Hovory Petr Růžička2018

Na návštěvě u sousedů, ve sboru Záboj s Petrem Růžičkou
únor 2018

Letošní vánoce byly takové, jaké u nás v Podkrkonoší nebývají. Silnice i stráně spíš černé, tu a tam zelené, nezdobí je žádný sníh, tak jako obyčejně v tuto dobu. My nasedáme do aut, abychom se přemístili do Dvora Králové nad Labem, kde máme zpívat v evangelickém kostele na koncertu pro Tříkrálovou sbírku. Jak tak jedeme z Trutnova a pozorujeme oknem tu

přírodu zdá se nám, že na koledu nebudou chodit malí tři králové, ale rozpustilí kluci s pomlázkou. Opravdu ta příroda letos v lednu vypadala, jakoby se blížilo jaro. Nesmíme se ale nechat zmást, leden je leden a rozmary počasí nám znovu ztracenou zimu přičarují.

Koncert pro tříkrálovou sbírku organizujeme letos již po čtvrté a pořádáme ho vždy pro trutnovskou charitu. Když jsem byl v létě na výletě ve Dvoře Králové, všiml jsem si, v uličce vedoucí na náměstí, vývěsní skříňky zdejšího smíšeného sboru Záboj. Možná si někdo myslí, že nástěnkář není důležitá funkce a každý jistě zná několik vtipů na jeho adresu, ale nám se díky setkání s nástěnkou pěveckého sboru Záboj podařilo uspořádat tento rok dva společné koncerty pro Tříkrálovou sbírku. Jeden v Trutnově v Kostele Narození Panny Marie a druhý, jak již jsem řekl v evangelickém kostele ve Dvoře Králové. A protože těch našich vzájemných pěveckých setkání nebývá mnoho, je třeba využít každé příležitosti. Proto jsme hned po našem koncertu ve Dvoře Králové promluvili s druhým sbormistrem a dlouholetým členem sboru Záboj panem doktorem Petrem Růžičkou a dohodli jsme si společnou schůzku. Za nedlouho jsme znovu do Dvora Králové vyrazili. Tentokrát to bylo na pozvání pana doktora, chtěli jsme si povídat o sboru Záboj. Tento sbor má totiž velmi dlouhou historii a pan doktor Růžička s ním prožil hezkou řádku let. Vlastně jsme si tentokrát vyměnili úlohy. Petr Růžička nás pozval k nim domů na dobrou kávu.

Paní Jana Růžičková, mimochodem také zpívající členka sboru Záboj a dlouholetá předsedkyně tohoto pěveckého spolku, nám uvařila stejně dobrou, jako se vaří v dobré kavárně. Káva provoněla celý obyvák jejich domova a mohli jsme si povídat.

Je pravda, že naše města neleží daleko od sebe, a přestože o sobě víme, víme toho o sobě málo. Chorea Corcontica ví, že existuje pěvecký sbor Záboj a věříme, že také členové Záboje vědí, že existuje Chorea Corcontica, ale více toho nevíme. To jsme ale vážně museli napravit. Nejprve jsme Petra požádali, aby nám objasnil, jak to mají u nich organizované.

Vy jste Petře uváděn jako sbormistr a Vít Mišoň je uváděn jako umělecký vedoucí. Jak se o práci dělíte? Nebo jak to u Vás je?

Petr: V současné době jsem již řadovým zpěvákem-tenoristou. Sbormistrovskou práci jsem ukončil v loňském roce, kdy jsem skončil také s řízením Královédvorského komorního sboru. V Záboji jsem působil jako druhý dirigent od roku 1984, ještě za působení dlouholetého sbormistra Josefa Židka. Od roku 2003, kdy převzal řízení sboru Vít Mišoň, spolupracoval jsem dále jako druhý dirigent. Každý z nás si po dohodě a v pohodě nacvičoval a řídil své sbory. V té době jsme při nácviku nových věcí dělali dělené zkoušky (zvlášť mužský a ženský sbor).

