Hovory Viera Rousková duben 2025

Viera: Tedy upřímně řečeno, já to nevím, ale je to pravděpodobné. Já na náš sbor narazila přes Janu Kejzlarovou, to byla naše farmaceutka, ale její sestra tenkrát ještě sbor nevedla, to tam byl ještě první sbormistr Václav Hátle. Jana chodila z toho zpívání celá nadšená a vyprávěla nám o tom v práci. Netlačila na mě. Mně to tam moc lákalo, ale bála jsem se, že si mě někdo postaví ke klavíru a já budu muset předvést, jak mně to zpívání nejde. To se na štěstí nestalo, a tak jsem začala chodit. V začátcích mi moc pomáhala Lenka Kasperová, vedle které jsem seděla. V té době už sbor vedla Janina sestra Eva.

Pojďme si ale povídat i o jiných věcech než je to naše společné zpívání, protože toho kolem nás, co naplňuje naše životy, je mnohem víc.

Poslouchal jsem jednou přednášku Ewy Farna. Byla to přednáška o tom, jak neztratit nebo jak nalézt sebevědomí. Mluvila tam Ewa moc pěkně. Vzpomněla také na moudrost svojí maminky. Totiž že v naši kuchyni na sporáku, tam kde vaříme svůj život, by měly neustále hořet čtyři hořáky. Ten první hořák, to je rodina, druhý hořák jsou dobré vztahy a přátelé, třetí hořák je práce a čtvrtý hořák jsou koníčky a volný čas. Žádný z hořáků nesmí zhasnout. Nemusí vždy všechny hořet plným plamenem, ale zhasnout nesmí žádný z nich. Mně se to přirovnání moc líbí a souhlasím s tím, protože z těch našich životů a vztahů by mělo něco sálat, jako z těch hořáků. Co o tom soudíš ty?

Viera: Tak to je moc hezké životní moudro, s tím já taky souhlasím.

Jestli by ti nevadilo, chtěli bychom se u těch jednotlivých hořáků trochu zastavit. Pověz nám, odkud si přišla do Trutnova a jestli to od nás není příliš troufalé, jak vzpomínáš na svoji rodinu a místo, kde jsi vyrůstala jako dítě, jaké to u vás doma bylo?.

Předesílám, že o tobě víme jenom, že jsi ze Slovenska. Představujeme si tě jako děvče z podtatranské dědiny, které obklopené přírodou pomáhá starostlivému dědečkovi, žijícímu na salaši, pást ovce. Tvůj děda, zkušený bača, tě občas zaměstná při výrobě ovčího sýra, korbáčíkových nití, oštiepoku a parenice. Za teplých letních večerů potom doprovázíš dědečka zpěvem. Jeho fujara a tvůj hlas, se nese nad ztichlými tatranskými lesy a všichni mládenci z údolí zamilovaně hledí vzhůru směrem k vaší salaši.

Viera: Tak to jsi vedle jak ta jedle. Já pocházím z Dubnice nad Váhom, to je kousek od hranic s Českou republikou a odtamtud to je do Tater nějakých dvě stě kilometrů. Ta naše, jak říkáš „dědina“, má něco přes dvacet tisíc obyvatel. Je to vlastně největší město na Slovensku, které není městem okresním.

Já se naopak zeptám tebe. Říká ti něco raketomet RM70 nebo BVP - bojové vozidlo pěchoty ?

Na vojně jsem sice byl, dokonce na Slovensku v Martině, ale u tankistů, raketomet RM70 jsme tam neměli a neznám ho. S „Bévépéčkem“ jsme se pochopitelně potkali.

Viera: No tak tyhle zbraně se totiž vyráběly u nás, v „závodech tažkého strojárstva“. RM70 byl mobilní raketomet, uložený na kopřivnické Tatře T813. Ve výzbroji české a slovenské armády byl až do roku 2010. Také se tam vyráběly známe houfnice Zuzana a další i civilní věci. Díly lokomotiv pro Škodu Plzeň a tak. Naše strojírny měly v osmdesátých letech (dvacátého) století kolem patnácti tisíc zaměstnanců. A na téhle salaši bys ovečku nepotkal.

Ty strojírny se tam vybudovaly až po válce?

Viera: Ne, ne. To první se událo už za první republiky v roce 1928, tedy ještě za Masaryka. Nevím, jak to tenkrát bylo, možná proto, že rozvoj Slovenska ležel Masarykovi na srdci. Chtěl přivézt průmysl na zemědělské Slovensko a zaměstnanost, nebo to bylo jiné strategické rozhodnutí, ale už ve dvacátém osmém roce, tam plzeňská škodovka začala budovat svůj záložní závod na zbraně. Továrna se otevřela ve třicátým šestým, tedy krátce před válkou. Jak to potom bylo, to všichni víme, prostě se z toho stala zbrojovka koncernu Hermann-Göring-Werke, která vyráběla zbraně pro Německo. Ke konci vojny zde pracovalo více než 17 000 zaměstnanců

Takže vy jste vlastně měli zbrojovku blízko domu?

