create your own site
Mobirise

Povídání s Martinou Dušánkovou – trochu o zpívání a trochu o radostech života kantorského 
červenec 2019

Mobirise

Ahoj Martino, blíží se prázdniny a my máme za sebou naše jarní koncerty. Život běží, tak jak mu příroda předurčuje. My si však k proměnám té přírodní krásy kolem nás můžeme díky našemu sboru zazpívat. Ty to máš, ale v tom zpívání pestřejší. Jak nám je známo zpíváš kromě Chorey ještě v dalším sboru. Platí to ještě? Můžeš nám o tom něco říci. S kým zpíváš a co tam chystáte?

Martina: Dnes už jsem si musela i to zpívání přizpůsobit úměrně k mým silám a možnostem mého věku, stejně tak jako to musí udělat řidič s ohledem na věk, stav vozidla a povrch vozovky. Prostě už toho nelze tolik stihnout a tak jsem si ponechala jenom zpívání s Choreou a občasné zpívání v kostele, na vánoce, velikonoce a tak.
Na zpívání ve sboru Krkonošské kolegium musicum, ale pochopitelně ráda vzpomínám. Toto seskupení vede Vítek Mišoň a dává tomu snad všechno. Je to zase jiné zpívání než s Choreou Corcontica. Převažuje sakrální hudba, ale není tomu tak vždy. Vítek společně se svoji sestrou Anežkou vyhledává často historické notové party s doprovodem nejrůznějších nástrojů. Sám je varhanář, tedy vyučen ve stavbě i k opravám varhan. Často skladby doprovází na varhanní pozitiv (přenosné varhany), který si sám postavil. Ale v hudebním doprovodu v tomto sboru můžete slyšet třeba i starobylou loutnu a další historické nástroje. Tak se na světlo současného světa a k uchu současných posluchačů dostává i hudba zapomenutá, ale krásná. A je to díky tomu, že kdosi hledal a ze starých not setřel tu silnou vrstvu prachu.
Přínosem tohoto sboru také je že pořádá koncerty v malých či velkých kostelech okolo Trutnova, Hostinného či Dvora králové. A tak lidé z těchto vesniček mohou vidět, že ta historická stavba jejich kostelíčka může přinášet potěšení i pro dnešního člověka.
Jak jsem ale řekla, už toho bylo na mě moc. Vždyť nejde jenom o ten čas samotného koncertu, ale za tím je spousta hodin poctivých zkoušek. Proto jsem si ponechala už jenom zpívání s Choreou Corcontica.

Mobirise
                                                Kašna se sokolníkem s Sokolově

Ty jsi přišla do Trutnova v osmdesátých letech. Odkud si přišla?

Martina: Narodila jsem se v Sokolově o Vánocích 1946, to se ještě Sokolov jmenoval Falknov nad Ohří, německy Falkenau an der Eger. Na Sokolov bylo město přejmenováno až v roce 1948. Když se ale řekne Sokolov tak si každý představí krajinu s velkými rypadly, ale Sokolov má svá krásná místa. Několik historických budov ve svém centru a také pěkný zámek a kašnu se sochou sokolníka. O ní se zde zmiňuji, protože ta kašna je připomínkou pověsti o vzniku Sokolova. Samotný Sokolov leží na soutoku Ohře a Svatavy osmnáct kilometrů od Karlových Varů. Najdete tu opravdu spoustu pěkných a zajímavých míst. Moc se mi tam líbilo.

Chtělo se ti odtamtud kamsi do neznámého Trutnova?

Martina: Ne vůbec se mi ze Sokolova nechtělo a dlouho mi trvalo, než jsem si v Trutnově zvykla. Hlavní problém byl ztráta kontaktů se starými kamarády a delší získávání nových. Už od dětství jsem tak jako každý navázala řadu přátelství, protože jsem byla „od narození“ velice aktivní. Ve školce jsem pořád zpívala. Ve škole jsem ve zpěvu pokračovala od základní školy, gymnázia i na vysoké škole, ale také jsem byla aktivní v jiných směrech. Namátkově uvádím Svaz ochránců přírody. Bavilo mě i vodáctví, jízda na raftu nebo soukromé i školní sjíždění řek na kánoi. Asi šestkrát jsme sjeli Lužnici ze Suchdola, zpravidla do Bechyně, jako vedoucí vodáckého kroužku gymnázia Sokolov. Soukromě jsme sjeli i další řeky jako Otavu nebo Berounku, Sázavu a část Vltavy.

