Hovory Kateřína Pleskačová 2018

Veselice k 35.výročí založení sboru5.11.2017 Katka uprostřed - červený šátek

Tebe Katko, stále zdobí skutečnost, že jsi nejmladší ženou v našem sboru. Máme tam sice ještě jednoho mladšího, ale to je muž. Vlastně to je nedávno co jsi ukončilo školu. Můžeš nám říci, co jsi studovala a jak to pro tebe bylo těžké?

Katka: Studovala jsem gymnázium pro zrakově postižené v Praze (oficiální název je Gymnázium pro zrakově postižené a Střední odborná škola pro zrakově postižené, Radlická 115, Praha 5). Studium trvalo 4 roky, na začátku prváku nás bylo ve třídě 12 a na konci čtvrťáku 10. Bydlela jsem na internátě v areálu školy, ale každý pátek byl povinný odjezd a rodičům zabralo páteční a nedělní ježdění mezi Prahou a Krkonošemi dost času. Ve škole jsem měla největší problémy s matematikou (Budu na sebe hodná a opatrně řeknu, že jsem v matematice nenašla zalíbení. Přiznávám však, že ani matematika ve mně nenalezla nadšenou studentku. Paní učitelka, ale pro mě měla pochopení.) a s chemií (tu jsme probírali hlavně teoreticky, moc pokusů jsme ze zdravotních důvodů neprováděli). Patřila jsem ve třídě mezi nejhůře vidící žáky, potom už byl jenom jeden kluk, který neviděl vůbec, ale zase byl dost chytrý, zejména co se týče starověkých dějin. Měli jsme k dispozici materiály ve zvětšeném černotisku (tak se ve speciální pedagogice někdy označuje latinka) i v Braillově písmu, reliéfní obrázky na fólii (například při fyzice nebo zoologii). V rámci kroužků byla k dispozici například výuka prostorové orientace a Braillova písma, ale já jsem chodila pouze od třeťáku do dramatického kroužku, kde jsme nacvičovali hlavně různá představení s písničkami a vtipnými rozhovory. Maturovala jsem z češtiny, angličtiny, němčiny a základů společenských věd. Braillovo písmo a prostorovou orientaci jsem se začala učit až po oslepnutí – dojížděly za mnou lektorky z Tyfloservisu v Hradci Králové.

V současnosti studuji na obchodní akademii v Janských Lázních, ale na gympl vzpomínám přes všechny potíže v dobrém a ráda se tam občas zajedu podívat na den otevřených dveří v doprovodu některého učitele z Janských Lázní. Moji současní učitelé jsou v kontaktu jak s gymplem, tak se Speciálně pedagogickým centrem pro zrakově postižené v Hradci Králové (v minulém školním roce k nám nastoupila nová paní učitelka, která kromě jiného učí i speciálně pedagogickou péči, takže se mnou dvakrát týdně soukromě procvičuje čtení a psaní Braillova písma, prostorovou orientaci nebo mi pomáhá s některými úkoly. Momentálně se například věnujeme problematice zjednodušení účetních zápisů pro nevidomé.)

Čteš knížky, nebo ti je někdo předčítá?

