Lada: Na klavír jsem od první třídy chodila k Evě Slaninové. Dochodila jsem cely první cyklus, tedy po dobu základní školy. Přiznávám, že mě to ke konci moc nebavilo, no prostě puberta. Ke klavíru jsem si cestu našla, až když jsem začala zpívat s Choreou. Tak mě to začalo bavit, že jsem Evu poprosilo o nějaký doprovod. Tehdy to bylo jen pro mě, pro radost. Eva byla tak hodná, že mi dávala lekce hry na klavír. Jednou mi nabídla doprovod k písničce pro Choreu. Myslím, že to byl Can–can. Pustila jsem se do studování doprovodu. Když jsem se to konečně naučila, zjistila jsem, že je to úplně jiné hrát se sborem, než když jsem vystupovala sama za sebe. Problém mi dělalo držet stále stejné tempo. Být jako metronom. Časem se to srovnalo a teď si to dokážu i užítat.
Velká výzva pro mě byla písnička „Mě sílu dáš“. Klavírní doprovod není nějak složitý, ale v této písničce je také violoncello. Sladit se dohromady a správně nasadit, to byl pro mě docela oříšek. Myslím si, že se nám to s Lenkou povedlo a výsledek stál zato.
Když jsme u toho domácího muzicírování váš syn už také hraje na nějaký nástroj. Zahrajete si někdy doma společně?
Lada: Syny máme dva a oba zdědili lásku k hudbě. Starší David hrál od první třídy na akustickou kytaru a poslední dva roky hraje na elektrickou kytaru. Mladší Michal od školky miluje lesní roh, ale musel si na hornu počkat až do druhé třídy, kdy mu narostly stálé zoubky. Společně si moc nezahrajeme, protože elektrická kytara, lesní roh a klavír k sobě moc nejdou. Jen občas, když cvičím pro Choreu, tak David začne hrát něco od Metallicy a já třeba Halleluja. Nám to nevadí, ale kdyby nás někdo poslouchal, tak z toho nic nebude mít.
No nemůžeš Lado jen tak říci, zeptala ses někdy těch sousedů, ale ptej se opatrně. Teď nám ale pověz, jak si natrefila na náš sbor Chorea Corcontica a kdo tě ke zpívání ve sboru přivedl.
Lada: Byla to náhoda. David začal chodit na kytaru k Pavlovi Kolbertovi na ZUŠ u nás v Úpici. Slovo dalo slovo a ten den jsem byla na zkoušce u Evy Slaninové. Zjistili jsme, že mi to zpívá a tak jsem se k Choree přidala. To se psal rok 2014 a jsem za to moc ráda, že jsem se mohla přidat. Tím bych chtěla dodat také odvahu dalším váhajícím, kterým to trochu zpívá a je jim doma smutno.
Víme, že ty nemíváš problém se zpíváním a sama dokážeš nasadit správný tón, aniž by si opisovala od druhých. Pověz nám, trénuješ si zpěv také doma?
Lada: Ráda si doma zazpívám a zatancuju. Poslední dobou poslouchám spíš české písničky. Teď jsem našla skupinu Vesna a Divoška.. Mají úžasné písničky plné něhy, síly a porozumění. Je to hudba spíše pro ženy.
Jsem postižená hudbou, jak mi krásně řekl pan učitel Hofman. To mi tak dlouho hraje jedna písnička v hlavě, že ji musí pořád zpívat. Nejradši mám nové písničky. Kupodivu s latinskými texty. Nebo teď jsme se vrátili k „ Srdíčko ťuká v rytmu cha-cha“. Úplně mě to láká si cha - chu zatancovat. Když si zpívám pro radost, zapomenu na starosti a je mi hned líp.
Teď si Lado dovolím jedno takové osobnější zamyšlení. Je nás ve sboru více, co jsme prodělali nějakou vážnější nemoc či operaci. Několik našich bývalých členů už nás poslouchá z té nebeské koncertní síně. Člověk, když se ocitne v takové těžší situaci a potom se navrátí zpět, tak si najednou začne toho obyčejného žití vážit. Jsme vděčni doktorům a všem, kteří nás podrželi a dávali nám sílu. Vzpomeneš si občas na ten krásný pocit návratu k obyčejnému životu. A k návratu ke zpívání?
Lada: Bylo mi 36 let, když jsem se dozvěděla sama o své nemoci. Myslela jsem, že je konec, ende, finýto. Byl to mazec, se kterým jsem zametla. A jak říkáš, člověk si víc váží obyčejných věcí. To, že se ráno vzbudím a vedle mě leží moje druhá polovina. Ve vedlejším pokoji spokojeně spí naše dvě úžasné děti. Že je uvidím vycházet základku, nastoupit na střední, že s nimi prožiju první lásku. To je dar, kterého si vážím nejvíc. Už neřeším malichernosti. V tom mi pomohla moje teta, která mi řekla:“ Neřeš věci, které neovlivníš“. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem to pochopila a než jsem se tím dokázala řídit. Ale myslím, že důležité je, na sobě pracovat a pokoušet se být lepším, než nedělat nic a čekat, že se to vyřeší samo.
Při zkouškách tě vidíme občas háčkovat. Jaké máš koníčky?