Viera: Na zdi fabriky jsem viděla z oken našeho bytu. Neměli to lidi ani tenkrát jednoduchý a za prací se mladí lidi stahovali z okolních vesnic do Dubnice. Když máš zbrojovku za barákem, a ještě k tomu za války, tak si můžeš být jistý, že ti na ni po čase někdo shodí nějaké bomby. Bylo to vlastně správně, svět se bránil proti válčícímu Německu, a tak bylo potřeba ty jejich zbrojovky zlikvidovat. Ty sis ale nevybral, kde budeš žít, prostě tě život do nějakého místa posadil a ty tam chodíš do práce, máš tam svoji rodinu a svůj dům, nemáš kam jít. Nikdo se tě neptá, jestli tu válku chceš nebo nechceš a komu fandíš.

A došlo někdy na bombardování té zbrojovky?

Viera: Došlo, v červnu 1944. Americká bombardovací letka se vracela z akce na území dnešního Polska, tenkrát to ale bylo Německo, kde bombardovali nějakou rafinerii, co dodávala palivo německé armádě. Vraceli se přes Československo na základnu, kterou už měli vybudovanou v Itálii. Celkem dvacet bombardérů B-24 Liberator. Protože na tu rafinerii neshodili všechnu munici, vybrali si jako další cíl zbrojovku v Dubnici nad Váhom. Padesát tun bomb tam shodili. Velká část zbrojovky byla poničena, ale ztráty na životech vzhledem k rozsahu náletu nebyly až tak velké , protože převážná část výroby se nacházela v podzemí. Zahynulo asi čtrnáct lidí, převážně Němci. To se, jak známo, za války počítalo za kladné body. Velkej dopad to ale mělo na morálku pracovníků. Jednak už přestavala pracovní morálka fungovat a lidi začali sabotovat výrobky.

Ono se to všechno stalo sice ještě před tím, než jsem se narodila, ale od války tenkrát uplynulo pouhých jedenáct let. Tenkrát se mně zdálo, že naši mluví o nějaké dávné minulosti.

Ty jsi ale pochopitelně vyrůstala jako dítě míru.

Viera: Vyrůstala jsem jako typické socialistické dítě. I když to byla vcelku zajímavá kombinace. Připomínám, že mé dětství je konec šedesátých a sedmdesátá léta, století dvacátého. kdy jsem chodila v Dubnici do školy. Ta zajímavá kombinace socialistického dítěte byla v tom, že u nás v rodině šlo o kombinaci křesťanské výchovy s křtem, prvním svatým přijímáním, biřmováním a se vším, co k tomu patří, ale současně s odznáčkem malé jiskřičky a potom pionýrským šátkem na krku. V té době to ale nebylo nic neobvyklého. Vždyť jsem se narodila jen pár let po válce a naši společně s babičkou a dědou si nesli v sobě křesťanskou tradici. Jeden děda byl kovářem a podkovářem, pamatuji si jeho výheň a druhy byl kulakem s hospodářstvím s polema a dobytkem ( krávy, koně ...) Po válce bylo v lidech nové budovatelské nadšení, že teď tedy nově a jinak. Poslušný človíček dělá, co mu řeknou. V neděli zajde do kostela, zazpívá si tam za doprovodu varhan společně s ostatními krásné náboženské písničky a poslechne si promluvu pana faráře. o Bohu a jeho lásce k lidem. Tvoji kamarádi a kamarádky ty jsou v tom kostele taky. Jsou to prima holky a kluci, s kterými si máš o čem povídat. Odpoledne se s nimi jdeš vykoupat do Váhu a děláte spolu spoustu pěkných blbostí, na které se nezapomíná. Ve škole zase soudružka učitelka moc pěkně mluví o Sovětském svazu, o socializmu a o tom, že se musíme pilně učit, abychom se mohli do toho budování zapojit. O tom co se děje tam dál, kam nevidíš, kam možná nevidí ani tvoji vychovatelé, o tom malý člověk nepřemýšlí, protože nestrádá.

A vaši v těch strojírnách pracovali?

Viera: Naši tam pracovali jako úředníci - oba měli maturitu, tatínek na rozvodně a maminka v kanceláři. Maminka měla střední ekonomickou školu a ta se uplatní všude. Tenkrát nebyly žádné diktafony, vše se psalo na psacím stroji a hojně používaný pro zápis z porad a schůzí byl těsnopis. Ten maminka uměla dobře. Dnes je i tato dovednost muzeálním kouskem.

Takže historie Dubnice není příliš stará?