Katka: Kdysi jsem si půjčovala knížky na magnetofonových kazetách z pražské Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana (posílali mi je poštou na základě seznamu, který jsem si vytvořila podle nabídky na internetových stránkách). V současné době mám přístup do internetové Knihovny digitálních dokumentů, kterou provozuje Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). Tam se může nevidomý registrovat na základě průkazu ZTP nebo ZTP/P a aktuální zprávy od očního lékaře. Po přihlášení na stránky si pak může za „kredity“ na účtu stáhnout do počítače knihy a časopisy ve formátu txd. Jedná se o kopie originálních souborů umístěných na internetu, takže čtenář nemusí knížky po přečtení posílat zpátky. „Čtení“ u mě zajišťuje speciální program s hlasovým výstupem, který mám nainstalovaný v počítači, eventuálně tzv. braillský řádek, což je malý přístroj, na jehož povrchu se po připojení k počítači zobrazuje text aktuálně prohlíženého dokumentu (funguje ve Wordu i v Excelu). Doma mám také několik knížek na MP3 cédéčkách a občas poslouchám i audioknihy na YouTube. Čtu skoro všechno kromě hororů, sci-fi (nejsem tak chytrá, abych mohla být vědcem) a příběhů z lékařského prostředí (těch jsem dost zažila ve skutečnosti). Kdysi jsem taky sama psala básničky a příběhy inspirované životem handicapovaného člověka, ve kterých se objevovaly různé pohádkové bytosti, s jedním příběhem jsem získala čestné uznání v soutěži Zlatá tužka a s jednou básničkou jsem se tamtéž umístila na 3. místě. V současné době mám ale pocit, že všechno už bylo vymyšleno a je těžké přijít s něčím originálním, co zaujme okolí (a to platí nejspíš ve všech oborech…)

Nikdy jsme neviděli, že by si měla nějakého psího pomocníka. Máš nějakého?

Katka: Vodícího ani asistenčního psa nemám. Odmalička se psů spíše bojím, ale ani já, ani rodiče si nepamatují, že bych někdy měla s nějakým psem špatnou zkušenost. Tak to asi bude něco z minulého života (pokud něco takového existuje), ale pátrat po tom radši nebudu (ani po minulém životě, ani po příčině strachu). :-)

A co nějakého jiného mazlíčka. Máš doma nějaké zvíře?

Katka: Odmalička mám moc ráda kočky. Celé moje dětství jsme ale bydleli v paneláku, takže mi museli stačit plyšáci a kočičky z pohádek. Milovala jsem knížku Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka (rodiče díky ní v mých čtyřech až pěti letech s překvapením zjistili, že jsem se naučila číst) a mojí nejoblíbenější písničkou bylo Malé kotě. Dnes bydlíme v rodinném domě a kromě nás se tam jeden čas ubytovaly i myši, takže jsme si pořídili krásnou černobílou kočičku Kessy. Tu ale v červenci 2012 přejelo auto, takže jsme o ni přišli a pořídili jsme si bílou kočičku Missy, která byla úplně hluchá. Té jsme „adoptovali“ černé koťátko Sissy, které jsme také považovali za kočičku, ale vyklubal se z něj kocourek. Dnes s námi bydlí tři kočičky – černá, které říkáme Maličká, tříbarevná Tris a bílá, které ségra jednou řekla „ty syčáku“ a už jí to zůstalo.

Ty jsi zpívala před tím, než si přišla do sboru Chorea Corcontica, v dětském sboru pana učitele Horáčka. Jak si tam zpívala dlouho a co jsi odtud odnesla?

