Víme, že jsi sama stála na divadelních prknech. Jak to bylo s trutnovským „ochotničením?“ Můžeš nám o tom něco říci.
Dáša: Opět otázka na dlouhé povídání. Mezi trutnovské ochotníky jsem se aktivně zapojila roku 1961 a pracovala v souboru Klicpera jako amatérská herečka a posléze i jako předsedkyně až do jeho zániku v 90. letech. Vzpomínám nejvíce na role v dílech autorů: V. Huga, Shakespeara, Moliéra, Hrubína, Benedettiho, N. Tanské, Suchého a Šlitra a jiných.
A co současnost? Žije ještě v Trutnově ochotnický spolek.?
Dáša: V současné době pracují ochotnické spolky ve Lhotě a Voletinách. Na Trutnovsku a Náchodsku já sama příležitostně vystupuji v komponovaných pořadech TLK.
Můžeš pro návštěvníky naší kavárny uvolnit nějaké „historky z natáčení“ či „co kamery v ochotnickém divadle nezaznamenaly?“
Dáša: Jé, těch by bylo! Většinou bohužel nepublikovatelných.
A takové nejvíce diváky a čtenáře zajímají, takže poodhal některá utajení.
Dáša: Mlčím, uchovávám ve svých vzpomínkách.
Dobře tedy. Chtěli bychom teď nasměrovat rozhovor k našemu souboru. Hanka Prokopcová na otázku, jak to bylo se začátkem sboru, odpovídá: To vím docela přesně. Bylo to z podnětu Blanky Malé a Dáši Halířové, učitelky základní školy. Ty se tenkrát vypravily za Václavem Hátlem, profesorem trutnovského gymnázia, aby se ujal vedení sboru.“ Nemýlí se Hanka. Jak to tenkrát bylo? Myslíme, že to je pro náš sbor klíčový okamžik, u kterého jsi stála, který je třeba pro historiky pečlivě rozebrat.
Dáša: Vzpomínky Hanky Prokopcové mohu potvrdit. Z mých záznamů vyplývá, že do roku 1972 jsem zpívala ve smíšeném sboru prof. Michala Čakrta. Po téměř desetileté pauze jsem se nechala přemluvit Blankou Malou, abychom společně oslovily prof. Hátle. Ten si po dlouhém rozmýšlení položil podmínku – sehnat nejméně 10 dalších žen. Podařilo se. Na první zkoušce dne 9. 2. 1982 v LŠU se nás sešlo 11!
Na další zkoušce 15. 2. se začalo s nácvikem skladeb Žalo děvča a Pod dubem. 20. června 1983 jsme vystupovaly poprvé pod názvem Chorea Corcontica v Hostinném. Program tohoto i dalších našich koncertů s mým průvodním slovem až do r. 89 je u mne k nahlédnutí.
Máš vlohy ke zpěvu od svých rodičů? Vystupovala jsi někde jako zpěvačka před vstupem do sboru Chorea Corcontica?
Dáša: Ano, nějaké geny od rodičů i prarodičů s mým bratrem máme určitě. Můj milovaný učitel prof. Šidlák mě od mládí posílal na nejrůznější pěvecké a recitační soutěže. Později jsem v tom pokračovala i při studiu na pedagogické škole.
Přeskočíme od zahájení působení sboru až do roku 2008, kde jsi poprvé v kronice uvedená ve jmenném seznamu členů sboru. Možná to bylo jinak, jenom nevíme. „Bazilišci“ říkají, že je to proto, že jsi čekala, až se sbor rozšíří o mužskou část. Můžeš to uvést na pravou míru? Ale opět opatrně. Musíš to se svou odpovědí vybalancovat tak, abys obstála jednak doma a pak taky u mužské části sboru.
Dáša: Nečekala, nedoufala, uvítala!
Patříš ke kantorskému základu našeho sboru. Jak se ohlížíš za svým učitelským působením? Byla to tvá jediná a vysněná profese? Co jsi vyučovala? Můžeš nám říci, na jaké či na jakých školách jsi učila? Zavzpomínat na některé žáky jako vzory hodné následování , případně nehodné následování? Opatrně však, tví žáci mohou být čtenáři rozhovorů v kavárně.
Dáša: Ano, jediná vysněná už od 1. třídy! Tak jako všichni tehdy začínající jsem vyučovala to, co bylo potřeba (i rýsování a fyziku).
Zvolila jsem aprobaci ruština a hudební výchova. Pro ruštinu jsem se rozhodla proto, že jsem měla ráda ruské spisovatele a lidové písně hlavně v moll. Škol i žáků jsem zažila mnoho a ráda na to vzpomínám. Dokonce mám v našem sboru dvě své bývalé žákyně Marcelku a Lenku (kdysi zpívaly i v mém školním pěveckém sboru).