K dirigování jsem se ale dostal celkem náhodou, jak to v životě mnohokrát bývá. Zpívali jsme nějaký sbor z Normy a náš doprovázeč na klavír, Tomáš Mervart si cosi udělal s rukou. Snad nějaký úraz sekyrkou a tak nás nemohl doprovázet. Našim dirigentem byl tenkrát výborný Josef Žídek. Bez klavíru to ale nešlo, proto si za něj sám usedl, ale tím pádem nám chyběl dirigent, Žídek řekl: „Někdo dirigovat musí.“ Někteří si vzpomněli na mě, že mám zkušenosti s dirigováním církevních kroužků v kostele, tak jsem dostal do ruky taktovku a musel jsem to oddirigovat. Potom se všichni usnesli, že by bylo dobré, kdyby existoval druhý dirigent, protože by se dalo více nacvičit. Dali by se dělat dělené zkoušky. Proto jsem se potom přihlásil do dirigentských kurzů, které pořádala unie pěveckých sborů. Vedl to doktor Zbyněk Mrkos, bylo to ve Vysokém Mýtě vždy v červenci. Absolvoval jsem takto čtyři nebo pět kurzů. Moc rád na to vzpomínám, byla to úžasná věc, sešlo se tam vždy padesát až šedesát lidí. Byli jsme ubytovaní na internátě. Dokonce se tam založil smíšený sbor českých sbormistrů. S tímto sborem jsme potom na Pražském Jaru zpívali celou Janáčkovu Glagolskou mši. Jednou, to bylo ještě za socialismu, se Mrkosovi podařilo uspořádat zájezd do Francie. Dnes to mladým lidem nepřijde jako něco výjimečného, ale tenkrát to výjimečné bylo. Mrkos se nám svěřil, že kvůli tomu dokonce založili v rámci sboru stranickou buňku, která ten zájezd zastřešila. Byli jsme tam celý týden, zajeli jsme také do Paříže a pod záštitou strany jsme v té Francii na našich koncertech zazpívali několik církevních skladeb. Doprovázel nás orchestr Národního divadla z Bratislavy. Bylo to pro nás něco úžasného, nezapomenutelného u nás socialismus, a my na západě. Opravdu krásný zážitek.

Teď se ale vraťme trochu více na začátek. Náš sbor Chorea Corcontica oslavil v uplynulém roce 2017 třicáté páté výročí od svého založení, ale váš sbor Záboj oslavil v témže roce sto padesát šest let od svého založení a to už je nějaká historie. Můžete nám o Záboji a o jeho vzniku něco povědět.

Petr: Historie našeho sboru je opravdu dlouhá a pestrá. Vznikl v roce 1861, kdy se uvolnily poměry, probudilo se vlastenecké nadšení, radost z jazykové a národní obnovy. V této době vznikla řada pěveckých sborů-pražský Hlahol, Otakar ve Vysokém Mýtě, Slavoj v Chrudimi a další. Záboj vystupoval zpočátku jako sbor mužský, teprve v r. 1894 se sloučil s ženským sborem Ludiše a od té doby působí jako sbor smíšený. Jenom pro připomínku si můžeme říci, že Ludiše je postava z rukopisu Královedvorského, obdobně jako Záboj. V činnosti Záboje se střídala období zvýšené aktivity s obdobími úpadku a to vlivem společenských a politických událostí a také vlivem střídání sbormistrů. Po roce 1918 nastal rozmach činnosti zvláště příchodem sbormistra O. Říhy. v roce 1928. V této době rozkvětu měl Záboj asi 120 členů. Přibylo koncertů, bylo uvedeno i několik oper s přizvanými sólisty z Národního divadla v Praze.

Kromě vlastní koncertní činnosti organizoval Záboj v třicátých letech koncerty ve Dvoře Králové a zval umělce a hudební tělesa k jejich vystupování (na příklad Českou filharmonii s Václavem Talichem).

