To se mi líbí, myslím to, že jste doma zpívali, ne to, že smíšený sbor Foerster-Smetana zanikl. Četl jsem od jednoho umělce, když se ho jednou ptali, jestli to jejich cvičení doma nevadí sousedům. On na to pověděl, že měli moc dobré sousedy. Sousedi se jim dokonce svěřili, že mají uši na zdi, když se vedle hraje. Takže možná to ani nevíš, ale třeba jste měli taky nějaké posluchače tenkrát u vás doma. Teď mě ale napadlo, asi bychom se měli hostům naší kavárny přiznat. My se vlastně známe už dosti dlouho, moje paměť si myslí, že to už je čtyřicet čtyři let. To jsme ještě chodili do školy. Vzpomínáš taky na ty prázdniny na Broďáku?
Eva: Na to vzpomínám moc ráda, bylo tam veselo. Pamatuješ si ale i na to, jak jsme jednu noc nespali ve stanech, ale někde u nějaké cesty ve škarpě pod širákem, protože nám nějací chuligáni slibovali noční přepadení? Jak jsme se strašně báli, protože jsme si předtím všichni celý večer u ohně barvitě líčili, co se strašného stane a pak v noci jsme doslova prchli ze stanů pryč?
Taky si vzpomínám na to, jak jsme měli jednou k obědu šneky. Bylo to dost složité je připravit, uvařit je, vykuchat a pak ještě upéci a výsledek bylo malé černé spálené cosi bez chuti. A ještě si vzpomínám na „oheň lenochů“, skautům jistě nemusím popisovat, co to je.
Teď, když to přepadení připomínáš, tak se trochu stydím, že jsme vás nedokázali po rytířsku ochránit, ale my jsme se neprali ani tenkrát. Leda, že bychom je zahnali zpěvem. To myslím na ty Boží bojovníky… Ale to ti musím povědět, když já dávám tu šnečí vzpomínku k lepšímu, kterou jsi mi teď připomněla, tak tam mám všechno jako ty, akorát ten závěr mám trochu jiný, a totiž to, že to byla neskonalá delikatesa… A víš, na co si já moc vzpomínám? Na prázdniny na Živohošti. To jsme zahájili na Zbraslavi, kde jsme s bráchou Jendou měli vlastně náš studijní privát. Ty jsi přijela se svoji sestrou Janou na Zbraslav a první den jsme spali na našem privátě. No a na tom našem pokojíčku, a to snad již můžeme ve svých letech odtajnit, tak tam jsme leželi v posteli, pochopitelně každý ve své, a vy jste nám s Janou zpívali. A já si vzpomínám na kánon „Honza s Frantou, hádali se o čepice.“ Vzpomínáš si taky? Ale neříkej, že ne, já z toho žiju.
Eva: Představ si, že si moc nevzpomínám. Pamatuju si jen snad na cestu parníkem po Vltavě a tak. Jediné, na co si vzpomínám určitě, je ta písnička, tu umím ještě dnes!
To jsi mě tedy ranila, já tě tam dodnes vidím a hlavně slyším. Jdu se zeptat Jany… Pojďme ale do současnosti a opusťme sedmdesátá léta minulého století. My se nyní potkáváme na společných zkouškách sboru. S námi to je ale jiné než s tebou. My, teď myslím členové sboru, to máme jako koníčka, ale ty to máš jako profesi, tedy skoro jako práci. Nás to baví, proto tam chodíme. A co tebe, baví tě to? Baví tě dělat sbormistryni?
Eva: Baví mě to stále. Když jsem do toho sboru, myslím asi v roce 1983, přišla na popud Hanky Prokopcové při společné dovolené v Německu, tak jsem si tam moc ráda zazpívala, sbor řídil ještě Václav Hátle. Já vedla v té době současně ve škole v Úpici dětský a ještě i komorní sbor, takže jsem byla ráda, že můžu ve zkoušce taky jen tak sedět, bavit se se sousedkou, občas si říci, že jsem nějaká utahaná z práce a klidně do zkoušky nejít, poslouchat rady jiného a zpívat si… Teď je to pro mě pochopitelně jiné. Už sice neexistuje, že bych byla utahaná z práce a nešla do zkoušky, ale pravda je, že když přijdu v pondělí večer domů, tak jsem toho ještě několik dlouhých hodin plná, nejsem ochotná řešit běžné věci a v noci se většinou budím tím, že mám v hlavě nějakou písničku a nejde ven. Maximálně ji vytlačí ven nějaká jiná píseň…
Ty jsi, Evo z Úpice. Jak již bylo řečeno, učíš tam na umělecké škole. Pověz mi, máš nějakého žáka, který ti udělal obzvláštní radost. Myslím, který se věnuje hudbě, a ráda se s ním pochlubíš?