Katka: Do sboru pana učitele Horáčka jsem přišla ve dvanácti letech, tedy v roce 2004. Sestřičce Kristýnce byly v té době čtyři roky a nastoupila do tanečního oboru ZUŠ. Ve sboru na mě byli všichni včetně pana učitele hodní a i já jsem se snažila chovat slušně. Pamatuji si na jednu zkoušku počátkem prosince, kdy pan učitel odešel ze třídy s poznámkou, že si „potřebuje poslechnout jednu skladbu“, a vrátil se přestrojený za Mikuláše v doprovodu anděla! Ostatní pana učitele poznali podle vzhledu, já podle hlasu, „andělem“ byla jedna studentka, ale všichni jsme jim poslušně něco zazpívali. Přestože jsem ještě viděla na noty, s hudební naukou jsem měla dost velké problémy a jeden rok jsem chodila na soukromé doučování k paní učitelce Kundrtové, která mě učila na základě pracovního sešitu nauky pro děti. Díky této „škole hrou“ jsem jakž takž pochopila, že třeba křížek notu o půl tónu zvyšuje (s pomocí obrázků a básničky: Fis, cis, gis, dis, ais, eis, his, do výšek se rozletíš, s křížkem vzhůru o půl tónu dostaneš se výš a výš.“). Nicméně už tenkrát jsem se ve sboru snažila zpívat co nejvíce zpaměti. Vystupovali jsme například na festivalu Hořický sborníček a na festivalu Svátky písní Olomouc. Zpívali jsme také v Síni Bohuslava Martinů a jednou jsme dokonce zpěvem doprovázeli vystoupení tanečního oboru, které se jmenovalo „Co se děje v trávě“ a na kterém účinkovala moje ségra. Rodiče všechna naše vystoupení nahrávali na videokameru a já jsem si je doma ráda pouštěla. Před nástupem na gympl, tedy asi v roce 2008, jsem z dětského sboru odešla. Když jsem se v Praze při jedné hodině češtiny jen tak mimochodem zmínila, že jsem zpívala ve sboru, paní profesorka mě okamžitě pozvala do dramatického kroužku. Tam jsem poznala, že každá písnička může mít více verzí, lišících se třeba drobnou změnou v textu nebo melodii (a samozřejmě i v jazyce), a tak jsem si vedle některých písniček z Trutnova zapamatovala ještě verzi z Prahy. I v současnosti občas poznávám v některých písních z repertoáru Chorea Corcontica nebo janskolázeňského dramatického kroužku ty ze svých „minulých působišť“.

Kristýnčino účinkování v tanečních představeních způsobilo, že jsem v sobě objevila lásku k baletu. Sama jsem pochopitelně nikdy netancovala, ale začala jsem si vyhledávat baletní představení na YouTube (jak vystoupení žáků uměleckých škol, tak záznamy z profesionálních představení, jako je Labutí jezero nebo Louskáček) a sledovala jsem je vlastně až do oslepnutí, k němuž došlo po maturitě v roce 2012.

Jak vlastně postupuješ, když se učíš novou písničku? Ty si ji vlastně musíš uložit celou do paměti. My ostatní neustále nahlížíme do not, abychom věděli jak to je dál a jaký je tam text, ale ty se to musíš naučit celé nazpaměť.

Katka: Při seznamování s novou písničkou se nejdříve snažím poslouchat ostatní kolegyně ze svého hlasu a identifikovat text a melodii. Pokud nějakému slovu nerozumím, někoho se zeptám. Při rozdávání not se většinou přihlásím, doma si text přečtu pod televizní lupou a přepíšu do počítače (je-li zápis psaný rukou, mám smůlu a musím se zeptat rodičů nebo ségry). Pokud se jedná o cizojazyčnou píseň, využívám internetový slovník na Seznamu. V případě jazyka, který se neučím (např. latiny nebo italštiny), ale i neznámých slov v angličtině a němčině, mám občas problém určit pohledem do 43násobně zvětšených not začátek a konec jednotlivých slov, takže se přepisování neobejde bez legrace a zápis dejme tomu tří vět textu trvá třeba hodinu nebo dvě. Naštěstí je ve Wordu k dispozici možnost nastavení jazyka psaní a počítač už potom rozliší, zda je slovo napsané správně (latinu jsem tam zatím nehledala). Potom už píseň jenom vyhledám kvůli melodii na YouTube, ale v případě, že tam náhodou chybí, mi nezbývá než netrpělivě čekat do další zkoušky, až se v mysli opět vybaví.

Omlouváme se, že jsme tak zvědaví, ale myslíme, že tvoje vnímání světa je v něčem jiné a tak nás to zajímá. Víš, třeba když se řekne Krkonoše, nebo Tatry, jestli s tím máš spojené nějaké představy, nějaké pocity. Já bych za sebe řekl, že pro mě jsou Krkonoše pěknými oblými kopečky, které mě tak trochu pohladí, které mi dělají domov. Tatry pak jsou pro mě majestátné, ale rozervané masivy hor, které hrozí až poraněním. Máš s horami spojené nějaké představy?

