Hovory Pavel Kolbert duben 2024

Pavel: Nerozumím. Ten milion bych bral, ale jak? Kam si pro něj mám dojít? Půjdeme udělat banku?

Omlouvám se, že jsem začal vzpomínkou, která není úplně v souladu s pohodou kavárny, ale chtěl jsem, abys nám pověděl, jak to tenkrát bylo, a co tě potkalo v porodnici. Proto ta slova o právnících a vysouzeném milionu.

Pavel: Jo takhle. To už je tak dávno a je to promlčená věc. Stalo se to v roce 1954 v trutnovské porodnici. Po narození mě tam vypláchli oči kyselinou. Bylo nás tenkrát pět, ale jenom já to odnesl. Já měl u toho otevřené oči a ty mně to poleptalo. Ostatní děti měly oči zavřené, a tak měly jenom povrchově poleptaná víčka a obličej, a to se jim zahojilo. Ale to víš, naši hned pochopili, o co jde, že mě to zkomplikuje celý život, a tak se pokoušeli soudit. Táhlo se to tři roky. Na všech stranách se to hádalo, nikdo nechtěl nikde nic. Potom právník, který našim radil, psal až prezidentovi Zápotockému. Po třech letech se to dostalo nakonec před soud. O to ten právník usiloval, protože po třech letech by to bylo promlčené. Můj otec byl děsně seřván za to, co si to vlastně dovolil napadat socialistické zdravotnictví. Potom naši dostali odškodné deset tisíc korun a u soudu jim bylo řečeno, ať mně dají do ústavu a pořídí si dítě nové. Socialismus na takové případy pamatuje a má pro to svá zařízení.

Aha, takže vyřešené to měli.

Pavel: Jo to měli, protože pan primář na porodnici měl obzvlášť vřelý vztah k té sestře, která to provedla. I když muselo jít o nějakou systémovou chybu. Ale protože ta sestra měla také vřelý vztah k panu primáři, tak to vzala na sebe. Tu sestru potom odstavili z provozu sestry a dali ji na administrativní pozici, ale o nějakých dvacet roků později, v roce 1977 obdržela na Hradě od prezidenta Husáka ocenění za vzorného pracovníka zdravotnictví. Jiný pan primář se na to zlobil, ale vysvětlili mu, ať do toho nevstupuje, nebo že přijde před důchodem o primariát. Já ta jména doktorů, sester i primářů mám v hlavě uložené, ale nechci jmenovat. Oni už sice nežijí, ale jejich potomci nesou jejich jméno, tak abych neublížil.

Ty jsi řekl kyselinou. Co to bylo za roztok a na co to tam měli?

Pavel: Bylo to argentum nitricum 20%, tedy dusičnan stříbrný. O tom se dočteš, že je to dobré a používá se to na spoustu věcí. Znají to dřívější fotografové, kteří si sami vyvolávali fotky doma, používá se to ve zdravotnictví, ale do očí to rozhodně vhodné není.

Ta nešťastná událost ovlivnila celý tvůj život a konec konců možná byla příčinou

toho, že jsme se po letech potkali v našem smíšeném sboru.

Pavel: Naučil jsem se s tím žít, co ti také zbývá. Ano, snad se dá říci, že i díky tomu jsem se na druhé straně potkal se spoustou lidí, které bych jinak nepotkal. Ale to nejvíc je, že jsem se v oční léčebně potkal se svoji ženou. Letos jsme spolu už třicet let a to je pro mě ten největší dárek, který bych neměl.

A jak to bylo s tvým chozením do školy? Měl jsi hned jasno, kam jít po základní škole, nebo si měl ve svých představách více variant?

Pavel: Naši mě chtěli dát do Základní školy pro slabozraké v Praze. Bylo to v roce 1962, ale pan ředitel Ryjáček mě tam nechtěl vzít. Já jsem totiž měl vzhledem k oční operaci, kterou mně naplánovali na jaro 1961, roční odklad.

Neodpustím si a musím v té souvislosti zmínit jednu věc. Totiž to, že mě operoval pan profesor Vejdovský. Tobě to asi nic neříká, ale já jsem na to docela pyšný. Vejdovský, to je totiž mezi oftalmology pojem. Už nežije, narodil se v roce 1896 a já měl tu čest, že mě operoval. Po něm se pořádá mezinárodní oftalmologická konference a v Olomouci mají po něm pojmenovanou ulici. A když jsem byl nedávno na vyšetření, tak jsem se dozvěděl, že ta moje operovaná rohovka patří snad k nejstarším provedeným operacím v Evropě. Sice už to není po těch letech nic moc, ale vydržela dost dlouho.

