už na základní škole. Ty jsi byl starý mazák, neboť jsi chodil už do druhé třídy a my s bráchou jsme nastoupili teprve do první třídy Základní školy Komenského v Trutnově. Musím říci, že jsme se vás tenkrát báli, protože jste se na nás na mrňata vytahovali. Vzpomínáš na ty roky?
Mobirise

Vláďa: Nevím, jak jste se nás mohli bát, vždyť my jsme byli starší jenom o jeden rok a byli jsme z toho vyplašení stejně tak jako vy. Přiznávám, že jsem byl tenkrát hrozný lump a to až takový, že jsem pionýrský slib skládal se zpožděním, snad až v šesté třídě. Je snad možné, že jsme se na vás trochu vytahovali, ale zas až tak, že byste se nás museli bát, to snad ne.

Ty jsi asi nenastoupil do první třídy na Komenského, myslím, že my jsme 

byli v roce 1960 první prvňáci, kteří do této nové školy tenkrát nastoupili. 

Vláďa: To vás tedy, pánové, musím opravit, protože my jsme byli první ročník a my jsme nastoupili do této školy jako první prvňáci a bylo to v roce 1959.

Já si, Vláďo, vzpomínám, jak jsme tenkrát posílali našeho tatínka, který chudák chodil z práce do práce, protože nás bylo doma sedm dětí, aby také chodil na brigádu pomáhat stavět školu. Jak známo, škola Komenského se stavěla v akci „Z“ (nebo-li zadarmo). My jsme se už s bráchou nemohli dočkat, aby byla dokončena, a přáli jsme si, aby ji postavili rychle. Když tatínek přišel z té brigády domů, tak jsme se ho ptali, co tam stavěl, protože jsme si říkali, že určitě stavěl něco důležitého, jinak by ho tam přece nepotřebovali. Tatínek nám jednou řekl, že stavěl okénko pro promítačku. Když jsme se pak ve škole koukali na nějaký film, který nám v kreslírně promítali, tak jsme všem ve třídě říkali, že to okénko dělal náš tatínek. Nebojím se to říci, vlastně jsme na to promítací okénko byli hrdí a chtěli jsme, aby to všichni věděli. Jak to bylo u vás? Posílali jste vašeho tatínka také stavět školu?

Vláďa: Pánové, to vás zase musím opravit. Vždyť tu školu přece stavěli Jáchymováci, společně se sídlištěm na Palackého, sídlištěm kolem náměstí Horníků a sídlištěm na Kryblici. To, že tam rodiče chodili na brigády, to je pravda, ale ta škola nebyla žádná akce Z. Ale my jsme tam tatínka neposílali, protože my jsme měli docela jiné starosti. Takové ty starosti, co řeší kluci spolu. Spolu a proti druhým klukům na protějším dvorku. To bylo pro nás daleko důležitější. Skutečnost, že nám někdo za našimi zády staví školu, na to jsme nepomysleli, to nás zaskočilo.

A co hudební výchova, šlo ti to a bavilo tě to?

Vláďa: Na škole mě hudební výchova nebavila. Do té doby, než po nás zpěv chtěli ve škole, jsem vůbec nezpíval. Prostě neměl jsem muzikální období. Na hudební výchovu jsme nejprve měli paní učitelku Mrázkovou, která nás, jak to na „národce“ bývá, učila všechny předměty. I když na té „národce“ to celkem šlo. Ale potom dál, když se střídali učitelé, tak tam mě to vůbec nebavilo. Učitelka Gultová byla i na tu hudební výchovu přísná a nás to prostě nebavilo.

Mně to, Vláďo, také nešlo, ale musím říci, že se mi hudba vždycky líbila a při hudební výchově jsem se těšil, že bude zpívat Hanka Vrdlovcová nebo Vilma Traspeová. Ony chodily do hudební školy a zpívaly moc pěkně. Měli jste tam také nějaké hvězdičky, které jsi rád poslouchal?
Vláďa: Jó, tak to tedy pánové, to my jsme taky měli svoje hvězdy. U nás to byla Dáša Prouzová, Dáša Kolmanová, Majka Šestáková, učitelova dcera, a Dita Mouchová. Tyhle holky, když začaly zpívat, tak to bylo moc pěkné, dokonce si je zvali do ředitelny, vlastně ke Knotkovi, k zástupci. V kabinetu zástupce byl rozhlas. Holky do toho školního rozhlasu krásně čtyřhlasně zpívaly, měly to secvičené a bylo to pěkné. Ale já zpívat neuměl a hlavně jsem se hrozně styděl, a tak jsem schválně vydával různý pazvuky a schválně jsem to kazil. Když ale zpívaly ty naše holky, tak to bylo pěkné a my na ně byli pyšní, jako že jsou naše.

Ty jsi po základní škole nastoupil do učení na klempíře. A tvoje pracoviště bylo na střechách domů a nad vámi bylo už jenom nebe. Co tě vedlo k tomuto nasměrování? Bál ses výšek?

Mobirise

Vláďa: Co mě k tomu klempíření vedlo? Já nevím, jestli jste si všimli, že tady u Volanovské silnice měli klempíři dílnu? Tam bylo pár takových kluků o něco starších, než jsme byli my. Oni měli takový velký vozík, na kterém vozili plechy a my jsme jim s tím vozíkem vždycky pomáhali. Potom na tom vozíku měli ještě brašny s nářadím a to se nám taky moc líbilo. Protože s takovým nářadím už dělají velcí chlapi. Navíc můj táta byl taky klempíř,

 a tak to nějak automaticky vyplynulo. A těch výšek na střechách jsem se nebál. I když musím říci, že tenkrát jsem se nebál, teď už jsem opatrnější a už se trochu bojím.

Dělal jsi od té doby, co jsi tohle řemeslo opustil, nějakou střechu? Třeba doma nebo na chalupě?
Vláďa: Samozřejmě, že jsem řemeslo nezapomněl. Na chalupě jsem si udělal celou střechu a všechno, co k tomu patří. Potom garáž. A když za mnou někdo přišel, tak jsem se občas nechal ukecat a šel jsem na střechu.

A co takové pojmy jako „šolajzna, šubráky, šufalce nebo kalhoťáky?“

  Vláďa: To je jako byste se školáka ptali, kolik je jedna a jedna, to se nezapomíná, ale pravda je, že všechno jde dopředu, a věřím, že i do té klempířiny přibyly nové pojmy, které neznám a nic mi neříkají. Z vaší kontrolní otázky přiznám, že mi není znám jediný pojem a to „šufalce.“

Tak to nám dělá radost, že jsme tě nachytali. Můžeme ti prozradit, že šufalce jsou stejné falce jako šubráky, záleží na tom, z které části naši republiky onen klepíř je. Doufáme, že teď ti to je jasné. Jak tě ale napadlo opustit práci pod nebeskou klenbou a vrhnout se do hlubin země?

Vláďa: Ta cesta do dolů byla celkem prostá a zase vyplynula z potřeb, které jsem musel řešit. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem se rozhlížel a zjistil jsem, že existují i lépe placená zaměstnání, než jsem měl. Navíc jsem se oženil a potřebovali jsme se ženou vyřešit bydlení. Od mého původního zaměstnavatele bych se bytu nedočkal a doly byt nabízely, tak jsem to podepsal na šachtu do VKD (Výstavba kamenouhelných dolů Kladno).

To je něco jiného než VUD?

Vláďa: VUD byly Východočeské uhelné doly, to už byla vlastní těžba uhlí. Než ale začneš těžit, tak musíš ty doly nejprve vybudovat, postavit. Tak jako se staví fabrika na výrobu čehokoliv, tak se musí také doly nejprve postavit, i když pochopitelně stavíš jinak než tu fabriku, stavíš pod zemí. Nejdříve se vyhloubí jáma, která se vystrojí. Potom se dělají rozrážky, překopy a razí se chodby. Poctivá a namáhavá práce, která se dělá hodně rukama.

Stejně tak jako práce na střeše, také práce horníka pod zemí vyžaduje jistou odvahu. Vzpomínáš na svoji první cestu těžní klecí pod zem? Bál ses někdy v té hloubce?

Vláďa: Řeknu vám, že ten strach mít musíte. Kdybych neměl strach, tak tady dnes možná nejsem. To musí mít každý, ten respekt před silami přírody a tam pod zemí to je opravdu náročné i psychicky. Nikdo tam nechce zůstat. Tma, samota a to nemluvím o tom, že ti třeba přes nohy leží nějaký balvan nebo traverza, ale nejhorší, když k něčemu dojde, je ta nejistota. Ten, kdo dělá machra, na to často doplatí, to je hned. Já k tomu měl respekt od samého začátku, kdy jsem v sedmdesátém čtvrtém na šachtu nastoupil. Tenkrát jsme budovali Petrovickou úpadní na svatoňovickém dole Nejedlý, tam jsem se poprvé spustil dolů a seznámil s tím, co ta horničina obnáší.

Jak vlastně vypadala jedna taková normální pracovní směna horníka?

Mobirise

                                                                             Petrovická úpadní

Vláďa: Ráno ve tři čtvrtě na čtyři vstáváš, o půl páté nám jel autobus. Abychom si sedli, tak jsme pospíchali na autobusák, protože kdo nastupoval po cestě, tak už si nesedl, autobus byl plný horníků. Přijeli jsme na šachtu kolem páté. Většinou jsme zahájili v kantýně, to byl světlý bod, o který jsme se nechtěli připravit. Kafíčko, páreček, ovárek nebo gulášek, na co měl kdo chuť. Potom na šatnu a převlíknout se do pracovního a v šest jsme stáli u jámy a začalo fárání. Sfárali jsme dolů, vystoupili z těžní klece a záleželo, jak daleko jsi měl dílo. Když to bylo blízko, tak jsi šel pěšky a když to bylo dál, jel jsi vláčkem, hezky první třídou. Ve Svatoňovicích na Idě byl vláček. Nasedl jsi do huntu a jelo se. Já jsem dříve, to jsem ještě nepracoval na jámě, koukal, jak horníci, kteří jdou k tomu vláčku, mají přes rameno sebezáchranný přístroj, jak se mezi horníky říká spasitele. Potom jsem si všiml, že ještě nosí kus prkýnka. Tenkrát jsem nevěděl, na co to je. Když jsem poprvé fáral, pochopil jsem, že to prkýnko si strčíš pod zadek, protože spodní stěny toho huntu jsou šikmé. Čtyři horníci se vejdou do jednoho huntu, tedy do toho kupé první třídy našeho Pendolína. Někde jsou ty vláčky elektrické, někde jsou diesely. Vláčkem jsi jel třeba kilometr a po vystoupení jsi taky třeba další kilometr šel pěšky, záleželo na tom, jak daleko jsi měl dílo. Na cestu ti svítí jenom tvoje čelovka. Když jsme přišli na místo, tak jsme se svlékli. Fáračky šly dolů a někdy jsme dělali jenom v trenýrkách. Už samotná cesta tě pěkně zahřála, pokud jsi nesl třeba střelivo nebo jinou zátěž. Dorazil jsi na místo a už z tebe lilo. Stál jsi jenom v trenýrkách a holínkách, ještě jsi nemusel nic dělat a už ses potil. Na díle se potom dělal cykl. Musel jsi udělat tak metr, metr a půl za směnu, podle toho, jak náročný byl terén v místě díla. Navrtat, odpálit, vyfedrovat, zabudovat, a když bylo potřeba, tak protáhnout potrubí. Při odpálení ses pochopitelně musel uklidit do bezpečné vzdálenosti. Musíš odejít minimálně sto padesát metrů od místa odstřelu. Ono se to všechno rychle řekne, ale tam pod tou zemí to tak rychle nejde. Nálože jsou načasované, protože kdybys odpálil všechny najednou, tak nemáš přehled o tom, kolik se jich odpálilo. Proto jsou nálože časově posunuty a střelmistr počítá, kolik jich odstřelil, pokud nevybuchly všechny, musí to řešit. My už jsme připravovali dílo pro strojní těžbu kombajny, ale pamatuji ještě šramačky, těmi se těžilo před kombajny. Byly to vlastně takové řetězové pily, které horninu podřezávaly. Aby vás ale z toho mého vzpomínání nebolely ruce, tak musíme říci, že ve dvě hodiny odpoledne jsi vyfáral nahoru. Potom tě čekala špinavá šatna a po ní čistá šatna. Jsou to ty známé řetízkové šatny. Ale musím povědět, že ses tam mohl drbat, jak jsi chtěl dlouho, všechno se ti umýt nepovedlo. Manželka na peřinách poznala, jak to na našem díle vypadá. Když jsme dělali překop, to bylo v kamení, tak byly peřiny červené, když jsme narazili na uhlí, byly peřiny černé. Ono se to těžko mylo, a tak horníci chodí jako by byli namalovaní šminkami, prostě všechno umýt najednou nešlo.

A co směnování, pod zemí se vlastně nepozná, jestli je den nebo noc, pracovali jste na směny?

Mobirise

                                           Důl Ida v Malých Svatoňovicích

Vláďa: Na dolech se pochopitelně směnovalo. Dělalo se na tři směny. Já musím za sebe říci, že jsem měl nejradši odpolední směny. Hlavně kvůli tomu vstávání. Při odpolední směně ses prospal, potom sis dopoledne zařídil, co jsi potřeboval. Ale pravda je, že když sjedeš dolů, tak to slunce zhasne a ty opravdu nevíš, jestli je den nebo noc.

Myslím, že se pod zemí ani nepozná, jestli je léto nebo zima, nebo se to pozná?

Vláďa: Nepozná. To zjistíš, až když vyfáráš.

A ty jsi celou dobu, co jsi na dolech pracoval, dělal stále stejnou práci?

Vláďa: Stejnou ne. Dá se říci, že jsem začínal od píky, tak jako každý mladý kluk. Končil jsem jako střelmistr, to už je významný post, hned po štajgrovi. Na střelmistra už musíš mít něco za sebou.

Mobirise

                                                  Těžní hlava důlního kombajnu

A teď nám pověz, jestli sis pod zemí zkusil někdy zazpívat? Myslím, že tam může být docela dobrá akustika?

Vláďa: Řeknu to takhle, když jsme se lízli, tak jsme si i zazpívali, ale to tam nepiš, protože pít se nesmí, nechci kazit mladé začínající horníky. I když oni už vlastně žádní nejsou, ale někde byla opravdu místa s dobrou akustikou.

A co kytara? Kdy tě to chytlo? Vy máte nějakou hudební skupinu?

Vláďa: Kytaru jsem dostal příkazem. Byli jsme takhle jednou na trampu a jednou za mnou přišel jeden kámoš, ale takový raubíř, vrazil mi do ruky kytaru a řekl, tak tady to máš a budeš hrát a běda jak ne. Mně nezbylo nic jiného, než se to naučit, aby mě nezbil. Postupně jsem se osmělil a přestal se stydět. To bylo ještě před vojnou, ale jak jsem se postupně zdokonaloval, tak mě to chytlo a drží mě to dodnes. Máme příležitostnou country skupinu. Jmenuje se „Jen tak“, protože my si hrajeme jen tak. Jen tak pro radost. Scházíme se, když se dohodneme, protože zkoušet se musí. Dvě kytary, basa, bonga, housle. No a občas si jdeme někam zahrát, většinou do nějaké hospůdky. Nebo se někde jinde, vyblbneme, třeba na Havlovickém běžkování.

Mobirise

                                      Vláďa ne jen tak, ale i v country skupině „Jen tak“

Mně se country moc líbí, ale nějak to nestíhám sledovat. Kdysi to vypadalo tak, že ve správné country písničce musel být alespoň nějaký honák krav, pochopitelně s pistolí proklatě nízko a ne více než jedna krásná dívka a dva takoví, kteří se pro tu krásku vzájemně zastřelili. Skoro by se zdálo, že se v našem českém prostředí nedá country napsat, neboť kovboje s pistolí aby tady člověk tenkrát pohledal. Musíme bohužel konstatovat, že počet pistolníků na čtverečný metr u nás stoupá. Myslím ale, že country se od pistolníků posunula a je dnes jiná, než byla dříve. Jak to vidíš ty?  

Vláďa: Podle mě je ta country pořád horší a horší. Mně se víc líbily ty dřívější country písničky, ty dřívější texty. Ne že bych chtěl na někoho vytahovat kolty, to ne, ale rádi o tom zpíváme. Ty písničky dříve i s jejich texty mi připadaly takové klidnější a to se mi líbilo.

A teď nám pověz, kdy ses rozhodl vstoupit do Chorey Corcotnica a co, nebo kdo tě do tohoto sboru přivedl?

Mobirise

                                     Na fotu poznáváme, další zpěvačku ChC Štěpánku Prouzovou

Vláďa: Já jsem se nerozhodl, ale jednou jsme byli požádáni, abychom šli svými mužskými hlasy vypomoci původnímu ženskému sboru Chorea Corcontica. Tenkrát tam byl s námi Jarda Mazáču, myslím, že také Pavel Kolbert a Víťa Hálek. Po koncertě jsme společně seděli na Volanovské v restauraci Junior. Byli tam také zpěváci z Polska, kteří na tom koncertě v síni Bohuslava Martinů společně vystupovali. Poseděli jsme, pojedli, popili, bylo to pěkné. Na závěr nám sbormistryně Eva poděkovala a sdělila nám, že kdyby zas někdy byla potřeba, tak se na nás obrátí. Jarda Mazáč vstal a řekl: „Tak to tedy pozor, buď nás chcete, nebo nechcete?“ Eva se tenkrát obrátila ke sboru a řekla: „Tak co, holky, chceme, nebo nechceme?“ A bylo to. Tím se ze ženského sboru stal sbor smíšený.

Máš nějaké písničky z našeho posledního repertoáru, na které se obzvláště těšíš, a na druhou stranu nějaké, kterých se bojíš?

  Vláďa: To víš, že mám, to má snad každý. Jsou prostě písničky, které se ti líbí, a jsou takové, které se ti nelíbí. Že bych se nějaké písničky bál, to ne.

Vláďo, děkujeme za povídání a měj se pěkně a ahoj.

S Vladimírem Matouškem, členem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi
P. S. A díky za ty pěkné písničky s tvojí kytarou a zpěvem
                                                                         Jenda, Štěpán
 

Mobirise


Povídání s Tomášem Korbelem o jeho mši
Duben 2015

Ahoj Tomáši, vítáme tě v kavárně. Jsi prvním hostem tohoto diskusního klubu, který není, … možná opatrněji prozatím není,… členem našeho pěveckého sboru Chorea Corcontica. Pro čtenáře „kavárny“ odhalíme ihned důvod tvého přizvání k rozhovoru, kterým je tvůj skladatelský počin, kdy jsi pro orchestr a sbor zkomponoval mši. První provedení jsi svěřil, možno říci domovskému, trutnovskému smyčcovému komornímu orchestru Musica Antiqua, zpěv sólistce Kateřině Killarové a trutnovskému smíšenému pěveckému sboru Chorea Corcontica. Tolik onen nemalý důvod, proč si společně v kavárně popovídat. Pojďme tedy hned k otázkám, na úvod poprosíme o tvé představení, takže první otázka:
Kde a kdy ses narodil, myslíme, že při tvém věku není co tajit, jaké školy jsi studoval, či jaké pracovní posty jsi zastával, které lze zmínit v návaznosti na tvé skladatelské počiny?

Mobirise

Tomáš: Narodil jsem se v roce 1990 (takže mě letos čeká oslava „malého“ životního jubilea) v Trutnově a od mala jsem zde vyrůstal – chodil jsem na Základní školu kpt. Jaroše, pak jsem vystudoval zdejší osmileté gymnázium a nyní zakončuji studium na Karlově univerzitě, obor Historická sociologie. Tento obor se mi natolik zalíbil, že bych rád od příštího roku pokračoval v navazujícím doktorském studiu…
A co se týče mé hudební „kariéry“, od svých sedmi let jsem chodil do zdejší ZUŠ na klavír a posléze tam začal dělat

korepetitora a učitele klavíru. Abych měl patřičné vzdělání, nastoupil jsem před dvěma roky na Pražskou konzervatoř, a protože jsem se doposud věnoval nejintenzivněji skladbě, vybral jsem si ji jako svůj hlavní obor.

 A co kantoři či kantorky, můžeš vzpomenout některé, kteří tě rozhodujícím či významným způsobem ovlivnili?

Tomáš: Rád bych vzpomenul především na moji „paní učitelku“ klavíru Jitku Ocetníkovou, ke které jsem se sice dostal až později, ale která mě výrazně ovlivnila po hudební stránce a určila mé další umělecké kroky na tomto poli. Díky ní jsem se naučil vnímat hudbu nejen jako „balík not“, který se musí nacvičit a odehrát, ale také hledat a nacházet hloubku a krásu v tomto nejdokonalejším druhu umění. Jitka Ocetníková stojí za mými prvními skladatelskými pokusy a díky ní jsem se jako sólista dostal ke spolupráci se smyčcovým orchestrem, pro který jsem záhy začal skládat.
Jako trutnovský skladatel musím zmínit také své starší „kolegy“ – pana Čakrta, Štrunce či Vídeňského, jejichž skladby jsem měl a mám tu čest hrát. Na Pražské konzervatoři mě výrazně formuje především můj „profesor“ Jiří Gemrot a také ostatní vyučující skladatelského oddělení – O. Kvěch, E. Douša, O. Kukal ad.

Nejprve k názvu tvé mše. Dáváš do názvu nějaký rozlišovací dovětek, jako to bývá třeba, tónina „in Cdur“ nebo účel například „korunovační“, či snad regionálně „Krkonošská mše?“

Tomáš: Mohu podotknout, že moje skladby jsou inspirovány hudbou období klasicismu, zvláště W. A. Mozarta a L. van Beethovena. Na této hudbě se mi líbí její harmonická „čistota“ a melodická „krása.“ Proto je i moje mše psána v tradiční klasicistní formě a harmonii se střídáním sborových a sólových částí. Myslím si, že pro skladatele je nejtěžší vymyslet takovou „originální“ melodii, aby se lidem líbila a rádi si ji poslechli ještě znovu a znovu – to se však bohužel na poli soudobé „vážné“ hudby často opomíjí. Několik posluchačů mi říkalo, že jim moje mše „připomíná“ Mozartovy mše, což je pro mě obrovská pocta.
Jako zastánce absolutní hudby dávám tedy přednost prostému označení mše podle tóniny – C dur. Jestliže se ale bude mše líbit a dál v Trutnově provozovat, nebudu se vůbec bránit nějakému specifičtějšímu označení, např. „Trutnovská.“

Co tě přivedlo k myšlence komponovat mši? Přece jenom jsou to vody, v jejichž hlubinách dnes loví a hledá málo kdo.
Mobirise

Tomáš: K myšlence komponovat mši mě přivedla právě záliba v „klasických“ hudebních formách a poslechy ostatních děl „starých“ mistrů. Jako skladatel rád „experimentuji“ s různým nástrojovým obsazením, takže když skládám např. klavírní sonatinu, už myslím na flétnový koncert apod. S tím, jak se neustále „rozvíjím“, musím hledat stále nové „výzvy“ 

a objevovat další možnosti na poli hudby. Mše je však přece jenom něco výjimečnějšího a „náročnějšího“ hlavně svým rozsahem, skladba na úrovni symfonie, takže mi nějaký čas trvalo, než jsem se postupně k této formě dopracoval. Ve mši jsem na dvou místech použil formu fugy, kterou považuji svojí složitostí a přísnými pravidly pro vedením hlasů za svůj dosud nejlepší skladatelský počin.

