Hovory Helena Slavíková říjen 2023

Povídání s Helenou Slavíkovou o začátcích našeho sboru, o práci před učitelováním o práci učitelky a o ostatních radostech života
říjen 2023

Ahoj Heleno. Prohlížíme si fotky našeho sboru a děláme malou soukromou anketu komu udělit titul zasloužilý a šaramantní člen našeho sboru. Aniž bychom o věci nechali hlasovat, nebo se dokonce ptali tebe osobně, udělujeme tento titul za rok 2023 tobě. Tak si to nepokaz a pověz nám o sobě něco. Podle záznamů jsi členem našeho sboru od samého začátku, to je od roku 1982. Jak ty si vzpomínáš na tyto začátky? Tenkrát jsi chodila zpívat i s maminkou, která byla také členkou našeho sboru, jak to tenkrát bylo?

Helena: Děkuju za krásný titul, moc si toho vážím. Tak já vám tedy o sobě něco povím. Do sboru jsem opravdu začala chodit na podzim roku 1982. Tehdy jsem učila v ZŠ kapitána Jaroše u nemocnice, mou nejbližší kolegyní byla Eva Palatová, která mi o ženském sboru, který vedl pan profesor Hátle, řekla a lákala mě. Dlouho jsem neváhala, protože ráda zpívám, hudební vzdělání jsem měla – I. cyklus v hudební škole, takže nabídka mě opravdu oslovila. Brzy jsem přesvědčila i maminku, která v mládí také hrála na klavír a ráda a krásně zpívala. Nakonec příbuzenstvo z matčiny strany je muzikální, maminčin bratr Josef Kuhn zpíval tenkrát v královédvorském sboru Záboj, i se svými dětmi Pepíkem a Věrou. Pepík Kuhn (tedy můj bratranec) teď zpívá i se svou ženou Janou už pět let v našem sboru.

My vlastě nevíme, jak jsi přišla do Trutnova. Vaše rodina je odsud?

Helena: V Trutnově se narodil můj děda, ale nežil tady, byl finanční úředník, takže byl stále s rodinou překládán v pohraničí z místa na místo, V Rolavě v Krušných horách (Sauersack) se potkal s mojí babičkou, která se tam narodila, byla Němka. Vzali se, narodila se jim dcera Anděla a byli přeloženi do Vejprt. Tam se jim narodil syn Josef a dcera Věra (moje maminka). Jejich další štace byl Božanov. Když v roce 1938 Hitler zabral pohraničí a připojil Sudety k říši, nemohli tam už zůstat, protože česká menšina to tam měla těžké. Moje maminka na to vzpomínala a říkala: „Já si na to dobře pamatuju, vyrazili jsme v noci s rancema na zádech a utíkali jsme přes lesy, moc jsem se bála…“ No a potom se rodina usadila ve Dvoře Králové. Děda byl státní zaměstnanec, dostal tady práci i byt. Maminka po válce pracovala v Trutnově, bydlela v podnájmu, tatínek se narodil ve Žďáru nad Metují, po válce pracoval také v Trutnově a bydlel také v podnájmu ve stejné ulici jako maminka, okna měli naproti sobě. Snad by se na mě tatínek nezlobil, kdybych na něho prozradila, jak usilovně se snažil maminku ulovit do svých sítí. Protože se mému tatínkovi maminka moc líbila, pouštěl do okna nahlas rádio s pěknými písničkami, aby ji upoutal. Možná to odkoukal od nějakého kosa. Snad právě odsud se narodila i ta moje radost z hudby, tatínkovi se to povedlo a po čase byla svatba. Pak musel tatínek na vojnu. Po návratu bydleli mí rodiče v různých nájmech v Trutnově, pak jsem se narodila já, a když mi bylo asi 6 měsíců, tak jsme se přestěhovali do bytu nad Městskou knihovnou na náměstí. Tam jsme bydleli 20 let. Na své dětství moc ráda vzpomínám. Naše hřiště bylo náměstí, pády do studené vody v kašně byly časté, jako děti jsme si vyhrály v trutnovských uličkách, v okolí kostela, zlézaly stráň pod kostelem a máchaly se v náhonu (tehdy tam ještě byl). Po studiu v Praze jsem se vdala a s manželem jsme se do Trutnova vrátili. Tedy já jsem se vrátila, manžel pochází z Rakovníka a Trutnov se mu zalíbil. Možná, že to bylo i proto, že na svatbu nám přijeli manželův dědeček a babička (Slovenka), všichni bydleli v té době v Rakovníku, Trutnov je tak nadchl, že prohlašovali, že kdyby měli bydlet někde jinde, tak jedině v Trutnově. A to bylo v roce 1973, to byl Trutnov ještě hodně šedivý.