Eva: Učila jsem spoustu dětí, vždyť jsem na škole už šílených 37! let. Takže třeba Kristýna Konečná, ta je bezvadná, je to teď už i má kolegyně. Když začínala s klavírem, tak byla samozřejmě šikovná, pak to v pubertě chvíli i flinkala, jako snad skoro každý v tom věku. Ale pak se rozhodla, že muziku chce dělat, a opřela se do toho. Vystudovala konzervatoř a teď je na AMU. A když se budeme pohybovat na půdě našeho sboru, tak ke mně chodila na klavír i do školního sboru naše mladá členka Zuzka Králová. Ale vlastně bych chtěla říci, že mám radost ze všech žáků. I když z nich nebudou umělci pro první ligu, ale věřím, že jim hudba bude přinášet radost po celý život. A také věřím, že tu radost budou šířit kolem sebe, třeba u táboráku nebo doma s dětmi…
Když mluvíme o umělecké škole, dozvěděl jsem se od jedné učitelky z Brna, jak jedna paní v Praze povídala o změně v koncepci uměleckých škol. Tedy, že budou také u nás podobně jako na Slovensku vyjmuty ze sítě škol financovaných ministerstvem školství. Slyšela jsi to také? Co si o tom myslíš?
Eva: Doufejme, že to zůstane jen u toho „jedna paní povídala.“ Základní umělecké školství by bez financí od státu zahynulo. Náklady na učení by málokteří rodiče mohli dětem zaplatit, určitě ne v našem regionu. A tím by nastala ještě jedna veliká škoda, totiž zlikvidování tohoto uměleckého školství, které nemá ve světě obdoby. Pochopitelně žijeme ze státních peněz, ale tyhle peníze od státu prokazatelně slouží dobrému účelu – našim dětem a jejich budoucnosti.
Dnes už bohužel nežije jedna naše podporovatelka a mecenáška, paní A. M. Buxton. Jméno této dámy má naše umělecká škola ve svém názvu. Měli jsme to veliké štěstí, že naší škole darovala vilu, kde prožila své dětství. Pak emigrovala s rodiči do Ameriky a tam celý život učila hře na housle. Když později zpátky restituovala vilu, rozhodla se darovat ji Úpici s podmínkou, že vila musí sloužit dětem jako hudební škola. Paní Buxton nás ve škole víckrát navštívila. Vyprávěla nám, jak funguje tohle umělecké školství v Americe. Tam si totiž musí na sebe vydělat. Jejich umělecká škola má a musí mít daleko více žáků. Ona sama obvykle učila najednou celou třídu svých malých houslistů, to si my v našich „zuškách“ ani neumíme představit, my jsme zhýčkaní jedním žákem. A tak jsou do jejich umělecké školy zapisovány děti bez ohledu na to, zda mají, nebo nemají dostatek talentu. Hlavně, že mají za sebou platící rodiče, nebo jiného sponzora. Hlavním cílem této školy není výchova nových uměleckých talentů, ale je to podnikatelská činnost jako každá jiná. Což na jednu stranu může znít uchu citlivého ekonoma libozvučně a srozumitelně. Pravda ale je, že v takové škole není čas věnovat se opravdovým talentům a tudíž rozvoji umění, jak by se podle názvu a deklarace školy zdálo. Musejí se vydělávat peníze.
Vraťme se ale k oddychovému povídání, protože jsme přece v kavárně. Já využiji toho, že jsme tu u našeho stolku sami a zeptám se tě na jeden svůj problém. Myslím z oblasti zpívání. Jak víš, jsem ve sboru nový. Poradila bys mi, jak se dá nacvičit zpívání vyšších tónů, myslím tak, aby to člověk nemusel zpívat fistulí. Tedy aby to tenor zpíval jako tenor a ne jako nějaký eunuch?
Eva: Tuhle otázku necháme raději odborníkům, ale zpívat fistulí je pro sborové zpívání tenorů normální. Na rozdíl od sopránů, ty si musí pomoci pouze oporou dechu na bránici, uvolněným krkem a co největším prostorem v dutině ústní. Vše je taky jen o dobré představě toho vysokého tónu, zkrátka neškrtit se, intuitivně nevystrkovat krk, hýbat hlavou, aby bylo vše uvolněné….
Jak se zdá, technice zpívání by bylo třeba věnovat mnohem větší prostor. Ale teď mi to nedá, abych se tě nezeptal, jak to bylo s tím rozšířením vašeho původně ženského sboru o mužské hlasy. Já mám na mysli, jestli jste v tom byly jednotné. Jestli ty chlapy mezi sebe pustit, nebo ne. Já si představuji, jak by to asi probíhalo obráceně. Myslím, kdyby zde byl původně mužský sbor a teď by někdo otevřel otázku rozšíření tohoto sboru o ženské hlasy. Vůbec nepochybuji o tom, že by všichni mužové toužili, aby ženy přišly, ale ty diskuze…Úplně to slyším: „Chcete tady zpívat, nebo co…?“ Tak mi teď řekni, jak to probíhalo u vás.
Eva: Pochopitelně jsme se na vás všechny moc těšily. Protože jsme chtěly zpívat, nebo co …
Tak to jsi mi to tedy moc neodtajnila. A pak že jsou ženy upovídané. Zeptám se tě ale z jiného soudku. Četl jsem v jednom časopise postesknutí Jana Mráčka, nejmladšího laureáta mezinárodní soutěže Pražské jaro. Mráček ve zmíněném článku říká, že se mu nelíbí, když se vážná hudba plete do showbyznysu. Co ty na to?