Tvá mše působí velice vyváženě s liturgií u oltáře. Je samozřejmé, že jsi použil slova bohoslužby v latině, jak je obvyklé. Nejen slova však vytváří výsledný dojem, který závisí na každém posluchači. Mohu-li sdělit své dojmy, tak ve vstupním „Kyrie“ vnímám výzvu k otevření srdcí přítomných k vytvoření společenství. V „Gloria“ pak slyším pokornou a vznešenou oslavu Stvořitelova díla. „Agnus Dei“ pak je nebojácným přihlášením ke Kristu. Nejsme hudebními kritiky, tak si snad takové subjektivní hodnocení můžeme dovolit. Aby bylo poukázáno na konkrétní pasáž, tak třeba harmonie použitá v taktech „bonae voluntatis“, česky pak „dobré vůle“, navazující na zvolání „na zemi pokoj lidem … dobré vůle“, tak tvá harmonie, tvé takty visí ve vzduchu, jako věčná otázka, tak jak to známe ze života.
Jak jsi ke skladbě přistupoval, měl jsi nějaké inspirativní vodítko, měl jsi nějaký jiný než hudební cíl?

Tomáš: Ano, děkuji za tato slova, také to tak cítím. „Gloria“ začíná veselým zvoláním „Gloria in excelsis Deo“ („Sláva na výsostech Bohu“) v tónině C dur, poté orchestr moduluje do G dur a každý hlas přednese slova „et in terra pax hominibus“ („a na zemi pokoj lidem“). Na navazující slova „bonae voluntatis“ („dobré vůle“) se však tónina změní v g moll, takže se celá „veselá nálada“ na pár taktů zastaví, aby se opět na slova „Laudamus te“ („Chválíme tě“) vrátila do G dur. Při zhudebňování slov o „dobré vůli lidí“ jsem cítil potřebu vyjádřit určité znepokojení nad současným duchovním stavem světa, proto ta mollová tónina.
Takováto místa prostupují celou mší, takže každá část vyjadřuje jinou „náladu“ podle kontextu užitých slov. Jako ateista jsem se ale nepouštěl do pokusů o hlubší výklady a držel jsem se spíše hudebních pravidel. Jsem ale velmi rád, že se tato mše bude v Trutnově provádět při bohoslužbě – snad v lidech vyvolá určité asociace, obohatí je po duchovní stránce a poslouží jako vhodný doprovod k liturgii.

Provedení tvé mše v trutnovském kostele Narození Panny Marie je mnohými očekáváno. Jako pozvánku vsouváme doprostřed našeho rozhovoru shrnující údaje o tomto koncertu. Neděle 10. května 2015 při večerní mši svaté v 18,30 hodin. Provádí sólový zpěv Kateřina Killarová, komorní smyčcový soubor Musica Antiqua, smíšený pěvecký sbor Chorea Corcontica a samozřejmě taktovka Tomáš Korbel. Protože se bavíme o provedení při bohoslužbě, kde jsme všichni služebníky, nemohu vynechat hlavního celebranta u oltáře, kterým bude Jiří Pilz.
Kde již byla tvá mše prováděna a jaké jsou v tomto směru další plány?

Tomáš: Tato mše vznikla a byla nastudována teprve nedávno, a proto byla dosud provedena jen dvakrát – na tradičním vánočním koncertě Musicy Antiquy v trutnovské síni B. Martinů a na adventním koncertě v kostele sv. Bartoloměje na Pecce, obojí v prosinci 2014. O mši projevil zájem rovněž p. Jindřich Roubíček, pořadatel náchodského festivalu Camerata nova a dirigent tamějšího komorního orchestru, se kterým dlouhodobě skladatelsky spolupracuji, a v rámci tohoto festivalu bude mše provedena v Opočně v děkanském kostele. Další provedení mše se odehraje během Noci kostelů v Nové Pace… Nutno říci, že na všech vystoupeních se budou podílet trutnovští muzikanti.
Měli bychom říci něco o sólistce, kterou jsi k provedení mše pozval. Představ nám stručně Kateřinu Killarovou?

Tomáš: Kateřina Killarová je velmi talentovaná mladá sopranistka, absolventka novopackého Gymnázia a SOŠPg, nyní studentka bratislavské konzervatoře, která začínala jako flétnistka v trutnovské ZUŠ. V Trutnově se narodila a má zde i rodinu. V současné době už působí, jako sólistka v Komorné opere v Bratislavě a hostuje rovněž na vídeňských hudebních scénách. Pro nás, trutnovské „muzikanty-amatéry“, je to čest, že tato „profesionálka“ s námi dále spolupracuje a že si mezi svými aktivitami najde čas na společná vystupování.

Mše zazní v trutnovském kostele Narození Panny Marie na skutečné varhany, předešlá provedení byla s elektrofonickými varhany. Je to velká změna? Kdo bude za varhanním pultem?

Tomáš: Tak určitě změna to je, protože varhanní part hraje klavírista Tomáš Taláb, žák trutnovské ZUŠ, který na varhany nikdy předtím nehrál. Proto bylo nutné naučit ho pár „fíglů“, ve kterých se varhanní hra liší od hry klavírní – např. registry, dozvuk tónů, úhozová technika atd. V této souvislosti bych chtěl poděkovat Vítu Mišoňovi, který se Tomášovi ochotně věnoval a všechny party s ním nacvičil. Velmi se na skutečné varhany, které do mše přirozeně patří, těším a doufám, že posluchači tuto naši „společnou námahu“ rovněž ocení. Vždyť trutnovské varhany patří k jedněm z nejlepších v kraji a bylo by škoda je nevyužít…

Které nástroje v tvé mši můžeme slyšet? A na druhé straně, máš rozepsané party pro některé nástroje, pro které jsi nakonec nenašel interpreta?

Mobirise

                                            Jedna ze společných zkoušek

Tomáš: Mši jsem komponoval, tak jako většinu svých dosavadních skladeb, s ohledem na nástrojové možnosti trutnovských hudebníků. Věděl jsem, že je zde plné zastoupení smyčcových nástrojů, stejně jako sborových hlasů. Od počátku jsem také věděl, kdo bude zpívat sólový sopránový part, a většinu árií jsem psal takříkajíc „na tělo.“ Ve většině klasických mší se vzhledem k „závažnosti“ skladby používají jako dechové nástroje hoboj, fagot a trombon, které se však v Trutnově nenacházejí, a proto jsem je musel nahradit flétnou, klarinetem a trubkou, díky čemuž zní celá skladba „veseleji.“ Nedávno jsem se dozvěděl, že tu jsou k dispozici i tympány, které se ve mši často používají, takže bych skladbu časem rád ještě doplnil o tento nástroj.

Otázka na závěr k tvému komponování. Jaká jiná tvá díla, či skladby mohou Trutnováci slyšet a kde?

Tomáš: Protože se v současnosti naplno věnuji studiu a psaní diplomové práce, na skládání mi nezbývá tolik času, kolik bych si přál. Proto se už teď velmi těším na letní prázdniny.
 Díky svému působení v ZUŠ mám možnost psát skladby pro tamější žáky. Dlouhodobě spolupracuji s trutnovským orchestrem Musica Antiqua a čas od času zařadíme nějaké moje dílo do programu vánočního či letního koncertu. Tento rok se nese ve znamení oslav 70. let trutnovské ZUŠ, a proto mě mohou Trutnováci slyšet na koncertech, které s oslavami výročí souvisí. Na těchto koncertech bych rád uvedl svoje nová díla – smyčcový kvartet, klarinetové trio či variace na Schubertovu melodii pro klavír.

Zmiňme ještě na závěr rozhovoru, že v poválečné době až doposud nebyla v tomto kostele prováděna mše společně s orchestrem. Je-li skladatelem navíc Trutnovák, je to jistě významné. Prostě událost, kterou nikdo z žijících nepamatuje.

Mobirise

                                                                                                 Plakát

Tomáši děkujeme ti za povídání a přejeme ti, ať tvé dílo slouží k oslavě, k potěše, k radosti, k dobru.

S trutnovským skladatelem Tomášem Korbelem si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

Mobirise


Povídání o obrázcích a zpěvu s Květou Krhánkovou
květen 2015

Ahoj Květo, vítáme tě v kavárně. Blíží se prázdniny, možná se někdo vypraví do Krkonoš a narazí tam na tvé obrázky. Než se ale k obrázkům v Krkonoších dostaneme, musíš nám povědět něco o tvé cestě do našeho sboru. V kronice tě nacházíme v roce 2011. Je to správný rok tvého příchodu do sboru Chorea Corcontica?
Květa: Našla jsem fotky z koncertu 9. 1. 2011, takže do sboru jsem začala chodit v září 2010.
Ty jsi, Květo, původně z Prahy a nyní žiješ v Úpici. Co tě přivedlo do tohoto podkrkonošského městečka? Tvoje cesta jde vlastně opačným směrem, než šel Karel a Josef Čapkovi, neboť oni šli ze Svatoňovic do Prahy a ty obráceně. Pochopitelně s malými rozdíly. Pověz nám něco o

Mobirise


tvém žití v Praze, o studiích a o tvém rozhodnutí přestěhovat se do Úpice.

Květa: Moje maminka pocházela z Malých Svatoňovic, a tak když jsem se v 25 chtěla osamostatnit od rodičů, nesehnala jsem v Praze bydlení a v Úpici se naskytnul domeček. Nezaváhala jsem ani na vteřinu. Na akademii jsem se, v té době z obvyklých důvodů (žádná angažovanost a špatný původ), nedostala. Vystudovala jsem Školský ústav umělecké výroby – obor ručně šitá a 

       21 žlutých růží                                            paličkovaná krajka a ruční tkaní. V Úpici jsem v roce                                                                                     1978 založila výtvarný obor v ZUŠ.
Jak jsme zjistili, zorganizovala jsi několik ročníků výtvarných sympozií učitelů výtvarné výchovy z celé Evropy. Pověz nám o tom něco bližšího. Ta sympozia se odehrávala v Úpici?

Květa: Bylo jich asi 8 a sjížděli se k nám učitelé a studenti z různých koutů Evropy – Poláci, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Dánové, Estonci, Francouzi, Němci i Angličané. Bylo to docela náročné na organizaci, ale moc zajímavé pro srovnání. Inspiraci jsem našla na sympoziu ve finském městečku Hyviinkaa, kde jsem učila a měla s sebou dvě studentky. Tam jsem také získala mnoho kontaktů. 
Mobirise

Můžeš srovnat přístupy výtvarného vzdělávání na zájmových uměleckých školách u nás a v Evropě? Co o nás soudí zahraniční účastníci těchto sympozií?

Květa: Naše základní umělecké školství je v Evropě i ve světě dost ojedinělé. Na západě jsou to jen kurzy, tedy dobrovolné, u nás regulérní škola a školné je spíš symbolické. Učitelé nám to závidí, ale musím podotknout, že „výtvarka“ u nás na základních školách je dost ubohá, zatímco např. v Holandsku nebo v Dánsku si školy pronajmou na výuku zkušené výtvarníky, a tak tam 

              Květa v plenéru                                mají děti daleko větší znalosti a lepší vztah k  výtvarnému                                                                          umění. U nás se neumějí dívat a s moderním uměním si málokdo ví rady.
Jistě jsi také vyslechla názor, že se z nás a hlavně z mladých lidí stává jakási generace zkratek. Že se stále více vyjadřujeme jenom pomocí jakýchsi nadpisů a esemesek. Místo barvitého vyprávění, jaké to bylo na dovolené, sdělujeme pouze jednoduchý výsledek. Někdy se mi zdá, že také výtvarné umění začíná být jaksi zkratkovité. Zdá se mi to, nebo je to tak? Mám na mysli různé grafitti a podobná dílka.
Květa: Není to tak, jen u nás většina lidí zůstala ve vztahu k výtvarnému umění v 19. století.
Já vím, že také hudební díla mají své příběhy, ale u obrazů to je jiné než u hudby. Mám na mysli ten moment, kdy někdo stojí před obrazem a chce se dopátrat té podstaty obrazu, co je tam namalováno. To myslím u hudby tak není. Vyslechneme si skladbu a buď se nám líbí, nebo nelíbí. Málokdo se ptá hudebního skladatele, co je v té skladbě napsáno. U obrazu se ptáme, co jsi to namalovala? Myslíš, že je to špatně?
Květa: Některá výtvarná díla mají příběh a některá nemají, a není to jiné než u hudby. Například František Kupka, který namaloval první abstraktní obraz, se snažil v malířství o to samé, co už bylo v hudbě zřejmé – také se některé z jeho abstraktních obrazů nazývají FUGA – žádný 
Mobirise

příběh- obrazů nazývají FUGA – žádný příběh- kompozice tvarů a barev. Bylo to něco tak převratného, že si toho nikdo nevšiml a on začal být opravdu uznávaným otcem abstrakce až tak v posledních 20 letech.

Já se přiznám, že jsem si tou předešlou otázkou chtěl připravit půdu pro následující otázku. Prohlédl jsem si jeden z tvých obrázků, kde je nakreslen indián.
Já na tom obrázku toho indiána vidím, ale nemyslím si, že autor chtěl sdělit pouze, takto vypadá indián.
 

               Indián                                                       I když možná ano, ale jak vypadá indián? Z obrázků soudím, že hrubé rysy indiána na povrchu v sobě ukrývají celkem vyhlazenou duši. Vidím, že indián kouří dýmku míru jakoby na znamení přátelství, a potom také vidím, že uvnitř duše indiána je mnoho barev. Mnoho barev pro život. A teď mi jako autorka tohoto obrazu řekni, jestli jsem tam viděl to, co jsi chtěla nakreslit.
Květa: Ano, něco takového jsem chtěla namalovat, ale kreslí se tužkou, nebo perem ( teď se ve mně ozvala učitelka).
Ty jsi těch obrázků indiánů namalovala poněkud více, řekni nám, jak a kde tyto obrázky vznikly.
Květa: No indiáni jsou moje velká láska a hádejte proč? Moje generace to ví, může za to Vinnetou. Proto, když jsem se dostala do Ameriky, zajímala jsem se o indiánské umění a navštívila jsem i několik indiánských rezervací.
Ty ale tvoříš hlavně v našem kraji. Mám na mysli tvoje kresby v kapličkách Krkonoš a Podkrkonoší. V kolika kapličkách nalezneme tvoje obrazy a jakou technikou je tato malba provedena?
Květa: S kapličkami se mi splnil velký sen – vyzkoušet si fresku – to je technika malby do mokré omítky. Pomáhala mi s tím moje dcera Kačka, která je restaurátorkou nástěnných maleb, a její přátelé. Kapliček jsme namalovali už sedm. Ve Sklenářovicích, v Horních Lysečinách, v Peci pod Sněžkou, ve Vrchlabí 2 a u Černého Dolu také dvě. 
Mobirise
                                                                           Sklenařovická kaplička
Toto je obrázek ze Sklenařovické kapličky. Co vidíme na tomto obrázku? Jestli mohu za sebe povědět, mně se zdá, že vidím tři mladé lidi, možná turisty. Pokud je to tak, potom bych je chtěl pochválit, že jdou ve třech. To se na horách má. Nevím ale, proč jsou červení? Jsou zamilovaní? Pokud ano, tak to bych je nemohl úplně pochválit, ve třech to bývá problém. Ale ten anděl strážný, ten je v každém případě v pořádku, budou ho potřebovat i ti turisté i ti zamilovaní. Nebo je to jinak?
Mobirise

Květa: Je to takzvaná ochranná kaple, takže anděl ochraňuje tři poutníky, kteří jdou do kapličky na Sněžku. Ty postavy jsou symbol a červená se mi tam hodila.

A co tvoje spolupráce s časopisem Veselý výlet?


Květa: S Veselým výletem spolupracuji od začátku, pomáhám s ilustracemi a grafickou úpravou a ty kapličky je také hlavní zásluha na Veselém výletu. 

Květo, všimli jsme si, že s sebou neustále nosíš svůj skicář, kam si často něco kreslíš. Také při návštěvě v německém Lohfeldenu jsi ho měla. Můžeš nám některé obrázky z této cesty ukázat a něco o těch obrázcích povědět?

Květa: Tak prostě skicy. 

Mobirise
A co tvé výstavy obrazů? Na kterou vzpomínáš nejvíce                       Melsungen s hrázděnými a zdalipak nějakou chystáš?                                                                              domy- ze skicáře, 
                                                                                                                             Květa Krhánková 2014
Květa: Výstav bylo opravdu hodně. Většina s naší Úpickou výtvarnou skupinou, se kterou se scházíme už asi 35 let. Teď jsme se vrátili z polsko-českého plenéru ve Wlenu a do konce roku bude 5 výstav: Tři v Polsku a dvě tady v Úpici a v Žacléři. Hodně vzpomínáme na výstavy v Praze, v Hradci Králové, v Červeném Kostelci… Každoročně se účastníme Náchodského podzimu.
A teď nám pověz něco o zpívání. Co ti to přináší?
Květa: Zpívám moc ráda, jako malá jsem zpívala s babičkou, pak ve školním sboru na základce. Ke zpívání ve sboru mě pozvali moji kolegové ze „zušky“ Eva Slaninová a Pavel Kolbert. Předtím jsem několikrát zpívala v Úpici vánoční mše. Líbí se mi repertoár, jak je rozmanitý, a z koncertů mám úžasné zážitky.
Na začátku jsme se zmínili o Karlu a Josefu Čapkovi. Bydlíš kousek od havlovického rybníka a vůbec v kraji, do kterého umístil Čapek své pohádkové bytosti. Máš nějakou svoji tvorbu, která má v sobě nějaké tyto náměty?
Květa: Hned moje úplně první výstava byla asi v roce 1979 v Muzeu B. Němcové v České Skalici, kde jsem vystavovala společně s dalšími výtvarníky několik gobelínů a paličkovaných krajek na pohádky Boženy Němcové. Ještě na škole jsem viděla v Praze výstavu linorytů Josefa Čapka, moc mě okouzlily a inspirovaly, teď jsou linoryty jednou z mých nejoblíbenějších technik.
Květo, děkujeme za povídání
S Květou Krhánkovou, členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali Jan a Štěpán Vojáčkovi
P. S. Tak ať ti to zpívá a maluje
                                                                         Jenda, Štěpán

Mobirise


S Janou Kejzlarovou nad šálkem kávy
o zpívání, o práci, o životě 
červen 2015

Ahoj Jano, vítáme tě v kavárně a hned na začátku ti řekneme, že u tebe je nám sympatických hned několik věcí a mezi těch několik věcí patří také to, že piješ pivo. Pochopitelně nejsme v kategorii pijáků, ale máme na mysli to, že po obědě nehledáš nějakou dámskou variantu napitíčka. V tvém případě to jedno pivo v ruce dámy prozrazuje, že bereš život opravdově se všemi jeho chutěmi, i kdyby hořké byly. Takže tedy otázka: „Co si dáš?“ 
Mobirise

Jana: Nejraději černý nebo zelený čaj (hořký). Pivo mi nejvíc chutná na výletech (pěšky, běžky, kolo) a k jídlu.

Vy jste, Jano, v těchto dnech podstatným způsobem zvýšili počet vnoučat ve vaši rodině. Jak je to? Kolikrát už jsi babičkou?

Jana: Už máme 5 vnoučátek ve věku 0 - 5 let. Všechny 3 naše děti mají hezká manželství a krásné děti. Modlím se za ně denně, aby to tak vydrželo. 

Nevím, jestli jsi držela v ruce knížečku s názvem „Milý Pane Bože aneb V co věřili dinosauři.“ Jsou to přetištěná krátká psaníčka dětí, která adresovaly Bohu. Také tam jsou psaníčka, která psaly na Vánoce Ježíškovi. V té knížce je také toto psaníčko: „Milý pane Bože, proč jsou dědečkové a babičky o tolik lepší než rodiče? Je to tím, že mají svoje zkušenosti nebo už prostě nechtějí být protivný? Ahoj Jarek (9 let).“ Co bys ty jako zkušená babička Jarkovi odpověděla?
Jana: Já mám nedostižný vzor ve své babičce. Když měla sama děti (bylo jich 5), neměla na ně čas. Přes den pracovala na poli a v domácnosti, v noci šila a spravovala oblečení. Ale vychovala je výborně, dodnes se scházejí a mají se rádi (ti, co ještě zbývají). Na nás vnoučata už čas měla a dělala všechno pro to, abychom si mohli hrát. Říkala vždycky, že když si hrajeme, je to to nejlepší, co můžeme dělat. Žehlila a spravovala nám princeznovské šaty, sháněla nám diváky, když jsme chtěli hrát divadlo, a sama byla nejvděčnějším divákem, chodila s námi na výlety... A měla ráda všechny lidi (a oni ji). Většina z nás má v srdci takovou babičku nebo dědečka a svým vnoučatům se snaží dát něco z toho, co od nich přijali. A uvědomujeme si, že čas strávený s dětmi je vzácný - nevíme, kolik nám ho bude dopřáno. 

My jsme, Jano, skočili hned do důchodových let babičky a přeskočili jsme velikánský kus tvého života. Vystudovala jsi Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové. Pokud dobře počítáme, tak promoci jsi měla v Praze v roce 1978 a po škole jsi odešla do Opavy. Proč do Opavy, když jsi od nás? Tedy myslíme z Úpice.