Ale zpátky k té škole. Díky panu profesoru Vejdovskému jsem jakž takž viděl a měl jsem tedy nastoupit do školy pro slabozraké. Tam ale neměli místo, tak jsem nastoupil do Školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené. Ta škola je dodnes na stejném místě v Praze v Loretánské ulici. A narazil jsem tam na jednu hodnou paní učitelku, která sice věděla, že od nich odejdu, ale učila mě číst černotisk i bodové písmo.

Co je černotisk?

Pavel: To je to písmo, co čteš, co čte každej, kdo vidí. Tomu se říká černotisk. Bodové písmo, tedy Braillovo písmo, to už jsem skoro zapomněl, ale dnes už je to jinak. Dnes už se bodové písmo moc nezná, počítače to změnily. Ale zpátky k té škole, nakonec můj taťka zabojoval a přes nějaké známosti se mu podařilo, abych byl do školy pro slabozraké přijat. Možná to je trochu nepřehledné, ale ta škola, kam mě vzali nejprve, byla pro děti zrakově postižené, tedy ty, co nevidí. A ta druhá, kam jsem chtěl, byla pro ty, co špatně vidí. To víš, z takové školy nemůžeš mít touhy, jako budu kosmonautem, dokonce musíš zavrhnout i tu méně studijně náročnou variantu, budu popelářem. Ale to ti učitelé na základní škole věděli a myslím, že dokázali dobře rozpoznat, na co kdo má v životě předpoklady. Nasměrovali mě tam na Střední hudebně zaměřenou školu Jana Deyla pro budoucí učitele hudby a ladiče klavíru. Dnes tu školu najdeš pod názvem „Konzervatoř a střední škola Jana Deyla“.

Jan Deyl byl hudebník?

Pavel: Ne ne, on byl lékař, oftalmolog a založil tuhle školu. Narodil se v roce 1855 a zemřel v roce 1924. Ta škola se původně jmenovala „Deylova výchovna slepých“. Tradici mají velkou.

Občas tě Pavle slyšíme vyprávět příběhy z dob těchto tvých pražských studií na konzervatoři. Můžeš se s námi podělit? Řekni nám třeba, jak jste se potkali s Janem Werichem v hospodě.

Pavel: To je taková malá epizodka, ale člověk si čím dál více váží třeba i těch nahodilých setkání se zajímavými lidmi. A k tomu patří i setkání s Janem Werichem. My měli na střední škole takovou výbornou češtinářku, která se snažila vypěstovat v nás lásku k umění a kultuře vůbec. Vyprávěla nám, co pěkného četla, co kde viděla v kině, nebo v divadle. Sama byla velkou ctitelkou Osvobozeného divadla v čele s Janem Werichem. Jak víme, toho soudruzi v různých etapách přátelství a nepřátelství, lásky a nelásky, moc nemuseli. Poslední etapa nelásky přišla v době normalizace po šedesátém osmém. Vyprávění naši češtinářky a její nadšení pro Wericha bylo až riskantní. Kdyby někdo žaloval, mohla přijít o místo. Náš internát byl nedaleko od domu Jana Wericha na Kampě. Viděli jsme ho často, jak jede nebo jde kolem. To jsme měli hned malý svátek, protože jsme měli o čem vyprávět. A na té Kampě bývala tenkrát restaurace, které se říkalo „U kulaté báby“. Vlastně ani nevím, jestli to byl její oficiální název. V té době byly takové nevýrazné vývěsní štíty a na nich bylo velkým písmem napsáno: „Restaurace“. Potom tam ještě bývalo jakési nevýrazné logo se zkratkou RaJ (Restaurace a jídelny – Národní podnik). Místní tomu ale jinak neřekli než „U kulaté báby“. A tam za dveřmi ve výčepu na pravé straně byl stůl, a to byl stůl pana Wericha. My jsme tam jednou takhle odpoledne ve tři hodiny vlezli a sedli si k tomu stolu. Vrchní nás upozornil, že tam sedává Jan Werich a že má rád, když je ten stůl volný. Nebyli jsme žádní pijáci, a tak jsme věděli, že do čtyř hodin už budeme pryč. Jenomže ten den přišel Werich dřív a přisedl si k nám. Začali jsme si povídat, a bylo to jedno z nejkrásnějších setkání, na které moc rád vzpomínám. Propovídali jsme to tam až do šesti hodin. Werich začal větou: „Tak vy jste ty slepí z toho ústavu, co tady mám za sebou?“ A bylo v tom kus starobylého sousedství a přátelství a moudrého vyprávění znalce světa a života vůbec. A také v tom byl smutek i smích starého klauna, který dokáže i na těch nelehkých kotrmelcích lidského žití najít alespoň malý kousek k úsměvu a dokáže ho předat druhým. Vždyť v těch sedmdesátých letech už na tom Werich nebyl zdravotně dobře, i to vyprávění už mu dělalo problémy, ale bylo to pěkný a já si toho moc vážím, že jsem měl tu čest. Víš, ale v té chvíli ti nedochází, že prožíváš něco výjimečného, protože s těmi lidmi žiješ, to ti dojde až časem.

