Možná, že jenom Vaše zvědavost, možná že jste vstoupili do této kapitoly zcela vědomě. Možná, že jste jenom zabloudili a ocitli jste se zcela náhodou v této kapitole, která nese název „Blouznivci“. Toto je však pouze jakýsi zkrácený název. Úplný název této kapitoly je shodný s názvem dosud nepublikované sbírky „Blouznivci našli chór“.Každý jistě poznává, odkud vychází název této sbírky. Nechtěli jsme se díla Antala Staška vůbec dotknout. Dokonce máme i jeden malý společný bod s jeho původním souborem povídek, totiž onen fakt, že také my, tvoříme svá dílka v oblasti Krkonoš a podkrkonoší.
Je tolik myšlenek v nás a co je do nich, když nespatří světlo světa. Některé myšlenky pravda neměly by se ani narodit, některé však neměly by zapadnout. Možná, že máte schované někde hluboko v sobě, nebo možná že máte někde napsané některé své veršíky či prozaická dílka. Možná máte někde schovaný obrázek, který jste namalovali. Cosi, co jste někomu věnovali, nebo jste tvořili jenom tak pro potěšení. Možná, že se obáváte ukázat svá díla světu. Třeba vaše dílka patřila určitému okamžiku nebo životnímu období, které odvál čas, ale přece.patří do vašeho života a vašich vzpomínek. Také se obáváme, ale současně je v nás jakási vnitřní touha podělit se. Jsme blouznivci, kteří by chtěli někomu něco ukázat, ale nevědí, jestli se to bude líbit. Naštěstí jsme našli chór nadšených zpěváků, kteří vědí, že i prostá a jednoduchá slova zazpívaná od srdce dokážou udělat radost.
Nuže pojďme tedy všichni blouznivci, rozeznít chór. Najděte odvahu a pošlete nám svá díla. Jen o to však prosíme, buďme sami sobě tím nejpřísnějším censorem mravnosti a vkusu. Ať naše prostinká dílka, těší stejně tak prostě a nenápadně jako nás potěšuje ta prostá a nenápadná kytička Campanula Corcontica.(Zvonek krkonošský) Blouznivci
Pohlášení vydavatele
Vyjádření myšlenek a názorů v jednotlivých dílech nemusí být
Važka
Štěpán Vojáček 2013
Letěla vážka nad rákosím
blankytná křídla kovový měla lesk.
Ať každý člověk touhu nosí
přinášet radost, zaplašit stesk.
Vánoční samozřejmosti
Štěpán Vojáček 2013
Ono to nepadá jen tak z nebe,
jako sníh.
to Někdo musel udělat
doma je teplo venku zebe,
na stole miska cukroví
a tolik vůní vánočních
Ono to nepadá jen tak z nebe
to někdo musel udělat.
Možná chtěl říct,
že právě tebe
má někdo hodně rád.
K svátku
Štěpán Vojáček 2013
Zdalipak už jsi byla v lese
v tom lese u nás u zahrádky
kde ptáci zpívají …
a pejsek velký klacek nese…
a je tam krásně ...
a nám se nechce vracet zpátky.
Tu písničku co dneska ptáček zpíval
o ní jsem tolik prosil,
že nemám, že neznám lepší dárek
a ptáček rozuměl mi
to já hned poznal, jak se díval
a housličky, ty on sebou stále nosí.
Adventní ticho
Štěpán Vojáček 2013
Vítr už stromům letní šaty svléká,
zima obléká jim bílou košili,
odlétli ptáci do daleka,
a my jsme sami na chvíli,
na malou chvíli v tichu adventním,
na malou chvíli
než narodí se spasitel.
Štěpán Vojáček 2012
Možná zdálo by se,
že stát měly by v řadě, že se to takto nehodí...
Leč já poslouchal zpěv ptáků v sadě... a život rovně nechodí.
Štěpán Vojáček 2012
Když vidím hory
uličkou u nás na náměstí
a na podloubí kluka,
jak si nese skřipky,
říkám si,
buď Bohu díky,
že i u nás bydlí štěstí,
že písnička tu zní,
že kvetou tu ty prosté horské kytky.
Štěpán Vojáček 2014
Až poslední rachejtle dopadne k zemi,
až pohasne noční obloha,
až místo petard budou jen hvězdy svítit
pak zvedněme hlavu a zpívejme,
nebuďme němí.
Ty dary máme od Boha.
Štěpán Vojáček 2013
Vraťte mi ticho,
ticho v ulicích,
ve starých oprýskaných zdech,
vždyť přes váš hraný smích,
už není slyšet lidský vzdech.
Vraťte mi tmu,
tmu s hvězdnou oblohou.