I po roce 1939, v době okupace a během války si členové Záboje uvědomovali potřebnost sborové práce. Členů ubylo, ale ti, kteří zůstali, činnost ve sboru chápali jako druh manifestace a druh vlastenectví.

V roce 1942 se ujal sbormistrovské práce mladý absolvent konzervatoře Josef Židek. V padesátých letech byla však dlouholetá pěvecká tradice v našem městě na několik let přerušena. Komunistický režim potlačoval činnost spolků, práce v Záboji ochabovala, až skončila. Ne však nadlouho. Díky nadšeným propagátorům sborového zpěvu, manželům

Záboj - Jarní koncert 2011

Munzarovým, se podařilo obnovit sborové zpívání se skupinkou zájemců, pod patronací odborové organizace. Od roku 1963 byl přizván ke spolupráci s L. Munzarovou a A. Sochorovou také Josef Židek, zkušený již sbormistr dřívějšího Záboje. Zřizovatelem tohoto pěveckého spolku byl Spojený závodní klub ROH 9. květen.

V sedmdesátých letech se sbor vrátil k názvu Záboj. Stal se uznávaným pěveckým tělesem ve městě, okrese i kraji. Široký záběr repertoáru zahrnoval tvorbu českých autorů od nejstarších hudebních děl až po díla současníků i skladby světových klasiků. Díky profesionálnímu vedení sbormistra J. Židka se Záboj vypracoval k vysoké úrovni, rozrostl se a měl přes 50 členů. V roce 1983 jsem se stal druhým sbormistrem. Sbor se zúčastňoval velkých pěveckých setkání (Hold východočeského pěvectva B. Smetanovi v Roce české hudby 1984, vystoupení 1200 pěvců při Pražském jaru 1987, účast na Pražských dnech sborového zpěvu v Obecním domě v letech 1987 a 1990. Tam také sbor navazoval kontakty se zahraničními sbory, s kterými později spolupracoval. O tom ale až později. V roce 2003 předal Josef Židek v 83 letech vedení mladému nadějnému muzikantovi Vítu Mišoňovi, který se stal uměleckým vedoucím a prvním sbormistrem a je jím dodnes.

Je to tedy dlouhá a bohatá tradice. Jména, která jste tu Petře jmenoval, dokládají, že se Záboj opíral o skutečné pevné body. Záboj, měl, ale obrácený vývoj než Chorea Corcontica, která začínala původně jako ženský sbor, než se stala sborem smíšeným. Záboj se stal smíšeným sborem z původně mužského sboru. My jsme se od našich žen dozvěděli, že se na nás muže moc těšili. Víte, jak to bylo u vás? Myslíte, těšili úctyhodní mužové vašeho města na příchod žen? A jak myslíte, že toho dosáhli, že se k nim ženy přidaly?

Petr: Sbor Záboj se stal sborem smíšeným v roce 1894. My se na to tedy nepamatujeme, ani o tom nemáme podrobnější záznamy. Myslím ale, že když se oba sbory spojily, jistě to bylo radostnější setkávání a zpívání.

Je zajímavé, že se často s původně jednostranně orientovaného sboru stane sbor smíšený. Nikde jsem ale neslyšel, že by se smíšený sbor zbavil mužů či žen a stal se sborem mužským, či ženským. Myslím, že je to potěšitelné zjištění, je to trochu navzdory trendům, které potkává soužití mužů či žen v našich rodinách. Nebo máte Petře povědomost o sboru, který se rozpadl na dvě samostatné skupiny.?

Petr: Myslím, že dnes se může rozpadnout smíšený sbor v důsledku nedostatku mužských hlasů. I v Záboji to někdy vypadá, že jsme spíše sbor ženský. Ale o sboru, který by se rozpadl na dvě složky, nevím.

Záboj – Zpívání na náměstí ve Dvoře Králové

Když jsme letos navštívili muzeum ve Dvoře Králové, všiml jsem si tam několika předmětů, které jsou z počátků působení vašeho sboru. Má váš sbor nějaké historické pamětihodnosti, které si předáváte z generace na generaci?