Mám to stejné a s přibývajícími lety si vlastně vážím každého setkání. I těch obyčejných setkání třeba v práci, že ještě mohu, že mě zdraví dovolí, že to zvládnu, že ještě smím a tak.

Na té škole jste měli určitě řadu učitelů, kteří se proslavili tak, že je zná snad každý, jenom trochu kulturní člověk u nás. Pověz nám o Vadimu Petrovovi. Jak na něho vzpomínáš? My o něm víme jenom tolik, že napsal pěknou hudbu k večerníčku „Krkonošské pohádky“. Vždyť večerníček o Krakonošovi a Trautenberkovi zná u nás snad každý, ale o Vadimu Petrovovi toho víme málo.

Pavel: Jo, to je taky jeden z těch, u kterých si považuji, že jsem měl to štěstí se s nim potkat. Založil v Praze Konzervatoř Jaroslava Ježka, ale po roce 1968 ho komunisti vyhodili z ředitelského místa a zakázali mu veškerou uměleckou činnost v rozhlase, televizi i filmu. Potom s pomocí přátel nastoupil k nám na Konzervatoř Jana Deyla pro zrakově postižené, kde přijal místo profesora a věnoval se nám naplno.

Hudby napsal hodně. Když se budeš dívat na nějakou sobotní nebo nedělní televizní pohádku, tak z těch starších snad skoro každá, to si můžeš být jistý, bude mít hudbu od Vadima Petrova. Já už tu jeho muziku poznám, ona má takovej jinej charakter, takový ty rychlý pasáže, „paparapapapapa“ a potom se to krásně uklidní a rozvine. Jako když vystoupáš na nějaký kopec a nahoře se zastavíš a rozhlédneš se do toho krásného údolí pod tebou. No je to prostě jiný, poznám to. Já mu jednou říkal: „Pane profesore, vy ty pohádky jenom chrlíte, vy na to snad máte nějaké razítko, ne? Takhle to tam bouchnete a pohádka je hotová.“ On se smál a říkal: „Ne ne, pánové, to se musí vysedět.“

Psal ale i hudbu k celovečerním filmům a divadelní hudbu a symfonické skladby a taky církevní hudbu.

Když jsem tě jednou Pavle slyšel, jak jsi o Vadimu Petrovovi mluvil, šel jsem si ho na youtube poslechnout. Tam jsem narazil na pěkný koncert „Pocta skladatelům hudby večerníčků“. Hrál to „Okamžitý filmový orchestr“ pod taktovkou Varhana Orchestroviče Bauera. Komentáře pod tím videem jsou plné upřímného obdivu ke všem autorům této hudby. Jeden z komentujících své nadšení popsal takto: „Krkonošské pohádky, Krteček, Rákosníček ... ty vole, úplně mi běhá mráz po zádech ... návrat do dětství. Díky za video.“ Myslím, že i ta upřímná lidovost komentáře mluví za vše.

Potom jsem narazil na vyprávění Vadima Petrova, kde vzpomíná na vaši školu. Říká, že se mu tam dařilo spolupracovat s dívčím sborem, pro který upravil řadu lidových písní, a jezdili na různá vystoupení. Mezi námi kluky, zaregistroval si tento dívčí sbor?

Pavel: Ne, člověče, to mě nějak minulo. Děvčata, to byl pro mě neznámý a zapovězený pojem. Já se věnoval pouze studiu hudby. (smích) Ne, já byl ve smíšeném sboru u pana profesora Fořta. Takovej kostelnickej typ to byl. Kdybys ho viděl, kostelník jak vystřiženej. Bílý vlasy, červenej obličej, hubená vysoká postava. Uměl na varhany, na klávesy a další nástroje. Zpívali jsme takový těžký repertoár. Janáčka, „Hukvaldské písně“ a takový ty hrůzy, v dobrým myslím hrůzy. To bylo opravdu intonačně hodně náročný, mákli jsme si.

Jaký ty jsi vlastně studoval na konzervatoři obor?