Katka: Mně se zdají docela vysoké i Krkonoše. Trošku mi to připomíná úvodní znělku Krkonošských pohádek, při níž Krakonoš překračoval kulisy hor jako překážkovou dráhu. Moje handicapy jsou příčinou skutečnosti, že ačkoli je můj tatínek dobrovolným členem Horské služby, já nejsem schopná odpovědět třeba nějakému turistovi na otázku, jak se dostane odněkud někam. Samozřejmě jsem několikrát jela lanovkou (naposledy nedávno se školou), na Sněžce jsem taky někdy byla, ale blýskání nad Tatrami jsem ještě neměla možnost vidět (a nejenom kvůli handicapu). 😊 Rodiče se ségrou docela rádi lyžují a společně s partou přátel, kteří bydlí hlavně v Praze, každý rok o jarních prázdninách jezdí do Alp na lyže. Loni jsme byli ve Francii, bydleli jsme asi ve výšce 1620 m n. m., takže ještě nad Sněžkou. Letos jsme tam byli taky a bydleli jsme možná ještě výš. Když je řeč o lyžích, já jsem zatím zkoušela jenom doma na louce ujít pár kroků na běžkách. Taky jsem tady už zmínila babičku a dědečka, kteří bydleli na kopci ve Velké Úpě a když jsem byla malá a ještě jsem neuměla chodit, lezla jsem na kopec po kolenou. Tenkrát jsme taky jezdili se zmíněnými přáteli z Prahy a okolí často do skal. Naši asi nejlepší známí mají chalupu na Kokořínsku v obci Vojtěchov. Zmiňuji se o ní taky kvůli tomu, že jste ji mohli vidět v pohádce „Čert ví proč“ z roku 2003. Bydlela v ní bylinářka Apolena, kterou hrála Iva Janžurová. Stejnojmennou písničku k této pohádce nazpívala Zuzana Navarová, ale má poměrně složitý text i melodii (a k tomu se tam ještě zpívá o těch čertech), takže nevím, jestli by ji bylo možné třeba upravit pro sbor…😊

Na horách je hezky, ale já osobně mám radši vodu, hlavně moře. Skoro každý rok jezdíme v létě se zmíněnými známými do Chorvatska, konkrétně do oblasti Starigrad-Paklenica, kde jsme si oblíbili jeden kemp. Když jsem byla malá, jezdili jsme k moři do Itálie. Loni jsme byli ve Španělsku, kde známí provozovali kaňoning, což je v podstatě sport, při kterém se ze skal slaňuje do řeky. Ségra se taky chtěla v rámci sebevzdělávání podívat do Barcelony, a tak jsme se mimo jiné prošli po ulici La Rambla a projeli místním metrem. Několikrát jsme také na začátku července s přáteli sjížděli na lodi Berounku., přestože ve skutečnosti nejsme žádní vodáci. Tatínek říkal, že jsme cyklisti na vodě. Abych to vysvětlila, máme doma dvojkolo, taťka řídí, šlape a brzdí a já jsem něco jako přídavný motor a blatník. Než začala ségra jezdit na vlastním kole, vozili jsme ji na dvojkole na sedačce a říkali jsme, že máme autobus. Dvojkolo jsem dostala k 9. narozeninám, takže letos jsme zahájili už 18. cyklistickou sezónu.

Poznáš nějaké kytky? A jak?

Katka: Botanika rozhodně není moje silná stránka. Poznala bych leda tak růži (podle velkého květu a vůně), podle barvy možná pampelišku, pohmatem sedmikrásku a kopretinu, možná i slunečnici a fialový zvonek (máme doma encyklopedii Naše květiny, kde jsem kdysi mimo jiné viděla i obrázek zvonku krkonošského, od jehož latinského názvu je odvozena Chorea Corcontica, ale jestli u nás na louce roste právě ten krkonošský, jsem ještě nezjišťovala). Jinak podle listů určitě poznám javor a samozřejmě lípu, podle jehličí rozeznám borovici od smrku a podle větví asi i jedli, jinak jsem úplně vedle.