Jana: Já jsem promovala už jako vdaná 

Mobirise
s dvouletou dcerou (naplánovali jsme si to, i když jsme si nemysleli, že otěhotním tak rychle - tenkrát to šlo každému snadno, byli jsme mladí). V Opavě nám nabídli práci s bytem v továrně na léky (Galena), manželovi dokonce platili ještě za studia 2 roky stipendium. Vůbec to studování s dítětem bylo tenkrát jednoduché, vzpomínám na to ráda - na rok jsem přerušila studium, potom chodila Pavlínka do jeslí. Jesle stály pro studenty 1 Kč na den, brali jsme sociální stipendium a oba nejvyšší prospěchové, takže jsme rodiče od druhého ročníku nestáli nic a ještě jsme si ušetřili. Na dítě jsme měli spoustu času proti tomu, jak to bylo potom v zaměstnání. V Opavě se nám moc líbilo, ale byli jsme moc daleko od babiček a dědečků, a tak jsme se po 6 letech vrátili (když nám v trutnovské nemocnici nabídli zaměstnání s bytem).
 Když jsem byl malý a šli jsme s maminkou do lékárny, tak tam některé léky paní lékárnice začala připravovat teprve, až když jí maminka dala recept. Pro hotový lék jsme museli přijít až odpoledne. Nevím přesně, o jak složitý lék šlo, možná že paní lékárnice připravovala dokonce jitrocelový sirup. To víš, byly jsme jako děti vážně nemocné a bylo třeba namíchat ty nejúčinnější léky, ale zase ne až tak moc účinné, aby se nemuselo brzo do školy. Uměla bys ty připravit nějaké léky? Kde jsi pracovala a jak vypadala tvá práce?
Jana: Já jsem se s lékárnou celý život míjela. Byla jsem tam vlastně jen 14 dnů na praxi hned po prvním ročníku (v krásné malé lékárně ve Rtyni - moc vzpomínám na pana magistra Vylíčila) a potom 6 týdnů na praxi v posledním ročníku a to je všechno! V Galeně jsem pracovala na vývoji námelových alkaloidů - bylo to moc zajímavé a byl tam skvělý kolektiv. V Trutnově jsem nastoupila na oddělení nukleární medicíny a jsem tam dosud. Připravuji radioaktivní injekce pro vyšetření a vedu malou laboratoř. Taky zajímavá a pěkná práce s prima lidmi (naše paní primářka s námi taky zpívá - Vierka Rousková). Teď už ale všechno postupně předávám své mladé kolegyni a do práce už chodím jen 2 dny v týdnu - mám nemocnou starou maminku a taky ta vnoučata... 
Mobirise
                                          Jana při své práci v laboratoři nukleární medicíny
Ono se všechno mění a jedno ovlivňuje druhé. Také umění je proměňováno změnou svého okolí. Víme, že baroko, které se v Evropě začalo rozvíjet v sedmnáctém a osmnáctém století, bylo vlastně reakcí na objevy v astronomii, kdy se zjistilo, že vše je v pohybu a Země není placatá a není středem vesmíru. Zaznamenala jsi během svého pracovního nasazení také ve vašem oboru nějaké takové podstatné změny, které se zásadním způsobem dotkly vašeho oboru?
Jana: Byla objevena celá řada velmi účinných léků (lidé méně umírají třeba na choroby srdce, na cukrovku, na infekční choroby, na rakovinu...), ale zase se více spoléhají na léky než na prevenci onemocnění. Prodloužení života také není vždycky spojeno s jeho kvalitou. Ale velký pokrok v možnostech léčby během mého profesního života nelze oddiskutovat.
Ty máš, Jano, doktorát přírodních věd, tedy akademický titul Rerum Naturalium Doctor (RNDr). Můžeš nám říci, čemu ses věnovala ve své rigorózní práci? Ale prosíme, jako bys to vysvětlovala dětem, abychom to i my pochopili.
Jana: Myslím, že to zrovna přínos pro vědu nebyl. Na katedře analytické chemie se každý rok studovala nějaká směs organického rozpouštědla s vodou a na mne vyšla směs, která se chovala nepředvídatelně a závěr byl, že tudy cesta nevede...
Je vidět, že jsi skromná, ale vlastně to je celkem jasný závěr, to každý nesvede, někdo by třeba až do svého důchodu přesvědčoval svého císaře, že z těch švestek zlato vyrobí.
Jsi pozorovatelem reálné přírody kolem sebe? Chodíš ráda do přírody a co tam nalézáš? Jsi smutná z toho, jak někteří lidé a firmy ukrajují stále více a více zeměkoule pro svou hamižnost bez ohledu na to, co svým chováním způsobí?
Jana: To víš, že jsem smutná z toho, jak se k přírodě chováme. Jsem ale hrozně vděčná za to, že žijeme v téhle části světa - že můžeme jít do lesa, k řece, že je všude tolik květin (často léčivých - sbírám je, suším a vařím druhým čaje - přece jen jsem ten farmaceut), že se nám střídají roční období a každé je jinak krásné...
Zpíváš si někdy v přírodě?
 Jana: Jen v duchu. Zpívám si spíš při práci. A teď vnoučatům. Znám spoustu lidových písniček - naučil mne je tatínek, který si zpíval prakticky pořád. To by mohla dosvědčit sestra Eva (naše sbormistryně).
Ty jsi, Jano, člověk věřící. Modlíš se někdy v přírodě? Čemu vlastně věříš? Co je pro tebe modlitba? 
Mobirise
                                                Druhý modrý šátek zprava, to je Jana
Jana: Víru se mi snažili předat rodiče a babička - tedy křesťanskou, katolickou - jsme v Evropě. Pak jsem ji cestou poztrácela, ale Bůh si mne zase našel a jsem za to moc vděčná. Vědět, že jsem na světě proto, že mne tu Bůh chce mít, že mne potřebuje a má mne rád i s mými nedostatky, to dává člověku pocit jistoty. Modlitba je součást mého života, dává mi radost. Hlavně se snažím děkovat za každý den a každou dobrou chvíli (v přírodě to jde samo). V těžkých chvílích je to složitější, ale snažím se uvědomit si, že je v tom Ježíš se mnou, že všechno těžké prožil taky. Když člověk může svěřit všechny své bližní do Boží ochrany, to je obrovská věc! A hlavně, když vidí, jak to opravdu funguje! Ale to víš, člověk musí pořád pro svou víru někde čerpat, jinak se mu ztratí. Čtu knížky (Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Jan Heller patří k mým nejoblíbenějším autorům), setkáváme se s jinými lidmi stejného smýšlení (v kostele i v soukromí, hodně mi dalo naše společenství původně mladých rodin, nyní starších manželů). O milujícím Bohu vlastně svědčí celý svět - je tak neuvěřitelně dokonalý, panuje v něm takový řád a ještě je navíc krásný (atomy, buňky, každý projev života, vesmír...). Je to zázrak! Jak si můžeme myslet, že to vše mohlo vzniknout neinteligentními, náhodnými procesy bez mysli v pozadí?
My jsme nedávno s částí našeho sboru zpívali společně se smyčcovým orchestrem Musica Atiqua latinskou mši Tomáše Korbela Missa C-Dur. Před naším posledním vystoupením na noci kostelů v Nové Pace jsme rozdávali psaný rozhovor s autorem této mše. Jedna z návštěvnic, když se dozvěděla, že se jedná o jakousi mši, se úplně vyděsila a říkala: myslela jsem, že jdu na koncert a tady bude nějaká mše? Není to zajímavé, že obdivujeme spoustu pěkných děl, ale nezajímáme se o myšlenky, ze kterých tato díla vznikla? Nebo nás dokonce tyto myšlenky otravují nebo jdou prostě jaksi mimo nás a nezajímají nás. Čím je pro tebe mše?
Jana: Je to společné setkání s Bohem, oslava, hostina, dar. Nedělní mše a svátky během roku vydělují tyto dny ze stereotypu a shonu dní všedních, pokud je umíme slavit (ráda bych to uměla se svou rodinou lépe). Teď jsem začala hrát v našem kostele v Horním Starém Městě při mši na varhany (náš dlouholetý obětavý starý pan varhaník zemřel). Je to úžasný nástroj, ale já (zatím?) neumím dost využít jeho možnosti. 
Mobirise
                                                    Jana při nedělní mši svaté
Ono se o tom málo mluví, ale v našich kostelích můžeme občas ženu za varhanním pultem vidět. Slyšel jsem, že v Horním Starém městě jsi za těch sedm set let, co zde kostel stojí, teprve třetí varhanící. Ty jsi ale vůbec aktivní člověk a kromě našeho sboru zpíváš ještě se sborem „Krkonošské Collegium Musicum.“ Jakou hudbu zpíváte s tímto sborem?
Jana: Nejvíce se pohybujeme v období hudebního baroka. Je to nádherná muzika, určená k provozování v kostele, všichni si to zpívání užíváme. Někdy vystupujeme i s dobovými nástroji, to je pak teprve krása! A patří k tomu i bezvadní lidé - ona muzika lidi spojuje a taky vychovává, to je jasné.
A teď nám ještě pověz, jakou knížku jsi naposled četla. Ať si ji přečteme taky.
Jana: Vždycky mám rozečtenou nějakou knížku s duchovním obsahem, ale o těch jsem už mluvila. Ale současně čtu vždycky i něco, co se čte samo - poslední dobou jsem se vrhla na detektivky. Zatím čtu jednu po druhé knihy Agathy Christie a P.D.Jamesové. A začala jsem si psát po letech zase čtenářský deník - trénuju tím mozek i ruku. A můžu se podívat, co jsem naposledy četla, když se mne někdo zeptá!
Vraťme se ještě ke tvé odbornosti. Máš nějaký lék pro současný svět, nebo si myslíš, že léků není potřeba?
Jana: Hudba a zpěv, ale i jiné druhy umění, to je určitě lék. Vždycky se mi hrozně líbí děti z úpické ZUŠ, které s námi vystupují na koncertech s Choreou. Ono každé dítě, které hraje s citem na hudební nástroj nebo zpívá, je krásné. No a ještě kdybychom se víc snažili dodržovat desatero a víc čerpali z lásky, která se nám sama nabízí... každý musíme hlavně začít s léčbou sám u sebe.
Moc ti děkujeme za povídání a ahoj v pondělí na zkoušce.
S Janou Kejzlarovou, členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.
                                                                               
 P.S. Pozdravuj vnoučátka, děti a manžela.
                                                                                                                       Jenda, Štěpán

Mobirise


Výprava do vzpomínek s Václavem Hátlem,
zakládajícím sbormistrem sboru Chorea Corcontica
říjen  2016

Dobrý den, pane profesore. Musíme říci, že jsme se na setkání s vámi hodně těšili. Těšili jsme se jednak proto, že nám dělá velkou radost, že můžeme být členy sboru, jehož jste byl prvním sbormistrem, a také proto, že nás zajímá, jak to tenkrát bylo. Věříme, že z vašeho vyprávění budou mít radost také ostatní členové sboru, které chceme tímto tak trochu překvapit a potěšit. 
Mobirise

Václav: Srdečně zdravím a rád vzpomínám na nedávné velice příjemné setkání u vás.

Než se dostaneme ke vzpomínkám, můžete nám říci, co děláte nyní? Kde žijete a čím žijete?

Václav: V současné době jako důchodce, po padesátiletém působení ve školství, se často vracím k minulosti a připomínám si celou tu nádhernou

 kantorskou dráhu. Učil jsem na základních školách, odborných učilištích, LŠU a konečně třicet tři let na dvou gymnáziích, v Trutnově a v Mladé Boleslavi. K vyjádření pocitů a myšlenek se mi nabízejí verše J. Nerudy: „- já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád.“
Žiji v Mladé Boleslavi a nemohu nereagovat na to, co se děje kolem nás, mám na mysli především oblast školství a kultury. Snažím se psát různé příspěvky do Týdeníku Rozhlasu a také analýzy stavu školství, které posílám našim předním politikům, zřejmě v naivní představě, že se něco podstatného změní. Jsem totiž přesvědčen, že probíhající „reformní“ snažení nemůže vést k vzestupu kvality vzdělání, ale naopak směřuje k prudkému pádu. V těchto souvislostech jsou podle mého názoru velice přesvědčivá slova Jaroslava Maxe Kašparů v reflexi „Naše společnost bloudí“: „Člověk, který je duchovní, má vytříbený radar pro rozlišování věcí. My ale postupně ztrácíme schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Mnoho ošklivého je považováno za krásné, mnoho vylhaného za pravdu a mnoho zlého za dobro. A tento zmatek připomíná babylonskou věž. Tam si lidé přestali rozumět, protože přestali rozlišovat těchto šest věcí. A my jsme právě v této fázi.“
Docházím ještě do gymnázia a snažím se aktivovat studenty hrající na hudební nástroje s cílem podílet se na programech školních akademií. Se zájmem také zajíždím do Děčína zahrát si v symfonickém orchestru.
Vy jste u vás na škole učil také hudební výchovu. Jak se tomuto předmětu u vás dařilo? Našel jste nadšené studenty? 
Mobirise
                                      Na návštěvě - zkouška pondělní 12.září 2016
Václav Hátle: Na Gymnáziu v Mladé Boleslavi jsem učil vedle češtiny také hudební výchovu. Rád na tyto hodiny vzpomínám, protože přinášely osvěžení a radost. Měl jsem štěstí, že ve škole bylo hodně instrumentalistů, takže bylo možné vytvořit studentský orchestr. Shodou okolností se objevila atraktivní motivace spočívající v možnostech zájezdů do zahraničí. (Mannheim, Angers, Paříž). Jeho existence se pak stala impulzem k organizování několika celostátních festivalů komorní hudby na gymnáziích ve spojení s lektorskou činností významných pedagogů z AMU a Pedagogické fakulty v Praze. Významnou skutečností byly i pravidelné školní akademie, vánoční a jarní, s výstupy instrumentálními, pěveckými, tanečními i gymnastickými. Všechny tyto aktivity přispívaly k vytváření pěkné atmosféry ve škole.
Pojďme se nyní vypravit do slibovaných vzpomínek. Jak to tenkrát s naším sborem bylo? Našla si Chorea Corcontica Vás, nebo vy jste si našel tento sbor? Vzpomenete si na ty dny, kdy jste začali společně nacvičovat?
Václav: Pokud se vypravíme do vzpomínek na počátky sboru Chorea Corcontica, pak je možné říci, že podnětem k jeho vzniku byl jakýsi „zájmový šum“ spojený s představou sborového zpívání. Tehdy jsem se věnoval již řadě hudebních činností. Rozhovory s kolegyněmi se pro mě staly natolik lákavé, že jsem nakonec přivítal i možnost vést pěvecký sbor. A začátek byl symbolický – v počtu třináct. A to hned v podobě tříhlasu. První skladbou byla úprava lidové písně „Pod dubem, za dubem.“ Vzpomínám si na to, jakou radost vyvolalo zvládnutí jednotlivých hlasů a jaké nadšení přineslo jejich spojení.
To jste nám připomněl vlastně dvě věci. Jednak musíme potvrdit, že to kouzlo ze spojení hlasů zažíváme stále znovu, dá se říci, že u každé písničky vždy nově. Jsme dnes sbor smíšený, barev hlasů přibylo a pokaždé se na to kouzlo těšíme. A s písničkou „Pod dubem, za dubem“ a slovech o morálním nahlížení na život si člověk až musí povzdechnout, že bohužel dnes u mnohých platí spíš nová slova Zdeňka Svěráka z filmové  pohádky Lotrando. „Pod dubem, za dubem - tam si 
Mobirise
                                             Originál 1. partitury z tehdejších zkoušek
na tě počíháme, pod dubem, za dubem - tam tě voškubem.“
Vraťme se ale ke vzpomínání. To, že jste se stal sbormistrem ženského sboru, bylo věcí náhody? Máme na mysli, zda jste měl představu o tom, jaký sbor chcete řídit. Zda ženský, mužský nebo smíšený?
Václav: Hned na začátku bylo jasné, že bude zpívat sbor ženský. Znal jsem pana doktora Šidláka, laskavého pedagoga a skladatele, a od něho jsem získal řadu úprav lidových písní pro tři hlasy, které se mi jevily jako velice vhodné a působivé pro začínající sbor. K původním třinácti členkám se přidaly další, takže vznikl pěkný sbor.

Jak jste volili repertoár? Přeci jenom když není plné obsazení všech hlasů, nejedná se zde o jakési omezení?
Václav: Repertoár byl volen tak, aby byl působivý. Vedle zpěvu a capella (např. Tři ženské sbory Smetanovy) se často uváděly skladby s klavírním doprovodem, například Moravské dvojzpěvy A. Dvořáka. Ten s mimořádným zaujetím „zajišťovala“ klavíristka paní Eva Pozděnová. Našemu sboru věnovali své skladby i regionální skladatelé – Z. Trnka a J. S. Vídeňský. Program obohacovala svým průvodním slovem a recitací paní Milena Janečková. Byla to krásná práce.
Vzpomenete si na nějaké vystoupení nebo zájezd s Choreou Corconticou, který Vás potěšil?
Václav: Každé vystoupení s Choreou byl zážitek. Jistým krásným vybočením byla účast některých členek ve velkém sboru v rámci Smetanovy Litomyšle.
V kronice našeho sboru jsme nalezli zápis ze dne 18 .6. 1990, kdy jste řídil poslední zkoušku. Můžete trochu zavzpomínat na ten společný čas? Bylo vám trochu smutno, když jste odcházel?
Václav: V roce 1990 jsem od Chorey odešel. Odchod byl samozřejmě jinak naladěn než příchod. Jistý stín smutku nemohu popřít, ale byla tady současně nadějná vyhlídka do budoucnosti: pro sbor. Touto nadějí byla moje nástupkyně Eva, a tato naděje, jak ukázal čas, se proměnila v krásnou skutečnost. Pro mě se zase otevírala nová etapa života i práce.
A co ve vašem novém působišti. Nenavázal jste na tuto práci s nějakým dalším sborem?
Václav: Život a práci v Mladé Boleslavi pokládám za velice krásnou a šťastnou část svého života. Konkrétní fakta jsem již uvedl.
Myslíte si, že se také sborový zpěv nějakým způsobem vyvíjí? Dá se u něho vypozorovat nějaká změna za tu dobu, co přicházíte s hudbou do styku?
Václav: Myslím si, že sborový zpěv je stále oblíbenou aktivitou. Uvedu tři poznámky. Stále mám v podvědomí vynikající smíšený sbor v Pasekách nad Jizerou (Svatováclavský sbor), který vede můj kolega Josef Waldmann, který má mimo jiné v repertoáru asi padesát mší.
Dále si myslím, že v nedávné minulosti vznikla celá řada spíše komorních sborů, které se zaměřují na tvorbu širokého stylového rozpětí, od renesance až po současnost. Konečně je věnována velká pozornost současným skladatelům.

Mobirise
                                                     Z kroniky sboru 18.6.1990
Všiml jsem si v jedné televizní reklamě, kterých je dnes kolem nás víc, než bychom si přáli, jedné myšlenky, která zdá se mi býti moudrá. Říká se tam: „To nejcennější nám zůstane, jen když to předáme dál.“ Pro úplnost, abychom nebyli obviněni ze zneužití autorských práv, dodávám, že je to hlavní motto reklamy Pilsner Urquell. Chci se ale vrátit k té samotné myšlence, zdá se mi opravdu moudrá a myslím, že o zpěvu a hudbě vůbec to platí také. Co si o tom myslíte vy?
Václav: Není vůbec možné nesouhlasit s uvedenou myšlenkou. Připojím ještě dvě moudrosti.
První: „Respekt k tradici se potkává s vizí.“
Druhá: Mám na mysli životní krédo legendárního českého lékaře prof. MUDr. Josefa Kouteckého, DrSc., zakladatele české dětské onkologie: „Povinnost dávat a právo brát.“ Zajímal se vždy o umění a kulturu, hudba pro něho byla vždy trvalou oporou.
A teď ještě jedna otázka do minulosti. Protože jsme tenkrát nebyli členy sboru, tak neznáme přesně váš původní repertoár. Bylo tenkrát před osmdesátým devátým rokem možné zakomponovat do programu koncertního vystoupení nějakou duchovní hudbu?
Václav: Duchovní písně zaznívaly vždy o Vánocích, a to ve spojení s mluveným slovem a recitací. Zvlášť zajímavé a působivé bylo pásmo poezie a hudby Jaroslava Andrejse, kdy byla Chorea Corcontica doprovázena komorním orchestrem.
Jak vzpomínáte na trutnovské Gymnázium, kde jste celou řadu let učil? Víte, že tam mají smíšený pěvecký sbor? Jmenuje se: „Colours of GTU.“ S tímto sborem jsme si zazpívali o letošním koncertu pro Tříkrálovou sbírku.
Václav: Na trutnovské Gymnázium vzpomínám velice rád. Představovalo pro mě „školu kantořiny.“ Muselo se skutečně odpovědně pracovat a odpovídaly tomuto úsilí i výsledky, které přinášely radost. Za všechno jsem vděčný tehdejšímu řediteli Mgr. Adolfu Grécovi.
Zde jsem se věnoval i sborovému zpěvu. Pěvecký sbor účinkoval při různých slavnostních příležitostech, zúčastňoval se soutěží. Největším činem byla nahrávka státní hymny, kterou zpíval devadesátičlenný sbor Gymnázia za klavírního doprovodu a v tříhlasé úpravě J. S. Vídeňského. Tato etapa je pro mě nezapomenutelná.
Za to, že jsem se mohl věnovat v tak velké míře mimoškolní činnosti, vděčím i své manželce. 
Mobirise
                             Láhev v rukou není našim standardním doplňkem, děje se tak
                             pouze v případě, kdy je třeba něco oslavit. Zkouška 12.9.2016
Moc Vám děkujeme za povídání. Máme něco vyřídit členům našeho sboru?
Václav: Celému sboru Chorea Corcontica za vedení Evy Slaninové přeji hodně radosti v duši, na podiu i v hledišti.
S Václavem Hátlem, prvním sbormistrem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.
                                                                                               P.S. Přejeme zdraví, pokoj a dobro.
                                                                                                                    Jenda, Štěpán 
Mobirise


Zimní zastavení s Marcelou Karolínou
Maixnerovou o zpívání a výživě 
prosinec  2016

Ahoj Marcelo, vítáme tě v kavárně a využijeme toho, že jsi orientovaná na zdravou výživu. Můžeš vybrat něco zdravého pro naše posezení v kavárně? Můžeme klasickou kávu a nějaký zákusek? Pověz nám, jde to vůbec dohromady zdravá výživa a kavárna?
Mobirise