Mobirise
                                                     Zámek v Sokolově

Když jsem se měla stěhovat, bylo to v r. 1985 po prázdninách, chodila jsem už do práce a byla jsem už vdaná. Učila jsem na gymnáziu v Sokolově a moc se mi tam líbilo. To gymnázium bylo docela velké, jenom na chemii jsme tam byly tři kantorky. A kolektiv to byl báječný. Ale však to znáš, když se člověk vdá nebo ožení, musí dělat jisté kompromisy, už se nerozhoduješ sám za sebe a tak jsem přistoupila na manželovo rozhodnutí přestěhovat se do Trutnova. Tenkrát mi to stěhování vadilo a nechtěla jsem. Dnes už jsem si zvykla. Když to tak počítám, bydlela jsem v Sokolově od narození třicet devět let. Tohoto čísla žití v Trutnově mám dosáhnout, bude-li mi zdraví sloužit, v roce dva tisíce dvacet čtyři. Tak to jenom pro představu abyste věděli, jak hluboké kořeny jsem v Sokolově zapustila.
Ono to usazení se v Trutnově také nebylo tak rychle. Když jsme se po prázdninách v roce 1985 přistěhovali, měl už stát náš panelák na Zelené louce. Jak bylo ale ve stavebnictví zvykem, panelák, který měl být k nastěhování v červnu, byl hotov až v listopadu. Proto jsme bydleli nejdříve u švagra v Bernarticích a dojížděli do Trutnova.

Jednou, to bylo ještě za doby našich studií v Praze, jsme takhle večer šli z Můstku Národní třídou směrem na Strahov. Cestou ještě na té Národní třídě jsme u odpadkového koše našli položené obrazové knížky. Bylo to ještě v dobách socializmu. Knížky byly ze severočeského kraje, přesněji ze severočeského hnědouhelného revíru. Donesli jsme si je na strahovskou kolej a tam jsme si je prohlíželi. Na fotografiích byla obrovská korečková rypadla, velká jako dům. Pravděpodobně ty knihy dostal nějaký havíř při ocenění na dni horníků. Knížky onoho oceněného havíře asi nezaujaly, a proto je odložil k tomu koši. Ale musím říci, že na těch obrázcích byly skutečně zajímavé pohledy. Jednak na ty stroje a potom na tu rozervanou měsíční krajinu, kterou za sebou rypadla nechávala. Přišla jsi s touto těžbou uhlí nějak do styku?

Martina: Jako rodačka ze Sokolova jsem s touto technikou přišla do styku od útlého mládí. Ta technika je opravdu obrovská, když se přemisťuje, je to podívaná, ale potom tě zaujme něco jiného, většího. Při delším pobytu si totiž člověk uvědomí „stěhování kopců“, kdy se postupem doby měnil obraz i ráz krajiny. Popis vrstev a uložení uhlí: 3 až 4 vrstvy různých mocností proložených hlušinou. Obvykle se uvádí mocnost první vrstvy kolem 20 až 40 m, hloubka první vrstvy od 0 (na povrchu) do 40 m, druhá vrstva je zhruba o 30 až 40 m níže a mocnosti nejméně 10 m, třetí vrstva je o dalších asi 50 m hlouběji s menší mocností, ale vyšší kvalitou uhlí. Čtvrtá vrstva je jen v části krajiny. Obvykle platí: čím hlouběji, tím je mocnost vrstvy menší, ale uhlí kvalitnější. S těžbou souvisí překládky silnic, potoků, občas i železnice. Tyto v podstatě lomy mají šířku od 2 do asi 10 km a pomalu postupují krajinou. Tedy, když jsme původně koukali z oken na kopec, později se změnil ve velkou jámu a následně buď v haldu hlušiny nebo vodní plochu. Doly také prováděly rekultivaci této zničené krajiny nejen osazováním různých dřevin, ale i vznikem velkých vodních ploch po vytěženém uhlí. Tyto vodní plochy jsou velmi vhodné pro rekreaci, rybaření a vodní sporty.