Pavel: Já jsem nastoupil na trubku. Měl jsem paní profesorku Ester Špinarovou. Tedy ještě jak ses ptal, jestli jsem měl jasno, kam půjdu po základce. Oni tam u nás tenkrát nově otevírali střední ekonomickou školu a já si, blázínek, kterej plaval z matiky, měl jsem to mezi dvojkou až trojkou, myslel, že tam půjdu. Potom jsem si řekl, co bych na tý ekonomce dělal, tak maximálně myl schody.

To se na mě nezlob, ale já když v něčem plaval, tak to bylo vyšší číslo než trojka.

Pavel: Jenomže když blbě vidíš, tak je lepší plavat na něco nižšího, než je ta trojka. Ekonomku jsem tedy zavrhnul, a to taky díky tomu, že jsem se už na té základní škole potkal s paní profesorkou Špinarovou, která mně moc pomohla. Ona mně zprostředkovala přípravu u profesora Antonína Dokoupila, to byl trumpeťák. Hrál snad třicet let první trumpetu v symfonickém orchestru Československého rozhlasu. V září, když jsem nastupoval do deváté třídy, ke mně přišel a potom za mnou každej tejden jezdil na intr. Tam to bylo domluvený a každej tejden mě dvě hodiny učil a nikdy za to nechtěl ani korunu. To bylo díky Ester Špinarové, byla židovka a byla to moc hodná ženská s dobrým srdcem. Měla černý nádherný vlasy, opravdu typická židovka, tam už chyběla jenom ta žlutá Davidova hvězda. Kolem sebe měla stejně dobrý lidi, jako pana profesora Dokoupila.

Přijímačky na střední školu byly však také z češtiny a ruštiny, to byl ale horor, hlavně ta ruština. Ale učitelky mně pomáhaly. Ředitel říkal: „Holky, to takhle nemůžete, to musí sám.“ Ony mě potom řekly: „Ty ses tak krásně bál, tobě se nedalo nepomoct.“ Potom došlo u těch přijímaček na muziku a to mě zachránilo. Dostal jsem se na průměr jedna celá osm. Prostě muzika mně šla. Mohl jsem zůstat dál na studiu v Praze. Vzpomínám na to jako dnes, šli jsme s tátou po Karlově mostě, já tátovi vyprávěl, jak jsem bojoval s češtinou a ruštinou a potom jsem se radoval, že tu Prahu nemusím opouštět. Cejtil jsem se, jako někdo, kdo bojoval těžkej boj a zvítězil. Bylo to díky panu profesoru Dokoupilovi, kterej mě na přijímačky připravil. Ale byly tam třeba otázky z všeobecných znalostí o hudbě. Jako například kdy a proč je Pražské Jaro.

A proč je Pražské jaro?

Pavel: To je na výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Zemřel 12. května 1884. Zahajuje se obvykle v tento den, 12. května Smetanovou Mou vlastí. Ale nemysli, byly tam i náročný zkoušky z intonace. Zkoušející zahrál na klavír a řekl: „Tady máš cé a zazpívej mně k tomu tercii.“ Nebo jiný šílený věci. Zahrál čtyřhlas a zazpívej mně třetí tón od spodu. Povedlo se a nakonec mě přijali.

No a jako druhej nástroj jsem měl kytaru a to se mně v životě taky moc vyplatilo, protože trubku jsem měl po čase ze zdravotních důvodů zapovězenou a tak mně k budoucí obživě zůstala kytara. No a jako každý na konzervatoři, ať studuješ, který nástroj chceš, tak klavír je povinný. O klavíru bych ale nerad mluvil, k němu jsem lásku nezískal.

A co Eduard Douša, na něho máš také nějaké vzpomínky. Vždyť jeho skladby u nás ve sboru také zpíváme.

Pavel: Eduard Douša byl absolvent vysoké školy, obor skladba a ještě za svého studia začal praktikovat u nás na konzervatoři. My ho měli dva roky jako třídního. On je jenom o pár let od nás, asi o tři roky, prostě není daleko. Tenkrát to byl mladej kluk. A taky hodně bezvadnej člověk a kamarád.