Marcela: Děkuji za pozvání, kterého si velmi vážím. K našemu posezení bych si dovolila připravit muffiny, samozřejmě ze zdravých surovin - banán, skořice, med, vločky, ořechy a semínka, potřené trochou hořké čokolády a posypané kokosem. Když je beru s sebou na cesty, nebo je připravuji k nějakému posezení, nikdy nezbydou.  Jedna klasická káva se skleničkou 

vody by tolik vadit neměla, spíš záleží na poměru zdravých a nezdravých potravin celkem. Pokud ale máte obavy o své zdraví, můžete pít kávu zelenou, která nepřekyseluje organismus, pročišťuje ho, spaluje tuky a můžeme ji počítat do pitného režimu. Můžeme tedy zvolit zdravější alternativu. 
 Tak to vidíš, nabízíš jistě dobré a zdravé věci, ale my toto v naší etapě snižování hmotnosti nechceme přijmout. Nezbývá nám než říci: „Odejdi, satane,“ neboť víš, že jsme lidé hříšní a svodům tohoto světa snadno podléháme. Ty, Marcelo, ale nikam nechoď, to my jenom tak, abychom zahnali tvé pokoušení. Dá se vůbec doporučit nějaká univerzálně platná strava pro všechny? Někdo chce třeba zhubnout a někdo naopak potřebuje přibrat. To by asi měl jíst každý něco jiného?
Marcela: Žádnou univerzálně platnou stravu neznám, jelikož každý člověk je originál a má jiné preference, potřebuje individuální přístup i ve stravování. Je důležité prozkoumat, jak pracuje tělo každého z nás, jak spaluje tuky a cukry, jak fungují orgány, jaké jsou rodinné dispozice a podle toho sestavit individuální výživový plán. Určení vhodných a nevhodných potravin podle metabolického typu může stěžejně ovlivnit zdraví člověka. Ve finále každý jí, co mu vyhovuje, a vyhýbá se potravinám, které způsobují onemocnění, to hubnutí resp. přibírání je k tomu jako bonus. Především jde o kvalitu života.
Omlouváme se, že jsme se v kavárně našeho hudebně orientovaného spolku vrhli hned na tvoji práci, ale jak je všeobecně známo, nejen písní živ jest člověk, ale také prací, a protože tvojí profesí je péče o zdravou výživu, proto toho trochu zneužíváme. Není žádným tajemstvím, že se někteří členové našeho sboru zamysleli nad svojí postavou a hubnutí řeší pomocí diety, kterou přinesl do našeho sboru Láďa Matoušek. Tuto dietu lze nalézt na internetu pod názvem: „Dukanova dieta.“ Je také prokazatelné, že se pomocí této diety daří úspěšně hubnout. A tito členové vidí sami na sobě výsledky. Ty jsi ale měla proti této dietě výhrady, můžeš říci proč?
Marcela: Nemám ráda slovo dieta, protože každá dieta je určité omezování a Dukanova dieta
Mobirise

spočívá ve výrazném omezení sacharidů, které jsou jednou z hlavních skupin potravin, nezbytné hlavně pro vytváření energie. Rychlé úbytky váhy mohou organismus vyčerpat. Viděla jsem ve své praxi klienty, kteří si takovým omezováním poškodili funkci štítné žlázy, vrátilo se jim onkologické onemocnění, byli unavení a neprospívali a s tím nemohu souhlasit. Jak jsi sám řekl, kvalitní stravování není o omezování nebo snad

hladu. Naopak, úspěch vidím v tom nastavit režim tak, jak to tělo potřebuje - neomezovat příjem hlavních složek jídel, a to ani na přechodnou dobu. 
Vlastně ani my nemáme rádi slovo dieta, to nám mluvíš z duše. My to zde používáme jako jakýsi „terminus technicus“, aby byla zachována vazba na veřejné informace uváděné v knihách nebo na internetu, pod kterými lze nalézt více podrobností k této problematice. Omlouváme se tedy, že u pojmu „Dukanova dieta“ nadále zůstáváme. Nám je totiž sympatická hned z několika důvodů. Tedy především, že u toho netrpíš hlady. To si myslím je důležitý předpoklad k tomu, aby člověk normálně fungoval a nekoukal, kdy už to trápení skončí, protože to není žádné trápení. A potom tam je ještě jeden pro nás důležitý bod, že tě nikdo nenutí nakupovat nějaké speciální hubnoucí koktejly, či jiné potravinové doplňky. Jak je to s vaší péčí o zdravou výživu? Obejde se váš klient bez těchto doplňků? Nebo je vidíš jako nutnost?
Marcela: Koktejly místo jídla považuji za důležité, pokud člověk nemůže normálně přijímat potravu, například po úrazech nebo zákrocích, kdy se pevná strava přijímat nedá. V režimu nočních směn, pokud normální jídlo nezabezpečí dostatek energie, můžeme přijmout koktejl pro dovyživení buněk. V ostatních případech je na místě normálně a dobře se najíst! Ty jsi měl ale jistě na mysli nějaké zázračné koktejly zaručující beze změny stravování vyřešit problémy s váhou? Ti, kdo si nějaké vyzkoušeli, zjistili, že to není změna trvalá. Takové ve Světě zdraví nenabízíme. Klient u nás může (nemusí) využít doplňky, je to zcela na jeho rozhodnutí. Naše doplňky jsou, jako když si jdeš koupit vitamíny do lékárny a jsou lékařskou radou namíchány v silnějších koncentracích a tak, aby pokryly více problémů komplexně a navzájem se nerušily. Kdybych měla zajít do podrobností, jde o čištění těla - něco jako generální úklid, který bychom si měli každý jednou ročně dopřát - dovýživu a pomoc při konkrétních problémech, které klient má (únava, špatné spaní, alergie, trávící problémy, vysoký cholesterol, vysoký krevní tlak, bolesti kloubů, otoky nohou, křečové žíly atd.) a zrychlení metabolismu tuků. Naše doplňky jsou vlastně silné přírodní koncentráty z bylin, ovoce a zeleniny, tedy žádná chemie. Klientům nic nenutím, a když vím, co mu pomůže, samozřejmě mu to doporučím. Je to případ od případu.
Pokud bys měla někoho pozvat k vám do Vaší poradny Svět zdraví, koho bys pozvala? Co bys mu nabídla?
Marcela: Pozvala bych všechny, kdo mají nějaké zdravotní problémy, nebo jsou nepřiměřeně unavení, nebo jsou nespokojeni s váhou, nebo jen chtějí zdravě žít a nemají ucelené informace. Mohou přijít na vyšetření a podle výsledků se domluvíme, co je dál potřeba udělat. Někomu stačí jen doporučení, někdo potřebuje systematickou pomoc. Možným řešením může být naše metoda, která odhalí příčinu problému, dále pak vytvoření individuálního plánu, monitoring výsledků, atd.
Tvoje argumenty i nabídka zní přesvědčivě, myslím, že kdybychom mluvili o zdravé výživě ještě chvíli, zajdu k vám do poradny. Pojďme ale ke zpívání. Patříš k nepostradatelným členům sboru. Pokud se hledá někdo na sólo a má to být sázka na jistotu, pak jsi to ty. Můžeš nám prozradit, kdy jsi začala zpívat? Máš nějaké vzpomínky na svá dětská vystoupení?
Marcela: Začala jsem zpívat asi tak nějak přirozeně napodobováním dospělých. Co si pamatuji, zpívala mi babička a povídala všelijaké říkanky, příběhy a pohádky. Děda se po práci procházel kolem domu a pískal si nebo zpíval nebo hrál na foukací harmoniku, on pocházel ze Slovenska a zpíval opravdu nádherně. Můj otec hrával na kytaru u táboráků a působil v nějaké místní kapele. Maminka také zpívala a hrála na kytaru, i když po mém narození na to hraní už neměla tolik času. Měla jsem ráda pěkné melodie i texty, stačilo mi 3x slyšet písničku a uměla jsem ji zazpívat. V první třídě jsem se zamilovala do Karla Gotta a jeho písničky Kávu si osladím a zpívala jsem ji za jednu korunu na každé návštěvě u příbuzných, to byla má první placená vystoupení.
Na ZŠ jsem chodila do sboru, který tam vedla paní učitelka Štanclová, předváděla mně i mimo běžná vystoupení jak vycvičeného medvídka i před mou třídou v hodinách hudební výchovy. Žádné noty ani texty jsme tenkrát neměli, všechno bylo zpaměti.

Mobirise
                               Možná, že tady mě ta kytara chytla a už mě nepustila
A co hudební škola? Chodila jsi tam zpívat nebo ses věnovala nějakému nástroji?
Marcela: Sama jsem se učila hrát na malý xylofon, skládala jsem si i melodie a na flétničku, kterou jsem jednou dostala k Vánocům. Ve třetí třídě jsem se chtěla naučit hrát na kytaru, a protože doma o tom nechtěli ani slyšet, šla jsem se sama do hudební školy přihlásit. První dveře, ve kterých se vyučovala kytara, mi otevřel pan učitel Kolbert, který s námi nyní zpívá ve sboru. Vyzkoušel mě z rytmu, něco jsem mu zazpívala a dal mi k vyplnění přihlášku, pak ale chtěl asi 30 nebo 50 korun na zápisné a ty já neměla. První jsem poprosila babičku, která si nejdřív myslela, že to mám na nanuky, a dala mi ty peníze, já ale přiznala, že toužím chodit do té hudebky a babička se omlouvala, že když rodiče nechtějí, že nepůjde proti nim. To bylo velké zklamání, ale táta doma nechtěl ani slyšet, že mě prý těch pár akordů taky naučí. A naučil. Já pak tajně brala tátovu kytaru ven (to se nesmělo) a za garážemi jsem hrála Kryla, ještě dnes potkávám kamarády z té doby, kteří mi připomínají, že jsem je učila hrát na kytaru, což já už ani nepamatuji, ale pro ně to byl velký zážitek, jak se mi po čase někteří svěřili.

Mobirise
                                            Marcela, kytara a čas malin nezralých
Tím se tedy vysvětlilo, proč jsi na svém facebookovém profilu vyfocená s kytarou. Tam je vidět, že na ni opravdu hraješ. Ta kytara tam ale jistě není ta, kterou jsi nosila za garáž, tam je novější model?
Marcela: Je to tak, kytara na obrázku, tu jsem si koupila z první výplaty. Dnes mám elektrickou kytaru, kterou jsem si pořídila do kapely, ve které jsem před lety působila, kde kytarista nechtěl hrát v mých skladbách nějaké složitější akordy, a tak jsem k tomu byla vlastně donucena.
Účastnila ses společně s několika dalšími našimi členy několika letních pěveckých workshopů „Bohemia Cantat v Liberci.“ Jak ses o těchto akcích dozvěděla a jak to tam probíhá? Jaká je tam atmosféra?

Marcela: O těchto akcích jsem se dozvěděla od kolegyně tady v našem sboru. Helena Slavíková se také před několika lety účastnila a moc se jí to líbilo. Domluvilo se nás pět a jeli jsme a bylo to moc fajn. Užili jsme spoustu legrace a od té doby se účastním každý rok. V Liberci je vždy úžasná atmosféra. Jsou tam lidičky přesně mé krevní skupiny, ochotní zpívat naplno, ať je to 
na zkoušce nebo na vystoupení anebo večer v nějaké té hospůdce. Festivalu

 „Bohemka“ se účastní několik stovek zpěváků - kolem 400-600 lidí z Čech i zahraničí, natěšených na zpívání a společnou práci, ale také zábavu. Workshop trvá 4 dny a vždy tam úplně zapomenu na veškeré starosti a problémy.
Z Liberecké „Bohemky“ mám dnes spoustu přátel, se kterými se znovu každý rok moc rádi setkáváme. V ateliérech žánrově rozdělených působí výborní dirigenti, kteří z vás dostanou to nejlepší, co ve vás je. Je to tvrdá práce, která střídá legraci, takže vás to úplně pohltí, naučíte se nové techniky, jak se ve zpěvu zlepšovat. Jak o tom tak mluvím, už se začínám těšit na další „Bohemku“ 2017.

Mobirise
Pojeďte to také vyzkoušet!                                                                   Bylo nás pět na Bohemia
                                                                                                                                       Cantat 2011
Některé písničky z těchto setkání jste dokonce přinesli do našeho sboru, které to jsou? 
Marcela: Jsou to například skladby Lékořice a Every breath you take..
Měla jsi příležitost bavit se s členy jiných pěveckých sborů, jak to funguje u nich? Myslíme, jak často zkouší, jak probíhá zkouška, jak to mají s koncerty, kde zpívají a tak? Jestli by z jejich kuchyně nebylo třeba dobré něco opsat?
Marcela: Zpěváci, se kterými se setkávám, mají také jako my zkoušky jednou nebo dvakrát do týdne a většinou se učí více sami doma a na zkouškách se jen secvičují. Umožňuje jim to pak
Mobirise
                     Se skupinou „The art of inside out“ Trutnov-Uffo – Vánoce 2015
zpívat náročnější skladby. Pokud můžu, tak se snažím něco z jejich kuchyně opsat, ale ne vždy je čas a možnosti takové věci nacvičit.
Kromě zpívání v našem sboru zpíváš také s kapelou „The art of inside out.“ Loni o Vánocích jsme měli dokonce společné vystoupení u nás v Uffu. Můžeš nám něco prozradit o vaši práci? Jak často se vám daří realizovat koncerty a tak?
Marcela: Zpívám nyní se dvěma kapelami. Repertoár kapely The art of inside out jste slyšeli, hrajeme např. na Trutnovském hudebním létě u Uffa, v klubu Kabinet, na Webrovka-festu, v Academy Clubu v Hradci Králové a působím ještě v kapele Taurus, se kterou hrajeme na zábavách, plesech, svatbách atd. Hraní máme někdy i 3x v měsíci. Mezi vystoupeními se dělají nové projekty, takže práce je spousty. Z našeho loňského vystoupení v Uffu připravujeme CD s možností zhlédnutí celého vystoupení nebo zvlášť kapely, sboru, budou tam formou bonusů rozhovory o vzniku toho projektu.
Už se na to CD těšíme a rádi přispějeme svojí vzpomínkou na přípravu tohoto společného koncertu.
Jednou jsme byli s naší dcerou v jednom kostele kdesi v Německu. Byli jsme tam s manželkou a dcerou sami a dcera začala do toho prázdného kostela zpívat. Vlastně takový malý koncert pro dva lidi. Bylo to moc pěkné. Neuspořádala sis někdy taky takový minikoncert? Věříme, že v tvém podání by lidi kolem potěšil. 
Mobirise

Marcela: Jé, to mi bereš z úst, přiznám se, dělám to celkem často, kdekoliv potkám nějaký svatostánek, vejdu dovnitř a alespoň chvilku tam zpívám. Kvůli té velkolepé akustice se nikdy neudržím. Můj přítel měl zpočátku malinké obavy, ale už si na to zvykl a ochotně chodí se mnou. Zpívala jsem v létě v zámečku Humprecht, vlastně jen tak při prohlídce jsem si dovolila - prý jsem první, kdo tam zpíval dobrovolně. O akustice tohoto loveckého zámečku vím už delší dobu, je tam oválný vysoký sál,  který zesiluje a nese tón až neuvěřitelně.

Mobirise
Dříve než přijdou vánoce 2015“ Společný koncert „Chorea Corcontica“
                                 se skupinou „The art of inside out.“ Marcela sólo
  Ráda bych tam udělala nějaký projekt, pokud bude štěstí přát.
Nevíme, koho máš v hledáčku pro obsazení do projektu „Humprecht.“ Napadlo mě to také. Měl jsem takovou představu společného výletu členů našeho sboru na Humprecht a tam bychom se celkem nenápadně přimíchali mezi turisty, pochopitelně po zakoupení lístků. Vím, že tam v onom kruhovém sále průvodci vyzývají turisty, aby si zkusili zazpívat. To by byla ta naše utajená příležitost, že bychom tam nějakou pěkně nacvičenou písničku střihli. Nebo by byl také pěkný výlet do Adršpachu a tam mezi skalami …
„Teď ale, Marcelo, odskočím k jedné otázce, která nesouvisí vůbec s ničím, o čem si tu povídáme. Ty máš před svým příjmením dvě jména, Marcela Karolína. Jak jsi k těmto dvěma jménům přišla?
Marcela: Na to se mě ptá hodně lidí. V naší rodině má snad každý dvě jména nebo se jména mění podle potřeby. Mému otci celý život říkají Milane a v občance má Ludevít. Vysvětlení: babička chtěla mít Milánka a dědeček chtěl, aby se syn jmenoval po otci, navíc to ještě na matrice zmotali, místo (slovensky) Ludovít napsali (počeštěně) Ludevít a dědeček je přitom Ludvík. Já byla jako malá Růženka - asi kvůli mé preferenci růžové barvy. Pak jsem se dozvěděla, že se vlastně jmenuju úplně jinak - přikládám to tomu, že jsme taková zvláštní rodina.
Jaký byl ten letošní rok z pohledu zahradníka? Co všechno jsi vypěstovala? A jakou máš vlastně zahrádku? Myslím, že nyní v prosinci bychom mohli provést zahradní uzávěrku, letos už asi nic nevypěstuješ. 
Mobirise

Marcela: Zahrádku mám na jižním svahu velkou cca 1500m2, mám tam i kousek lesa a chatu. Ráda tam relaxuju a odpočívám. Pěstuju ovoce, zeleninu, bylinky, asi jako každý - rajčata, česnek, dýně, papriky, okurky, ačokčy (kříženec okurky a papriky), cukety, hrozny, jahody normální i lesní, maliny bílé a červené, angrešty, černý a bílý rybíz, borůvky kanadské, muchovníky, třešně, švestky, 

blumy, špendlíky, višně, pažitku, petrželku, kopr, levanduli, mátu, meduňku, rozmarýn, šalvěj, routu, dobromysl a mnoho keřů a stromů. Letošní rok byl slunný a bylo hodně úrody. Nejraději mám jen tak se projít po zahradě a jíst to, co právě utrhnu. Přijďte taky ochutnat .

Když si tak prohlížíme fotografie tvé zahrádky, moc se nám líbí, snad nejvíce, ta romantická terasa, sluníčko a příroda. Úplně si to představuji. Bedřich Smetana na letním bytě, sedí u toho stolku a jen tak mimochodem, okouzlen tou nádherou, kreslí malé černé kuličky s praporky kamsi mezi pět linek. Potom sedne ke klavíru a je to taková krása, že se nám chce brečet. 

Mobirise
Nepřepadají tě tam někdy v prostředí také umělecké představy,                  Jarní terasa                   které svěříš papíru?  
Marcela: Představy mě přepadají nejen na zahradě, to mi asi přály sudičky, abych se pustila do každé hlouposti, která mi bleskne hlavou. A ono to celkem vychází. Zahrada je moje útočiště, tam se učím, píšu, přemýšlím, medituju, pozoruju les, zvířata, jak co roste, je to pro mě ráj, kde zapomenu na starosti a nesnáze. Přeju každému člověku mít možnost takového odpočinku.
Jsi, Marcelo, hodně činorodá, a to v nejrůznějších oblastech. Podle nabídky tvých výrobků
Mobirise

 na „Fléru“ (internetové tržiště pro rukodělné výrobky) se realizuješ hned v několika technikách. Práce s textilem je pro ženy celkem přirozený materiál, vidíme ale také šperky. Absolvovala jsi nějaké kurzy pro tuto tvořivost? Ve které technice se realizuješ nejraději?

         Souprava šperků

Marcela: Postupy práce si tvořím z části sama a navštěvuji tvořivou dílnu, kde se scházím s ostatními „kreativkami“, vymýšlíme náplň tvoření a vzájemně se učíme techniky. Co mám nejraději? Maluju i natírám, renovuji staré věci: židle, skříně, šicí stroje a dělám z nich nábytek, který používáme.

Mobirise
Mobirise

                                                                  Dóza na kávu a čaj
 
Prodávám nový nábytek a vyměňuji ho za starý, natřený a mám z toho radost. Líbí se mi Vintage a námořnický styl. Pak taky ráda šiju: patchworkové deky, kabelky, tašky… Vytvářet cokoliv mě uspokojuje.

Patchvorková deka
Na závěr nám pověz, kdy jsi přišla do našeho sboru a kdo tě přivedl.
Marcela: Ve sboru zpívám od roku 2008. Nepřivedl mě nikdo, sháněla jsem informace v hudební škole, kde učí Eva Slaninová, ptala jsem se také Jitky Lábusové, kde že to vlastně zpívá, a ono se to nějak sešlo. Zpívala jsem tenkrát v jedné kapele a potřebovala jsem trochu trénovat hlas, takže do Chorey jsem se šla zdokonalovat.
Marcelo, děkujeme za povídání
S Marcelou Karolínou Maixnerovou, členkou sboru Chorea Corcontica, si povídali
                                                                                                                                   Štěpán a Jan Vojáčkovi 
Mobirise
                                 Jarní koncert v Síni Bohuslava Martinů Trutnov 2015
                                  Marcela Kaolína Maixnerová, první řada, pátá z leva
                                                                    (modrý šátek)
P. S. Tak ať ti to zpívá, na zahrádce roste a ať jsme národem zdravých lidí, ani tlustých, ani příliš hubených a podvyživených. Prostě kluci jak mají být a holky k nakousnutí.
                                                                                                                                Jenda, Štěpán

Mobirise


Ve skalách i v koncertním sále
s Pavlem Svěceným
 
leden 2016

Mobirise

Ahoj Pavle, děkujeme ti, že jsi přišel do kavárny, nevěděli jsme totiž, jestli ty, člověk přírodní, mezi skalami se pohybující, můžeš vůbec do takových zařízení jako je kavárna. Potom jsme si tě u kávičky představili s tvojí cigaretou a tu jsme si řekli, přece s tím kouřem nebude kazit ovzduší v Adršpachu, co kdyby chytnul les? Tady v kavárně to bude pěkně pod pokličkou, navíc s hasicím 

přístrojem po ruce. Když už jsme ale na tebe ošklivě prozradili, jak je nám známo, tvoji jedinou neřest, pověz nám, máš-li nějaké další neřesti, jak nám není známo?

Pavel: Jak by ti řekl každý, kdo kouří – kouření je přirozená část dýchání. Kouření bystří a rozjasňuje mysl a také vede k tomu, že do kopce chodíš důstojně a pomalu a neženeš se jako smyslů zbavený. Takže i ve skalách kouřím a zatím se mi les podpálit nepodařilo. Byl jsem svědkem asi třech lesních požárů ve skalách, ale všechny byly úspěšně uhašeny, a tak se zatím nenaplnilo toužebné přání jednoho z klasiků lezení, jehož citace se stala mezi horolezci proslavenou: „Jedině gigantický lesní požár může učinit Adršpach přehlednějším“ (myšlena pochopitelně není obec Adršpach, ale jen vegetací pohlcené skalní partie).
Otázka mých neřestí je myslím nešťastně zvolená. K neřestem se nikdo dobrovolně na veřejnosti nehlásí. Ty vyplouvají na povrch časem, nezávisle na vůli svého nositele, nebo se 
Mobirise

nějakým jiným nechtěným způsobem prostě profláknou. Takže abych se z toho nevykrucoval, přiznám se coby sympatizant alespoň k neřestem už klasickým: „Víno, ženy a zpěv.“ Ovšem ne nutně v tomto pořadí!