Mobirise
                                                    Velkolom Jiří v Sokolově
Už jsme se dotkli tvé pracovní profese, tobě prošlo rukama mnoho studentů trutnovského gymnázia. I když vlastně nevíme, jestli je na místě mluvit o tom, že ti prošli studenti rukama, neprošli ti spíš hlavou? Učila jsi jenom na zdejším gymnáziu? A co jsi studovala?

Martina: Studenti mi prošli jak rukama, tak hlavou. Ne že bych je fyzicky trestala, já s nimi měla krásný vztah. Byli jsme spolu spíš kamarádi.
Já sama studovala v Praze vysokou školu Chemicko-technologickou v Dejvicích a předmět mě bavil. Na svůj studentský život v Praze vzpomínám ráda. Prahu jsme si užívali, navštěvovali jsme divadla i kina, bylo to tam fajn. S mým pozdějším manželem jsme v Praze navštěvovali celkem pravidelně i další akce. Například Studentský Akademický Klub Strojařů (SAKS) v technice na Karlově náměstí, kde hrály skupiny jako Rangers i jiné, nebo hotel Tichý na Žižkově, kde při jednom vystoupení Michala Tučného vypadla elektrika a Michal chodil při zpívání po stolech se svíčkou v ruce.
Chodili jsme i do Turistického Akademického Klubu (TAK) při fakultě Strojního Inženýrství, který dodnes kromě krátkých výletů pořádá jarní a podzimní „Stezky“, tedy vícedenní pěší akce po České republice. Těchto „Stezek “ se zúčastňovalo kolem dvou tisíc lidí a organizoval se zvláštní vlak. Celá Stezka byla vždy rozdělena na několik tras, ale končilo se vždy hromadně. Na Trase č 4 jsem dělala vedoucí. Při zvětšení počtu účastníků jsme s částí této trasy založili trasu č. 8, kde jsme dodnes. S příchodem dětí jsme tyto akce silně omezili, ale jezdili jsme s malými dětmi na akce Vodní Záchranné Služby a na vodu. Např. Berounku z Berouna sjíždíme každoročně dodnes, z Plzně naposledy před třemi roky. To všechno byla moje příprava na moji pozdější kantořinu a tak jsem u toho poznala, že přes všechny ty znalosti, co chce dětem člověk předat, je dobré být u toho kamarád a naplňovat studentům život i jinak.
Po ukončení studií jsem začala učit na Zdravotní škole v Chebu. Později na gymnáziu v Sokolově. Po přestěhování jsem učila jen na gymnáziu v Trutnově a tak to zůstalo až do mého odchodu do důchodu.
Na mnoho studentů se pamatuji dodnes, většina z nich se ke mně hlásí i při setkání na ulici a s některými třídami se scházím pravidelně před Vánočními prázdninami.

Mobirise
                                                       Gymnazium Trutnov             

Kdy si na gymnázium v Trutnově nastoupila a jaké předměty jsi učila? A ještě nám k tomu pověz, jestli už ten vývoj postoupil v tvé specializaci tak daleko, že sis musela říci, tak tohle bych tedy dneska musela učit jinak. Tenkrát jsme si mysleli, že je to tak, ale ono je to prostě jinak, ale my jsme to nevěděli.