Petr: Největší cenností a památkou Záboje je prapor, uložený v městském muzeu. Při 150. výročí byl vystaven na naší výstavě, byl zhotoven a vysvěcen v roce 1862. Uchováváme kroniky sboru a učitel Jiří Beneš natočil amatérský film o Záboji.

Historický prapor Záboje uložený v muzeu ve Dvoře Králové

Je známo, jak to bylo na začátku? Přeci jenom Záboj působil ještě v době, kdy se u nás hodně mluvilo německy, i když to již bylo po národním obrození, zpíval Záboj česky?

Petr: Záboj zpíval od počátku vždycky česky. Dnes zpíváme většinou česky, ale někdy i slovensky, německy, italsky, anglicky, polsky, latinsky, i hebrejsky.

Jak to máte s koncertováním nyní? Kolik koncertů během roku pořádáte?

Petr: Pravidelně pořádáme jarní koncert ve Dvoře Králové v Hankově domě. Také již léta koncertujeme v Dolním Dvoře, kde zpíváme hlavně pro německé posluchače, kteří sem přijíždějí se vzpomínkami na bývalý domov. Jsou to hezká setkání. Pravidelné jsou také vánoční koncerty ve Dvoře a okolí. Letos jich bylo sedm. Samozřejmě, že během roku máme i několik příležitostních vystoupení.

Záboj – Na cestách

Daří se vám koncertovat také venku? Myslíme za hranicemi naši vlasti.

Petr: Ještě v době socializmu měl Záboj družební styky s pěveckým sborem v Rauen v NDR Toto setkávání trvalo ještě několik let po sjednocení Německa, V roce 1990 vycestoval Záboj do SRN na pozvání pěveckého sboru z Wagenfeldu, s kterým se setkal na Pražských dnech sborového zpěvu v roce 1988. Od té doby trvá spolupráce a vzájemné návštěvy. Letos na přelomu dubna a května nás má navštívit již pozměněný tamní sbor. V roce 1991 podnikl Záboj osmidenní turné po Francii. Akci zorganizoval francouzský sbor, s kterým jsme se setkali ve Wagenfeldu. Cestou do Francie využil sbor ještě pozvání mužského pěveckého sboru z německého Freistettu ke dvěma koncertům (Freistett a Baden-Baden) i k přenocování na dlouhé cestě do Francie. Tam pak Záboj během osmi dní uskutečnil osm celovečerních koncertů v zaplněných sálech a kostelích. Velkým zážitkem pro členy Záboje byl, v roce 1996, zájezd do Itálie na slavnosti sborového zpěvu v poutním městě Loreto, kam byl náš sbor vybrán jako druhý český sbor od začátku pořádání slavností. Záboj také navštívil Polsko na kulturních slavnostech v Jelení Gore v roce 2009.

Záboj – Koncert v Dolním Dvoře

Jak to máte se zkouškami? Jak často zkoušíte a kde? A jak postupujete, při studiu nové skladby, čí písně?

Petr: Scházíme se každé pondělí od 18. 45 do 21 hod v Hankově domě. Nejdříve máme rozezpívání, které vede naše předsedkyně Jitka Pojarová. Sbormistr pak nacvičuje po hlasech novou skladbu, pak opakujeme a vylepšujeme nacvičené sbory.

Členové sboru se ale schází i mimo zpívání. Jednou za rok děláme výroční členskou schůzi s občerstvením. A vždy na konci sezóny jsme dělávali u nás na zahradě posezení s opékáním kuřat.

Když spolu od srdce zpíváte, je vám spolu dobře i při zahradním posezení s kytarou.

Má Záboj ve svém repertoáru nějakou vlastní tvorbu?

Petr: Máme několik písní, které upravil náš dřívější dirigent Josef Židek.

Teď, jestli by Vám to nevadilo, si dovolíme Petře otázku na Vás. Vy jste profesí veterinární lékař a jak se nám doneslo, nepocházíte původně ze Dvora Králové. Můžete nám o sobě něco povědět? Jak se stalo, že jste se ocitl ve Dvoře Králové a jak se stalo, že se z vás stal veterinář?