Četli jsme, Pavle, vaši společnou knížku „Bohatýrské časy“, která vyšla v roce 2013. Tam barvitě se svými kamarády horolezci vzpomínáš na zážitky ze skal. Jestli si dobře pamatuji, máš tam jenom náznak o zpívání. Nás by ale zajímalo, zdali si mezi těmi skalami někdy zpíváš? Pokud se můžeš vrátit trochu zpátky, do doby, kdy jsme byli mladí kluci, toužící získat k sobě mladou bytost opačného pohlaví, jak tenkrát bývalo dobrým zvykem? Jestli jsi někdy tam v těch skalách takové bytosti zpíval?  

                  Výstup na věž
       Jeana Franka-Adršpach

Pavel: V době mého mládí se ve společnosti horolezců mnoho dívek nevyskytovalo. Ty byly k nalezení na jiných destinacích, jako jsou koupaliště, pláže a podobné placy k lenošení. Své ženě, se kterou jsem se seznámil při lezení, jsem samozřejmě ve skalách zpíval, a nejen jí.
Tenkrát jsme chodili lézt jako mnohočetná parta, která se na místě určení rozdělila na skupinky, kde každá lezla na jinou skalní věž, pokud možno v nejbližším sousedství ostatních. Když všichni stanuli na vrcholu, byl jsem pokaždé zařváním se sousedního vrcholu vyzván, abych jim za odměnu zazpíval. Takto jsem své obhroublé kamarády „zušlechťoval“ operními áriemi a písněmi bel canta. Všichni, pokud jsou mezi živými, na to dodnes rádi vzpomínají.
Zpívat jsem „musel“ nejen ve skalách, ale i na pracovišti, tehdejším Středisku geodézie. Když se proslechlo, že se učím klasickému zpěvu (to mně bylo tak kolem dvaceti), každá porada ROH, výrobní porada nebo oslava Mezinárodního dne žen byla zahajována kulturní vložkou, kde jsem jako účinkující figuroval jen a pouze já.
Zpočátku mě to i bavilo, ale když to přetrvávalo léta, začalo se mi to opravdu zajídat. Vykroutit se z toho se mi nijak nedařilo, neboť se vše odehrávalo za tehdejšího nejpřísnějšího komunistického režimu, ale nakonec jsem přece jen na něco přišel.
Na jedné z pravidelných výrobních porad, kde mí spolupracovníci, včetně našich nadřízených nomenklatur, seděli v největší kanceláři ve velkém kruhu na židlích (chyběl už jen praskající táborák), jsem přednesl osvědčený „flák“ ze sešitu Kolchozních písní SSSR, který jsem zabavil při likvidaci archívu Lidové školy umění. Píseň o hrdince socialistické práce Marii Lysenkové (tak se přímo jmenovala píseň o průkopnici v pěstování řepy), kde jsem lehce poopravil text do ještě větší absurdity, než byl originál, vykonala své. Spoluzaměstnanci se dusili potlačovaným smíchem, nadřízení se ošívali na židlích, nikdo se však neodhodlal můj repertoár napadnout. Od té doby mě o kulturní vložku už nežádali. Tak jak zůstala oslavná píseň o Marii nepochopena na mém pracovišti, o to víc získávala na popularitě při zájezdech divadelního spolku z Úpice, kde jsem nějaký čas škodil.
Co se týká obluzování dívek zpěvem a kytarou – byl tu malý problém. Zatímco se u táborových ohňů pod vlivem romantických písní všichni okolo mne sdružovali do dvojic a postupně se vytráceli do noci, já musel stále hrát a zpívat. Pokud jsem si chtěl udělat přestávku a taky se „družit“ jako ostatní, vždycky nějaký dobrák zvolal: Hudba nemá co pít – a eště zahraj tamtu, tu, no, však víš ...“ takže můj vzdor postupně slábl a končívalo to tím, že jsem k ránu už zcela sám uhasil oheň a šel spát.
Tento druh muzikantského prokletí mi až po čase osvětlil František Nedvěd ze Spirituál kvintetu, který stejný problém ventiloval ve svém televizním profilu. Stěžoval si na to jedné ze svých dávných kamarádek a ta mu podala následující vysvětlení. „To, že se tisknu ke svému protějšku po svém boku, no – byl vedle mne – ale místo něho jsem si vždycky představovala toho, kdo pro mě zpívá.“ Je to sice po čase jakási útěcha, ale jinak z toho nic nekoukalo.

Pověz nám něco o sobě. Jak a kdy ses ke zpěvu dostal?

Pavel: Co mě dohnalo k volbě věnovat se zpěvu dodnes nevím. Nebyla tu žádná laskavá paní učitelka, žádný dětský pěvecký soubor a ani žádné zděděné hudební geny, pokud se nepočítá, že z mých rodičů měla matka ráda dechovku a otec že v mládí obrážel tancovačky. Já sám jako dítě jsem ke kumštu čuchnul pouze v divadelní hře „Jendův let na Měsíc“,

Mobirise
                                      Dny Evropského dědictví Žacléř 2016

 kde jsem v davové scéně ztvárnil roli mrtvého Měsíčňana.  Do svého hudebního vzdělávání nepočítám hru na housle, kterou jsem byl nucen v raném dětství na přání mé matky provozovat. Tehdy byla snad hra na housle státem dotovaná nebo co, protože housle jako nástroj byly nejlacinější, když nepočítám foukací harmoniku nebo tehdejší píšťaly z pálené hlíny, a jelikož jsme byli rodina nemajetná, byly mi vybrány housle, neboť hra na fujaru se mé matce zdála zřejmě nedůstojná. 
 Do houslí jsem chodil asi čtyři nebo pět let, ale k žádnému výraznému zdokonalení v mé hře na tento čertovský nástroj nedocházelo. Zvlášť silné puzení praštit s houslemi jsem míval v létě, kdy mí kamarádi svobodně lítali po lese, zatímco já jsem ve třídě učitele Jirsáka mordoval struny svých houslí. Ani jeho polohlasem pronášené klení, ani motto, vyvedené obrovskými písmeny nad mou hlavou „ Lenin: Učit se, učit se, učit se! - Ševčík: Cvičit, cvičit, cvičit!“ mě nedokázalo vzpružit. A jelikož se v té době můj jmenovec, houslový virtuos Jaroslav Svěcený, ještě nenarodil, aby mi byl případně vzorem, nemělo smysl trápit mé učitele hudby.
Po čase a mém promarněném studiu rozčarovaný pedagog rodiče přesvědčil, že moje budoucnost je v manuální práci a nikoli na poli hudebním. Housle zdědila moje mladší sestra, ale ta hrála ještě hůř, a tak se „rodinné housle“ přestěhovaly vysoko na skříň, kde dlouhá léta strašily jako zaprášené memento naší nemuzikálnosti.
Ale vraťme se k položené otázce. Pokud se nad volbou věnovat se zpěvu zamyslím, tak mne napadá jen jedno. Mělo to tak zřejmě být – osud mi namíchal recept, jak pomocí talentu a píle nedosáhnout naprosto ničeho.
Začátek mé pěvecké kariéry byl slibný. Stál jsem v ředitelně Hudební školy v Trutnově, bylo mi devatenáct, měl jsem po maturitě a nastoupil jsem do zaměstnání coby zeměměřič. Na můj dotaz k hlavě hudebního ústavu, zda bych se nemohl učit zpěvu, mi pan ředitel řekl: „Snad si nemyslíš hochu, že z tebe bude Karel Gott!“ Odvětil jsem neutrálně, že „eště nevím...“ a na to jsem byl přijat do pěveckého oddělení paní Gollové.
Svoji pěveckou výuku jsem započal lidovou písní s živnostenským motivem: „Já jsem z Kutný Hory koudelníkův syn, já mám v Praze tři domy, až je koupím budou mý....“ V době, kdy v Praze většinu domů spravovala OPBH a kdy můj nástupní plat činil směšných devět set korun hrubého, bylo těžké ztotožnit se výrazově s textem a trvalo tři neděle, než se mé vyučující zdál můj přednes natolik přesvědčivý, že jsem mohl postoupit dál.
Vedle sólového zpěvu bylo mou povinností zpívat i ve sboru, kde jsem byl mezi osmi - až dvanáctiletými dětmi bezkonkurenčně nejstarší. Krom lidové tvorby jsme měli v repertoáru i takové provařené fláky, jako byla slavná budovatelská „Bez chleba nejde žít…“ (autor později skočil z okna). Přestože jsme tenkrát zpívali trojhlasně takové a tomu podobné, učebním osnovám příslušné bejkárny, chodil jsem tam rád, protože do sboru docházela i nádherná slečna Blanka. Bylo jí osmnáct, chodila na „ekonomku“ a někde na severu Čech ji dokonce zvolili královnou krásy – myslím, že byla zvolena něco jako Miss Labe. Takže je ti jasné, že když jsem stál vedle takovéto bytosti, byl jsem svolný zpívat sebevětší hovadiny. K mé lítosti chodila ale do zpěvu už jen jeden rok, pak odmaturovala a vdala se.
Zpěvu jsem naprosto propadnul, a přestože jsem dělal rychlé pokroky, bylo mi to pořád málo. Potřeboval jsem denně trénovat, ale doma v paneláku by mě sousedi hnali svinským krokem. A tak jediné místo, kde jsem svými hlasivkami mohl rušit, byla volná příroda. Lesy jsem zavrhnul – abych neplašil členy mysliveckého sdružení. Zvolil jsem tedy za své nácvikové prostory rozlehlé državy Státních statků, kde jsem nepředpokládal, že bych někoho kromě traktoru potkal. To byl ovšem omyl, protože jsem svým hlasitým zpěvem často vyděsil milenecké páry, které přede mnou v chvatu opouštěly remízky a meze, kde hledaly samotu.
Ne vždycky „moje zpívánky“ v přírodě probíhaly bezkonfliktně. Jednou jsem místo rozlehlých pastvin zvolil lesopark, kam jsem šel cvičit i s kytarou. Po chvíli hraní, kdy jsem na plné pecky procvičoval tehdy věhlasný repertoár Paula Anky, jsem pocítil nutkání se otočit. Napravo, těsně za mnou, seděl velkej flekatej pes, nalevo za mnou stály zelené holínky a v nich v zeleném mundúru napasovaný zaměstnanec lesní správy. Hbitě využil přestávky v mém koncertování a pronesl k užaslému budoucímu umělci: „Chlapče, zpíváš pěkně, ale běž si řvát někam jinam!“ Významně si k tomu poposunul flintu na rameni a spolu se svým psem odkráčeli pérovat zas někoho jiného. To, že sto metrů od nás přes silnici řvaly tři pásové traktory při jarních pracích, mu zřejmě vadilo míň než ušlechtilý zpěv. Od té doby jsem pokládal nimrody za naprosto nemuzikální bytosti, kterým zní libozvučně pouze a jen rána z brokovnice.
Studium zpěvu bylo na tři roky a každý rok se ti nejlepší zúčastňovali STM soutěže v klasickém zpěvu (pozn. pro nezasvěcené – Soutěž tvořivosti mládeže). Nikdy, navzdory svému přesvědčení, že „zvítězím“, jsem výrazně neuspěl. Až o několik ročníků později jsem se dozvěděl proč – byl jsem školený a zpíval jako baryton, ačkoliv položením hlasu jsem byl asi spíše tenor. A tohle zřejmě u poroty neprošlo.
V absolventském roce hudební školy mi dokonce paní učitelka přes svého bývalého spolužáka z konzervatoře zařídila účast v konkursu na sólistu opery v Liberci. Mně se tam tenkrát vůbec nechtělo – ale dopadlo to naštěstí dobře – konkursem jsem neprošel.
Po tříletém oficiálním studiu na LŠU jsem ještě studoval dál dva roky soukromě, než jsem se přihlásil k přijímacím zkouškám na pražskou konzervatoř. Už nevím, co jsem tam tehdy předvedl – zpívala se myslím jedna operní árie a jedna klasická píseň. Zkoušku jsem udělal „z fleku“. Nadšená zkušební komise si mě pozvala k besedě, ptali se mě, jak se hodlám na studiu živit a podobně – zkrátka, měl jsem to v kapse. Domů jsem odjel s vidinou, že jsem se pro dráhu zeměměřiče přece jen nenarodil. Za 14 dní přišel dopis z konzervatoře, jehož otevření jsem pokládal za naprostou formalitu. K mému obrovskému zděšení v něm stálo, že litují, ale v talentové zkoušce že jsem neobstál. Byl jsem zdrcen a naprosto nic nechápal. Takže jakápak dráha umělce – zase hezky pásmo do ruky a hurá mezi kopřivy.
Za rok nato jsem se zúčastnil jednoho z prvních ročníků hudebního festivalu Camerata Nova v Náchodě. Tehdy to byl ještě festival soutěžní. Vyhrál jsem první cenu v oboru komorní písně a kupodivu v porotě seděly i profesorky zpěvu z pražské konzervatoře, které byly obeznámeny s mým loňským pokusem o studium. „Teď už vám to můžeme říct“, pověděla mi jedna z nich, „v posudku ze zaměstnání, který rozhodoval, napsal váš vedoucí, že studium zásadně nedoporučuje, neboť si nezasluhujete využívat výhod socialistického školství – nebo tak nějak. Co jste mu to proboha provedl?“
Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. Takže to byl můj vedoucí, nějaký Kábrt z Vlčkovic, zatvrzelý kolektivizátor soukromých zemědělců v dobách, kdy se zakládala zemědělská družstva. V okolí byl známý tím, že si doma vyráběl domácí víno, tzv. „Vlčkovickou pomstu.“ Tento patok donášel ve velkém množství do práce, hlavně v době, kdy se všude slavil začátkem března Mezinárodní den žen. Jelikož ten samoser nikdo nechtěl pít, dorazil ho vždycky na závěr všechen sám a poté byl několikrát viděn, jak ve večerních hodinách, mnohdy za hustého sněžení, jen v šálce a bačkorách hledá v Peci pod Sněžkou vlčkovickou náves. Tam býval zpravidla příslušníky VB odchycen a navrácen zpět zahanbené rodině. Obdivoval jsem jeho vřelý vztah k zemědělství, protože se příště „vožral zase jako dobytek“. A tohle, to byla jeho odplata za to, že jsem při prověrkách, kterými tehdy museli projít všichni chudáci zařazení do kategorie „pracující inteligence“, odmítl souhlasit se vstupem sovětských vojsk v roce 1968. Vskutku – na mém vedoucím se dá zářně doložit, jací blbci často stojí na našich životních křižovatkách. Ale zpátky do Náchoda.
V porotě seděl i jeden zástupce mužského pohlaví. Představil se jako Eduard Hrubeš z brněnské JAMU (mimo jiné otec Eduarda Hrubeše – současného televizního moderátora) a ten mi nabídl, že mě soukromě přeškolí na tenora a zároveň připraví na přijímací zkoušky na JAMU. Tenkrát jsem ho neznal a nevěděl jsem, co vím teď – že mi osud dostrkal do cesty proslulého pěvce Státní opery v Brně, který krom toho, že byl také přeškolován z barytonu na tenora a zase zpět, vystudoval původně lesní zeměměřičství – takže jsme byli vlastně profesně kolegové. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil. Taková nabídka se neodmítá. Dohodli jsme se na tom, že budu jednou týdně dojíždět za ním do Brna na JAMU na hodinovou lekci zpěvu a že se uvidí, jak mi to půjde.
Nevím, jestli to bylo způsobeno tím, že jsem se ocitnul na vysněné akademické půdě, nebo pedagogickými schopnostmi Hrubešovými, ale za 45 minut, co mi věnoval, jsem udělal úžasné pokroky. On byl nadšený – já ještě víc. Když první nadšení opadlo, vyvstal přede mnou problém. Za třičtvrtě hodiny jsem mu zaplatil tehdy stovku a když jsem k tomu připočetl cenu jízdného a zakalkuloval do toho můj skrovný plat, tak to byla pohroma. Pro představu – převedeno do dnešních poměrů – by mě lekce zpěvu přišly za měsíc na osmnáct tisíc. A na tom to všechno skončilo.
Po ukončení studia v Trutnově jsem ještě pár let dojížděl za zpěvem do Náchoda k bývalé operní divě a vdově po egyptském šejkovi, paní Jarmile Hassan Abdel Wahab Kristenové-Fröhlichové a pak jsem s vážným studiem operního zpěvu praštil.

Mobirise
                                    Pavel jako student Špína-Filosofská historie 1980

Pokud máme dobré informace, zabýval ses také divadlem. Můžeš k tomu něco povědět?

Pavel: Po dvou letech pěveckého nicnedělání jsem se vnutil coby zpěvák k Janu Haasovi do tehdy honosně nazývaného trutnovského Velkého studiového orchestru. Trefil jsem se do momentu, kdy orchestr nacvičoval s úpickými divadelníky muzikál od Jaroslava Dietla Filosofská historie. Byla to pro všechny věc úplně nová, sice stará už deset let, ale tehdy ji znali snad jen návštěvníci pražského divadla Rokoko.
Hlavní role byly rozdány kmenovým členům souboru, mně, coby přespolnímu, byla nabídnuta vedlejší role studenta Špíny, nešťastně zamilovaného introverta, který v závěru hry zhyne hrdinskou smrtí na pražských barikádách. Nastudování hry probíhalo úspěšně, písně byly líbivé a sbor choristek byl vybrán tak, aby lahodil oku.
Před generálkou pozval náš „rejža“ Vladimír Hetflejš známého scénáristu a autora muzikálu Výtečníci Pavla Dostála, na konzultaci. Ten nám, ochotníkům z venkova, udělil spatra několik vzácných rad a mně osobně jednu opravdu neocenitelnou a to, že kvůli jednolitosti celku musím zpívat stejně špatně, jako ostatní členové souboru! Opravdu vzácný člověk – však se také v devadesátých letech vrhnul na politiku a stal se ministrem kultury. Ale než stačil napáchat nějaké výraznější škody, tak umřel.
Jak jsem předeslal, má role nebyla nijak výrazná – až na závěr hry, kdy jsem na sebe strhnul pozornost obecenstva díky práci s otevřeným ohněm.
Závěrečná scéna gradovala živou barikádou účinkujících na vysokém stupňovitém praktikáblu. Student Špína vyskočí na nejvyšší stupeň barikády se zapálenou pochodní a sotva stačí hrdinně zvolat „Kamarádi!“, hyne za ohlušující spolupráce zvukového technika jakoby zasažen granátníky Windischgrätzovými a padá naznak naprosto mrtev, hluboko pod praktikáble vedle kbelíku s vodou, ve kterém se snaží uhasit hořící pochodeň. Scéna vrcholí tím, že mrtvý student je rázem zapomenut, následuje sborová píseň o lásce a hra končí. Za barikádou skrytý představitel studenta Špíny v té době buď vytrvá nepozorován u kbelíku se špinavou vodou až do závěru hry, nebo se nepozorovaně odplíží za hadrový horizont.
Zdálo by se, že ohňová epizoda nemůže mít zádrhele – vzdálen pár metrů ode mne vždy 
Mobirise
                                                  Festival v Pont-Sainte Maxence 1996

 postával v modré uniformě požární preventista, spíše to byl však obyčejný hasič, který si mne 
Mobirise
                              Swingový vokální kvintet orchestru Melancholik Band Abbay
                                                        Royal du Moncel 1996