Martina: Vždy jsem učila své hlavní předměty, tedy chemii a biologii. Příležitostně co bylo potřeba. Nejvíc jsem ale učila chemii, protože kantorů na biologii bylo víc. Do Trutnova jsem nastoupila v roce 1985.
K tomu vývoji, co říci. Ano je to neustálý a nikdy nekončící proces. Poznatky jdou neustále dopředu. Ale myslím, že v oboru chemie či biologie to neudělalo takový kotrmelec, abych si musela říci tohle je úplně jinak, učili jsme to špatně. Musím si pochopitelně říci tohle je dnes dál, naše poznání tenkrát končilo tady, dál to tenkrát nikdo neznal. Vezmi si třeba Mendělejevovu soustavu prvků, kolik prvků bylo známo na začátku a kolik jich má tato tabulka teď. V biologii také spousta objevů, rozklíčování struktury DNA. To se na začátku mého vyučovacího procesu ještě celé neznalo. Gymnázium je vlastně přípravou na vysokoškolské studium celého spektra oborů. Medicíny, technických oborů, humanitních oborů. Ve všech těchto oborech od roku mého zahájení učebního procesu v tom roce 1985 nastal obrovský pokrok a na ten pokrok musí škola pochopitelně reagovat. Máme k dispozici výpočetní techniku, která umožňuje daleko přesnější sledování procesů, jejich měření a vyhodnocování. Tak že tedy zpátky k odpovědi na položenou otázku, ano dnes bych řadu věcí učila jinak. Učila-li bych je totiž postaru, moc by to studentům nepomohlo.
Musím ale také říci, že celou dobu působení ve školství mi vadily opakované změny, tedy v podstatě nesmyslné školské reformy, které od vzniku republiky v roce 1918 mají průměrnou životnost 2 a půl roku. Tedy, když žák nastoupí v nějakém systému, nikdo neví, v jakém systému skončí školu. Po těchto zkušenostech bych systém školství neměnila, ale naopak bych si přála jeho stabilitu. Vadily mi nesmyslné centrální zásahy do těchto výukových plánů.

Máš nějaké nezapomenutelné zážitky z tvého kantorského působení, na které si občas vzpomeneš?

Martina: Nezapomenutelné je pro ně celé období mého učení, ale jestli chcete slyšet nějaké katastrofické příběhy tak ty nemám. Všechny chemické pokusy jsem dělala velmi opatrně, protože to víte, my ženy jsme opatrnější a vše si dvakrát hlídáme. Sodíku jsem nasypala vždy přiměřeně, stejně tak jako všechny ostatní chemikálie jsem vždy dávkovala v předepsaném pořadí a množství. Tenkrát jsme si považovala, že to vše tak dobře a bezproblémově dopadlo. Dnes si tak říkám, že jsem možná studenty připravila o nezapomenutelný zážitek a vám teď nemám co vyprávět. Na druhou stranu to alespoň všichni mí žáci přežili.

A co školní výlety zúčastňovala ses těchto školních radovánek se svými studenty?
 
Martina: Na výlety jsem jezdila často nejen se svojí třídou, ale i s jinými třídami, jejichž třídní buď nemohli, nebo nechtěli. Jezdila jsem se třídou i na různé vícedenní výlety i brigády, jako byly brambory, chmel, len a podobně. V zimních dobách jsem jezdila se studenty na školní chatu „Děvín“, kde se jednalo o týdenní lyžařský pobyt. Což bylo pro mnohé studenty radostné a vždycky se na to těšili.
Mám ale ještě další výletové zážitky, které se sice odehrávaly mimo školu, ale parta mladých u toho vždycky byla. Hned v roce 1985 jsme s manželem, na požádání ČČK (Československého červeného kříže), zakládali skupinu Vodní Záchranné služby při plaveckém oddílu Dvůr Králové nad Labem. Tedy jmenovitě paní Trpkovičová, tehdy vedoucí ČČK v Trutnově nás o tuto službu požádala, protože se dozvěděla o naší činnosti v Sokolově. Plavecký oddíl Trutnov se soustředil na výkony a neměl o tuto činnost zájem. Z toho důvodu jsme od r. 1985 oba členové plaveckého oddílu Dvůr Králové nad Labem. Kvůli činnosti u VZS (Vodní záchranné služby) si celá naše rodina (později včetně dětí) udělala průkaz „Vůdce malého plavidla,“ který nás opravňuje řídit čluny do 10-ti metrů délky a 10-ti tun výtlaku. Naši tehdejší svěřenci nejen dosáhli značných úspěchů na různých republikových přeborech, ale hlavně dodnes slouží jako plavčíci na různých bazénech a vodních plochách a tím pomáhají zachraňovat lidské životy. O prázdninách slouží např. na přehradách Seč, Jesenice, Rozkoš, Slapy a jiných. Také slouží na Dvorském i dalších koupalištích. Já už posledních asi 10 let nesloužím.
Ráda ale vzpomínám na ty příběhy. V podstatě při každém sjezdu nebo akci VZS se děje něco zajímavého. Při jedné týdenní službě na přehradě Seč přišla v noci velká bouřka. Ke stanici VZS přiběhla skupina výrostků s tím, že jejich kamarádi jsou na lodi někde na vodě. Všichni naši členové vyrazili jak po břehu, tak na lodích a motorovém člunu. Po delším strastiplném ježdění jsme „trosečníky“ vysvobozovali ze skalisek pod zříceninou Oheb. K naší velké radosti kromě odřenin a podchlazení nikomu celkem nic nebylo.