Jednou jsem s ním spáchal dopravní problém. My jsme si v závěru studia potykali a já ho jednou potkal, když jsem šel okolo hospody U Tomaše. Ta je za Malostranským náměstím. On jel autem, já šel pěšky a měli jsme takovou radost, že jsme se potkali. Douša zastavil to svoje auto a kecali jsme spolu. Jenomže v těch místech to je úzký. Na jedné straně ministerstvo financí, na druhé zeď Valdštejnské zahrady a mezi tím úzká ulice, kam se musí vejít koleje tramvaje tam a zpátky. Auta tam jezdí po kolejích. Když zastaví tramvaj, musí zastavit i auta. Když zastaví auto, musí zastavit i tramvaj. Kecali bychom tam dlouho, ale nedalo se, tramvaje nás vyzvonily. Fronty aut se za nimi, a to prosím v obou směrech, udělaly takové, jako když na dráze stáhnou závory a čeká se, až projede nákladní vlak o padesáti vagónech.

Vzpomínám i na jeho absolventský koncert na akademii. Bylo to v Praze v Obecním domě. Tenkrát nám studentům konzervatoře dal lístky zadarmo jako dárek a my tam byli všichni. Seděli jsme dokonce docela vpředu. Sál byl narvanej a my jsme o té skladbě, kterou napsal a dirigoval, vůbec nic nevěděli. Douša přišel, stoupl si na stupínek dirigenta čelem k obecenstvu, uklonil se, potom se otočil k orchestru, zvedl ruce a skladba začala obrovskou ránou na všechny bicí nástroje, co tam byly. Všechny bubny a kotle hrozně zahřměly. To byla tak strašná rána, že my jsme se neskutečně lekli, ale ne jenom my, nadskočil snad každý, kdo tam seděl. A do toho nějaká flétnička,“tá dá dá dá“. Prostě do toho zahřmění, které doznívalo, zněla jemná flétnička. Neviděl jsem Doušovi do obličeje, ale myslím, že se u toho šibalsky usmíval. Odečetli jsme to z usmívajících se tváří houslí, které seděly naproti nám a přenesly nám Doušův úsměv tak jako to dělá zrcadlo.

On píše moc pěknou muziku, já ho mám rád. Jednou napsal něco pro Dvorský Záboj a ten tu skladbu nacvičil a hráli to jako premiéru. My jsme na tom koncertě ve Dvoře byli. Douša tam měl tenkrát také přijet a já se na něho moc těšil. Jenomže onemocněl. Měl zánět žil a nepřijel. To mně bylo fakt líto, protože jsem se na něho moc moc těšil. Musím ale říct, že mě to furt ještě hryže, že bych mu poslal e-mail, aby něco napsal pro nás.

Teď se tě Pavle zeptám na něco úplně jiného. Existují noty zapsané v Braillově písmu?

Pavel: Samozřejmě. To je Braillův notopis. Ale ten zápis, to bych ti přál vidět. Jeden takt tam je dlouhej třeba sedm centimetrů. Prostě všechny znaky tam mají svůj speciální znak. Když máš třeba půlovou notu, tak musíš mít znak pro půlovou notu, potom znak, abys věděl, o jakou notu jde, C nebo D a tak, a pak tam je znak, který říká, v jaké oktávě je ta nota umístěna.

To se ale Pavle nedá hrát z listu, že?

Pavel: Normální lidi to nedokážou, ale třeba ty bys to dokázal. Musíš s těma rukama ale hrozně rychle kmitat, tak si to představ. Máš ruce na papíře a čteš, potom je musíš rychle přehodit na klávesy, zahrát a rychle rukama zpátky číst, nebo musíš nosem a k tomu ještě obracet stránky. (smích)

Jedna skladba, hochu, to jsou docela tlustý knížky, protože každá věc, která tam je zapsaná, musí mít znak. Dneska už se to tiskne počítačem, ale dříve se to tisklo na Pichtově psacím stroji. Existovali ale i jiné pomůcky. Takové kovové destičky s dírkami podle kódové tabulky Braillova písma, ty jsi měl v ruce takové tupé bodátko a do těch otvorů to bodátko strčil, pod tím byl speciální papír a do něho si vytlačil ten správný znak. Tady si prosím všimni, že se pro tisk slepeckého písma lépe hodí slovenský výraz tlačiareň, nikoliv tiskárna. Ten znak tam musí být totiž vytlačen. Je s tím ale taky problém, což málo komu dojde. Tak jako může papír popsaný černotiskem vyblednout, tak text s bodovým písmem se častým čtením vyhladí. Dalo by se říci, že počet čtení je omezen, záleží pochopitelně na kvalitě papíru a citlivých prstech čtenářů.

V dnešním světě počítačů je to všechno jinak, ale i dříve existovaly různé vynálezy. Náš profesor Korunka dal dohromady takovej stroj, kterej ty destičky pro zápis not rovnal za sebe do pouzder a potom to pustili přes válec a jelo to. Udělal prostě takovou tiskařskou mašinu.