Viera: To by ses divil, První písemná zmínka o Dubnici pochází z roku 1193 a první kostel zmíněný v listině ostřihomské kapituly je z roku 1276. Od roku 1635 byla rodinným sídlem trenčianských županů a také letním sídlem rodu Ilešházi. Někdy od roku 1742 se už píše poutní tradice, kdy lidé přicházeli s prosbami k Dubnické madoně s dítětem.

Pověz nám, bylo něco ve vaší původní rodině, o čem sis řekla, takhle bych ráda aby to fungovalo i v mé rodině, až se vdám.

Viera: Nevím co na to říci. Asi všechno, všechno aby fungovalo tak jako v rodině mého dětství. A hlavně abychom se měli všichni tak rádi. Tak jako s našima, potom to všechno co přijde, nějak lépe překonáš a když ti je ouvej, tak máš za kým jít. Musím si taky zpětně na rodiče vzpomenout, jak pěkné a svobodné dětství. nám s bratem dopřáli. Klidně nás pustili koupat se do Váhu, pálit noční ohně a nehysterčili, že se nám něco stane.

Můžu vzpomenout i na to, jak se u nás dodržovali běžné tradice. Na vánoce a velikonoce musela být rodina pohromadě. A vždycky před svátky se prováděl generální úklid, aby to všechno bylo pěkný. Před vánocemi se drhly parkety. Vzal se benzín s terpentýnem, smrděl z toho celý byt. Potom se to pastovalo, aby se to pěkně lesklo, prostě všechno se muselo vygruntovat.

No vidíš, to si taky pamatuju, akorát my ty parkety drhli drátkama. Ze současné doby si nic takového nepamatuji, přeci nebudeme drátkovat plovoucí podlahy.

Viera: No jo, ty tenkrát nebyly, všechny koberce se musely vydolovat a řádně vyklepat.

Jo a taky ráda vzpomínám, jak jsme vyráběli čokoládové ozdoby na stromeček z baby pudinku. Maminka vždycky v kastrólu rozpustila ztužený tuk s cukrem, do toho zamíchala baby pudink a vznikla ti taková hrubá čokoládová hmota. Potom jsme vzali formičky na cukroví. Různý rohlíčky, motýly, podkovičky a vůbec co se na to hodilo. Museli jsme si nastříhat bavlnky, aby to bylo za co pověsit. Ty bavlnky se daly do té čokolády, ještě než ztuhla. Někdy se nám, ale některý kousek rozlomil, to jsme měli radost, protože jsme ho hned snědli. Přeci to nebudeme věšet na stromeček polámané. Čokolády jsem obalovali do barevných staniolů, seděli jsme u stolu a povídali si o tom, jak to tenkrát bylo, radovali jsme se, že teď jsme spolu a je nám dobře. Maminka vyprávěla a její vyprávění bylo, jako když dostaneš krásnou vánoční figurku, zabalenou do staniolu a ty ji pomalu rozbaluješ a jsi zvědavý, jak bude vypadat, až ji rozbalíš. Když maminka dovyprávěla, bylo to jako bys tu dobrou figurku právě ochutnal.

Bylo něco na tom druhém pólu, o čem sis řekla tak tohohle se musím, až budu mít svoji rodinu, vyvarovat.

Viera: Ani tady ti neumím nic konkrétního říci. Snad jenom, že bych si nepřála zažít válku, kterou lidi tam u nás tenkrát prožít museli, ale toho se nemůžeš ty sám vyvarovat, to je bohužel mimo naše schopnosti.

A co druhý hořák přátelé. Povedlo se ti přivézt z tvých mladších let, nebo nalézt pro svůj život nějaké nové kamarádky, či kamarády, s kterými je ti dobře, a které by tě podržely, kdyby ti dobře nebylo?

Viera: To se mně naštěstí povedlo. Nevím, jestli jsem si našla já je, nebo oni mě, asi to bylo vzájemné. Dokud jsme byli mladší, tak za námi občas ze Slovenska do Trutnova přijeli. S moji nejlepší kamarádkou se znám od druhé třídy, seděly jsme v jedné lavici spolu až do maturity. Zajímavý je, že život to někdy zamotá tak, že se jen divíš, jak to rozmotal. Mě totiž přesunuli ve druhé třídě do jiné druhé třídy a posadili mě místo jiné holky do lavice k jiný holce. A holka, která tam dříve seděla, šla do třídy místo mě, odkud jsem přišla. Ten manévr byl jenom z toho důvodu, že bylo tenkrát hodně dětí, a tak někdo chodil na dopoledne a někdo na odpolední vyučování. Aby rodiče, kteří měli ve škole více dětí, nemuseli řešit ještě jejich různé směnování, tak se to udělalo tak, aby sourozenci chodili na stejné směny. Jenomže ta holka, ke které jsem si přisedla, to cítila jako velkou křivdu, protože jsem ji ukradla tu nejlepší kamarádku, která vedle ní původně seděla. Dlouho na mě zahlížela a neměla mě za to ráda, ale potom se to změnilo a dodnes je to moje nejlepší kamarádka. Však jsme šly spolu i na gymnásium a taky za družičky na našich svatbách.