Vraťte mi prašnou cestu,
a já se po ní vydám bosý,
a tisíckrát předhoní mě zprávy z internetu …
Až k tobě přijdu, budu ti vyprávět
co viděl jsem,
koho potkal,
a jakou starost člověk nosí
a cestou natrhám ti, kytičku polních květů.
Štěpán Vojáček 2013
Štěpán Vojáček 2013
Ještě máme čas a ještě máme sílu,
ještě známe cestu a dobře známe směr.
Adresy své známe, jen ztratili jsme víru. Nejvíce to bolí, když se hrálo fér.
Tak málo jsme se ptali jeden druhého.
Tak málo jsme si hráli,
tak málo o sebe jsme stáli.
Ty žiješ sama, já žiju sám a mívám strach.
Sama jsi sama, ve své komůrce,
kdo z nás byl žalobce?
A kdo byl odpůrce?
Ta slova, ty pojmy, nicotné tak jako prach.
Ještě máme čas
Pyšně jsme mlčeli, pyšně a bez lásky, svá přání dusili, měnili v nelásky. Pyšně a vznešeně...
jak zlaté litery na hrobce.
Z tebe byl žalobce a já tvůj odpůrce.
Ještě máme čas
Lásko,
odpusť mi mé mlčení.
Štěpán Vojáček 2012
Koláčky zmizely, s cukrem bílým, jako když napadne sníh a
potom přijde tání.
Tiše, hledal jsem slova, ta správná slova, hledal jsem pro vás přání
s každým tím koláčkem snědeným.
Za první koláček přeji vám, ať pro vás platí:
Teď mé stává se tvým.
Za druhý koláček sladký a makový
přeji vám svobodu, ať neztratíte, i když už nebudete svobodni,
život už bývá takový.
Za třetí přeji zdraví, ať nejste nikdy marodní.
Štěpán Vojáček 2011
Poraďte, pane prodavač, co koupit k narozeninám. Co koupit a také zač.
Já se moc v módě nevyznám.
Snad větší auto,
neb jinou blbost světovou
a potom na smetiště nakladač,
kam jinam s hovadinou takovou.
Já bych však, ale koupil přece
krabičku s mašlí červenou tu, na níž sedá prach.
Co uteklo už vody v řece,
a zákazníci se moc nehrnou.
Láska a víra, touha a sílá jsou tam zabaleny.
Prý už to dávno ale v módě není,
Tak mi ji dejte,
já z toho nemám strach.
Štěpán Vojáček 2013
Slunce už skončilo svou zimní pouť, na břehu rybníka vyrostlo proutí. Jezevec z brlohu nechce se hnout, za bílou záclonou dívka se rmoutí.
Koleda, koleda z okna se dívej, koleda, koleda si s námi zpívej.
Klapačky dozněly, přilétly zvony, na bílém ubruse beránek voní.
Vlašťovky pod tvoji střechu už míří,
proutků mám osm a mašle čtyři
Koleda, koleda z okna se dívej,
koleda, koleda si s námi zpívej.
Štěpán Vojáček 2008
Aby bylo dobře půjdu zvolit tebe
pak bez mráčků a modře rozsvítí se nebe.
Když budeme tam spolu
přinesu ti rum
a ty přines kolu
A až po součtu hlasů bude málo na tu krásu Tak kolu nezapomeň
s rumem chutná i mimo parlament.!
Štěpán Vojáček 2010
U nás doma bylo devět postelí
a jeden velký stůl,
a na něm ubrus bílý,
když jeden uklidil, druhý si boty zul. Před jídlem jsme se spolu pomodlili.
Chleba nechybí, když se každý, s každým podělí.
Až budeš stavět dům,
až budeš cihly skládat v řádky
dej lásku těmto dnům
Čas nelze nikdy vracet zpátky
Až budeš stavět dům, až budeš maltu míchat
pomni, že největší je um
žít spolu a nikam nepospíchat
U nás doma bylo devět postelí
a jeden velký stůl,
a na něm ubrus bílý,
když jeden uklidil, druhý si boty zul. Před jídlem jsme se spolu pomodlili.
Chleba nechybí, když se každý s každým podělí.
Až budeš stavět dům, až budeš maltu míchat
pomni, že největší je um
naučit děti pro sebe dýchat.
Štěpán Vojáček 2010
Kdysi jsme s chlapama v hospodě na růžku pili a vůbec silný vedli jsme řeči.
František vzpomínal jak tajně v batůžku
roznášel samizdat,
pravdu co hřeje
roznášel pravdu, co léčí
A pak se smáli, smáli, smáli, smáli
že takhle zlí můžou být jen komunisti
co kazí svět
co pravdu pálí, pálí, pálí, pálíííííííí
Tohle se musí napravit!
zítra promluvíš ty !!!
