Gymnazium Trutnov
Kdy si na gymnázium v Trutnově nastoupila a jaké předměty jsi učila? A ještě nám k tomu pověz, jestli už ten vývoj postoupil v tvé specializaci tak daleko, že sis musela říci, tak tohle bych tedy dneska musela učit jinak. Tenkrát jsme si mysleli, že je to tak, ale ono je to prostě jinak, ale my jsme to nevěděli.
Martina: Vždy jsem učila své hlavní předměty, tedy chemii a biologii. Příležitostně co bylo potřeba. Nejvíc jsem ale učila chemii, protože kantorů na biologii bylo víc. Do Trutnova jsem nastoupila v roce 1985.
K tomu vývoji, co říci. Ano je to neustálý a nikdy nekončící proces. Poznatky jdou neustále dopředu. Ale myslím, že v oboru chemie či biologie to neudělalo takový kotrmelec, abych si musela říci tohle je úplně jinak, učili jsme to špatně. Musím si pochopitelně říci tohle je dnes dál, naše poznání tenkrát končilo tady, dál to tenkrát nikdo neznal. Vezmi si třeba Mendělejevovu soustavu prvků, kolik prvků bylo známo na začátku a kolik jich má tato tabulka teď. V biologii také spousta objevů, rozklíčování struktury DNA. To se na začátku mého vyučovacího procesu ještě celé neznalo. Gymnázium je vlastně přípravou na vysokoškolské studium celého spektra oborů. Medicíny, technických oborů, humanitních oborů. Ve všech těchto oborech od roku mého zahájení učebního procesu v tom roce 1985 nastal obrovský pokrok a na ten pokrok musí škola pochopitelně reagovat. Máme k dispozici výpočetní techniku, která umožňuje daleko přesnější sledování procesů, jejich měření a vyhodnocování. Tak že tedy zpátky k odpovědi na položenou otázku, ano dnes bych řadu věcí učila jinak. Učila-li bych je totiž postaru, moc by to studentům nepomohlo.
Musím ale také říci, že celou dobu působení ve školství mi vadily opakované změny, tedy v podstatě nesmyslné školské reformy, které od vzniku republiky v roce 1918 mají průměrnou životnost 2 a půl roku. Tedy, když žák nastoupí v nějakém systému, nikdo neví, v jakém systému skončí školu. Po těchto zkušenostech bych systém školství neměnila, ale naopak bych si přála jeho stabilitu. Vadily mi nesmyslné centrální zásahy do těchto výukových plánů.
Máš nějaké nezapomenutelné zážitky z tvého kantorského působení, na které si občas vzpomeneš?
Martina: Nezapomenutelné je pro ně celé období mého učení, ale jestli chcete slyšet nějaké katastrofické příběhy tak ty nemám. Všechny chemické pokusy jsem dělala velmi opatrně, protože to víte, my ženy jsme opatrnější a vše si dvakrát hlídáme. Sodíku jsem nasypala vždy přiměřeně, stejně tak jako všechny ostatní chemikálie jsem vždy dávkovala v předepsaném pořadí a množství. Tenkrát jsme si považovala, že to vše tak dobře a bezproblémově dopadlo. Dnes si tak říkám, že jsem možná studenty připravila o nezapomenutelný zážitek a vám teď nemám co vyprávět. Na druhou stranu to alespoň všichni mí žáci přežili.
A co školní výlety zúčastňovala ses těchto školních radovánek se svými studenty?
Martina: Na výlety jsem jezdila často nejen se svojí třídou, ale i s jinými třídami, jejichž třídní buď nemohli, nebo nechtěli. Jezdila jsem se třídou i na různé vícedenní výlety i brigády, jako byly brambory, chmel, len a podobně. V zimních dobách jsem jezdila se studenty na školní chatu „Děvín“, kde se jednalo o týdenní lyžařský pobyt. Což bylo pro mnohé studenty radostné a vždycky se na to těšili.
Mám ale ještě další výletové zážitky, které se sice odehrávaly mimo školu, ale parta mladých u toho vždycky byla. Hned v roce 1985 jsme s manželem, na požádání ČČK (Československého červeného kříže), zakládali skupinu Vodní Záchranné služby při plaveckém oddílu Dvůr Králové nad Labem. Tedy jmenovitě paní Trpkovičová, tehdy vedoucí ČČK v Trutnově nás o tuto službu požádala, protože se dozvěděla o naší činnosti v Sokolově. Plavecký oddíl Trutnov se soustředil na výkony a neměl o tuto činnost zájem. Z toho důvodu jsme od r. 1985 oba členové plaveckého oddílu Dvůr Králové nad Labem. Kvůli činnosti u VZS (Vodní záchranné služby) si celá naše rodina (později včetně dětí) udělala průkaz „Vůdce malého plavidla,“ který nás opravňuje řídit čluny do 10-ti metrů délky a 10-ti tun výtlaku. Naši tehdejší svěřenci nejen dosáhli značných úspěchů na různých republikových přeborech, ale hlavně dodnes slouží jako plavčíci na různých bazénech a vodních plochách a tím pomáhají zachraňovat lidské životy. O prázdninách slouží např. na přehradách Seč, Jesenice, Rozkoš, Slapy a jiných. Také slouží na Dvorském i dalších koupalištích. Já už posledních asi 10 let nesloužím.
Ráda ale vzpomínám na ty příběhy. V podstatě při každém sjezdu nebo akci VZS se děje něco zajímavého. Při jedné týdenní službě na přehradě Seč přišla v noci velká bouřka. Ke stanici VZS přiběhla skupina výrostků s tím, že jejich kamarádi jsou na lodi někde na vodě. Všichni naši členové vyrazili jak po břehu, tak na lodích a motorovém člunu. Po delším strastiplném ježdění jsme „trosečníky“ vysvobozovali ze skalisek pod zříceninou Oheb. K naší velké radosti kromě odřenin a podchlazení nikomu celkem nic nebylo.