Na tom gymplu jsme měli dobrou třídu, sice jenom sedm kluků, ale ta velká strojařská fabrika vedle měla svůj učňák a tam bylo spousta kluků. A nejlepší na tom bylo, že tam byl folklorní soubor. My jsme byly takový čtyřlístek holek ve třídě. Zpívaly jsme a uměly jsme se i trochu hejbat. Protože jsme byly čtyři, tak jsme měly společně dost odvahy a šly jsme na zkoušku toho sboru a oni nás vzali.

Bylo to tam moc krásný. Jezdily jsme po různých vystoupeních, měly jsme svoji kapelu s cimbálem a celej gympl jsme měly naplněnej touhle parádou, která nás všechny moc bavila. Já byla stále v trapu, pořád se někde tančilo a zpívalo. Náš soubor se jmenoval „Mladosť“. Byl tam taky soubor pro ty starší, „Vršatec“. To už byl takový poloprofesionální soubor. My z toho také těžili. Když oni dostali nové kroje, tak ty staré kroje šly nám a my jsme si toho moc považovali, protože byly pěkný. Ty soubory existují stále, však se na ně můžeš na internetu podívat.

A máš něco, co na svých přátelích obdivuješ a čím ti jsou vzorem?

Viera: Tak to se mně na první dobrou vybaví Jana Kejzlarová. Jak ona zvládá všechny ty různý životní situace. I v té práci ať bylo co bylo, tak ona vždycky byla v klidu, nad věcí, žádné stresové reakce. I když k nám chodily různé požadavky na vyplňování spousty papírů ze SUKLu, SÚJBu a odjinud. Jana ta to brala tak, že i léčiva je potřeba nějak dozorovat, a tak se nedivila, nenadávala a vždy svědomitě udělala, co bylo potřeba. Janu tu mám i pro život jako vzor, já ji nikdy neviděla naštvanou. Když mám pocit, že nestíhám, tak si vzpomenu na ni.

To máš pravdu, co ona všechno zvládá. Zpívá s námi ve sboru, potom ještě zpívá ve sboru Krkonošské Collegium Musicum,na varhany hraje v hornoměstském kostele svatého Václava. K tomu šest vnoučat a ona se jim věnuje jako pilná babička a ještě najde čas na běžky.

Viera: A to ještě máme společné předplatné na kulturní akce v Uffu, takže ani tu ostatní kulturu nezanedbává. Ale ve sportování se od sebe lišíme. Já spíš sjezd na lyžích a Jana běžky. Já dřív nelyžovala, pro to mě získal až ten můj, až když jsem přišla do Trutnova, do rodiny. To mně Míla koupil moje první přeskáče a já se pro lyžování nadchla. Když jsem ty první přeskáče dostala, měli jsme už děti. Bylo to asi v osmdesátým pátým.

A co třetí hořák, práce. Měla jsi už od mala jasno, čím chceš být?

Viera: To vůbec ne. Já to brala tak, jak to život přihrál. Já neměla žádný ani nalinkovaný, ani vysněný plán, prostě jsem jenom tu přihrávku chvíli zvažovala a potom se rozhodla, ale přesto mě ta práce, kam mě osud zavál, bavila.

Co si Viero studovala a kde?

Viera: Na ten již zmíněný gympl u nás v Dubnici jsem navázala studiem na Karlově Univerzitě na fakultě všeobecného lékařství v Hradci Králové. Já jsem do Prahy nechtěla, na mě byla Praha moc veliká. I když to taky jednoduché nebylo a dostala jsem se tam až na odvolání, nejdříve mě nechtěli. A potom co jsem tam začala studovat, tak první půlrok mě tam bylo hrozně smutno. Mně se stýskalo a bylo mně až fyzicky zle. Domů jsem jezdila, když brzo, tak jednou za měsíc, ale spíš jednou za šest týdnů. O zkouškovým období to bylo až za dýl, já se doma učit ani neuměla.

A při tom studiu v Hradci jsi nějak řešila češtinu?

Viera: Ne to vůbec, já celou školu mluvila slovensky. Přednášky jsem si zapisovala ve slovenštině, jazyk jsem vůbec neřešila, žádný problém to nebyl ani pro posluchače ani pro vyučující.

Já se v tom nevyznám, ale domnívám se, že když člověk vystuduje medicínu, tak je mu vlastně stále otevřen celý vějíř možností, kam se v té medicíně vrtnout, za jakou specializací se vydat. Jak to bylo s tebou. Byla to přímočará cesta, nebo jsi dlouho hledala?