ale nijak moc nevšímal, spoléhaje na moji obratnost a sledoval spíše slibný dívčí soubor. V této, podle mě klíčové scéně dramatu, byla mou jedinou starostí optimální dávka petroleje, kterou naliji na hadry pochodně, aby pochodeň vskutku plála a neprskala, nebo nedejbože nechcípla, čemuž jsme se zpočátku párkrát nevyhnuli.
No a pak tu ještě vyvstával problém opačný – jak zase pochodeň uhasit, protože do kbelíku s vodou típali mí kolegové herci cigarety a snižovali tak hasební schopnost matérie kbelíku. Tato skutečnost se zvlášť vyhrotila v Turnově, kde jsme zahajovali přehlídku ochotnických souborů a kde nás natáčela i televize.
Abych podtrhl úspěšnost naší hry, tak jsem tentokrát zvlášť silně nacucal pochodeň v petráku, což se pro změnu ukázalo jako ne ta nejlepší volba. Snad to bylo tím, že byli herci nadmíru nervózní z atmosféry slavnostního představení, takže před začátkem hulili jak o závod a výsledkem toho byla silná a neprostupná vrstva vajglů, pohupující se na hladině vody v kbelíku. Mé snažení nad kbelíkem nemělo žádný výsledek, protože od mohutně hořící pochodně chytly i zbytky cigaret, a přes všechno mé zběsilé míchání nadále z kbelíku šlehaly plameny a kolem se šířil děsný puch. Kolegům v zadních řadách, kteří mě se zalíbením kradmo pozorovali, jsem musel připadat jak šílený čarodějův učeň a měli co dělat, aby se nesmáli nahlas. No nakonec jsem tu mrchu uhasil, dostali jsme jakési čestné uznání a na pár vteřin jsme se v sestříhaném pořadu Kulturní koutek zahlédli i v televizi.
Kdo z umělců netouží po slávě! Ta bývá někdy tak nutkavá, že je v závěru jedno, jakých ten nešťastník použije prostředků, a někdo se naproti tomu zase proslaví, aniž by o to nějak usiloval. Nevím, kam bych se zařadil já po pokusu podpálit Klicperovo divadlo v Chlumci nad Cidlinou.
Probíhal nevímkolikátý ročník festivalu Klicperův Chlumec, kde jsme s muzikálem hostovali. Hra probíhala zdárně k vítěznému konci až do chvíle, kdy jsme do děje vstoupili já a pochodeň. Na scéně vrcholí obraz: do barikády z živoucích studentů zní strhující melodie, ze zástěnku vybíhá na vrchol barikády revolučně naladěný student Špína se zapálenou pochodní, padne výstřel a následuje známý pád „do podpalubí.“ Nevím, jestli to bylo tím, že mi přišlo líto, že se ostatní spoluherci budou producírovat před publikem, zatímco já se schovaný před lidmi budu válet někde po podlaze, nebo že jsem chtěl zanechat v rodišti Klicperově nesmazatelný dojem, to si netroufám hodnotit. Po zaznění dělové rány jsem, ač zasažen, ještě výrazněji vypnul hruď, škubnul pochodní někam k nebesům a do posledního výkřiku „Kamarádi!!!“ jsem dal vše, co ve mně zbylo. Už jsem se hotovil zřítit mrtev k zemi, když mi to zkazil kolega přede mnou připomínkou „Vole hoří!.“ Já sem si říkal, co blbne – že vím, že mi pochodeň nechcípla. Kouknul jsem se na něho a on tak nějak divně očima naznačoval nahoru a znovu šeptem trval na svém, že hoří. A taky že jo!
Nad mou hlavou plál úzký, ale už tři metry dlouhý životaschopný oheň, který dekorativně doplňoval mou pochodeň. Podařilo se mi totiž podpálit letitý prach v těžkém sametovém horizontu. V tom momentě mně vůbec nedocházelo, jaký průser se začal rozvíjet. V hlavě jsem měl vymeteno, stejně jako hrůzou zcepenělý dobrovolný hasič, který stál v zákulisí tři metry ode mne. Ve spásném záblesku mysli mě napadlo místo varovného Hoří!!! bouchnout rukou do látky horizontu. Plamen jako zázrakem odumřel a já jsem mohl v klidu na scéně umřít taky.
Kromě mne a dvou kolegů z divadelního souboru, kteří byli nejblíž, o této lapálii v tu chvíli nikdo nevěděl. Místní hasič sám sebe přesvědčil, že se jednalo o zrakový klam, a publikum mělo neotřelý ohňometný zážitek. Ze záznamů novodobé historie Chlumce nad Cidlinou jsem vyvázl jen tak tak.
Mé pokračující snažení na divadelních prknech už naštěstí tak dramatické nebylo a další nastudování muzikálů, jako byla Uličnice v Úpici nebo poté Těžká Barbora v Trutnově, proběhlo poklidně. Velký studiový orchestr, kde jsem zpíval, po pár letech zeštíhlel a změnil se i název kapely na Melancholik band, se kterým jsem spoluúčinkoval v trutnovském divadélku Divadlo ze Sklípku. V těch několika letech, ve kterých jsme až do roku 89 jako autorské divadélko existovali, jsme zažili jak my, tak diváci, spousty srandy. Představení byla beznadějně vyprodána a divadlo bylo tak populární, že na nás chodili i příslušníci StB. Ty jsme v publiku vždycky bezpečně poznali, protože ti jediní se nikdy nesmáli. Dvacet let zpívání a spolupráce s Honzou Haasem jsem ukončil v roce 2001 jako člen swingového uskupení H-kvintet, které pod tímto názvem vystupuje dodnes. Všichni, kdo s kapelou spolupracovali a jsou ještě naživu, vzpomínají však nejraději na naše porevoluční zájezdy do Francie, kde jsme byli po tři roky hosty jazzového festivalu v Pont-Sainte-Maxence, kousek od Paříže. Hrálo se v nádherném prostředí Abbaye Royale Du Moncel (bývalém královském opatství), kam se sjížděli opravdu vynikající hudebníci. Přestože jsme mezi evropskou hudební špičkou nijak nevynikali, nijak nás to nestresovalo. Jako široko daleko jediné hudební těleso z tenkrát ještě exotické východní Evropy o nás pečovali opravdu královsky.
Než otázku mých ochotnických iniciativ opustím, nemohu nevzpomenout na náš první zájezd v devadesátém roce na západ. Jako Melancholik Band nás pozval zahrát do německého Bensheimu bývalý trutnovský muzikant, který tam někdy v osmašedesátém roce emigroval. Byli jsme tam pozváni v předvánoční době s příslibem, že budeme hrát v nějaké koncertní hale, stále se to měnilo, až padlo konečné slovo a koncertovali jsme pod širým německým nebem na jakémsi rynku. Večer, za strašné zimy, jsme hráli oblečeni do všeho, co jsme táhli s sebou, pro skupinku trhovců s preclíky, kteří si nás zřejmě objednali a něco i zaplatili. Hostů a kolemjdoucích tam moc neprošlo, takže jsme hráli převážně pro německé kupčíky, kteří si v přibývající zimě stále častěji přihýbali punče. Dlužno podotknout, že když jsme tam s nimi drželi basu, trochu nalívali i nám. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem v pokročilé části večera dozpíval, jak mi jeden z prodejců, už v poněkud rozpustilé náladě, na znamení uznání pokynul sklenicí šňapsu, obrátil ji do sebe a vyhrknul ke svým kolegům památnou, jednoduchou větou, tak abych mu rozuměl i já : „ Main Gott – ajne klajne Karel Gott!“
A zde se kruh uzavírá. Tak jako Švanda dudák, dosáhl jsem i já uznání v daleké cizině, navzdory skeptickým průpovídkám ředitele hudební školy, který mne tehdy vítal do hudebního světa 
Mobirise

už nám známými slovy: „Snad si nemyslíš, hochu, že z tebe bude Karel Gott!“

Vraťme se Pavle k tvému horolezeckému koníčku. Jak dlouho lezeš? Jsi zaměřený výhradně na lezení v Adršpašských skalách nebo jezdíte i jinam? A co vysokohorské lezení - byl jsi někde?

Pavel: Ve třech letech jsem propadl lyžování a s tím i kopcům a horám. Polabská nížina byla pro mne něco jako „zamořený prostor.“ Ve dvaceti jsem s partou poprvé 

Pod nástupním převisem na                   zavítal do Vysokých Tater a čuchnul k vysokohorské 
              Květnou věž                                  turistice  a zákonitě potom následovalo lezení. Nejdříve 
(Křížový vrch Adršpach)                           jsme  to s kamarádem zkoušeli sami na Čížkových 
kamenech kousek za Trutnovem a asi po roce jsme se konečně dostali do Ádru mezi horolezce. Převážně jsme „škodili“ jen tam a v podobných československých přilehlostech, protože se v tehdejší době nikam nesmělo. Zahraničí pro nás představovaly Vysoké Tatry, kam jsme jezdili jako členové Lokomotivy Trutnov vlakem za osm korun. Bylo to levné, ale to byla taky jediná výhoda, protože natřískaný vlak byl vždy plně obsazen cikány a na nás zbylo jen místo na zemi u hajzlu. Ale i tak jsme tam jezdili často a rádi. Jen jednou jsme se dostali opravdu za hranice, když jsme vyrazili do skalních oblastí zbídačeného spřáteleného Rumunska. Teprve v 90. letech jsme začali jezdit do námi vysněných Dolomit.  
Co se týče vysokých hor – ty mě nikdy nelákaly. Jednak to bylo mimo mé tehdejší finanční možnosti a jednak by mě stejně nikam kádrovací komise nepustily.
A co lano, ostatní výbava a oblečen., Jak to se změnilo? Nenosíš v hlavě nějaký konstruktérský nápad na nějakou chytrou pomůcku pro horolezce, kterou ještě nikdo nevyrábí? Pokud to chceš ale sám začít vyrábět, tak nám to neříkej.
Když jsme začínali, nebylo prakticky nic. Lana se u nás sice vyráběla, ale pokud to lano dvakrát zmoklo, stal se z něho neohebný drážní kabel. No a tím to ve výběru materiálu i končilo. Karabiny byly k dostání jen v NDR, kde je ale českým lezcům odmítali prodat. Boty na lezení žádné nebyly – lezlo se v bačkorách nebo v kopačkách s uřezanými špunty, případně podraženými mechovkou. Každý lezec byl zároveň zručným obuvníkem a tak bych mohl pokračovat dál.
Ve skalách Teplicko-adršpašských je to samá spára a komín, a kdo to pořádně neumí, odchází odtamtud často zkrvaven, čemuž jsem se ve svých začátcích nevyhnul ani já. Když jsem si jednou zvlášť zdárně odřel ruce, vymyslel jsem spárové rukavice, které chránily hřbety rukou. Postupně jsme je se ženou vyšperkovali k dokonalosti. V té době, což je asi 30 let zpátky, na to všichni koukali jak vejři, někteří se nám dokonce i pošklebovali, že jsme „měkoty.“ Dnes se rukavice už pár let vyrábějí, jsou prakticky totožné s těmi našimi a leze v tom každý. A to i ti, co se nám pošklebovali. Jó, kdybych si to tenkrát nechal patentovat, byl bych dneska „ve vatě.“ Takhle je ze mě jen chudý vizionář.

On je ten sport dost nebezpečný - v té vaší zmiňované knížce z bohatýrských časů píšeš ty veselejší příhody. Máš nějakou horolezeckou vzpomínku, která ti zanechává smutek na duši?

Pavel: Z lezení mám spoustu na první pohled děsivých zážitků, ale naštěstí všechny dobře dopadly. Pokud se ti něco takového stane, pak si za to můžeš většinou sám, někdy za to může příroda, ale v obou případech musíš být zadobře se svým andělem strážným. Jsou však i naprosto bizarní příhody, nad kterými zůstává rozum stát. Tahle není ze skal. Ta se mi přihodila asi před patnácti lety při lyžování na Černé hoře v Krkonoších.
Sjížděli jsme se ženou za naprosto bezmračného lednového dne sjezdovku vedoucí přes Zinneckerovy boudy. Po ránu bylo ještě málo lidí, a tak jsme se s tím nemazali a jeli, co to dalo. V horní části sjezdovky je už z dálky vidět vysoká terénní vlna, kterou tvoří u Zinneckerovy boudy zasněžená otočka silnice. Pokud se na ni člověk nechá vynést, může letět docela daleko, bohužel však s neblahým dopadem na rovinu. Na zmiňované muldě se právě uprostřed motal jakýsi lyžař, na levé straně sjezdovky postávali lidé, volno bylo jen napravo. Přímo v tom místě, těsně pod terénní vlnou, ležel takřka na zemi válcovitý mráček, v průměru měl tak tři až pět metrů a na délku tak dvacet. Namířil jsem to přímo do něj s tím, že ho proskočím a budu rovně pokračovat nerušeně dál. A vůbec jsem neuvažoval nad tím, co tam ten mrak dělá, když je bezvětří a všude jinak naprosto jasná obloha.
Vyletěl jsem z vlny přímo do něj. V tu chvíli jsem neviděl nic než hustou šedivou mlhu a letěl jsem a letěl a letěl – tak neskutečně dlouho, až mně blesklo hlavou, že to přece není možné… a pak jsem z toho mraku vypadnul. Podle mého odhadu jsem měl skočit tak maximálně dvacet metrů, ale tenhle let byl mnohonásobně delší. Žena, která jela asi padesát metrů za mnou, mi později řekla, že jsem jí v momentě zmizel z dohledu a byla skálopevně přesvědčena, že jsem asi v rychlosti někam nepozorovaně odbočil... , ale ono nebylo kam.
Vypadnul jsem z mraku kolmo dolů a podle tvrdosti dopadu jsem odhadoval, že z výšky tak zhruba pěti metrů. Dopadl jsem však na opačnou stranu sjezdovky, naprosto nesmyslně třicet metrů od místa, kudy jsem projížděl, proti směru jízdy, jen kousek pod zmiňovanou terénní vlnou. Pravá lyže zůstala v místě, kde jsem vjel do mraku, s levou lyží jsem o notný kus dál z mraku vypadnul. Párek lyžařů, který se nacházel v blízkosti mého dopadu na zem, na mne nevěřícně koukal a naprosto nechápal, kde se tam ten magor vlastně vzal. A co jsem zase já nechápal – záhadný mráček už nebyl. Všude okolo nás byla jasná obloha a bezvětří. Manželka mne po chvíli hledání objevila, vyklepala ze mne sníh a posbírala moji roztroušenou výzbroj. Ani mi to tak dlouho netrvalo, než jsem ten problém rozlousknul. Takže takhle to vypadá, když se ocitnete v bráně do jiné dimenze a ta vás naštěstí vyplivne zase zpátky.
Po pádu mě bolela dlaň, ale když už jsme zaplatili permanentku a bylo teprve časné dopoledne, tak jsme to dolyžovali až do konce. Doma už jsem musel s rukou navečer do nemocnice, kde mi zjistili tříštivou zlomeninu palce ruky a po týdenní kontrole mě poslali do Vysokého nad Jizerou, kde mi to, co přirostlo, zase zlomili a do palce mi narvali asi osm šroubů. Tam jsem strávil tři dny s rukou nad hlavou (aby se nepřekrvovala), a co čert nechtěl, potkal jsem tam stejně salutujícího lyžaře se zlomenou rukou, který, jak mi udiveně vyprávěl, týden po mně a na přesně stejném místě strávil půl života v kotrmelcích. „Lyžuju opravdu dobře,“ tvrdil, „ale jak jsem k tomu pádu, který byl k nepřečkání, přišel, to si nedovedu vysvětlit.“ Inu, jsou to věci mezi nebem a zemí. Takže pozor! Ne všechny mráčky jsou stejné konzistence jako ty, na kterých se válí nahatí cherubové.

Nahoře - myslím, když vylezeš na nějaký ten balvan, kam se obyčejný smrtelník nedostane - tam člověk asi zažívá pocit vítěze. Nebo co tam zažíváš? Za sebe se obávám, že bych tam asi zažíval jeden velký pocit strachu, který by mi nedovolil podívat se dolů, a hlavně bych měl hlavu plnou starostí, jak se dostat na zem. Jak je to s tebou a tvými pocity?

Pavel: Z tohoto úhlu pohledu je tato látka v naší knize Bohatýrské časy popsána naprosto vyčerpávajícím způsobem a stojí za to si ji přečíst. Takže jen v kostce.
Samozřejmě, že když dosáhneš vrcholu a není už kam lézt, zažíváš vítězný pocit. Ale častěji to bývá tak, že se místo pocitu vítěze dostaví jen úleva, že má člověk to dobrovolné mordování vlastního těla za sebou, a dojem z velkolepého pohledu na okolní přírodu bývá přehlušen nezlomným přesvědčením, že mě sem už za žádnou cenu nikdo nedostane. A pocit štěstí a sebeuspokojení se dostaví jednoznačně až na pevné zemi, kdy tě čeká už jen co nejpřímější cesta do hospody, nezkalená žádným sportovním záměrem.

Pojďme k tvé práci. Celý život ses zabýval katastrálními a geodetickými mapami? Jak vidíš, neumíme ty pojmy správně pojmout. Nebo máme špatné dojmy? Co bylo náplní tvé práce? Ty jsi už svá studia zaměřil tímto směrem?

Pavel: Někdy kolem třinácti let u mě propukl nebývalý zájem o plachetní lodě, ostrovy v Tichomoří a vše, co souviselo s mořeplavbou. Dlouhé hodiny jsem trávil v čítárně Městské knihovny nad rozsáhlým německým Brockhaus Lexikonem, který tu zbyl po odsunutých Němcích, kde jsem si listoval v mapách německých zámořských kolonií. Však mi také podle jakéhosi obskurního testu na existenci minulých životů kdysi vyšlo, že jsem byl v jednom ze svých životů bukanýrem, a v třinácti se to u mne zřejmě začalo projevovat.
Když nastal čas k rozhodnutí, čím budu, napsal jsem, že chci studovat na navigačního důstojníka na velkých lodích. Bylo mi zjištěno a vyhledáno, že jediná škola tohoto druhu je v Oděse, ale jelikož můj otec ztratil stranickou legitimaci a ztrátu nadřízeným soudruhům nijak smysluplně nezdůvodnil, byl zbaven členství a pro mě, který za to taky určitě mohl, byla tím pádem Oděsa „terra incognita.“ Přihlásil jsem se tedy na říční dopravu do Děčína – studijní ročník se však otvíral až napřesrok, a tak jsem po krátkém váhání zvolil školu zeměměřickou, předpokládaje, že když slevím z map námořních, že se tam přece jen s nějakou mapou potkám. Po maturitě jsem zakotvil na deset let na Středisku geodézie, pak sedmnáct let jako důlní měřič při výstavbě dolů tehdy nadějně modernizovaného našeho žacléřsko-svatoňovického revíru, a když se doly po několika „průserech“ zavřely, vrátil jsem se tam, kde jsem začínal.
Na Středisku geodézie, kde byla hlavní náplní evidence pozemků, které vlastnily statky a družstva, měl každý z měřičů svůj revír, kde se pravidelně prováděla v rámci obce takzvaná úplná přehlídka pozemků. Co to obnášelo? Kontrolovali jsme v terénu soulad mezi mapou a terénem, a pokud jsme přišli na nesoulad, jako byly nové stavby, rozorané meze, nebo zase něco pro změnu zarostlo, změnu jsme zaznamenali do pracovní mapy a poté i zaměřili. Já jsem obhospodařoval v rámci okresu oblast západních Krkonoš.
Samotná úvodní kontrola pozemků – to byla parádní práce. Sice jsme museli ty stovky a tisíce parcel opravdu projít po „svých“, ale když bylo hezky a svítilo slunce, byla to v tu chvíli ta nejlepší práce.
Nebylo to však takové vždy. Pamatuji si, že v Dolní Branné mě někteří pozorní občané nahlásili na národní výbor jako toho, kdo chodí s batohem po obci a vybírá králíkárny. Musel jsem pak předsedovi MNV dokazovat, že ve vypouleném batohu nepřenáším anglického strakáče, ale jen balík map a penál s tužkami.
Dlužno říct, že ani tady při této práci nebyla z onoho období nouze o dramatické okamžiky. Velký nový most přes Labe u Nových Zámků zná asi každý. Na konci mostu u pravého břehu Labe je teď velká křižovatka – tenkrát tam za mého působení zbývalo už jen torzo z kouzelného náměstíčka z doby německého osídlení a pár zřícenin. Měřili jsme tam pásmem s kolegyní Jitkou opuštěný statek, už ve stavu rozkladu, a protože byl prostor našeho měření neprostupně zarostlý vysokými kopřivami, nabídl jsem se galantně, že půjdu s pásmem jako první já – aby se kolegyně nepopálila. V levé ruce balík map, v pravé konec pásma, rozrážel jsem hrudí vysoké kopřivy až do chvíle, kdy se pode mnou „otevřela zem.“ Padal jsem plynule a dlouho, než jsem se na poslední chvíli zachytil lokty okraje propadliště, maje v hlavě tu nejstupidnější myšlenku – ať se hlavně nestane nic mapám. Vzápětí jsem už nezvratně poznal, kde se nacházím, a to podle strašného smradu, který se ode mne ve vlnách šířil do okolního prostoru.
Byl jsem až po krk zaklíněn v odkryté, až po okraj naplněné hluboké žumpě. Takto potopeného mě zastihla přispěchavší kolegyně, „ustarostěná“ tím, že jsem jí zmizel z dohledu, přestože jsme ještě zdaleka nedoměřili. Místo, aby se mě snažila zachránit, zesměšnila vážnost okamžiku nevhodnými poznámkami a hlasitým smíchem. Když jsem se konečně vysoukal z žumpy a tak nějak po celém těle lesklý začal vylévat z holínek litry močůvky – to už se, patřičně daleko ode mne, zřítila smíchy na zem a nebyla půl hodiny k utišení. Já jsem se mezitím vyždímal a poté kradmo přemístil k nedalekému potoku Oleška. Jitka šla kus přede mnou a dávala pozor, jestli někdo nejde. Bylo naprosto nemyslitelné, aby úředník s takto fekálně poskvrněnou pověstí reprezentoval Středisko geodézie. Už takhle jsem to tam měl dost nahnuté.
U potoka jsem se svléknul do naha a s ulehčením ulehl na dno mělkého koryta Olešky. Mé svršky, zatížené kameny, vlály po proudu kousek pode mnou. Ten den bylo naštěstí léto přívětivé, takže se mohla Jitka opodál opalovat a já mohl v klidu hodinu na dně místní vodoteče vysmrádat a přemítat, jak by to asi dopadlo, kdybych tam zahučel sakumprásk a jestli bych našel vůbec cestu ven. Po lázeňské kůře jsem téměř vyvanul, oblečení však moc ne. Přesunuli jsme se, já v trenkách, s oblečením štítivě na klacku, v pravé poledne, přes půl obce na národní výbor, kde jsme měli úřední stanoviště. Jitka mi půjčila svoje náhradní kalhoty a tričko, já to svoje oblečení zabalil co nejlíp do igelitu a šli jsme i s tím neblahým balíkem na stopa. Do autobusu by mě nevzali, takže připadala v úvahu jen jízda autem s nosností nad 3,5 tuny, nejlépe na korbě nákladního auta. Nakonec nás až do Trutnova dovezlo to kdysi dobře známé usoplené asfaltérské auto, které smrdělo jak sto čertů a v kabině jakbysmet, takže jsem do tohoto prostředí i se svým zavazadlem docela dobře zapadnul. Ale řidič byl přívětivý, Jitka udržovala konverzaci a já jsem si těch osmnáct kilometrů autem připadal téměř normálně.
Jistě se také tvá práce hodně změnila s příchodem počítačů a později GPS a dalších vymožeností? Můžeš ten vývoj na základě tvých poznatků zmapovat? Jak to bylo, když jsi začínal, a jak to bylo, když jsi odcházel do důchodu, což jak známo bylo teprve loni?
Pavel: Celé půlstoletí uplynulo od mých profesních začátků až po dnešek, takže je jasné, že pokrok musí být obrovský. A pokud si ve vzpomínkách vybavím, jaké vybavení jsme měli k dispozici, pak mi mé vzpomínky připadají jak vtipy od Renčína.
Dnes už jsou katastrální mapy v digitální podobě v počítačích, kreslení do map tuší skončilo.
Mobirise