A co třeba chrám svatého Víta. Byla jsi tam? Člověk si z různých míst odnáší také takové pocity, podle toho co tam osobně zažil. Já mám z tohoto místa řadu zážitků a každý byl něčím jiný, ale všechny ve mně zanechali slavnostní až posvátné pocity. Snad nejsilnější dojem jsem si z tohoto místa odnesl ze slavnostní pontifikální mše v listopadu 1989 k poctě svaté Anežky. Chrám i třetí hradní nádvoří naplněné lidmi s velkým očekáváním. Kardinál Tomášek pronáší tu jednoduchou větu: „Jsem společně s církví na straně národa v jeho zápasu o lepší budoucnost“. To byl silný zážitek. K tomu se rozezněl Zikmund, největší zvon v naši zemi. Každý z přítomných cítil to chvění, všichni ať slyšící či neslyšící ať vidoucí či nevidoucí. Vibrace vzduchu a ta atmosféra prostoupila každého. Dnes to nevypadá tak mohutně a důležitě, ale tenkrát na druhé straně misek vah leželo všechno možné, dlouhým kriminálem počínaje. Jak ty vnímáš návštěvu takovýchto míst?

Katka: S chrámem sv. Víta asi žádnou zkušenost nemám. Momentálně si vzpomínám na předloňskou návštěvu koncertu klasické hudby na Pražském hradě, který počátkem prosince uspořádala výše zmíněná Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Koncert se konal ve Španělském sále a účinkovali na něm mimo jiné absolventi Deylovy konzervatoře. Zahráli nám taky jednu skladbu současného autora, která tam měla světovou premiéru (bohužel si už nepamatuji název ani jméno autora). Vzhledem k tomu, že právě ve Španělském sále každoročně probíhají předávání státních vyznamenání, to byl určitě silný zážitek nejen pro nás posluchače, ale i pro hudebníky a pořadatele.

Na dovolené ve Španělsku jsme se v Barceloně byli podívat na rozestavěný chrám Sagrada Familia. Tenkrát bylo dokončeno osm věží z plánovaných 18 (a pochopitelně předpokládám, že stavba bude pokračovat zase až v létě).

V souvislosti s chrámy mě napadá ještě úvaha nad tím, zda vlastně jsem, nebo nejsem věřící. Když se někde mluví třeba o válce nebo o přírodních katastrofách, mám pocit, že nic jako Bůh neexistuje, protože žádná moudrá nadpozemská bytost by přece nedopustila, aby trpěli i lidé, kteří nic špatného neudělali (aspoň vědomě), eventuálně i zvířata. Pak si ale uvědomím, že my zatím žijeme v oblasti, kde v současnosti války nejsou a přírodních katastrof není tolik. Takže určitě existuje něco jako štěstí nebo náhoda. V existenci Ježíška a podobných bytostí jsem díky svým handicapům věřila až do 15 let. Nejsem členkou žádné církve a Bible mi připadá moc složitá na porozumění. Svoje smýšlení bych označila za směsici křesťanství, buddhismu, slušné výchovy, vzdělání, fantazie, přehnaného optimismu a přehnaného pesimismu. A pokud v něco věřím, tak aspoň v myšlenku, že určitá míra chytrosti dokáže částečně suplovat chybějící zrak. Někdo tomu říká představivost, někdo vnitřní zrak. Myslím, že budu svoji kombinaci chytrosti a zbytků zraku využívat až do úplného oslepnutí, samotnou chytrost pak do příchodu sklerózy. A poslední strašák na písmeno „S“ je, doufám, ještě hodně daleko…

Jarní koncert sí%n Bohuslava Martinů Trutnov 22.5.2017

Posloucháš doma hudbu? A jakou?