Když jsme se nedávno loučili s Jitkou Lábusovou, dozvěděli jsme se od tebe, že jste společně pracovaly ve firmě KARA Trutnov. Mysleli jsme, že jsi byla vždycky učitelkou. Jak to bylo, kterou školu jsi studovala a jak ses s Jitkou potkala? Co jsi v Kaře dělala?

Helena: Po studiu v Praze na Pedagogické fakultě Karlovy University, obor ruština-němčina jsem učila jeden rok na ZŠ v Horním Starém Městě, pak už jako těhotná pár měsíců v Žacléři. Pak se nám narodila dcera a po roce a osmi měsících se narodila dvojčata, dvě dcery, takže jsem v mateřské pokračovala. Za čas přišel manžel s informací, že shánějí do Kary do oddělení VTEI (vědecké, technické a ekonomické informace) tlumočníka a překladatele. Tlumočení a překládání mě taky vždycky bavilo, k ruštině a němčině jsem si dodělala angličtinu, tak jsem místo přijala a mým šéfem se stal pan ing.Brettschneider, tatínek Jitky Lábusové, naší členky. Jitku jsem tehdy neznala osobně, ale tím, že jsme byli s panem ing. Brettschneiderem v jedné kanceláři, jsem se o ní a celé její rodině dozvěděla hodně. Brettschneiderovi bydleli blízko mých rodičů na sídlišti u Družby, znali se navzájem, takže jsme při pauze u kávičky o lecčems podiskutovali. Jitku jsem poznala až ve sboru, měla jsem ji moc ráda, byl to úžasný a empatický člověk, hodně jsme toho propovídaly nejen při společných cestách do sboru, ale i jindy u kávičky, u deci vína, hodně jsme povídaly o našich rodičích, navíc dokázala člověka nabít dobrou náladou, stále se s jejím odchodem nemůžu smířit.

Byla to jenom Kara, kde jsi pracovala ještě před tvým nástupem do školství?

Helena: Kara byla pro mě takovým mezistupněm ve školství. Myslím, že jsem ve své práci nebyla neúspěšná, bylo mi pak nabízeno vyšší a odpovědnější místo, které mě ale zavazovalo v tom ohledu, že bych musela hodně krátit čas s vlastními dětmi, vždy si zajistit hlídání, obě babičky ještě pracovaly, manžel jako soudce Okresního soudu by si těžko mohl dovolit brát si ošetřování při nemocech děti, atd. Nakonec jsem uznala, že s třemi malými dětmi bude pro mne učitelství schůdnější, dětem budu blíž, tak jsem se vrátila do školství. Protože ale tlumočení a překládání mě také bavilo, dodělala jsem si zkoušky pro soudní tlumočníky a překladatele a překládala jsem nebo tlumočila ve volném čase. Překlady večer nebo v noci, děti spaly, dobře se pracovalo.

No a co tvoje práce učitelky a ve školství vůbec? Pokud máme dobré informace, dělala jsi nakonec zástupkyni ředitele, na škole v Šestidomí v Trutnově?

Helena: Po působení v Kaře a jednom roku jako učitelka 1.třídy na I.ZŠ (u nemocnice) jsem nastoupila jako učitel jazyků do nové školy ZŠ V Domcích, tam jsem byla 25 let, z toho 16 let jako zástupce ředitele. Postupně jsme založili ZŠ s RVJ (základní škola s rozšířenou výukou jazyků), ve třetí třídě probíhaly přijímací zkoušky, jeden jazyk byl povinný a druhý potom na druhém stupni také povinný, ale volitelný. Z povinného jazyku ruština se přešlo na angličtinu. Druhý povinný, ale volitelný byl němčina,