Petr: Já jsem se narodil v malé vesničce na českomoravské vysočině, na úbočí hory Jedle, nad dnešní Vírskou přehradou. To vesnické prostředí ve mně zanechalo kladný vztah k zemědělství. Jako kluk jsem se chtěl dokonce stát sedlákem. I po přestěhování do Třebechovic pod Orebem jsem každé prázdniny trávil nejméně čtrnáct dnů u jednoho kamaráda na statku v Bělči nad Orlicí, kde jsem jezdil s párem koní a konal jiné zemědělské práce. Měl jsem tu práci v zemědělství opravdu rád a to mě přimělo k tomu, že jsem se rozhodl studovat veterinu.

Ze středoškolských studií mám ještě vzpomínku na České Budějovice, kde jsem absolvoval septimu a oktávu tamějšího gymnázia. Studoval jsem tam společně s budoucím kardinálem Vlkem. Moji spolužáci byli z církevního gymnázia. S Vlkem jsme se potom potkávali na všech sjezdech školy, kterých se také zúčastňoval a vždycky tam sloužil mši a bylo to moc pěkné. V roce 1952 jsem nastoupil na veterinu do Brna. Před koncem studií jsem se oženil a tak jsem se dostal do Dvora Králové.

Vy jste se veterinární praxí živil celý svůj profesní život? Měnila se během vašeho života tato profese nějakým způsobem?

Petr: Po skončení studií se mi podařilo získat umístěnku do okresu Trutnov. Má žena totiž učila v oční škole ve Dvoře Králové a takové školy byly pouze tři v republice. První rok jsem pracoval na jatkách v Trutnově. Po roce jsem se dostal na obvod. Tato práce obvoďáka se mi velmi líbila, zejména když jsem dostal na starost horský obvod od Trutnova po Pec, Jánské lázně, Malou Úpu. Tuto zajímavou práci jsem však po roce 1968 musel opustit vzhledem k mé angažovanosti v KANu, abych nemohl negativně ovlivňovat zemědělce. Byl jsem opět na dva roky přeřazen na jatka. Potom se uvolnil obvod ve Dvoře Králové na dubenecku, kde jsem strávil zbytek svého profesního života.

Kdyby krávy uměly fotografovat, byl bych na tom obrázku z Krkonoš já,
takhle to je obráceně, ale vzpomínám rád.

Když jsem nastoupil po skončení studií do práce, nebyl dořešen v zemědělství velký problém a to tuberkulóza skotu. Naše vysoká škola měla na vymýcení tuberkulózy velké zásluhy. Jednak byl na škole založen vědecký spolek proti tuberkulóze a potom každý absolvent školy cítil a odnášel si sebou do praxe osobní závazek udělat pro likvidaci tuberkulózy maximum. Neustále jsme tuberkulínovali. Poslední tuberkulózní krávu jsem měl na chatě Nebozízek, Na Pláni v Peci Pod Sněžkou. Tenkrát za mých začátků byl ten dobytek v majetku družstev a státních statků. Samostatně hospodařících sedláků bylo málo a tak i ten vztah ke zvířatům byl jiný. Ale dělal jsem i císařský řez u prasnice ve chlévě a člověk měl z každého podařeného zákroku radost. Myslím, že dnes se hraje na ty domácí mazlíčky až moc. Dnes se většina veterinářů soustředí na drobnou klientelu, což mě nikdy příliš nebavilo. My řešili zkrátka jiné úkoly. Jsem vlastně rád, že již jsem v důchodu.

A jak se stalo, že jste se ocitl, v pěveckém sboru Záboj?