U nás ve škole nevidomí psali ručně. Buď pomocí těch destiček, nebo někteří z nich měli „pichťáky“. Psali na těch strojích strašně rychle. My, co jsme trochu viděli a psali klasicky rukou, tak jsme jim vůbec nestačili. Ve třídě ty „pichťáky“ měli asi čtyři kluci, ale byl to strašnej rachot. Bylo to jak v tkalcovně.

Na uměleckých školách se mi líbí, že absolventi kromě svého oboru, který studovali, uvádějí také jméno příslušného pedagoga. Ještě jsem neslyšel, že by třeba student ekonomické školy řekl: „Mezinárodní vztahy jsem studoval u profesorky Koudelkové.“ Nebo absolvent strojní fakulty by řekl: „Pružnost a pevnost jsem studoval u profesora Krupky.“ No a každý by najednou věděl, že máte festovní základ v této oblasti, neboť Krupka, to je někdo.

Pavel: Protože na těch uměleckých školách tě ten člověk má od začátku do konce a vede tě. Když máš třeba hlavní obor trubku, tak přidělený profesor je s tebou po celou dobu studia, pokud nenastane nějaký problém. On ručí za to, abys tu konzervatoř dodělal. K němu chodíš třikrát týdně. Musíš chodit řádně připravenej a vymlouvat se nemůžeš. On ví, jak si na to byl včera, co ti nešlo, a očekává, že to zítra bude lepší. Já jsem třeba chodil k Dokoupilovi na trubku, ke Köhlerovi na kytaru a potom nás učil pan profesor Kratochvíl. Kdybys mluvil s nějakým klarinetistou, tak by ti okamžitě řekl, že má doma školu hry na klarinet od Kratochvíla. Byli to učitelé docela známí, hlavně mezi muzikanty, protože něco dokázali, nějakou skladbu napsali, nebo vydali nějaké učebnice a potom, člověk se taky rád pochlubí, s kým že se to zná.

To máš pravdu. Kdyby mě učil programování Bill Gates, taky bych se rád pochlubil. Asi je to taky trochu o osobnostech.

Pavel: Jo jo, byly na těch školách osobnosti a měly tu svoji práci rádi. Ten Kratochvíl se taky rád hrabal v muzejních notách a jednou nám přinesl nikdy nehranou Rybovu mši. Nemyslím tu známou a nádhernou „Hej, mistře“. Prostě tam někde vyštrachal úplně neznámou Rybovu mši a přinesl to k nám do školy, abychom to nacvičili. My jsme se to celý naučili. Byly tam smyčce, nějaká trubka a zpěvy. Je to kratší než „Hej, mistře“, není to taková kláda, ale úplně lehké to není. Páni profesoři to s námi nastudovali. Taky tam byly nádherný fanfáry asi pro šest dechů. Vadim Petrov potom zařídil, že jsme tyhle fanfáry nahráli v Rudolfínu ve studiu. V tom velkým sále jsme byli ráno, nikdo tam nebyl, jenom my. Vždycky se rozsvítilo červené světlo, že ti běží mikrofon a nahrávalo se. Tak si toho považuji, i po letech, že jsem měl tu čest hrát na podiu Rudolfina. Sice bez lidí, ale byl jsem tam. A to díky panu Petrovovi, protože dělal i pro televizi a všude ho znali. Oni to potom dali na černou gramofonovou desku a já ji mám dodnes doma. Jsme pochopitelně v letech, kdy digitální svět patřil pouze matematice a hudba o nějakých nulách a jedničkách vůbec nic nevěděla.

Narazili jsme u těch učitelů ale i na různé hudební výstřelky a podivnosti, například čtvrttónový klavír.

Počkej, já znám půltóny, Fis, Cis, Gis a potom ty s béčkama. A tohle jsou nějaké tóny ještě mezi tím? To se mně často do zpěvu plete a já se vždycky stydím, že to mám falešně. Tak oni to jsou vlastně čtvrttóny. To ti moc děkuji, to jsi mi dodal sebevědomí.

Pavel: No ono to opravdu zní hrozně falešně a není to moc pěkný. Ten pan profesor se jmenoval Hába a postavil čtvrttónový klavír. Prostě jakoby dva klavíry na sobě. Jako máš dvoumanuálové varhany, tak dvoumanuálový klavír. Každý manuál měl svůj rám se strunami. Jeden byl laděný normálně a druhý o čtvrt tónu výš. Pravda je, že to moc líbivé nebylo, někdy se to ani nepoznalo, že je to posunuté. Neujalo se to a byl to úlet. Na druhé straně to ale dokazuje, že to byly osobnosti, které uměly vykročit na neznámou cestu a zkusit něco jiného, než jim ostatní připravili.