Viera: Já studovala všeobecnou medicínu. To jenom stomatologové měli vyjma některých společných předmětů, jako anatomie, histologie a některé další, samostatné specializované studium. My během studia zavadili o nejrůznější specializace, ale kterou si vybrat to jsem opravdu nevěděla. Dokonce i o tu nukleární medicínu, kde jsem nakonec zakotvila, jsem během studia zavadila, ale v té době se mě to nijak nedotklo.

A jak se ti připletl do cesty náš Trutnov?

Viera: My byli takový experimentální ročník v tom, že jsme si v posledním tedy v šestém ročníku museli vybrat, kde budeme během toho roku vykonávat praxi. Dali nám seznam nemocnic a my jsme si z nich jednu, mimo Hradec Králové, museli vybrat. Chtěla jsem něco blíž k našemu domovu, někam na Moravu nebo tak, ale zase se to zamotalo. Kamarádka měla kluka, zubaře, a jemu po škole nadiktovali vojnu v Jaroměři. Já s tou kamarádkou, prožila celých pět let studentského života v Hradci. Jmenovala se Majka a byla z Tábora a taky nejezdila často domů, protože do toho Tábora z Hradce to měla přeci jen kus cesty. Tak jsme spolu podnikaly různé výlety a kulturu a saunu a tak. Její kluk se jmenoval Jirka a už to byla taková vážnější známost. A proto vytáhla z toho seznamu nemocnic Trutnov, to aby byla blízko Jaroměře a mě začala lanařit, ať tam jdu s ní. Nedala mně pokoj, dokud jsem ji na to nekejvla. Svůj původní plán jít někam na Moravu, blíž k mamince, jsem vzdala a domů jsem to měla dál, než z toho Hradce. No a tak začal můj život v Trutnově, na jak dlouho to bude, to jsem tenkrát nevěděla.

Říkala jsi ale, že to byl šestý ročník studia, takže školu jsi ještě neměla dokončenou?

Viera: Neměla. Nastoupila jsem společně s tou kamarádkou do trutnovské nemocnice a dělaly jsme klasické kolečko. Státnice jsme dělali na chirurgii a interně v pracovně u primáře Blechy nebo prim. Dlouhé Tam přijela komise z fakulty a tam nás zkoušeli, Státnice se naštěstí povedly.

Moje kamarádka si vzala po studiu svého Jirku a odstěhovali se do Semil a já zůstala v Trutnově. Během šestého ročníku jsem se totiž na chirurgii potkala s Mílou. On si mě prostě získal. Věnoval se nám a všechno nám vysvětloval, byl empatický k pacientům a všichni ho tam měli rádi. Na sále byl tvůrčí, doma na ponku, si připravoval hřeby na osteosyntézy, aby to pacientovi správně padlo. Potom ještě v noci běžel do nemocnice, aby mu to na zítřejší operaci vysterilizovali, aby to mohl hned ráno použít.

Víš, ono to možná dnes někomu přijde úsměvné, že se něco tenkrát dělalo tak ručně a ještě k tomu doma. Dnes na to jsou počítačem řízené NC mašiny a 3D tiskárny a vím já co ještě. Tyhle dnešní vymoženosti, ale stojí na předání zkušeností takových šikovných lidí jako je Míla, nebo jako byl jeho táta.

No prostě já ho začala mít ráda, až jsme se nakonec vzali. Míla mě toho ještě potom hodně naučil. Naučil mě i spoustu věcí mimo nemocnici jako například to lyžování, nebo slušně řídit auto a pod. Takhle jsem se tedy dostala do Trutnova.

Já se musím dopracovat k té tvé specializaci, kde jsi nakonec zakotvila. Pověz mně tedy, nukleární medicína to nemůže být starý obor? Od kdy se tato specializace v medicíně objevuje a čím se vlastně zabývá?

Viera: Ono se nedá říci jedno přesné datum, kdy ten obor začal, protože to navazuje na spoustu objevů. Za všechny bychom mohli vzpomenout třeba na Henriho Becquerela, který někdy na konci devatenáctého století objevil radioaktivitu.

Když jsme u té radioaktivity, tak to se vždycky hodí vzpomenout Marii Skłodowskou-Curie, první profesorku na pařížské Sorbonně, které se podařilo v Jáchymovském Smolinsku…, tedy z Jáchymovského smolince, vypreparovat rádio v úplně kovovým stavu.

Viera: Jo, to s tím taky souvisí, akorát myslím, že to bylo malinko jinak. Ne, ale teď vážně, ty ses ptal, jak to bylo. Další klíčový objev pro nukleární medicínu udělal americký elektroinženýr Hal Anger, který v roce 1957 sestrojil scintilační gama kameru. A to byl pro nukleární medicínu ten nejdůležitější krok.