 My měli mapy papírové, do kterých se měření vynášelo tužkou a následně rýsovacím perem překreslilo černou tuší. Vyráběná černá tuš v lahvičkách byla úděsné kvality, a tak nám nezbývalo, než si před každým rýsováním „utřít“ tuš čínskou, která se prodávala v tyčkách, tvrdých jako kámen. Stačilo jen v ploché skleněné misce s naleptaným drsným dnem a troškou vody šmejdit tyčkou po dně a po půl hodině důvěrného rozhovoru s miskou, „že bych se na to nejraději vyprd“, jsme měli utřenou vysoce kvalitní náplň v množství tak na kávovou lžičku. Museli jsme mít ale k tomu zároveň dobré rýsovací pero se špičkami z kvalitní oceli a takové se u nás nevyrábělo. Takže kdo měl tu kliku a pokoutně si sehnal pero vyrobené ještě za první republiky, choval ho v sametu jako poklad nejsvětější. S takto pracně vyrobeným černidlem jsme 

byli schopni nakreslit čáru o tenkosti až dvě setiny milimetru. Průser však byl ten, že se tuš nedala skladovat. Po dvou dnech zhoustla – naředit se nedala, nebo úplně vyschla a nás ta oblíbená práce čekala nanovo.
 Namísto dnešních kalkulaček jsme měli všeliké logaritmické tabulky v podobě tlustých knih s miliony čísel. Ve výzbroji nechybělo logaritmické pravítko – předmět, který dnešní školáci už neznají, a místo počítačů to byly mechanické počítací stroje s klikou velkolepých rozměrů a názvů, jako byly Triumphator, Archimedes, Brunsviga – mozek z oceli a některé ještě omšelejší, na kterých už název firmy zašel věkem a které vážily kolem deseti kilogramů a víc.
Změření dvěstěmetrové délky s milimetrovou přesností dnešním laserovým dálkoměrem,
Mobirise
 který se nosí v kapse kalhot, trvá pět vteřin – nám to s třicetimetrovým ocelovým pásmem trvalo 400x delší dobu s přesností 400x horší. Nevím, co v té době u nás válcovny plechu „prosraly“, ale ani to pásmo nebylo k sehnání. Myslím, že bylo snad na příděl, protože v obchodě na něj člověk nenarazil. Pokud už jsem byl tím šťastným přidělencem, bylo to štěstí zkalené – protože pokud jsme pásmo k práci použili, když byla třeba jen rosa, a ta byla po ránu kupodivu pořád, pásmo valem rezlo, jako by snad ten kus očíslovaného plechu byl k tomu účelu naprogramovaný.
Po návratu z terénu nás pokaždé čekalo úmorné čištění a kanceláře se v tuto chvíli proměňovaly v něco, co připomínalo plechárnu. Těm zvláště pečlivým jedincům se sice úporným cíděním podařilo udržet pásmo bez rzi, však za cenu toho, že z pásma vbrzku zmizely číslice, poté i centimetrová stupnice, takže při měření s tímto kusem blyštivého plechu si mohla dvojice měřičů klidně založit věštecký koutek. Přesto jsme byli rádi, že máme alespoň něco základního, s čím se dalo měřit. Nebyl bych to ani já, abych z této statistiky nevybočoval.
Byl jsem na Geodézii asi rok, měřičskými pomůckami jsem byl vybaven stále jen tak napůl, a pokud jsem měl vyrazit do terénu na měření, žebral jsem o chybějící pomůcky u kolegů. Pokud však nás do terénu vyrazilo povícero a na delší dobu - byl jsem v loji, což byl ten případ, kdy jsem v Dolním Dvoře prováděl už zmiňovanou přehlídku pozemků a nastal čas vše zaměřit. Vybaven jsem byl toliko 30 metrovým pásmem už zmiňované jakosti a malým optickým hranolkem na vytyčování pravých úhlů. S tím a s jedním figurantem jsem byl vyslán do kopcovitého terénu chráněného území KRNAPu.
K tomu, abych mohl zahájit alespoň úvodní úkony měření, mi k tomu málu, čím jsem byl vybaven, chyběla základní pomůcka – ty červenobíle pruhované klacky – odborné veřejnosti známé jako výtyčky. Ty na mne už nezbyly a půjčit je nebylo od koho. Nezbývalo, než vyrazit do terénu vybaven toliko částečně.
Jako svědomitý mladý úředník, který se bojí pracovních prostojů,
jsem stál před opravdovou výzvou, jak z toho ven. Nelenil jsem a na hojně se vyskytujících terasovitých mezích jsem si nařezal pokud možno co nejrovnější lískové roští – teda spíše pruty, dolní konce řádně zašpičatil, horní konce obalil „hajzlpapírem“ a starými novinami. Tímto opatřením se stalo řezivo dobře viditelným, a to i na dlouhé vzdálenosti, a plně tak suplovalo chybějící výtyčky. Vše probíhalo v míru a v rámci úředně stanovených přípustných odchylek měření, až do chvíle, kdy na mne jel do Trutnova na úřad žalovat svědomitý předseda MNV s tím, že dělám ostudu jinak váženému povolání.
Byl jsem pozván „na koberec“ a náležitě seřván. Moje opatrná argumentace směrem k rozčilenému vedoucímu (jednalo se stále o téhož zmiňovaného Kábrta), že spíše zvláštní finanční odměnou než výtkou měla být ohodnocena má vlastní iniciativa, zůstala nerozvinuta. Narychlo se mnou vyrazil dveře a já, vycházeje z doupěte zuřícího imperátora zcela nepochopen, silně zvažoval, že napíšu sprostý dopis autorovi knihy Pojďte s námi měřit zeměkouli, která tak zásadním způsobem ovlivnila volbu mého povolání. Nicméně za dva dny jsem dostal z nadřízeného úřadu v Pardubicích úplně nové skládací výtyčky, jaké nikdo z mých kolegů neměl.

Mobirise
                          Vánoční koncert –Dříve než příjdou Vánoce-Uffo Trutnov 2015

Proč chodíš zpívat? Co tě na tom baví?

Pavel: Když už jsem tomu zpívání věnoval tolik času, bylo by škoda s tím najednou seknout. Taky se ví, že při sborovém zpěvu vzniká obrovská pozitivní energie, pokud se ovšem nezpívá takové ďáblovo dílo, jako je třeba oslavná píseň na drobné hospodářské zvířectvo „Contrapunto bestialle alla mente.“ No a hlavně do sboru chodí spousta „hezkejch“ holek a to je pak to zpívání tak nějak i radostnější.

Někdy se vedou diskuse, jak zpívat cizojazyčné písně. Většinou ti mladší říkají texty nepřekládat. Zpívat to anglicky nebo v jiném originálním jazyce. Někteří dokonce mají tu starší generaci za chudáky, protože museli poslouchat česky otextované písničky v provedení našich zpěváků a nemohli si poslechnout originál. Jaký máš na to názor?

Pavel: Myslím, že pokud někdo poslouchá sborový zpěv, pak se většinou nesnaží za každou cenu porozumět textu. Vnímá jen náladu a melodii a pokud divákovi zazpíváš s citem a na krásnou melodii v italštině návod na zprovoznění bubnové sekačky, bude i tak dojat k slzám. Podle mne je zbytečné a hlavně nadmíru pracné dělat za každou cenu české překlady. Nakonec to víš ty sám nejlépe. No a ty neohebný struktury ve sboru, které tvrdí, „že to v angličtině nedaj“, ty se musí neustálým chlácholením převychovat.

Ty Pavle, občas přineseš nějakou písničku do programu našeho sboru. Máš nějakou další vyhlídnutou?

Pavel: Mám jich „v šuplíku“ spoustu, jde jen o to vybrat tu správnou – aby byla hezká a neotřelá a aby byla svojí obtížností ještě zpěváky akceptovatelná. Myslím, že máme v repertoáru několik písní, které se ani nedočkaly našeho vyvedení na světlo boží. Pro sborové zpívání je toho na internetu spousta, ale drtivá většina notových partů, které bych vybral, je placená, a tak mi nezbývá, než se přehrabovat ve stovkách webových odkazů, až nakonec přece jen najdu, co hledám. Někdy to bývá v opravdu hrozné kvalitě, přetištěné vodotiskem, a pak nezbývá, než to přeluštit, v notovém programu přepsat a poslechově odkontrolovat případné překlepy. Poslední slovo ovšem má stejně v těchto věcech naše La Maestra del Coro.

Moc ti děkujeme za povídání. Pokud by tě přeci jenom zase napadlo vylézt na nějakou skálu, tak prosíme tě opatrně a nechť tě Pán ochraňuje při cestě tam i zpět, abychom se v pondělí znovu sešli na zkoušce. Koho bychom se potom drželi a kdo by zpíval sólo.
S Pavlem Svěceným, členem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

                                                                      P.S. Pozdravuj v těch skalách sokola stěhovavého.
                                                                                                                   Jenda, Štěpán
Mobirise


Toulání po rodném kraji
s Karlem Vojáčkem
březen 2017

Ahoj Karle zaujaly mě tvoje nové příspěvky na you tube, které jsi pojmenoval „Rodným krajem“. Jestli jsem dobře hledal, nalezl jsem tam celkem tři příspěvky s tímto pojmenováním, jejichž jsi autorem. Můžeš říci, co na těchto videích nalezneme?
Mobirise

Karel: Ano hledal jsi dobře. Zatím mám tři videa s tímto pojmenováním. Názvy se liší jen arabskou číslicí. Mohl bych podle literárních zvyklostí říci, že se jedná o trilogii.
To jdeš krajem a hledáčkem fotoaparátu se rozhlížíš. Někde malebná krajina, jinde rukou člověka nedotčené rozeklané skály vyvěrající z nitra země. Na jiném místě kostelík, pomníček a lidská obydlí, jimiž člověk přispívá někdy zdařile, někdy méně, k výrazu krajiny. Očima koukáš 

Karel s ChC v Eisenachu 2017                         hledáčkem a v uších už slyšíš krásné melodie, které 
                                                                               pro tu nádheru byly básníky melodií napsány.

K ozvučení snímků jsem zvolil symfonickou báseň Bedřicha Smetany Má vlast, proto mi pro vyznění jednotlivých videí vyhovuje více termín filmové básně Rodným krajem (1-3). Například k videu „Rodným krajem 1“ sestaveném z fotek kolem obcí a míst poblíž Trutnova jsem použil hudbu B. Smetany Má vlast - Z českých luhů a hájů. 

Z kterého období jsou zde použité fotografie?

Karel: Znalci našeho kraje poznají, že mnohé fotky sahají i do nedávné historie. Převážná část použitých snímků však byla pořízena po roce 2011. Požadavky na rostoucí kvalitu obrazu mě donutil vyřadit řadu snímků z minulosti, i když ráz krajiny se v daném místě dodnes nezměnil a světelná scéna se mi na vyřazených snímcích zdála tenkrát příznivější. Vývoj v digitální fotografii však udělal mílové kroky k lepšímu, proto jsem některé vyřadil.
 Použité fotografie jsou tvoje, nebo jsi použil také fotografie někoho jiného?
Karel: Aby video bylo poutavé, živé, prostě ke koukání a souznělo s hudbou, spotřebuje množství snímků. K tvorbě tohoto součtem třiceti šesti minutového dílka jsem použil kolem 650 obrázků, abych co nejpravdivěji vyprávěl příběh našeho kraje. Tam kde mi chyběly obrázky, doplnil jsem je od přátel, nebo z povoleného zdroje na internetu. Bylo jich kolem třiceti. Zdroj jsem uvedl na snímku případně i v titulcích.
Mobirise
                                          V současnosti v nouzi na výletě lze použít i mobil.
                                                 Časné jaro 2017 ve Lhotě u Trutnova
        Na školách se blíží doba školních výletů. Zaslechl jsem vyjádření jednoho žáka, který říkal, že nikam nejedou. Jenom prý někam v Čechách. A v Čechách prý je to „hnusný“, upřesňoval ten žák. Myslím, že z tvých videí je jasně vidět, že se ten žák neumí dívat.
 


Rodným krajem I.díl

Místa poblíž Trutnova

Karel: Ten žák asi hledá něco jiného možná oslňující název destinace. Tak ten tady nemám, ale já zde v kraji bydlím rád a prošlapal jsem tu kdejakou cestu. Dovolím si parafrázovat z Jana Nerudy: "my dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic" , ale víte co, pojďte se podívat. Zde jsou ta videa - Rodným krajem.

Rodným krajem II.díl

Okolo Dvora Králové a Úpice

A ještě malá prosba. Prosím ať Vás nepohoršuje pramen Labe se Smetanouvou Vltavou. Myslím, že jsme každý z nás slyšeli tu Smetanovu okouzlující hudbu na nejrůznějších místech, kde poblíž tekly různé řeky. Slyšel jsem Vlatavu také na místech kde netekla řeka žádná a vždy jsem byl tou hudbou unešen. Líbí se mi ta hudba, proč by se mě mělo dotknout, když tato hudba doprovodí řeku Labe, řeku do které Vltava nakonec dospěje.

Rodným krajem III.díl

Místa poblíž Vrchlabí a Hostinného

Mobirise


S Miloslavem Rouskem o doktořině, o horské záchranné službě a muzicírování
duben 2017

Ahoj Mílo, před pár dny nám kalendářně skončila zima a přišlo jaro. Současné dny s poletujícím sněhem ale ještě úplně jarní nejsou. Jestli by ti tedy nevadilo, dáme si v naší kavárně grog pro zahřátí a budeme si trochu povídat. Tvůj záběr je tak široký, že vlastně nevíme, odkud začít. Tvoje lékařská profese, hudba a vaše kapela nebo tvoje spolupráce s horskou službou? Protože máme v sobě ještě vzpomínky na zimu, která letos po letech udělala velkou radost vlekařům a všem pracovníkům v horských střediscích, tak bychom snad mohli zavzpomínat právě na tuto tvoji spolupráci. Jak to tenkrát bylo? Kdy jsi pro horskou službu pracoval? Kdo tě pro tuto práci získal a ve které stanici jsi pracoval?
Mobirise

Míla: Začátky u horské služby souvisí s časem mých chirurgických začátků, kdy jsem se po roce a půl přemístil z Ústí nad Orlicí jako mladý chirurg do nemocnice v Žacléři. Do Trutnova to stále moc nešlo, protože otec byl primářem a pod ním mě ředitel vidět nechtěl, abych asi neměl nějaké výhody. Popravdě jsem moc nechtěl ani já. Tam v Žacléři jsem však měl sjezdovku u nosu - díval jsem se na ni přímo z operačního sálu. V zimě jsem tak na lyžích byl prakticky denně a brzy jsem vyhledal kontakty na horskou službu. Je zde zcela malý a asi nevýznamný okrsek HS, který nemá laviny a žádné hledačky - 

obsluhuje jen areál sjezdovek v Prkenném dole a hlídá Rýchory až po Vápenku v Albeřicích. Stal jsem se čekatelem a po absolvování školy v Sedmihorkách a na Pradědu členem a lékařem okrsku. Bylo to senzační období, kdy jsem se ještě jako svobodný učil řeči, lyžoval, organizoval jsem různé lyžařské závody pro zdravotníky a hlavně jsem reprezentoval horskou službu na mezinárodních závodech ve svozech, v běhu na běžkách a v obřím slalomu. Jenže běhat jsem neuměl a musel jsem tvrdě začít. Na Rýchorách, ale i doma v Trutnově večer s čelovkou na Parašuťáku. Dle výsledků na závodech v Krkonoších jsem byl jmenován s dobrými sjezdaři do hlídky na mezinárodní závody. Ty se konají jako memoriál dvou kamarádů Messnera a Spusty ve Špindlerově Mlýně dosud. Nejprve tam a pak i na Slovensku v Tatrách jsme měli výborné výsledky a během deseti let jsem byl na podiu ve Špindlu i v Tatrách.
Vedle toho jsem však pečlivě školil členy okrsku a jezdil na lékařskou komisi HS. Jinak to bylo šest až sedm služeb na vleku v Prkenném dole. Za dobré výsledky na závodech nás pak HS odměnila dvěma nádhernými zájezdy do Norska a na Kavkaz, kde byla dobrá výkonnostní 
Mobirise
                                                        Začátky u horské služby

zápletka. Ano - podařilo se nám patnácti vyvoleným po čtrnáctidenní aklimatizaci vynést na východní vrchol Elbrusu (5 621 m n.m.) sjezdové lyže a sjet šest km dolů. Byl to ohromný zážitek, kde jsem poprvé a naposledy vyzkoušel pocit nedostatku kyslíku.
Takto jsem při toleranci rodiny odsloužil jako dobrovolný člen HS 35 let. Tolerance rodiny se zvýšila ještě tím, že jsem do obdobné služby lékaře a člena získal syna Mílu, který je velmi dobrým lyžařem, slouží na vleku a rovněž - a to velmi úspěšně - representuje HS.

Vzpomínáš na nějakou záchrannou akci, které ses osobně zúčastnil?

Míla: Těch ,,pravých“ zásahů, jako jsou laviny a hledačky, moc nebylo. Na trochu nebezpečném svahu Prkenného dolu jsem však svezl a ošetřil úrazů dost. Musím však uvést dva případy, kdy zasáhli ode mne školení kolegové. Jednoho mrazivého dne spadla na prudkém svahu dvojice chlapců z kotvy vleku a prudce bezvládně sjížděla dráhou vleku dolů. První dvojice na kotvě se jim vyhnula, ale druhá ne. Dotyčná lyžařka jen zdvihla jednu lyži a přesně na ni se stehnem napíchnul jeden z chlapců. Dojel pak dolů a za ním tratoliště krve. Zachránil ho kolega, který mu poraněnou stehenní tepnu a žílu- celý svazek- stiskl v ráně prsty. Další prsty s mulem byly již od lékaře záchranky, který je uvolnil až na operačním sále naší nemocnice. Pan primář Blecha mladého pacienta pak zachránil čtyřhodinovou cévní operací. Jak on, tak Zdeněk Pilař z našeho okrsku pak dostali za záchranu života i končetiny obrovskou perníkovou mořskou pannu, protože chlapec byl z Pardubic. Byl jsem na Zdeňka oprávněně hrdý.
Další kolega Petr Petira pak svezl těžký úraz hrudníku na běžkách od Rýchorského kříže 6 km nahoře. Opět jsem měl radost a cítil efekt činnosti lékaře okrsku.

. Udržuješ nějaké kontakty se současným záchranným týmem horské služby? Můžeš porovnat, jak se pracovalo tenkrát a jak dnes? Máme na mysli, jak se záchranný tým svolával k akci, jaké měl vybavení a jaké to mají dnes?

Míla: Ano, udržuji a ještě dost pevně. Jako zasloužilý člen HS, ,,v penzi“ jsem tři roky, přesto beru občas kousek služby synu Mílovi, aby si mohl třeba zatrénovat na skialpech, nebo dříve odjet do Liberce, kde bydlí. Starám se trochu o služebnu, kterou jsem kdysi pomáhal budovat a kluky rád vidím. Mají nového lékaře MUDr. Davida Pecha.
Práce v HS se změnila velmi dramaticky. Dřívější vyhlašování akce raketou nikdo z nás již nezažil. Nahradily to telefon a vysílačky. Do akcí v terénu se za mě chodilo na běžkách a do služby na sjezdovkách se zásahovým batohem na sjezdových lyžích. Základní osa pro poraněné byla většinou svoz na kanadských saních na služebnu a pak sanitka do nemocnice. Dnes je to mnohem pestřejší. Již dvacet let jezdí pro poraněné sněhové skútry, nyní i čtyřkolky. Patnáct let již létají k těžce poraněným vrtulníky z Hradce Králové eventuálně z Liberce. Fasují se hlavně univerzální skialpinistické lyže s pásy.

 Pokud máme dobré informace, udělila ti Horská služba nějaké ocenění? Můžeš říci, o jaké ocenění se jednalo?

Míla: Myslím, že několikrát. V průběhu mezinárodního závodění, v letech 1979-1987, kdy jsme v podstatě reprezentovali oblast Krkonoš, jsem byl s kolegy z tříčlenné hlídky za dobré výkony a umístění na mezinárodních závodech v Krkonoších, v Polsku a v Tatrách na dvou velkých výpravách - v Norsku a na Kavkaze, kde nám umožnili sjet na lyžích východní vrchol Elbrusu, jak jsem již zmínil.
V roce 2013 jsem svou činnost dobrovolného člena a lékaře okrsku ukončil. Klukům běžně dávají hodinky a písemné poděkování, já jsem dostal čestné členství - zlatý odznak. Ani to ocenění nebylo poslední.
Rok na to (2014) u příležitosti výročí horské služby jsem prošel v sítu z okrsků navržených přínosných vysloužilců a spolu s významnými členy i některými náčelníky jsem dostal pamětní medaili.

Práce v horské službě stavěla na tvé lékařské profesi. Nedá nám to, abychom ti nepoložili otázku, na kterou jsi asi odpovídal už mockrát. Myslíme, že když se vysloví v Trutnově jméno Rousek, že je jenom velmi málo lidí, komu by toto jméno nic neříkalo. Je to jistě velká zásluha tvého tatínka. Můžeš nám říci, jak ty na něho vzpomínáš?

Mobirise

Míla: Je mi moc milé se zmínit o tátovi. Byl to význačný Trutnovák, známý po celých Čechách, hlavně díky tomu, že byl velmi schopným chirurgem. Protože jeho koníčkem byla léčba zlomenin, vynikl hlavně na tomto poli. Převzal v roce 1945 od Němců celou nemocnici a ve funkci chirurgického primáře pak působil 31 let do roku 1976. V té době lyžovaly ve východních Krkonoších skutečně celé Čechy a poranění v Peci pod Sněžkou, v Janských Lázních, ve Velké a Malé Úpě procházeli jeho přeplněným oddělením. Měl velmi dobré výsledky 

          V tátově náruči                                  v léčbě zlomenin, hlavně na dolních končetinách,
                                                                         a přinesl do naší nemocnice nové metody léčení. V některých ohledech předběhl dobu o 30 let. Jeho chirurgičtí kolegové neměli pochopitelně lyžaře rádi. Ale jeho vztah k lyžování byl velmi vřelý. Lyžovali jsme doma všichni - měli jsme přechodné zimní bydliště v Peci a s bratrem jsme závodili za Trutnov a Pec. Oba rodiče dělali lyžařské bafuňáře.
A vlastní vzpomínky? Byl přísnější, moc mámě nepomáhal, byl v nemocnici angažován až moc. V každé své volné chvíli nás však vedl ke sportu a k vědění - zejména k jazykům. Přestože byl velmi dobrý zpěvák operetních a operních věcí, byla to hlavně máma, která nás k hudbě vedla. Ta seděla u klavíru a harmoniky, koupila mi kytaru. Kytara se tátovi líbila, ale bigbít pak už moc ne. Celé to opět rozsekla máma. Sledovala naše dění, chodila na naše koncerty a finančně nám podstrojovala.

Jednou jsi řekl: „Mám stejný pocit z hudby jako z dobré operace.“ Patříš tedy k té šťastné skupině lidí, kteří mají svoji práci jako svého koníčka. To je myslím jedno z velkých životních štěstí. Zdá se mi, že řada lidí nedělá pro přípravu na své budoucí povolání téměř nic a potom jsou zklamáni z toho, co na ně zbylo. Můžeš nám o své práci něco povědět? Trefil ses již na studiích svojí specializací do toho, co jsi chtěl dělat. Kdy jsi nastoupil do trutnovské nemocnice a na co nejvíc z této lékařské praxe vzpomínáš?