Petr: Já jsem měl ke zpívání vždycky dobrý vztah. Jako student gymnázia v Kostelci nad Orlicí jsem zpíval v tamním školním sboru. Vedl ho výborný kantor Josef Vrátil, který v pozdějších letech učil na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Měli jsme tam i malý symfonický orchestr. Při studiích v Brně jsem zpíval v pěveckém sboru Blahoslav při druhém evangelickém sboru. Když jsem ukončil práci na obvodě v Trutnově, měl jsem více volných večerů, a tak jsme se rozhodli s manželkou začít zpívat v Záboji a zpíváme tam dosud.

Protože jsme ve Dvoře Králové, nedá nám to, abychom se nezeptali na rukopis Královédvorský. V roce 2017 to bylo dvě stě let od jejich objevení. Když jsme byli v muzeu ve vašem městě, dostali jsme při vstupu malý žetonek, který jsme na konci prohlídky mohli vhodit do jedné ze dvou skleněných nádob. Do jedné nádoby měli vložit své žetonky ti, co si myslí, že rukopisy jsou pravé a do druhé nádoby ti, co si myslí, že rukopisy jsou falsa. Přiznám se, že mi to bylo od začátku jasné a byl jsem rozhodnut vložit svůj žetonek do nádoby, která hlasovala pro falsa. Po prohlídce a pročtení vystavených materiálů jsem znejistěl. Vlastně jsem nevěděl kam svůj žetonek vložit. Nevložil jsem ho nikam a odnesl jsem si ho domů. Kam vy byste Petře vložil svůj žetonek a proč?

Petr: Já osobně si myslím, že rukopisy jsou falsa, ale nemám k tomu žádné zdůvodnění. Ruku do ohně bych za to nedal.

Ono se o tom moc nemluví, ale ve Dvoře Králové neměli tenkrát kvůli rukopisům Masaryka moc rádi, protože jim bral tu krásnou historii, která se ukrývala v rukopisech. Mám knížku vzpomínek

na Masaryka, napsal ji můj dědeček z matčiny strany. Tento dědeček chodil k Masarykům do rodiny, znal se totiž Herbertem Masarykem. Na něho si málokdo vzpomene, snad každý zná Jana Masaryka, ale jeho staršího bratra Herberta mnoho lidí nezná. Herbert byl malíř a můj dědeček také maloval. Ten malířský talent po dědečkovi jsem ale nezdědil, ten dostal do vínku můj starší bratr, byl lesním inženýrem a rád maloval. Obrázky, co tu vidíte, jsou od mého bratra. Knížku o Masarykovi vám mohu půjčit.

Děkujeme Vám Petře za Vaše povídání, a i když pravdu o rukopisech přesně nezjistíme, víme jistě, že to co z toho

vzniklo je pravé. Zpívání Záboje a jeho písničky jsou pravé a krásné. Ať se vám daří a pozdravujte ostatní členy Vašeho sboru. Tak na shledanou zase někdy při společném zpívání.

Když jsme od Růžičku odcházeli, předložili nám k zápisu knihu návštěv jejich rodiny. Tento zajímavý zvyk zavedli u Růžičku už rodiče kdysi po své svatbě. Jako první se do knihy zapsala vzácná návštěva až z Madagaskaru. Potěšilo nás, že jsme se mohli do knihy také zapsat i když jsme přijeli jenom z dvacet kilometrů vzdáleného Trutnova.

Se sbormistrem sboru Záboj ze Dvora Králové nad Labem Petrem Růžičkou si povídali

Jan a Štěpán Vojáčkovi

P.S. Doma jsme si zapůjčenou knížku přečetl, je pěkná a zajímavá. Je to knížka vzpomínek, jmenuje se „U Masaryků“ s podtitulem „Hrst vzpomínek“. Napsal ji Josef Jaroslav Filipi, dědeček Petra Růžičky z matčiny strany. Malou ukázku z této knížky zde uvedeme. Je to z doby, kdy byl dědeček pana Růžičky ještě studentem v Praze a vzpomíná na svoji první návštěvu u Masaryků.