Mobirise
                                         Z cesty do Lohfeldenu květen 2019

Při sjíždění Berounky zase s kamarády kousek pod Plzní byla jejich loď zatažena proudem až do pobřežních vrbiček. Kánoe se pochopitelně převrhla a přimáčkla kamarádku k větvím tak, že se nedokázala uvolnit. My jsme jeli před nimi, tak jsme nedokázali rychle pomoci. Naštěstí za nimi jel náš syn, který po rychlém přistání doplaval k lodi a uvolnil jí do proudu a tím osvobodil naši kamarádku, která mohla vyplout s proudem na mělčinu. Výsledkem bylo naštěstí jen několik modřin.
Při sjíždění Sázavy se převrhla sousední kánoe, oba členové posádky se v pořádku vynořili a plavali s lodí ke břehu. Volali však, že v řece je jejich pes. Vrhla jsem se do vody a vytáhla promočeného Jorkšírského teriéra.
Při našem prvním sjezdu Úpy na raftu, jsme si ověřili, že se raft dá převrhnout. Pod Havlovicemi byl přes řeku spadlý strom, který nebyl kvůli zatáčce řeky dlouho vidět. Když jsme jej spatřili, nedokázali jsme včas přistát a proud nás natlačit na větve. Raft se o větve nadzvedl, do druhé části lodi se začala valit voda a celý raft se i s námi protočil pod smrkem. Kromě šoku a namočení se nám také nic nestalo.
O několik let později jsme na Labi pod Klášterskou Lhotou narazili na „past na vodáky“. Z poškozeného jezu trčel ocelový prut, který celé dno raftu rozpáral. Pro ten den naše vodácké kousky skončily a raft jel na Moravu k výrobci na opravu.

Mobirise
                                   Veselice k 35výročí Chorea Corcontica listopad 2015

Jiný rok jsme domluvili s celou partou sjezd říčky Doubravy na Českomoravské vysočině. Povodí mělo pouštět vodu v sobotu i neděli. V sobotu večer hlásil rozhlas změnu. Vody bylo vypuštěno moc a neděli žádná nebude. Protože kamarádi i rafty byli již v Trutnově, rozhodli jsme se pro sjezd Úpy. Vody bylo málo, ale největší překvapení nás čekalo v Adamově, kde kanál pro Jutu spolkl všechnu vodu. Další kilometr vždy jeden z každé lodě šel prázdným korytem a táhl raft na šňůře suchým korytem za sebou. Tehdy jsme si uvědomili správnost výroku, že se sucho pozná, když se práší za pádlem. 
Manželovi se povedl „husarský kousek“ na závodech VZS v Plzni. Pořadatelé místo obvyklých pramic s jednou špičkou a rovnou zádí připravili rybářské pramičky s plochými špičkami na obou koncích. Nikdo z účastníků neměl možnost si vyzkoušet chování těchto lodí. Při jedné z disciplín první závodník plave k bójce, ukotvené asi 100 m od břehu. V momentě, kdy k boji doplave, vyrážejí další dva členové družstva s lodí pro „tonoucího“. Druhý skáče pro „tonoucího“ a přitáhne jej k lodi, třetí jej vytahuje přes záda druhého do lodi. V momentě, kdy se tři metrákoví chlapi opřeli o špici lodě, pramice zvedla druhou špičku skoro kolmo z vody a celá loď se zapíchla do vody.
Při jiném sjezdu Berounky měl jeden z účastníků večer před odjezdem „břichabol“. Nikdo z nás netušil, že se jedná o nakažlivou střevní chřipku. Během dvou dnů tento problém postihl celou naši výpravu. Místo plánovaného dojezdu do Mokropes jsme celou jízdu ukončili kousek nad Křivoklátem.
Na závěr ještě jedna. Při sjezdu Lužnice s vodáckým kroužkem gymnázia Sokolov jsme dojeli partu „vodáků“. Normální člověk vždy před jezem přistane a jde se podívat zda, případně kudy se dá jez sjet. Tato pětice „vodáků“ měla jiný systém. Kousek nad jezem kormidelník zalovil v lodním vaku a vytáhl půllitrovku rumu. Řádně si přihnul a dal láhev kolovat, když se k němu vrátila, dorazil jí a zahodil do řeky. Poté povstal a pronesl „středem to bude dobrý“ a vyrazili vpřed. Pokud to „nebylo dobrý“, vypili další láhev rumu a jeli dál. Během dne jsme s nimi absolvovali pět jezů kdy tito „borci“ zmohli sedm lahví rumu. Pak se mokří a špinaví naskládali na břeh vedle svých mokrých věcí a „vytuhli“. Co se s nimi dělo dál nevím, my jsme pokračovali v jízdě.