A nic si nenech pro sebe
a mysli hlavně na děti
na všechen lid
a taky na mě
na sebe.
Řekni, jak dřu se v krámě,
že ani ruce necítím,
chodím jen z práce do práce,
už nechci dál se trmácet,
při tom chci jenom říci tím,
dejte mi víc, než strana dovolí, už nechci dřít jak koně na poli,
dnů málo máme pro život,
a v cestě ven nám stojí plot . . .
Kde jsme to byli a kam jsme to hleděli
když zloději kradli, zámky si stavěli.
Plot tu už nestojí, pas se mě netýká o mě už nestojí ani má fabrika.
Co smíme, nesmíme, právník to rozsoudí
za tučnou odměnu, o drobné neloudí
Zítra jdu na růžek svačinu v batůžku
jen svoji pitomost vezmu si na mušku.
Pozvu tam lidičky, co na nás nepoví nepoví ve Vídni v Berlíně v Brixenu, nepoví v Moskvě a nepoví v Bruselu.
Nikde a nikomu to na nás nepoví
že tu rum pijeme
a chléb náš vezdejší zdobí
máslo pomazánkový.
Pověz mi Františku, zdali jste zkoumali,
proč to tak musí být, špatně jsme bourali? Dobře jsme bourali, vždyť nejsi zbabělý, jenomže hošíčku špatně jsme stavěli.
Štěpán Vojáček 2012
Ježíšku nauč mě jeden z tvých zázraků
a já ti pomůžu vyléčit svět
a já ti pomůžu zbavit svět žebráků to co se nedaří tisíce let.
Vodu mě nauč proměnit ve víno, Chlebem nasytit zástup hladový nauč mě uzdravit srdce mámino
a pak mi blátem potři oči
a já se podívám, zda je svět takový Takový, jako ho vídávám ve spánku
kdy lidé spolu neválčí
a místo střely slova lásky, vzduchem letí,
tak jako chmýří ve vánku.
Kolikrát měsíc už obeplul zemi svou?
Kolikrát svítání přineslo den?
Kolikrát člověk žal pšenici zasetou?
Kolikrát splnil se odvážný sen? Plnou máš náruč darů a zázraků,
Sám můžeš nasytit zástup hladový. Sám můžeš uzdravit srdce mámino.
Dříve než oči, své srdce otevři
a dělej, co ti napoví.
Až bude láska v celé zemi
budete uzdraveni.
Dobré ráno
Jan Vojáček 2004
Tak přeji dobré ráno i dnes
zvláštní je den můžem si svoje ano
vkládat jen do písmen.
Poraď mi, jak se píše mlčení,
když jsme vedle sebe,
víš tichem našeho souznění
že ty chceš mě a já chci tebe.
Poraď mi, jak se píše plamínek,
co chceš, ať pálí,
jiskry tvých očních studánek, nás zažehnou a spálí.
Jan Vojáček 2004
Česalas někdy dulidaj?
Já taky né a přeci,
kdo řekne zda-li smysl maj, jen smysluplné věci.
Zda pro všeliké pachtění,
co myslíš vede k cíli
si nepromarníš spasení,
když pachtíš každou chvíli.
Někdy si člověk usmyslí,
že nesmysl má smysl
pak myslí až si domyslí, že asi nemá mysl.
Tak česej někdy dulidaj
já nechám mudrování,
v klidu pak krásně uhlídaj, že ty jsi moje paní.
Jan Vojáček 2005
Kde jsi
když nejsi?
Jsi vánek?
Snad lásky spánek?
Duše má toužící? Růže má vonící?
Hudba mnou souznící
Má krásko zhmotni se
z mobilu ozvi se!
Jan Vojáček 2004
Tááák nám nejdou pusinky, ty musí chutnat jak pralinky.
Jemně se olíznout, špulením vyzvat, maličko přimhouřit, by mohl vyznat.
Na rtech pak cítit rty, co oheň mají
vlažit a skrápět je, až dech se tají. Vystrčit jazýček, jak chtěné kopí, spolu pak šermovat, pusou se opít
Dobrou noc
Jan Vojáček 2004
Procházka
Čas
Jan Vojáček 2006
Kolik nám zbývá času,
na tebe dívat se a vidět tu krásu,
a poslouchat tvůj milý hlas,
v něm kolébat se a zastavit tak čas,
a abych cítil tvoji vůni,
která je pro mě a já jsem pro ni
a chuť tvou na jazyku válet,
jak včela sát ji z nejtajnějších dálek, tvůj lehký dotek i toho jsem si všim
když s mým se potká, tak jsme si vším. Tak neztrácejme času.