…Jedenkrát, bylo to po Novém roce 1895, přišel Herbert a oznamoval mi, že o vánočních prázdninách byl u nich návštěvou ředitel Weigner z Varnsdorfu. Vypravoval jim, že loni měl na škole dva české studenty. „Jmenoval vás a velmi pěkně o vás mluvil. Já jsem řekl, že vás znám, že k vám chodím, a tu mi naši nařídili, abych vás pozval k nám, že by vás také rádi poznali. Prosím tedy, abyste v neděli přišel s Mistrovským.“

Pozvání mě přivedlo do rozpaků. Já jsem chudý student – a k univerzitnímu profesorovi na návštěvu! Jakživ jsem s takovými pány nemluvil. Dříve jsem Milanovi záviděl, že může chodit k Masarykům, ale tedˇ se mi tam nechtělo. Kdožví, jak se v takové rodině chovat? A potom: Paní a slečna, co jím mám povídat?

Vymlouval jsem se, že do takových společností nechodím, že jsem z vesnice a tak dále, ale Herbert mě ubezpečil, že to u nich nevedou nijak nóbl.

„Vždyt´ tatínek je z chudého rodu, náš dědeček je jenom šafářem a maminka vede všecko podomácku“, povídal, a abych se nic neostýchal a přišel.

Tož jsem slíbil, že příjdu.

Bylo mrazivé nedělní odpoledne, když jsme s Mistrovským stoupali po Nových zámeckých schodech na Hradčany do Loretanské ulice, kde jsme vešli do starého domu s podloubím. Tam přes dvůr v prvním poschodí bydlili Masarykovi.

Zazvonili jsme a za chvíli nám přišel otevřít Herbert, který nás již očekával. Když jsme v předsíni odložili, uvedl nás do pokoje, kde byla shromážděna celá rodina, kromě otce.

Herbert mě představil nejprve matce, statné dámě vysoké postavy a ušlechtilých rysů.

Paní Charlota G. Masaryková mi s úsměvem srdečně stiskla ruku a řekla:

„Pěkně vás vítám“.

Na to jsem odpověděl:

„Děkuji milostpaní“.

„Prosím, neříkejte mi milostpaní“, řekla sice laskavě, ale určitě, „to se u nás neříká, říkejte mi jen paní Masaryková“

To byla první lekce, později jich bylo více. Mistrovský mě sice cestou poučoval, že nesmím paní Masarykovou oslovovat „milostpaní“, ale co bylo všechno platné, když jsem spatřil tak ušlechtilou dámu, neodvážil jsem se oslovit jenom „paní“.

Dále mě Herbert představil své starší sestře Alici, asi šestnáctileté minervistce, kterou jsem od vidění znal, potkávali jsme se téměř denně na nábřeží, dále mladšímu bratru Janovi, který chodil ještě do obecné školy a nejmladší sestřičce Olze, roztomilému, asi čtyřletému děvčátku.

Potom mě uvedl do pracovny k svému otci. Nápadně vysoký pán přívětivého pohledu vstal a přátelsky mě přivítal. Po prvé v životě jsem stál tváří v tvář Tomáši Garrigu Masarykovi. Pokynul mi, abych se posadil, začal o panu Weignerovi, že je hodný člověk, což jsem rád potvrdil. Ptal se, jak jsem se měl ve Varnsdorfu a kolik jsem se tam naučil německy. Zmínil se také o novém vynálezu v tkalcovství, který záležel v tom, že se cívky v člunku samočinně vyměňovaly. Později jsem zjistil, že Masaryk měl na mysli Northropův stav, a bylo mi divné, že on, profesor filozofie, o tom vynálezu věděl, kdežto já, který jsem se pokládal skoro za odborníka – měl jsem přece rok tkalcovské školy – jsem o něm ještě neslyšel…

Tak a to je konec ukázky, mějte se moc pěkně, a kdyby vás napadlo, že půjdete s někým na kávu, koho třeba znáte jenom z práce, tak to zkuste udělat. Možná zjistíte, jak zajímavý to je člověk, jak zajímavý život žije, čím ho dokáže naplnit a koho zajímavého v životě potkal. To všechno jsme zjistili u Růžičku.

Štěpán, Jenda