Omlouvám se, že ti do toho vstupuju, já mám vás doktory v hluboké úctě a za mnohé vám vděčím, ale udělalas mně radost, že jsi vzpomněla, že ten klíčový objev pro tuhle oblast medicíny udělal technik. Chci říci, že jsou ty technici taky na něco dobrý.

Viera: To my moc dobře víme, my těch přístrojů kolem sebe máme a je jich čím dál víc. Pro nás je potom důležité, i když náročné, že musíme pochopit, co to vlastně ti vědátoři vynalezli. A musíš se s tím naučit pracovat. Já nechci otravovat s vědou, ale jenom pro přiblížení zmíním tohle. On ten přístroj, ta gama kamera, má další nutné věci, aby to fungovalo. Objev těch věci, včetně počítačové techniky přišel naštěstí v tu správnou dobu. V té době se objevil radioaktivní molybden, tedy izotop molybdenu. Přesně 99m Technécium s polčasem rozpadu šest hodin a to je pro nukleární medicínu ten nejdůležitější radioaktivní izotop. Ještě ti řeknu rozdíl mezi rentgenem a nukleárkou. Rentgen využívá zavřené radioaktivní zářiče a nukleárka má otevřené zářiče. Rentgen dokáže zobrazit strukturu. Vidíš tam třeba výpotek nebo něco zlomeného, ale nukleárka ta umí navíc zobrazit i funkci tkáně, nebo orgánu. Ukáže ti, jestli je tkáň živá, nebo nějak poškozená, omráčená, jako třeba infarkt myokardu. Rentgenem tě ozáří jenom na krátký okamžik a odcházíš čistý, tedy bez radioaktivity v sobě. Na nukleárce do tebe nejprve vpravíme radioaktivní látku, sice s krátkým poločasem rozpadu, ale chvíli je ta radioaktivita v tobě. U nás to připravovala Jana Kejzlarová. Pomocí gama kamery provedeme vyšetření nejčastěji od hlavy až k patě a zobrazíme na počítači. Kde je nějaký problém, tam to září víc než. normálně. Pomocí toho dokážeme identifikovat místo, na které by se měli další odborní lékaři se svoji léčbou zaměřit.

Ještě mně pověz, ono to tedy není důležité, ale to se na to snímkování musím svléknout, abyste to záření viděli?

Viera: Ne budeš zářit i přes svetr, my tě uvidíme i tak, ale v kabátě by ti bylo teplo.

Nukleární medicína se využívá jenom k diagnostice, nebo se tím dělají i nějaké léčebné procesy jako třeba onkologické ozařování?

Viera: Ne ozařování to je něco úplně jiného, tam jsou kobaltové zářiče. Nukleární medicína je hlavně pro diagnostiku, i když má i funkci léčebnou. Dokonce úplně prvotní použití byla léčba. Léčba štítné žlázy radioaktivním jódem. Kdybys to chtěl přesně, tak je to Jód-131, tedy zase izotop. No a potom se bádalo dál a přišlo se na to, jak to využít pro diagnostiku, tedy jak nalézt, kde je v lidském těle nějaký problém. Využití nukleárky pro diagnostiku v současné době svým rozsahem přesahuje samotnou léčbu. Všechno se ale vyvíjí, tak kdo ví, na co se ještě přijde.

Viera mně toho odborného a zajímavého, u toho kafíčka, pověděla ještě mnohem, mnohem více já to, ale neudržel v hlavě. I když po pravdě něco mně do té hlavy ani nelezlo. Když jsem pochopil, že to nechápu, zeptal jsem se ji, jak došlo k tomu, že se stala primářkou nukleární medicíny v Trutnově.

Viera: Já prošla několik míst, nejdříve internu a alergologii, poté jsem byla na oddělení nemocí z povolání Týkalo se to např. pacientů s kožními alergiemi na různé pracovní pomůcky, třeba rukavice, profesionální astma i další. Hodně horníků jsme měli mezi pacienty. No trochu jsem taky hledala a přemýšlela, kde zakotvit. Už jsme měli rodinu a Míla byl pracovně vytížený hrozně moc. Když nastoupil v sobotu ráno do služby na chirurgii , vrátil se až v pondělí odpoledne a hodně utahanej. Nějakej den si odpočinul a potom na novo. Rodina fungovat musela, a tak jsem nemohla i já dělat služby. Hledala jsem tedy něco bez služeb. Potom se to na pracovním oddělení vyvinulo tak, jak jsem vůbec nechtěla, a tak jsem uvítala, když jsem se v jídelně potkala s primářem Čevelou z nukleární medicíny. On to byl vlastně můj spolužák ještě z fakulty z Hradce. Potom sice odešel studovat do Olomouce, ale tady jsme se najednou potkali. Tak jsme popovídali a on mě nabídnul, ať jdu k němu na nukleárku. Já už měla první atestaci z interny, to byla podmínka. Navíc se mně líbilo, že jsme byli stejně starý, a tak jsem si říkala, to mně vydrží až do důchodu, když to tam on potáhne. Jenomže Rosťa se dal na politiku a mně po krátké době sdělil, že se doktorem nenarodil a že odchází. To byl mazec, já ještě atestaci z nukleární medicíny neměla a teď co s tím. Buď by nukleárka v Trutnově rovnou zanikla, nebo byla další možnost, že si tu atestaci dodělám.