Eva: Diskuze na tato témata jsou časté a v podstatě nekonečné. Na YouTube je nahrávka, kde Mráček paroduje, pokud se nepletu, Jaroslava Svěceného. Mráček je opravdu talent. Je mu dvacet jedna let a je to žák Václava Hudečka. Mě to mrzí, protože Jaroslav Svěcený toho jistě dokázal za svůj delší život více. Nevím, co přesně mají Mráček a ostatní kritici na mysli oním nedovoleným zásahem do posvátných vod vážné hudby. Snad je to společný projekt Michala Dvořáka a Jaroslava Svěceného Vivaldiánno. Zeptejme se však těch, kdo na tomto koncertě byli, jak se jim to líbilo. Myslím, že spokojených a nadšených posluchačů bude přesila. Dokonce si myslím, že by se to líbilo i samotnému Vivaldimu. Možná se díky tomuto koncertu dozvěděli někteří lidé o tom, že existuje nějaký Vivaldi. Možná se díky tomu začali o vážnou hudbu zajímat… Uvědom si ale, že se to děje i obráceně, že totiž hudba, kterou jsme původně neměli v šuplíčku posvátné vážné hudby, se tam najednou ocitá. Třeba píseň Paul McCartnyho – Yesterday. Kdo z nás by si v oněch šedesátých letech pomyslel, když tuto písničku od těch „vlasatých chuligánů“ slyšel, že ji jednou budou hrát nejznámější světové filharmonie, včetně té české. A ani členové skupiny The Beatles se nezlobí a neprotestují, že tato písnička dostává nové podoby. Musí to pochopitelně dělat ten, kdo to umí, ale když slyším tóny téhle písničky, jak se nesou z violoncella, jsem naměkko…
A co si myslíš o různých úpravách lidových písní? Marek Eben má ve své písničce „Folklóreček“ tato slova: „Nejvíc mě ten folklóreček dojímá, když se hraje elektricky s bicíma.“ Myslím, že Marek Eben šťouchá trochu do Čechomoru. Já se ale domnívám, že pokud chceme získat pro různé třeba i zapomenuté žánry mladou generaci, nezaškodí dát lidové písničce přitažlivou úpravu. Co si o tom myslíš ty?
Eva: Myslím si v podstatě to, co tu říkáš. Čechomory mám navíc moc ráda a jsem přesvědčena, že také díky jejich úpravám si původně lidová písnička nachází současné posluchače. Ono by se zdálo, že míchat elektriku a bicí do lidových písniček je vlastně zrušení původního lidového prvku v této písničce. Ono to ale může být právě naopak… Pokud bychom si představili, jak vznikala původní lidová písnička, tak asi nějak tak, že si prostý člověk prostě zpíval. Zpíval a vkládal do písničky kus svého žití. Radost, smutek a dělal to tak, jak uměl. Dělal to při své práci, nebo když si na zpívání našel čas. Naše životy se ale změnily. Žijeme jinak, než se žilo dříve. Většina z nás nemá doma srp, aby šla po ránu trávu žíti. Naštěstí už ani nemusíme prát prádlo v potoce, v té voděnce studené. Dnes je někdo soustružník, někdo učitel, někdo řidič kamionu a někdo se hudbou živí. A tento současný lid vkládá do písniček znovu svoji radost a smutek a dělá to nástroji, které má dnes k dispozici.
Člověk ale také sám během života mění svůj vkus a názor, tak jak roste. Měla jsem kdysi holky ve sboru, které lidovou písničku zrovna moc nemusely a dávaly to pochopitelně jasně najevo. Snažila jsem se jim to udělat nějak zajímavější, a tak jsem pro ně hledala takové písničky, které by se jim líbily. Třeba trochu legrační úpravy, prostě tak, abych je chytla, někdy třeba jenom stačilo, že to bylo anglicky. A je zajímavé, že když jsem se s nimi po dlouhém čase viděla na našem společném srazu, tak jsem se sama divila, jak se jejich názor změnil, jak samy vyhledávaly a vzpomínaly právě na ty původní lidové písničky… A tak si myslím tolik. Snažme se zachovat lidové písničky i pro budoucno. Pokud je budeme upravovat, dělejme to tak, aby se lidem líbily. Vkládejme do nich radost, protože ta tam vždycky byla, vkládejme tam smutek, lásku, ale i hravost. To všechno lidová písnička lidem přinášela. Nedávejme tam ale hrubost a nevychvalujme násilí… Tenhle prvek totiž do lidové písničky nepatří. A já ho nechci ani v životě.
Děkuji ti, Evo, moc za tvoje povídání a budeme se těšit zase někdy v kavárně na shledanou. Ahoj.
Se sbormistryní sboru Chorea Corcontica Evou Slaninovou si povídal Štěpán Vojáček.