Mobirise
                                Vystoupení v Horní Malé Úpě prosinec 2016

Musíme říci Martino, že těch vodních zážitků máš opravdu hodně, tím sis vynahradila to, že jsi své chemické pokusy prováděla svědomitě a nemáš žádný zážitek s výbuchem školy.
Teď ti však chci vyseknout jednu poklonu, snad ji uneseš. Ptal jsem se na tebe naši dcery, která chodila také na gymnázium, jestli nám o tobě může něco povědět. Ona tě opravdu chválila a doslova řekla: „Martina Dušánková, ta tam mohla učit cokoliv, kdyby nepřišel druhý den kterýkoliv z učitelů do práce, tak by ho hravě zastoupila“. Co ty na to?

Martina: Dceři vyřiď, že ji děkuji, moc mě to pobavilo a vlastně i potěšilo. Ale je pravda, že jsem běžně prováděla zastoupení učitelů v jiných předmětech včetně tělocviku.

Mobirise
 Při vystoupení na setkání královských věnných měst Nota bene 2019 Nový Bydžov 


Vraťme se zpátky ke zpívání. Jak to bylo, když jsi sama byla ještě studentkou či žačkou, chodila jsi někam zpívat?

Martina: V Sokolově jsem chodila do hudební školy. Zpívala jsme tam i v dívčím a kostelním sboru. Jak jsem uvedla výše, zpívala jsem už od mala od jeslí a zůstalo mi to dodnes. Navštěvovala jsem různé hudební i nehudební kroužky, jezdila na vandry, hrála na kytaru a účastnila se i dalších mimoškolních aktivit.

Ty jsi v našem sboru zařazena mezi basy, ale jak tě při zkouškách posloucháme, zazpíváš si někdy i se soprány. Nebo to špatně posloucháme? Víme, že někdy napovídáš i nám tenorům, jak to má správně být. Prostě si myslíme, že také tady, kdyby některý z hlasů zítra vypadl, tak ho zastoupíš.

Martina: Souhlasím s vámi, po rozezpívání zvládnu i jiné tóniny. V základu jsem basbaryton, ale sousední tóniny například tenor, nebo alt mi nedělají příliš velké problémy.

Občas tě při našich setkáních slyšíme hrát na kytaru. Hraješ nebo jsi hrála na nějaký jiný nástroj? A kdyby sis mohla vybrat, na který nástroj bys chtěla umět?

Martina:Doma hraji na klavír a kytaru, dříve jsem hrávala i na banjo.

Kdybys měla pozvat někoho do našeho sboru, aby posílil naše řady, co bys mu řekla?

Martina: Byla bych ráda, kdyby do sboru nastoupilo několik šikovných mužů. Řekla bych jim, že se jedná o prima partu a pomohlo by nám to vylepšit celkové vyznění jednotlivých hlasů.

Děkujeme ti Martino za povídání a ahoj po prázdninách zase na zkoušce.
S Martinou Dušánkovou členkou sboru Chorea Corcontica si povídali Štěpán a Jan  Vojáčkovi.

P.S. A buď na sebe opatrná, jak si řekla na začátku a nepouštěj se už do žádných velkých sportovních akcí, neboť našemu věku nejlépe sluší rozvážný krok. A za všechny zachráněný plavce i neplavce, lidi i pejsky velké díky.
                                                                                                                 Jenda, Štěpán