francouzština a ruština. Nepovinně se tu učila i italština a španělština. Každý rok byly výměnné zájezdy do rodin, hlavně do Anglie, Německa a Francie. .Na každý rok jsme zajišťovali lektora/lektorku - rodilého mluvčího- pro podporu konverzačních schopností žáků. Bylo to nejen v angličtině, ale i francouzštině a němčině. Pak různé další poznávací zájezdy, atd. Naše děti pravidelně vyhrávaly celostátní soutěže v cizích jazycích. Byla to krásná doba pracovních úspěchů žáků i učitelů, sehraný pracovní tým, kde vládla pohoda, vzájemná podpora a v neposlední řadě spousta humoru, pohody, dobré nálady a zpívání tam také nechybělo. Za mnohé vděčíme tehdejšímu řediteli, panu Karlu Vašíčkovi, který jako sportovec měl neobyčejný smysl pro týmovou spolupráci, kde, jak známo, je radost z úspěchu znásobena všemi zúčastněnými a navíc neobyčejný smysl pro to, brát vše s humorem. A zažili to i naši zahraniční lektoři, někteří moc vzpomínají a do Trutnova se vracejí dodnes.

Vzpomínáš na některé svoje žáky? Potkáváš se s nimi?

Helena: Ano, potkávám se s některými svými žáky, hlásí se velice srdečně a vzpomínají na svou školu, jako na školu, která jim toho do života dala hodně moc a kde zažili také spoustu zábavy a legrace. Hodně absolventů u jazyků zůstalo a hlásili se nám zpětně, sami už jako učitelé jazyků, tlumočníci, dokonce našli uplatnění v diplomacii.

Doslechli jsme se o jedné poměrně široké debatě, která se vedla na začátku školního roku na jedné škole. A to sice zda známkovat hudební výchovu. Jaký názor máš ty?

Helena: O té debatě jsem neslyšela. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Důležité je, jak motivovat děti k lásce k hudbě. Je to ohodnocením známkami nebo slovním hodnocením? Nic z toho není jednoznačné. Pokud dítě zpívá falešně, samozřejmě nesmí dostat špatnou známku. O tom to není. Asi by se měl známkovat celkový zájem o hudební výchovu, pokud to bude dítě nadané, bude pokračovat dál v hudební škole či někde jinde. Jestliže budou všechny předměty hodnoceny slovním hodnocením, bude i hudební výchova. Jestliže budou všechny předměty hodnoceny známkou, je nesmysl, aby hudební výchova byla hodnocena slovně nebo vůbec. Toho by žáci jenom zneužívali. Nějaké hodnocení být musí. Je to složité, všechno má své pro i proti. V dnešní době se předměty s výchovami (ať už tělesná, výtvarná) podceňují a to, myslím, není dobře.

Máš pravdu, navíc v hudební výchově nejde vždycky jenom o zpěv samotný. Jde také o poznání této kulturní oblasti vůbec. Znalost skladatelů, a jejich díla, znalost žánrů. Nedávno jsme se rozloučili s vynikajícím a oblíbeným hudebním kritikem a komentátorem Jiřím Černým. Myslím, že zpívat ho slyšel málokdo, ale pro hudbu a její propagaci udělal Jiří Černý hodně, prostě se o hudbu zajímal a znal ji moc dobře.
Tak nám pověz, kdyby tě někdo dnes požádal, zda by jsi šla jako důchodkyně na jeden rok učit, brala by si to? Řekni nám, jestli ano, či ne, a proč?

Helena: Před nástupem do důchodu jsem ještě učila jazyky na Zdravotní a Obchodní škole. Při zkráceném úvazku bych tam na rok určitě učit šla. Proč? Učení a jazyky mě stále baví a samozřejmě bych si ráda k důchodu něco přivydělala, studenti na střední škole přistupují k výuce zodpovědněji a v neposlední řadě bych se zase setkávala s bývalými kolegy a kolegyněmi, s kterými jsem měla dobré vztahy, byli milí, přátelští a vstřícní.

Pokud máme dobré informace, jsi také docela sportovně založená, nebojíš se prý sjet na lyžích z kopce. Je to pravda? Jezdíš někam na lyže?

Helena: Sjet z kopce, to se tedy fakt nebojím. V raném dětství jsem trpěla častými zápaly plic, tak tatínek koupil chalupu v Peci, abych pobývala hodně na čerstvém vzduchu. To se vyplatilo, já se uzdravila a kromě toho jsem měla možnost stát od třech let na lyžích a naučit se se svými rodiči lyžovat.