Víš, ono se to lehce řekne, ale kdo se v životě potýkal s nějakými zkouškami, ale opravdu zkouškami, kdy se od tebe vyžaduje znalost, že prokážeš, že tomu rozumíš, tak mně určitě dá za pravdu, že to legrace není. Navíc jsi pod drobnohledem a pohledy ostatních pracovníků nemocnice a hlavně ty sám máš takovej pocit, že když to neuděláš, tak to bude hrozná ostuda. A to v sobě máš, i když by si o tom tvém případném neúspěchu nikdo nic nemyslel. Nejdříve, než jsem tu atestaci udělala, tak nás zastřešil primář z Hradce a já makala v nemocnici, doma jsem se starala o dvě malé děti a současně se připravovala na tu atestaci. Atestace se povedla a já se později stala primářkou nukleární medicíny v Trutnově a už jsme jeli na plno z vlastních sil.

Podařilo se Vám v Trutnově vytáhnout tento primariát na dobrou úroveň, která pomáhala ostatním oddělením nemocnice a sloužila dobře pacientům?

Viera: Já myslím, že ano. I když sama za sebe bych nechtěla hodnotit. Víš, jak je to s tou samochválou. Můžu ti ale říct, že během našeho fungování jsme měli od lékařů, kteří na naši práci navazovali, dobré odezvy. Teď když nukleárka v Trutnově není, říkají nám tihle lékaři, že. jim chybíme. Je to smutný, ale myslím, že jsme dělali tuhle práci dobře.

Mrzelo tě, že tento primariát v Trutnově s tvým odchodem do důchodu skončil? A pokud dokážeš říci, co se mělo stát, aby tomu tak nebylo.

Viera: Moc mě to mrzelo. Nejvíc, že se to nemuselo a nemělo stát. Dělali jsme všechno pro to, abychom naši práci předali pokračovatelům. Jana Kejzlarová, která šla do důchodu o dva roky dříve než já, za sebe zapracovávala náhradu, šikovnou holku, na kterou byl spoleh. Já už měla náhradu nalezenou taky. Doktora, který dělal na rentgenu, měl plno hezkých řečí, ale natahoval mě všelijak. Já přesluhovala, dva roky, aby si udělal atestaci na nukleární medicínu. Jak se potom ukázalo, tak měl velký problém, o kterém jsem nevěděla, a lidi kolem sebe hodnotil přezíravě, Jeho povahu brzo prohlédli všichni pracovníci, kteří měli pokračovat pod jeho vedením a všichni podali výpověď.

Mrzelo mě to tehdy moc, ale postavit nový tým, nechat proškolit všechny pracovníky. Sehnat nového primáře. Počkat až si udělá atestaci a současně připravit na atestaci i středoškolské pracovníky, proškolit všechny ty obory, které bylo potřeba k fungování nukleárky, na to už jsem neměla sílu. Já z toho nespala a na ten špitál jsem se ještě dlouho potom nemohla podívat. Kolik jsme tomu věnovali, aby tam nukleárka nezanikla. Já ten obor milovala.

Víš, když do toho oboru pronikneš a pochopíš jak to je, tak tě naplňuje radostí, že svoji prací dokážeš druhým pomoci. Na samém začátku to nebylo lehké, ale jak jsem do toho postupně pronikla, tak mě to začalo bavit. Ne neobjevila jsem Ameriku, ale připadala jsem si, jako by mě do té Ameriky pozvali a já se tam vyznám, já tam nezabloudím. Přála bych ten pocit všem mladým lékařům.

Pojďme teď ke čtvrtému hořáku. Tvoje koníčky. Jaké máš koníčky a co tě baví?