Katka: Obvykle na podobné otázky odpovídám, že poslouchám všechno kromě hip-hopu, rapu, techna a dechovky. Mamince se líbí folk (Žalman a spol., Nezmaři, Jaromír Nohavica, Karel Kryl) a historická hudba (Klíč, Spirituál Kvintet), taťkovi zase country (nejvíce asi Michal Tučný, ale třeba i Druhá tráva, Nedvědi), takže jsem je v nějakých těch -nácti začala poslouchat taky. Ze zahraničních se našim líbí třeba The Beatles, Queen nebo ABBA. Když jsem byla malá a jezdili jsme s přáteli do skal, zpívali jsme u táboráku trampské písničky a já jsem je podle vyprávění rodičů všechny znala zpaměti. Když se narodila Kristýnka, tolik jsme na dovolené nejezdili a během několika let došlo k tomu, že jsem všechny písničky k táboráku začala postupně zapomínat a na dovolených nebo jen při posezeních se sousedy jsem z plna hrdla mlčela, přestože všichni kolem mě zpívali a snažili se mě přesvědčit, že „tyhle písničky přece znám“. Znovu jsem se je začala učit před několika lety (možná na to mělo vliv i moje oslepnutí) a dnes už nechápu, jak jsem mohla jako jediná v kolektivu mlčet. Všechny interprety, jejichž písničky moji rodiče poslouchají, asi vyjmenovat nedokážu. Já asi nemám žádný vyhraněný styl, někdy poslouchám folk, jindy rock, jindy hudbu z filmů nebo vážnou hudbu. Mezi moje oblíbené populární interprety patří kromě Anety Langerové také Lucie Vondráčková, Ewa Farna, Anna K., Tomáš Klus, Chinaski, Kryštof atd., nevadí mi ani Marta Kubišová, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Věra Špinarová, Karel Gott, Václav Neckář, Waldemar Matuška nebo Jiří Korn. Mezi zahraničními interprety žádné vyslovené favority nemám a písničky, při kterých bych vysloveně přepínala nebo vypínala rádio, by se daly spočítat na prstech. Nezanevřela jsem ani na hudbu k baletu a občas při jejím poslechu trochu trénuju i to zbylé oko. Svou baletní hudbou mě kromě Čajkovského zaujal třeba Léo Delibes (Coppélia, Sylvia), Ludwig Minkus (Don Quijote), Adolphe Adam (Giselle), Sergej Prokofjev (Romeo a Julie, Popelka) nebo Alexandr Glazunov (Raymonda).

A když se třeba řekne Vltava a poslechneš si tu od Bedřicha Smetany jaké tam máš představy? Když tak si ji nově poslechni a řekni nám co tě u toho napadá.

Katka: Jak mám na tuhle otázku odpovědět, aby to nebylo klišé? Panu Smetanovi se podařilo mimo jiné proměnit obyčejnou lidovku „Kočka leze dírou“ v součást uměleckého díla. V Kralupech nad Vltavou máme příbuzné a s janskolázeňským dramaťákem jsme v jednom představení zpívali Svěrákovu a Uhlířovu písničku „To město na Vltavě“. Čímž je pochopitelně myšlena Praha, o které taťka někdy mluví jako o „semeništi všeho zla“ (omlouvám se Pražanům) a já přidávám „i nějakého dobra“ kvůli gymplu, Karlově univerzitě, nemocnicím a památkám. Takže Praha je vlastně úplně normální hlavní město, mající klady i zápory. A Vltava na tom bude asi podobně. Je to řeka vepsaná do dějin české hudby, ale její vodu znečišťují chemičky, takže se pan Smetana kdesi v nekonečném vesmíru asi chytá za hlavu. Jenže chemie je součástí moderní vědy, a jak řekl jeden můj vědecky založený spolužák z gymplu, bez vědy bychom byli ještě na stromech. Takže máme aspoň štěstí, že ve Smetanově době ještě relativně čistá voda Vltavy pronikla z přírodních věd do humanitních a dala život notám…