 Míla: Kluci Vojáčkovi, vy mi dáváte! Já to ale musím vzít trochu ze široka, protože lidský život není úzký, vlastně záleží na tom, jak se vám povede ho naplnit. A potom také záleží na lidech kolem vás, kteří vám s tím životem pomáhají a jak jim dokážete naslouchat. Mě baví hudba, sportování i má práce a bavilo mě to už na samém začátku, kdy jsem do tajemství těchto činností teprve pronikal.
Hudba mě samozřejmě bavila mnohem dříve, než jsem se rozhodoval, na jakou školu půjdu a čím bych se chtěl stát. V první třídě jsem absolvoval „rytmický pohovor“ do „hudebky“ a nastoupil jsem na klavír. Měl jsem senzační mladou učitelku. Klavír naši koupili a první ročník byl v pohodě. Nevím, kam hodná paní učitelka odešla, a v druhém ročníku jsem dostal pana ředitele Mertu. S ním to dobré nebylo, věčně na hodinách úřadoval, nebyl rozhodně tak příjemný a přestávalo mě to bavit. Rodiče to pak neměli lehké. Nechali mě v hudební škole asi tak tři roky, poslední ročník jsem se učil na akordeon. Pomohla mi matka, která malou „harmošku“ koupila a znalá piana mi etudy předváděla. Od otce jsem pak slýchával zpěv operních a operetních árií. Byl dobrý. Matka rovněž zpívala velmi dobře.
Pak nastalo velmi dlouhé období, kdy jsem hlavně sportoval, asi tak od té čtvrté třídy. Začal jsem gymnastikou, trochu jsem hrál tenis a začal jsem za Lokomotivu Trutnov lyžovat na sjezdovkách. Stalo se to mým hlavním sportem. Přestoupil jsem do Pece pod Sněžkou a lyžoval závodně s budoucími reprezentanty Sochorem, Glázrovou a Kubínovou.

Mobirise
                                                                               Young ones
V mé hudbě pak bylo dosti klíčové to, že v osadě, kde máme u rybníku Špinka chatu, byla sousedka jménem Jindra, která hrála na kytaru a zpívala. V páté třídě tudíž byl hlavní vánoční dárek kytara.
A pak to začalo. Dosti rychlý vývoj samouka od páté do deváté třídy až do pohovorů na „gympl“. Měl jsem tehdy zálusk na kytaru elektrickou. Byla to překrásná Marina od firmy Jolana. Také na chatě se objevil nový vzor. Kamarád Sláva Gnol byl mým prvním učitelem rokenrolů a vybrnkávání. Na gymnáziu jsem s Petrem Justem založil první skupinu ,,Young ones.“
Potom přišly i pokusy hrát v městském bigbítu Telstar. A tak jsem k závodnímu lyžování a oblíbenému basketbalu přidal bigbít. Těsně po maturitě, před Vánoci 1967, jsa již v Praze na medicíně, jsem založil svoji druhou kapelu s bratrem Tomášem a životním kamarádem Ottou Schmidtem, kterého znáte z toho, že se mnou Choreu doprovázel na kytaru. Kapele jsme dali název Kasteláni - The Castelans. Bylo to těsně po mém rozhodnutí, zda jít vůbec na medicínu.
Na konci „gymplu“ jsem rozhodně váhal kam jít. Šla mi kupodivu matematika, maturoval jsem z fyziky. Chtěl jsem vždy dělat architekta a stavaře, ale nakonec, trochu přitlačen rodinou, jsem udělal pohovory v Praze na l. lékařské fakultě UK. Říkal jsem si také, že to budu mít asi snazší než na stavárně. Radost mi udělalo, že tam byl dobrý oddíl sjezdového lyžování, a tak jsem střídal Špindlerův Mlýn, domov, kolej v Praze s různými sály, kde jsme s Kastelány vystupovali: „Nároďák“, Texlen klub v Horním Starém Městě, klub v Kaře, Prosečné, Pec pod Sněžkou, hotel Úpa ve Velké Úpě.
Snad i v lyžování jsem měl úspěchy - mistrovská třída ve sjezdu a první výkonnostní třída v obřím slalomu. K tomu úspěchy ve škole a na podiích.
Dobrým rádcem, jak se mám na medicíně chovat, byl pak určité období otec. Hlavně mi radil, ať se v prvním ročníku na všechno vykašlu a jen studuji. Měl jistě pravdu a tento tah se mi vyplatil. Velmi jsem omezil lyžování a závodění. Sjel jsem jen přebor Karlovy univerzity a „šolichal“ jsem kapelu v jejích 
Mobirise

                                                        S Plutem byl svět dostupnější

začátcích. V průběhu roku v Praze mě začalo hodně věcí na medicíně bavit, zejména latina a anatomie. Nejhorší byla chemie. Moje známky v indexu byly l - l - 3 - 2. Do druhého ročníku jsem měl pohodu a dlouhé prázdniny. Začínal jsem tátovi věřit. Druhý ročník pak proběhl ještě lépe -anatomie a histologie za l a v létě fyziologie a biochemie za l. Dostal jsem děkanskou pochvalu. Ten rok jsem se však již hodně zajímal o lyže a za Slavii Medicína Praha začal jezdit druhou ligu. Prošla kupodivu i kapela. Následovaly druhé dlouhé prázdniny, kdy jsem byl 10 týdnů v Německu. Něco jsem si vydělal (asi 1000 DM) a měl jsem velké dilema: koupit si v Düsseldorfu ojetého VW brouka nebo baskytaru, jako má Paul Mc Cartney. Do druhého ročníku jsem měl pohodu a dlouhé prázdniny. Začínal jsem tátovi věřit. Druhý ročník pak proběhl ještě lépe -anatomie a histologie za l a v létě fyziologie a biochemie za l. Dostal jsem děkanskou pochvalu. Ten rok jsem se však již hodně zajímal o lyže a za Slavii Medicína Praha začal jezdit druhou ligu. Prošla kupodivu i kapela. Následovaly druhé dlouhé prázdniny, kdy jsem byl 10 týdnů v Německu. Něco jsem si vydělal (asi 1000 DM) a měl jsem velké dilema: koupit si v Düsseldorfu ojetého VW brouka nebo baskytaru, jako má Paul Mc Cartney.x „vrak“ prodával, říkal: Když si opravíš ten předek a budeš se trochu starat, tak ti to ještě bude sloužit. Měl pravdu- náš „Pluto“, jak ho moje sestra nazvala, jezdil ještě 16 let! Byl to člen naší rodiny.
Za dvě koruny čtyřicet za litr benzinu jsme s ním tu bláznivinu - škola, lyže a hraní-v podstatě vůbec mohli s bráchou Tomášem dát (Tomáš též studoval medicínu v Praze, závodil na lyžích a v kapele zpíval a hrál na doprovodnou kytaru).Myslím si celkem jednoznačně, že jsem byl dítětem „Pražského jara“, které ještě mohlo vyjet ven, naučit se trochu jazyk a přivést si z nedaleké ciziny tak spolehlivého a milovaného neživého kamaráda.
Myslím však, že jsem hodně odbočil. Zmínil jsem, že teprve postupně jsem našel a měl rád stěžejní předměty studia medicíny. Velmi podobné a ještě postupnější to bylo s vlastním oborem chirurgie. Cítil jsem od dětství různým kutěním se dřevem, vláčky, elektrikou šikovnost rukou. Je to však jen jedna část činnosti chirurga. Ty další jsou biologická šikovnost s tkáněmi a hlavně pak rozvaha lékaře a schopnost se rozhodovat. Ty poslední dva atributy jsou nejtěžší. Zkraje jsem do l. atestace musel operovat všechno.
Do práce jsem nastoupil po vojně v Terezíně a v Praze v roce 1974. Nastoupil jsem na chirurgii v Ústí nad Orlicí.

Mobirise
                                                                    Promoce 1972
V té době Kasteláni zanikli. Byly jiné starosti. Nicméně v Ústí jsem měl hudebního kamaráda, internistu Pepu Ročka. Ten si tak oblíbil moji modrou baskytaru, že jsem mu svůj nástroj i se zesilovačem prodal. Hrál jsem tehdy na dvanáctistrunnou kytaru, ale lyže byly z Ústí dost daleko.
Potom přišel přestup do Žacléře. O mé tříleté práci mladého chirurga v Žacléři jsem se již zmínil. Bylo to chirurgické sanatorium s málo akutními případy. Operoval jsem kýly, varixy, sem tam „slepák“ a první pokusy s osteosyntézou byly rovněž v Žacléři. Pod primářem Zourkem jsem udělal první atestaci. V roce 1978 však tato malá chirurgie byla zrušena. V záři 1978 jsem v rámci OÚNZu jednoduše přešel do Trutnova. Otec v té době též ve funkci primáře skončil a mě pak vedl primář Blecha. Břišní oblast se mi zdála těžší, hlavně stran mnoha rozhodování. Zvolil jsem si oblast mnohem užší, a to traumatologii, operace končetinových poranění. Měl jsem to pak mnohem snazší než třeba otec, který musel odoperovat všechno. Nicméně traumatologie byla jeho jasným koníčkem a mě hodně táhlo to ještě posunout dál. V trochu nepřátelském prostředí traumatologů, kteří dosud upřednostňovali kostní dlahy a šrouby, jsem propagoval vizi pana profesora Kuentschera z Kielu a mého otce dlouhé kosti spojovat hřebem. Jako hodně mladý jsem často přednášel i na mezinárodní úrovni. Čas pak ukázal, že jsme šli správným směrem a dnes je vylepšené hřebování metodou volby. Myslím, že by mě otec pochválil. Jenomže nejsou jen dlouhé kosti. Musel jsem se probít operativou kloubních postižení, celou neoperační konservativní léčbou, zvládnout náhradu kyčle alloplastikou a moderními dětskými operacemi. Nejraději operuji děti. To pravé uspokojení z práce jsem pak měl poprvé někdy po roce 1985. Nemohu však opomenout, že mě v medicíně zaujala ještě jedna věc -intensivní péče. Celkem náhodně jsem před 22 lety dostal na starost chirurgickou JIP. Skutečně snadno jsem mohl tuto práci přibrat. Pro traumatologii jsem pomohl připravit další kolegy, kteří to začali spolehlivě zvládat samostatně. JIPku jsem miloval a do práce chodil rád.

Teď nám promiň jednu lékařskou otázku. Jedna naše známá měla v roce 1972 operaci zlomené nohy. Tenkrát ji tvůj otec doporučil, aby si po čase nechala vyztužující „hřebík“ vytáhnout. Ona ho tam ale má dodnes, tedy už čtyřicet čtyři let. Nevadí to?

Mobirise
                                                                              Na JIPce
Míla: Možné to je. Je zde vidět, že hřeb z nerezavějící a nemagnetické oceli v těle nijak podstatně neškodí. Byla doktrína, že se tyto nitrodřeňové „tyče“ vytahovaly po roce. Musím ještě uvést, že asi dvacet let se vedle chirurgické oceli prosazuje titan - tedy slitina titanu s trochou hliníku. Dnes moderně není absolutní tendence implantáty nepřekážející mechanicky vyjímat. Případ té paní to vlastně dobře dokumentuje. Já sám mám od roku 2001 ocel dosud ve svém kyčli.

Můžeme se ještě vrátit k vaší kapele? Kdy vznikla, v jakém obsazení a co hrajete?

Míla: Jak jsem již říkal, na kytaru hraji od páté třídy. Teprve na gymnáziu v roce 1964 jsem začal s bigbítem. To byla ta školní kapela „Young ones“ podle filmu Cliffa Richarda, jeho ústřední melodie. Ve filmu z roku 1964 již Shadows hráli. Byli totiž založeni v roce 1959. S Cliffem i bez něho byli v Anglii velmi slavní. Tehdy sem k nám pronikal bigbít z Anglie poskrovnu. Hlavní nosič bylo rádio Luxembourg. Celkem brzy jsme zpívali i skladby českých kapel. Vzpomínám si na první písničky: Novák: Její dětský oči, Budu chodit po špičkách, Olympic: Má drahá dej mi víc své lásky, Mefisto: Půlnoc a Šťastná ústa. Na chmelu v roce 1966 jsem poznal svého životního kamaráda, kytaristu Ottu Schmidta Na dočesné jsem si dal s ním na traktorovém valníku první skladby. Vtáhl mě pak do trutnovské kapely Telstar. Ta byla
Mobirise
                                                  Obrázek z novin – Národní dům Trutnov 1969
tehdy v personální nouzi, kluci museli na vojnu. Po půl roce na podzim roku 1977 jsem s Otou a bratrem Tomášem založili Kastelány. Otta zůstal jako v Telstaru u sólové kytary, já jsem definitivně zakotvil u baskytary a bratr Tomáš byl námi „zkušenými“ zacvičován na doprovodnou kytaru a naváděn, aby pečlivě kopíroval Johna Lennona. Byl z nás jasně nejlepší ve zpěvu. S bráchou se nám písně Beatles zpívaly dobře. Maje za sebou tři roky soukromé angličtiny jsme tak trochu věděli, co zpíváme a měli jsme jak takž výslovnost. Jako prvního bubeníka jsme měli vojáka z trutnovské posádky Jirku Pisarčíka- na první rok a na první přehrávky, kdy dostal „amatérský soubor hudebníků“ v podstatě licenci. Otta maturoval na „ekonomce“, já na „gymplu“. Na vojnu jsme nemuseli. Odešli jsme oba do Prahy. Já na medicínu a Otta na ekonomku. U Tomáše jsme museli pro veřejná vystoupení žádat pana ředitele gymnázia či zástupce, neboť on ještě jeden a půl roku seděl v lavicích na Jiráskově náměstí. Významně jsme se zlepšili asi za rok a měli jsme nového bubeníka Honzu -Deža-Holovína.
A repertoár? Hodně od Beatles, něco od Stounů, Kinks, Holies, Olympicu, Petra Nováka, Troggs, Dave Dee Dozy Beeky Mick and Tich. Tehdy Shadows jen málo - asi dvě skladby.
Mobirise

 Nejvíce procent na přehrávkách jsme měli v roce 1970 - 60% a byli jsme v okrese vyhodnoceni jako druzí za Studiem T ze Dvora Králové. Brzy po těchto přehrávkách a okresní soutěži v průběhu zimy jsme pak změnili bubeníka - odešel Dežo a vzali jsme Boba Matunu z Úpice. Ten pak odehrál zimu 1971-1972 a byl i na posledním koncertu kapely v Praze ve vysokoškolském klubu koleje 5. květen na Žižkově v červnu 1973.

     Míla s Kastelány                                  Proč zrovna Kasteláni? Jak vás napadl tento název? I                        léto 2016                                     když musím říci, že mě   to vlastně těší, protože mě vždycky
                     
                                            mrzelo, že v Trutnově nemáme žádný hrad, ale pěknou náplastí na to je, že zde máme alespoň ty Kastelány.


Míla: Kasteláni - to je česky docela jednoznačné. Protože však naše první verze byla ,,The Castelans,, v angličtině to však neznamená vůbec nic. Ani Beatles však nebyli „brouci“, ale jen slovní parafráze brouků. A jeden ze sálů, kde jsme tehdy hráli, bylo skutečně sklepení „Pod hradem.“ Co vím, tak jsme tam hráli v době aktivní činnosti jen jednou. Souvislost s názvem kapely tedy žádná nebyla. Hráli jsme tam však později na večeru historických kapel a asi dvakrát s Tomášem a Otou nedávno. Jinak hlavní stánky byly naprosto jasné Národní dům a klub v Horním Starém Městě - tam co nyní prodávají koberce.

Čím vás chytla skupina The Shadows? Zdá se nám zajímavé, že většina hudebních nadšenců tehdejší doby, tedy šedesátých let dvacátého století, se snažila hrát to, co hrála skupina The Beatles, ale vy jste si vybrali skupinu nenápadnější, proč?

Míla: Jak jsem popsal naše začátky s Kastelány - moc těch Shadows jsme v tomto popsaném prvním období nehráli. Již jsem se zmínil. Dalo by se říci, že to bylo přesně naopak. Zájem byl o skladby zpívané. S Petrem Justem na gymnáziu jsme hráli tři: Půlnoc „Téma pro mladé lásky“ a Mladí - Young ones.

Kde jste, Mílo, zkoušeli a kde jste koncertovali. Nebyly s tím potíže, když jste přeci jenom měli za vzor skupinu z imperialistického západu?

Míla: Pokud si vzpomínám, první věci v roce 1966 kolem Vánoc jsme nazkoušeli doma v dětském pokoji. V roce 1967 jsme si našli možnost zkoušel v kině v Horním Starém Městě. Bylo to poté, co jsme již zkusili zahrát si v Horním Starém Městě v Klubu odpolední nedělní čaje. Mám na to dobu vzpomínku. Šel jsem si koupit do sousední „sámošky“ něco k pití a viděl tam herce Třísku, jak nakupoval bedny s chlastem k Havlům na Hrádeček. Později jsme našli zřizovatele v „Klubu pracujících“ se sídlem v Národním domě a pak jsme zkoušeli tam. Měli jsme klíčky od zadního vchodu. Na druhou polovinu naší činnosti, kdy jsme se rozkmotřili s Klubem pracujících, jsme vymysleli dosti typickou léčku, jak vůbec hrát. Založili jsme místní organizaci SSM s označením MO II Trutnov a byli jsme si sami zřizovatelem. Zkoušky pak byly na různých místech. Nejčastěji jsem nové věci nacvičil v Praze na koleji 5. května, kam zajel Otta z Jarova a měli jsme tam tři španělky.
Skladby z imperialistického západu tvořily hlavní náplň naší produkce. Tak nějak to prošlo. Když jsme organizaci OSA - ochranný svaz autorský - posílali autorské poplatky, těžko jsme si představovali, že je dostane Paul Mc Cartney s Lenonem či Jagger. Poplatky zůstávali asi někde v Praze.

Jeden náš spolužák vzpomínal, jak byl kdysi na vašem koncertě, kdy jste hráli na trutnovském koupališti. Jestli jsem ho dobře pochopil, měli jste podium přímo na dně vypuštěného koupaliště. Jak to tenkrát bylo? Vzpomínáš na to vystoupení?

Míla: Moc nevzpomínám. Byla to asi ta varianta na dně.

The Shadows byla skupina známá hlavně svými instrumentálními skladbami i když později jsme od nich mohli slyšet také vokální nahrávky. Vy máte z jejich repertoáru tu instrumentální část, nebo máte také jejich zpívané skladby?

Míla: Dnes se o Shadows zajímáme zhruba ze tří důvodů.
- slábne zpěv
- Otta je vynikající a jeho Marvinova sóla zní jedinečně
- nikdo to moc nehraje
Byla to výborná muzika a v předbeatlesovské Anglii i oceněná. Wonderful Land byla snad jedna z nejúspěšnějších skladeb anglické hitparády všech dob - na prvním místě vydržela rekordních pět měsíců. A nebyla jediná úspěšná. A pak Cliff Richard se Shadows měl další a další. Marvin i Welsch výtečně zpívali. Zkoušeli to však v době slávy Beatles a to již bylo velmi těžké prorazit. My jsme se pokoušeli o jednu starší zpívanou s názvem Marry Anne. Zatím jsme to na veřejnosti nedali.

Jak se dají opatřit noty těchto cizích skupin? To asi není jednoduchá věc, ale když jste začínali, tak to bylo asi ještě těžší.

Míla: Celé komunistické období a zvláště v období normalizace to bylo těžké. S Tomášem jsme měli výhodu, že jsme trochu angličtinu znali. Ostatní kapely to měly ještě obtížnější- jen fonetický zápis často kreslených nahrávek Radio Luxemburg.-„aj wana hould jó hénd“ - a podobně. V roce 1969 jsem z Německa přivezl pár not fi Northen Song, hlavně Beatles ,,Kinks“. Pak jsme ale měli znovu štěstí. Náš kamarád Jarda Babka měl tetu v Německu a ta mu posílala časopisy Bravo. Babkům to nějak procházelo a originální texty hitů nám Jarda přepisoval. Byl to zanícený obdivovatel anglické hudby a velmi pečlivý člověk. Brava měl úplně v hlavě a myslím, že by i dnes z půdy nám některé číslo a některý hit přinesl.

Když slyším skladbu Apache nebo Riders In The Sky a zavřu oči, mám před sebou velké pláně, stáda koní, indiány a jakousi touhu něco udělat pro lepší svět. Myslíš, je to v těch skladbách, nebo jsem si to jen tak přimyslel?

Míla: Je to hodně impresivní hudba. Ty indiánské jsou nejnápadnější. Většinou se do nás obsah dostává ihned s pocitem, že to hrajeme dobře. A tak přichází jaro, nalézáme nové lásky, vidíme modrou hvězdu, vidíme tančit sourozence Romanovy, vznášíme se mořem na plachetnici. Svět v míru. Očekávání dobra

Mobirise

                                                            Sourozenci Eva a Pavel Romanovi


Kdo se podívá na You tube na nahrávky skupiny The Shadows, uvidí tam vždy upravené gentlemany v saku, často s kravatou, nebo motýlkem. Jejich hudba není žádné harašení zbraní. A tak se člověk musí zeptat, proč že jsme tuhle hudbu nesměli tenkrát z rádia slyšet? Máš proto nějaké vysvětlení?

Míla: To mám. Šlo o absolutní embargo kultury a všeho ze západu. Saka a hezké oblečení asi nerozhodovala. Však víte, že rušili i rádio - to jediné a hlavní medium pro přenos hudby.

Mobirise
                                Adventní koncert – Pečovatelský dům Trutnov prosinec 2016

Ještě se vrátíme k té myšlence o pocitu z dobré operace a z hudby. Jakou slyšíš hrát hudbu po dobré operaci?

Míla: Asi tu moji. To je něco z pokladnice šedesátých let, ale mám i jiné úlety: francouzský šanson, lehký jazz, Ježka, Šlitra. V poslední době stále více i hudbu vážnou. Hodně mi přichází na mysl právě to, co cvičím či opakuji.

Protože jsme v Kavárně Chorea Corcontica, směrujeme poslední otázky k tomuto sboru. Kdo tě ke zpívání ve sboru Chorea Corcontica přivedl a co ti zpívání ve sboru přináší.

Míla: Zde je to docela jednoduché. Je to velmi dávná láska k vícehlasému zpěvu-Beatles, Byrds, Beach Boys, Mamas and Papas. A to druhé. Sledoval jsem ženskou choreu od roku 1999. Točil jsem jim analogové filmy na VHS. Mám jich několik. A pak hlavně pozvání od manželky, když se vytvářel sbor smíšený.

Moc ti děkujeme za povídání a přejeme ti, abys tu hudbu slyšel i po operaci, která přes všechno lékařské snažení nedopadne dobře. Protože člověk je kolikrát na přírodu krátký a všechno se vyhrát nedá. Nejdůležitější ale je, že jste to předem nevzdali, že jste bojovali. A za to vám všem lékařům děkujeme. Tak ahoj v pondělí na zkoušce.

Mobirise

                                   Po schůzi sdružení Chorea Corcontica – Restaurace No1
                                                                       leden 2017

S Miloslavem Rouskem, členem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.
                                            P.S. Vyřiď poděkování také ostatním lékařům vašeho týmu.
                                                                                                                      Jenda, Štěpán