Viera: Samozřejmě, a co tě asi nepřekvapí, je to zpívání. To mě drží už od mých školních let v Dubnici, od našeho zapojení ve folklórním souboru „Mladosť“. Já to zpívání nikdy nestudovala, jak se má zpívat, jak se má dýchat, i když bych potřebovala, aby mně někdo poradil, ale i tak mě to nesmírně baví. O prázdninách, když není sborové zpívání, se zůčastňuji v Liberci takového pracovního setkání zpěváků: „Bohemia cantat“ a to je pro mě fascinující zážitek s několika stovkami zpěváků v šesti ateliérech . Potom mám ráda ty akce s Mílou, různá setkávání na chatách, na horách, na lyžích nebo na plachetnicích a paddleboardu .... Však díky tomu lyžování jsem zažila krásný Alpy, Francii, Italii, Rakousko, protože to si neumíš představit, když jsi tam v zimě nebyl - Míla to trefně nazval disneyland lyžařů. Při tom sportování jsem zase natrefila na další fajn lidi a s nimi se dvakrát do roka potkáme na víkend na chatě se soudkem piva. Ten soudek přijde chlapům ze začátku příliš velkej. Jakože kdo to vypije a k závěru se zdá, že tak velkej nebyl, jakože brzděte, brzděte, nebo nebude co pít. Já tam pro ně zajišťuji organizaci, máme tam kytary a zazpíváme si, pokecáme, hrajeme ping-ponk a je to fajn. Denně podnikáme túry, klidně i na východ slunce na Sněžku. Že nás to baví se pozná i podle toho, že příště jedeme zas a někteří berou i vnoučata. Teď to trošku vypadá, jako že ten soudek je tam nejdůležitější, ale to ne.

Ze začátku, když jsme se teprve poznávali, tak Míla hrál na kytaru a já zpívala. Byla jsem ale vždycky naštvaná. Říkám jim, já Slovenka znám všechny vaše české písničky a vy to neznáte, koukejte zpívat. Neuměli ani „Po starých zámeckých schodech“ a já jim říkám, tak se to koukejte doučit. Když vyšly knížky „Já písnička“, tak bylo povinností si tyhle zpěvníky nosit sebou. Řekne se: „Žlutá padesát čtyři“ a je jasno a každý ví, co má zpívat. A z těch sportů ještě chodím občas plavat, občas kolo a s Janou nebo Helou Slavíkovou jak jsem řekla běžky nebo pěší túry

A na sjezdovkách se nebojíš. Sjedeš třeba Černou Horu?

Viera: Sjedu. Už sjedu, už jsem dokonce dostala mnoho uznání z ty party, co spolu jezdíme a co to tak uměj. Oni sami jsou lyžaři a horolezci sportovně založený. Míla závodil s horskou službou a mě toho hodně naučil. Já ale koukám i na televizi, na ty současný techniky. Zjistila jsem, že s carvingama na to musíš trochu jinak. To musíš celý těžiště dolů, ramena dolů, tělo se tak jako stabilizuje a potom jenom nohy přehazuješ, jako když tancuješ. No když jsem pochopila, jak se mám do těch lyží poskládat, tak všichni říkali, jak jsem se zlepšila. Když se tady tak vychloubám tak přiznám, že vlastně lyžař nejsem. To Helena Slavíková, ta je vyloženě výbornej lyžař.

Ještě se přiznám k jedné moji novodobé zálibě a to sice, že chodím střílet na střelnici.

Viera sepnula ruce před sebou, natažené ukazováčky těsně u sebe, zavřela jedno oko a zamířila. Pochopil jsem a zeptal se. Jako z pistole?

Viera: Jo z „Čezety“. K tomu mně inspiroval zeťák.

Odpověděla docela tiše a zmačkla kohoutek. Potom lehce odfoukla obláček dýmu z hlavně té pistole a pokračovala.

Viera: Musím, ale mezi ty svoje aktivity započítat péči o naše vnoučata, máme tři. Možná jsem daleko opatrnější, než je nutno. Jak jsem říkala, naši nás nechali koupat ve Váhu. Já, když náš vnuk jezdí po zahradě v elektrickém autíčku, tak za ním pobíhám, aby jezdil pomaleji. Z dálky mu radím, co má dělat, aby nikam nenarazil. Druhá babička, která tam s ním bydlí, na mě volá, co blbneš, vždyť on ví, jak má jezdit. No tak musím na té starostlivé péči ubrat.

Já se ti přiznám, že jsem moc rád, že jste kdysi, vy mladé holky, pěvecký sbor Chorea Corcontica založily a hlavně, že se vám, vlastně teď už i nám, daří tento sbor už čtyřicátý třetí rok držet při aktivním životě. Máš z toho také radost? A co by si popřála sboru, do dalších let?

Viera: Mám z toho radost velikou a baví mě to. Přála bych mu další nepočítané roky, vždyť víme, že některé sbory v českých zemích existují již přes sto let. Tedy od vzniku republiky. Přála bych si, aby se nám podařilo nalézt mladé zájemce o zpívání ve sboru. A přála bych všem členům hodně zdraví. Jim i jejich blízkým, protože aby ti bylo do zpěvu, musí být lidem kolem tebe dobře. A potom bych sboru přála mnoho krásných zážitků při zkouškách i vystoupeních.

Vám osobně děkuji, že členy sboru provázíte těmito krásnými spomínkovými posezeními a těším se na vaše osobní vyprávění.