V kterém roce si tuhle školu končil a jak vlastně vypadá závěr studia na této škole? Tam není něco takového jako diplomová práce, viď?

Pavel: To víš, že je. Školu jsem končil v roce 1979 a na závěr studia jsem musel napsat a potom obhájit diplomku. Měl jsem hlavní obor trubku a diplomku jsem psal na Janáčkovu sinfoniettu.

Co jsi o tom psal?

Pavel: Všechno. O čem to je, prostě rozbor. Jaký téma je, v jakém taktu a tak. Musím přiznat, že můj oponent, proti kterému jsem to měl obhajovat, mně hodně pomohl a byl v podstatě mým konzultantem, který byl na mé straně barikády. Zkrátka Janáček není lehký ani pro hraní, ani pro diplomku, ale obhájil jsem. I když nevím, co by tomu řekl samotný Janáček. Diplomku mám dodnes někde doma. Zlatou ořízku to nemá, ale patří to ke klenotům české naučné literatury, alespoň jak si myslím. Kromě té diplomky, jsme na závěr studia dělali státní zkoušky z filozofie, psychologie, estetiky a potom jsme museli hrát na nástroje.

Nezapomněl jsi, v tom roce 1979 na marxismus – leninismus? Myslel jsem ale, že na závěr těchto škol je absolventský koncert.

Pavel: Ano, všechno bylo, i ten marxák, i ten koncert. Ale na ten marxák už jsem zapomněl, já marxismus nemusel. Já místo marxismu vyznával kolbertismus, to mně dávalo hlubší smysl.

Na absolventský koncert vzpomínám moc rád. Naše škola měla přátelství s AUZem. S armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého. No a tam měli velkej symfoňák, přes šedesát lidí. A já měl to štěstí, že jsem jak tu maturitu, tak tento absolventský koncert, absolvoval se symfoňákem. U maturity jsem měl „Koncert pro trubku a orchestr“ od Alexandra Arutuniana. To si najdi na youtube. Uvidíš, že to úplně lehké není. Když ti řeknu, že tam je část na dvojitý jazyky, tak přesto, že nejsi trumpeťák a nevíš o čem mluvím, tak věřím, že z tohoto vysoce odborného termínu cítíš, že to bylo setsafraportsky těžký. Absolventský koncert to byla klasika, Haydnův „Koncert pro trubku a orchestr Es dur“. Nechci se vytahovat, ale to už musíš něco umět, abys to dal. Já jsem si říkal, jestli se vysypu, tak se sype šedesát lidí, celej symfoňák. Ta trubka tam hraje sólo a celý orchestr jede okolo. Prostě to musí celé šlapat. A dirigent, ten furt jede a ty když se ztratíš, tak se buď najdi, nebo jdi domů. Měl jsem strach, ale dobrý, i když… Tam je na závěr taková kadence, taková krkolomná zatáčka. Co ti budu povídat, bylo to s malým zaklením. Tak tak jsem ji vybral, ale dobrý, vybral jsem ji, ale hned za ní jsem rázně máchnul trubkou a zaklel. Dirigent mně potom řekl: „Dobrý to bylo, myslím, že podle tvého zaklení, kdy jsi slovo zatáčka vyřkl rázně a navíc německy, každý i hudbou nepolíbený posluchač pochopil, jak těžký to byl kus. Ale jedna poznámka. Neříká se A zatáčka! ale Die zatáčka!“ A potom mě poplácal po ramenou a já měl radost, že jsme to zvládli, že něco umím.

Co následovalo po ukončení školy?