V dětství a mládí jsem se lyžování věnovala i závodně, ale pak bylo studium, rodina, děti, takže dál pak už jen rekreačně. A to mi zůstalo dodnes. Máme výbornou partu důchodců/důchodkyň-lyžařů, jezdíme společně v zimě lyžovat do Špindlerova Mlýna a jednou nebo dvakrát za zimu někam na vyšší kopečky do Alp, Rakousko, Itálie nebo Francie, kromě báječného lyžování si užíváme i fantastické scenérie zasněžených Alp. Tyto lyžařské zájezdy jsou po večerech spojené s muzicírováním (kytary, foukací harmoniky,) a hlavně zpíváním, takže o nádherné zážitky není nouze. Jo, lyžování a zpěv, to je pro mě víc než jen koníček.

Jak všichni u nás ve sboru vědí, jsou vazby, které náš sbor má s partnery v německém Lohfeldenu, kde jsme byli už několikrát zpívat, navázány díky tobě. Jak ses k tomuto partnerství dostala?

Helena: Počátky partnerství se datují již od roku 1998, kdy manželé Marie José a Kalle (on se jmenuje oficiálně Karl Heinz) Kuhnovi navštívili Libeč, rodnou obec Kalle Kuhna, který ještě ovšem jako nemluvně byl s rodiči po válce coby občan německé národnosti odsunut a jejich rodný dům zbourán. Oni tenkrát oslovili představenstvo města Trutnova s žádostí o založení partnerství obou měst a dostali příslib možné realizace tohoto partnerství. V následujících letech byli Marie Jose a Kalle Kuhn organizátory výměnných akcí v oblasti kultury, sportu i jiné zájmové činnosti, ač ještě žádné oficiální partnerství nebylo. Pamatuji si, že díky nim byl dětem naší školy nabídnut 14denní pobyt v rodinách v Lohfeldenu s tím, že přes den byli naše děti účastníky příměstského tábora FEZ v Lohfeldenu. To se opakovalo 3x po sobě. Pro děti z naší školy ZŠ s RVJ V Domcích to byla jazyková praxe obrovské hodnoty. Dále naše škola pořádala výměnné partnerské pobyty s dětmi ze školy v Lohfeldenu. S postupujícím časem, kdy jsem ze školy odešla, jsem se domluvila s Marií Jose a Kallem, že bychom mohli pokračovat v našich partnerských stycích prostřednictvím našeho pěveckého sboru Chorea Corcontica. Tak se také stalo a po oficiálním uzavření partnerství města Trutnov a města Lohfelden (tuším, že to byl rok 2007) jsme jako sbor Chorea Corcontica u příležitostí různých akcí, výročí, partnerských výměn byli pozváni do Lohfeldenu celkem 4x.

Marie Jose a Kalle Kuhn udělali a dělají pro partnerství obou měst práci nevídané hodnoty. Pan Kalle Kuhn byl v Lohfeldenu předsedou spolku s názvem Agenda Trutnov a díky této aktivitě získal od města Lohfelden pro podporu vzájemných kontaktů nemalé finanční prostředky. A nejen to, oni také pro tuto věc nadchli hodně přátel, sousedů a občanů města Lohfeldenu, což můžeme jako sbor potvrdit, protože vždycky jsme u nich byli vítání s nebývalou vstřícností. Patří jim náš obrovský dík.

Ty ses, ale Heleno s Marii Jose a Kallem, kteří se nám vždycky tolik věnují, potkala několikrát i mimo naše zpívání. To bylo u nás v Trutnově, nebo i někde jinde?

Helena:S Marii Jose a Kallem jsme ve stálém kontaktu a jsme přátelé i v osobním životě. Oni mají rádi cirkus, takže se stalo téměř pravidlem, že přijíždějí k nám každoročně na Festival cirkusového umění Cirk Uff, milují turistiku v Krkonoších, takže o našich horách vědí opravdu hodně, hlavně díky panu Klimešovi z Veselého výletu. Také jsme s manželem zváni do Francie, do rodného města k Marii Jose (ona je Francouzka), ale to se zatím neuskutečnilo.