Kolik-rát mysleli jsme že už láska není
až našli jsme ji, jak se choulí v odpuštění
a na tvých tvářích když se třpytí slzy
tak chtít vidět v nich, co všechno mě mrzí
a oči, když tichem ke mně mluví,
tak poslouchat je co všechno mi poví.
Tu o nás dvou, že láska není věda,
že chce jen to, co se koupit nedá.
Chtít, cokoliv spolu chtít
to dává lásce žít
Tak neztrácejme času.
Je půlnoc, den končí,
tma jako v ranci
teď máš moc
dívat se zvenčí zdas nezmarnil šanci.
Přemítej, má to cenu
přehlušíš plačící ženu.
Ruletu, zda jsi vsadil,
aby měl bookmaker podíl,
Zda s dětmi na výletě byl jsi v hypermarketě
Zda koupil jsi z reklamy
ten prášek místo pěny
Zda se stádem jsi dnes volil, aby si svoji zem dojil.
Zda vozil sis celý den zadek, aby ti vykynul předek.
Zda civěl jsi dneska do bedny, by naše myšlenky byly jedny.
Zda nepřemýšlels proč jsme tady, abys nevyčníval z řady.
A nepřemýšlel je-li co potom,
abys nerozbil své jistoty proton.
Zda nerozjímals Pater noster
a klaněl se své spoustě božstev.
Zda nepřiznals dnes mea culpa, abys zůstal maxima ťulpa.
Zda city jsi dnes neprojevoval, aby tě nikdo nelitoval.
Je půlnoc, den končí ...
Jan Vojáček 2004
Všimla sis svého telefonu?
Zvonil.- A jakou že písničku hrál ti k tomu?
O Lásce.
O kráse. O Tobě.
O tom že patříme
k sobě.
Všimla sis svého telefonu?
Zvonil. - A jakou měl barvou k tomu? Červenou.
Styděl se z malinka.
Věděl co skrývají písmenka.
Že dáš mi pusu?
Pohladíš?
A kdyby
Promiňte, mně asi signál chybí.
Jan Vojáček 2008
Dneska Ti napíšu o Bonince,
ráno mě voblízla, že musíme ven. Čuchne si k rohožce, ke kytičce,
pak slyší kukačku, co vítá den.
Pak skáče radostí, když pustím jí domů človíčku do rukou chci schoulit se tam.
Nedám ti nic, ale dám tobě k tomu
ten křehký pocit, že nejsi tu sám.
Jan Vojáček 2005
Spíš a já hlídám, kdo budí tvé ráno
maličko zachvěla ses, že už je rozestláno
je nový den,
přišel tě budit sen.
Pak přišlo sluníčko a už se směje, vidím ho v zrcadle obličeje.
Mydlí se krásou tvé tváře, spanilá jeho záře.
Pak přišly nápady co hlavou se honí co bylo a bude, co radši není.
Ze spaní nese tě nedané předsevzetí,
jak pro lásku, skrz lásku, být Lásky děti.
Jan Vojáček 2008
Copak ti můžu napsat do nového zápisníčku?
O tom, že padající listy
váží ze vzpomínek knížku.
Píší tu o létu,
jak koupala ses v moři,
obrázek sluníčka,
my
a všechno co v nás hoří.
Pak tvoje poznámky,
co by se mělo,
co se musí,
že k svátku dávají se pusy.
A dále něco bílých míst,
Čekají, na nás, že popíšem je
a budem spolu číst.
Jan Vojáček 2008
Vysílám, vysílám z páté do třetí
snad signály mé zaletí, tam kde budou je číst.
Kde z klikyháků blesky, a potom v jejich záři,
nebudou pouhé plesky,
ale učit se z nich budeš jako v sla-bi-ká-ři,
pak budu si jist,
že z těch mých plachých signálů,
složíš si slůvek pomálu
a budeš chápat, co chtěl jsem ti říct.
Tak třeba ten můj nezájem, který ti vadí tak,
bych domov užíval jak podnájem,
jako bych byl jen vlak,
co krátce ve tvém srdci zastavil
a zase jede dál,
ptám se sám sebe, kdo to způsobil.
Zda ostrý vítr tudy vál
a kdo ho takto směroval.
A nebo, to mé mlčení,
nad kterým zoufáš
a doufáš,
že se promění,
ve slova lásky co slyšet chceš ty,
nedbajíc na mé zálety, nedbajíc na nálady mé,
že snad už nejsme v hrobě
že patříme k sobě a né že né.
Free AI Website Software