Pavel: Tak to byl pro mě docela malér. Potkat u nás tenkrát nezaměstnaného prý nešlo, mně to ale málem hrozilo. Já se chystal jít učit do hudebky v Úpici. Pan ředitel Šumník o mě na jednu stranu stál a chtěl, abych tam už poslední rok studia jezdil na praxi, ale současně řekl, že mně práci zaručit nemůže. Potom mně po jistých peripetiích nabídl poloviční úvazek. Plný plat začínajícího učitele na hudebce byl tenkrát třináct nebo čtrnáct stovek a já měl dělat za šest stovek. To by mě neuživilo. Tak jsem to zkoušel v Trutnově. Tam to také nešlo, ale trutnovský ředitel Večeř zavolal do Dvora Králové. Ve Dvoře byl ředitel Blahoslav Blahovec a ten řekl, abych se přišel ukázat. Přijel jsem tam a on mně řekl: „To seš ty, ten slepej, vždyť ty jdeš sám, já myslel, že tě přivede táta.“ Tak jsem mu řekl, že i píšu a on mně dal tužku, papír a gumu se slovy: „Tady máš, abys neřekl, že jsme ti nic nedali a v září tě čekám.“ Bylo to od pana Blahovce blahodárné. To září 1979 jsem tedy nastoupil do Dvora Králové, ale jenom na částečný úvazek. Další část úvazku jsem měl v Úpici a pendloval jsem mezi dvěma městy. Některé dny v týdnu Dvůr Králové, některé Úpice. V té Úpici to, ale taky nebylo na jednom místě, asi proto, že jsem viděl „nejlépe“ ze všech. Zatímco ostatní učili stále v jedné budově, já v týdnu pendloval mezi třemi místy. Běhal jsem s kytarou, třídnicí a taškou s notama po Úpici z jednoho místa na druhý. To bylo za ředitele Šumníka.

Možná to Pavle bylo tím, že kytara není na přenášení tak těžká jako klavír.

Pavel: Možná, ale neučil se tam jenom klavír. Já to ale nemyslím ve zlým, to je prostě život, tak to bylo, ale zvládnul jsem to i s tím mým handicapem. Vydržel jsem to moje zaměstnání na dvou školách až do roku 1994, to je patnáct roků. Potom omezili autobusy, nastala spousta přestupování a spousta čekání mezi jednotlivými spoji, dojíždět se už prostě nedalo. Od roku devadesát čtyři jsem potom začal učit na plnej úvazek v Úpici. To už byla škola přestěhována do nové budovy, kterou dostala v roce 1991 od své rodačky paní Anny Marie Buxton darem. Tam už to bylo dobré. To už jsem dostal svoji učebnu a nemusel přebíhat z místa na místo. Ta učebna byla v bývalé koupelně. Bylo tam největší teplo a měl jsem tam i svůj záchod. To již byl ředitelem Zdeněk Tlučhoř.

Dokázal bys říci, kolik žáků ti za ty roky tvého učení prošlo rukama?

Pavel: To není jednoduchý říct. Evidenci nemám. Někdo ti tam chodí tři roky, někdo pět a jiný sedm. Myslím tak minimálně sto dětí, spíš víc.

Jistě by měl učitel hudby vedle té hudební nauky a učení dětí hře na nástroj naučit děti hudbu milovat. Připouštěl sis tento úkol?

Pavel: To musíš. Ty musíš všechno. I to hraní, i tu nauku, ale hlavně tu lásku k hudbě. Stane se ti, že vychováš kluka a on se nebojí zahrát večer u táboráku a baví ho to. Možná neměl nejlepší techniku hry, ale hudba ho těší. A může být jiný kluk, nebo holka, která měla techniku dobrou, ale ta hudba se jim tak zošklivila, že si nepustí ani rádio.

Dělali ti žáci radost? Máš nějakého, kterým by ses rád pochlubil?

Pavel: Všichni mně dělali radost, já je měl rád, oni byli miláčkové, i když někdy zlobili. Nejsou z nich žádný superstar, ale myslím, že je ta hudba baví a něco si odnesli. Když se ale takhle ptáš, tak bych mohl za všechny jmenovat třeba Láďu Lysického. Teď zpívá v „Hudbě Úpice“ u Zdeňka Möglicha a zpívá moc pěkně. Jednou na cosi odpovídal zdejším novinářům do novin, kde řekl, že chodil na kytaru k panu Kolbertovi a že ho mrzí, že se od něj mohl naučit víc. To mně udělalo radost, dobře se mně to četlo. Taky jsem měl pár šikovných holek, který teď učí na základce a učí také hudební výchovu. Tak věřím, že využívají i to, co jsme se spolu naučili.

A ještě jednu věc ti povím. Ono to učitelování patří do kategorie prací, kdy ten upečený chleba, nebo ušité boty, či šaty musíš za sebou trochu hledat. Žádný výrobek za sebou nevidíš. Moc tě ale potěší, když narazíš na nějakého človíčka, kterého jsi učil a teď vidíš, jak mu to jde. Jak ho baví dělat to, co jsi ho naučil. A tuhle radost teď mám, když nás na kytaru do našeho sboru přišel doprovodit David Kuba. Jde mu to a já se raduju, Byl to můj žák.

Občas tě na našich koncertech doprovází i váš pes. Můžeš nám o něm něco povědět? Pověz nám, kdo ho vycvičil a jestli je na něj spolehnutí? Udělá vždy to, co po něm chceš?