Co se týče sboru, kontakty s Lohfeldenem nejsou ale naše první pěvecké zájezdy do Německa. Poprvé jsme jeli v roce 1993 do Lautenbachu, což je město ve Schwarzwaldu, blízko Strasbourgu. Sbor z Lautenbachu hostoval pak následující rok u nás. Potom se mi ještě podařilo navázat kontakty s berlínským sborem Mahlow. Dirigentka tohoto sboru Erika Thiele byla učitelka hudby, s kterou jsem se seznámila při výměnném pobytu učitelů ještě v době před revolucí. Všichni byli milí, vstřícní, úžasní. Koncerty samostatné i společné, perfektní ubytování v rodinách. Manžel Eriky již byl tenkrát v důchodu, ale celý život pracoval v archivu Humboltovy Univerzity Berlín, prováděl nás po Berlíně, znal tam každý kámen. To bylo úžasné, co jsme se všechno dozvěděli. Škoda, že jsme na výlet po Berlíně měli málo času. Ale i tak to bylo strašně zajímavé. V kontaktu již nejsme, neboť oba již nejsou mezi námi. Bohužel.

Měla jsem také kontakty do Itálie, jednou jsme byli dokonce pozváni na Pěvecký festival v Torině, ale bohužel zájezd nedopadl, nebyl zájem. Bylo to dost finančně náročné, daleká cesta, atd.

Zkušený člověk ví, že nic není na stálo, protože roky přibývají všem. Dalibor Janda napsal ve své písničce, která se jmenuje: „Snad jsem si ji měl všímat víc“ tuto myšlenku: „láska je věc neskutečně křehká“. Určitě to platí také o přátelství. Také o přátelství je potřeba pečovat. Máme teď na mysli naše přátelství s lidmi z Lohfeldenu. Myslím, že ani nedokážeme domyslet význam toho přátelství přes hranice. No a s přibývajícími roky, si člověk dělá starost, aby se našli další mladí pokračovatelé těchto přátelských vztahů, všímali si jich a pečovali o ně. Jak to vidíš ty?

Helena: Moc bych si přála, aby přátelství s lidmi z Lohfeldenu pokračovalo dál. V Německu už nástupce mají. Je to mladá paní za svobodna Bubeníčková, která pochází z Trutnova, respektive z Pilníkova a která se kdysi do Lohfeldenu vdala. Vztahy, kontakty, partnerství, přátelství s Trutnovem ji velmi zajímá a chce se nadále angažovat. Když jsem se s ní v Lohfeldenu bavila, tak mi řekla, že mě zná, že jsem jí v Trutnově tlumočila na svatbě. To jsem dost koukala, nevzpomněla jsem si.

Tady v Trutnově to bude snad mít pokračování také, pokud si vzpomínám, tak současná představitelka Spolku česko-německého porozumění se v této věci také angažuje, takže uvidíme.

Řada lidí si odkládá některé věci až na důchod, až na to bude mít čas. Odložila sis něco takového a dostala ses už k tomu? Myslíš, má důchodce více času než člověk v řádném pracovním procesu?

Helena: Ano, odložila jsem si a zatím jsem se k tomu nedostala. Mne i mého bratrance Pepíka zajímá původ a rodina naší babičky, která byla Němkou a zůstala zde, protože byla provdána za Čecha. Už jsme si o tom pověděli jak, ještě před válkou, v noci prchali pěšky přes lesy z Božanova, až skončili ve Dvoře Králové. Jak jsem se již zmínila, babička se narodila v Rolavě (Sauersack) nedaleko Karlových Varů a celá vesnice byla po odsunu Němců srovnána se zemí, podobný osud jako u nás Sklenářovice.

Co by si popřála našemu sboru do té letošní sezóny?

Helena: Přeji nejen do té letošní sezony. Hlavně zdraví, pohodu, radost ze zpívání, zdravé, silné a odpočaté hlasivky, hodně radosti a krásných věcí v osobním životě a v práci. A ať se nám daří, ať se nám povedou koncerty, protože tím potěšíme naše posluchače, ať mezi námi i nadále panuje láska, úcta, empatie, tolerance, přátelství a humor. To přeju nám všem.

Ahoj, děkujeme ti Heleno za tvoje povídání a také za péči o přátelství s německými partnery. V pondělí na zkoušce na viděnou.

S Helenou Slavíkovou zakládající členkou sboru Chorea Corcontica si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

P.S. Ani ses neptala, jestli ten titul, který jsme ti na začátku našeho povídání udělili je spojen s nějakou finanční odměnou. Je vidět, že jsi skutečně šaramantní osobnost. (My stejně žádný prachy nemáme.)

Jenda a Štěpán